Bohumil (Bob) Kartous je pedagog a publicista, který se dlouhodobě věnuje spojení dvou témat – vzdělávání a výchovy s technologickým pokrokem a inovacemi. Pracoval mimo jiné pro společnosti Scio a EDUin. Od roku 2020 je ředitelem Pražského inovačního institutu. Patří ke skupině Čeští elfové, která bojuje proti dezinformacím; stejné téma, tedy jak se účinně bránit před dezinformacemi, zpracovává i pro děti a teenagery. Vroce2019 mu vyšla kniha No future – vezeme děti na parním stroji do virtuální reality?
Jste ředitelem Pražského inovačního institutu, který se zaměřuje na propojování školství, tedy institucionálního vzdělávání, v hlavním městě s novými technologiemi a jejich aplikací do života společnosti, pokud jsem to dobře pochopila. Jak širokou škálu konkrétních projektů to zahrnuje a na co kladete hlavní důraz?
Jen upřesním, že se v Pražském inovačním institutu zaměřujeme na podporu inovací v řadě různých směrů a podob. Vytváříme funkční inovační infrastrukturu hlavního města, a kromě vzdělávání se věnujeme zejména podpoře inovací v podnikání, respektive v podnikavosti, protože profit nemusí být to, co podnikaví lidé na konci dne očekávají. Hledáme více cest, jak se zapojit do takzvaného transferu poznatků, tedy podpory projektů vzešlých z výsledků výzkumu.
Dále posilujeme inovativní přístup k samotnému městskému rozvoji Prahy a v neposlední řadě připravujeme s partnery z ČVUT diagnostiku včasných symptomů Alzheimerovy a Parkinsonovy choroby. V samotném vzdělávání realizujeme ve prospěch Prahy tzv. iKAP (Komplexní program rozvoje klíčových oblastí pražského školství), to jsou nemalé evropské peníze určené českým krajům. V Praze jsme se zaměřili na to, jak podpořit učitele. Klíčovým projektem iKAP je naše akademie leadershipu, pomoc ředitelům škol v tom, jak si ujasnit priority v řízení školy a jak je naplňovat. Už před vypuknutím agresivní války Kremlu vůči Ukrajině jsme zahrnovali do iKAP II významnou podporu vzdělávání žáků s odlišným mateřským jazykem, od vypuknutí války jsme tam přesunuli další prostředky.
Těch projektů, které díky iKAP II podpoří vzdělávání, bude několik desítek, podílí se na nich několik desítek dalších partnerů. Z našich dalších počinů v oblasti podpory vzdělávání bych rád zmínil připravovaný recenzní portál dalšího vzdělávání učitelů, jenž by nakonec mohl sloužit v celé republice, a naše „proteinové doplňky“ k posilování informační gramotnosti, komiks pro žáky na konci základních škol a na středních školách Jak nebýt za tro(t)lla, jehož vznik jsme podpořili, a lokalizaci hry GoViral! do češtiny.
Tuto hru vyvinuli na univerzitě v Cambridge a britská vláda ji uvedla v život ve snaze zvýšit odolnost vůči dezinformacím v době pandemie. Důraz klademe zejména na to, co je ve vzdělávání důležité a na co z naší pozice dosáhneme, což jsou učitelé a jejich podpora v oblastech, ve kterých zůstávají často sami a vcelku bezprizorní.
Kniha Bohumila Kartouse No future – vezeme děti na parním stroji do virtuální reality?
(Foto archiv Bohumila Kartouse.)
Jakou roli by ve vzdělávání z vašeho pohledu měla mít tradice?
To je dobrá otázka. Tradice je pomyslnou štafetou identity, tedy tím, co si generace předávaly, aby i ty následující mohly říct, kým jsou, když se jich na to někdo zeptá nebo když přijde taková ta existenciální chvilka, ve které se člověk ptá sám sebe. To je řekněme pozitivní část tradic a je vysoce důležité vyhledávat takové tradice, které posilují to dobré a žádoucí v naší historické identitě, a to se snažit dále předávat, což se velmi často neděje, navzdory tomu, že je to i podle zákona jeden z hlavních úkolů formálního vzdělávání. Například masarykovsko- -havlovskou tradici pojetí demokracie.
Tradice samotná je ale pojem ambivalentní, bezpříznakový, teprve obsah jí dává smysl – anebo také ne. Bez některých tradic bych se ve vzdělávání rád obešel, vesměs jsou zvykového charakteru. Třeba pocit, že kázeňské pojetí výchovy vede k přírůstkům ve vzdělávání nebo že maturita jako zkouška dospělosti má mít charakter obstarožního rituálu, v němž student s veškerou pokorou a bázní memoruje pojmy a data, aniž by jakkoliv prokázal, že je připraven na život ve 21. století. Abych to zobecnil, vidím tradici jako důležitou z hlediska hodnot tam, kde posiluje stávající ústavu a požadavky školského zákona. Paradoxně jejich vliv ve vzdělávání je mnohem menší, než vliv zvyků a rituálů s velmi pofidérním a někdy prokazatelně škodlivým dopadem.
A jak lze podle vašeho názoru efektivně v institucionalizovaném vzdělávání takzvaně jít s dobou? To znamená nejen třeba dobře vybavit školu pomůckami a pedagogy ochotnými s nimi pracovat, to asi zvládne dobrý ředitel poměrně pružně, ale co změny ve vzdělávání studentů pedagogických škol a třeba i samotných učebních osnov a učebnic? To je podle mne místo, kde se nůžky mezi aktuální potřebou a schopností ji v přijatelném čase pokrýt neustále rozevírají.
„Jít s dobou“, to se ukazuje pro institucionalizované počáteční vzdělávání, tedy pro školství, jako velmi náročný, mnohde a mnohdy neřešitelný úkol. Vzhledem k tomu, že vzdělávání je podle výsledků desítek let výzkumu založeno zdaleka nejvíce na lidském faktoru, tedy na úrovni učitelů ve školách (a samozřejmě úrovni rodičů jako hlavních vychovatelů a vzdělavatelů), pro jakoukoliv evoluční změnu by bylo nutné přitáhnout do škol větší podíl „hrdinů, rebelů a mudrců“, jak poukazuji v knize No future. K tomu se ale zatím ani nepřibližujeme, byť si tuto potřebu uvědomuje – podle mého kvalifikovaného odhadu – stále více lidí, i těch s pravomocemi a odpovědností. Brání v tom zejména to, že ani sebesilnější shoda mimo vysoké školy připravující učitele nezmění nic na svrchovanosti škol v rozhodování o způsobu vzdělávání učitelů, ruku v ruce s perspektivou, jakou má učitelství v očích lidí, kteří volí svou budoucí profesní dráhu. A neustálé zapírání faktu, že studium učitelství prostě není považováno za první a často ani za druhou ligu.
Ano, změny v kurikulu, které ostatně probíhají v podobě revize rámcových vzdělávacích programů, jsou důležité, ale dovolím si zde použít jedno velmi otřepané přísloví: starého psa novým kouskům nenaučíš. Stejně jako před patnácti lety, kdy české vzdělávání přešlo z „direktivních“ osnov na „kreativní“ rámcové vzdělávací programy, si řada stávajících učitelů s novým obsahem poradí po svém. Jediným relativně rychlým prostředkem změny je redesign zkoušek, o což se současné ministerstvo školství snaží. „You get what you test“, tedy když budou zkoušky sledovat kompetence důležité pro 21. století, i školy se budou muset snažit k nim studenty vést.
Zmiňoval jsem i rodiče. Jejich vliv na formování osobnosti, a tedy na takové charakteristiky, jako je důvěra v okolí, od které se odvíjí vůle i motivace a její intence, je zcela nezastupitelná, zejména v období prvních měsíců a let života. Což zakládá na hluboké celospolečenské zamyšlení: je rozumné, aby rodiče v době, kdy je děti nejvíce potřebují, trávili čas frenetickou snahou o materiální zabezpečení? Třeba ve společnosti Google si zjevně na tuto otázku už odpověděli, když svým manažerům dávají několikaměsíční rodičovskou dovolenou. Jenže pokud toto bude pouze privilegium elit, povede to jen k vnitřní společenské disharmonii. Problém s dostupností technologií je skutečně to nejmenší, co z hlediska aktualizace vzdělávání do 21. století potřebujeme. V bohaté zemi, jakou je Česko, je to „jen“ otázka redistribuce, tedy zajištění i pro ty, kdo si technologie nemohou dovolit. Jak se ukázalo během pandemie a distančního vzdělávání, dostupný objem máme, selhává proces identifikace a logistika.
Součástí vzdělávání by měl být i nějaký dobrý základ pro orientaci člověka ve věcech, kterým sám plně neporozumí a musí se spolehnout na informace, které si nedokáže ověřit. Tedy odlišovat důvěryhodné zdroje od méně důvěryhodných, až po ty, které úmyslně manipulují. Když se podívám na prostředí sociálních sítí, mám pravidelně pocit, že jako společnost totálně selháváme. A dvě silná témata poslední doby, covid a válka na Ukrajině, to ukazují s ohromnou intenzitou. Můžeme toto z vašeho pohledu nějak účinně zlepšit?
Výše jsem uváděl, co jsme se snažili s našimi omezenými možnostmi pro zvýšení informační gramotnosti udělat v Pražském inovačním institutu. To je pochopitelně z celospolečenského hlediska hodně málo, ale Werichovými slovy – „dohromady uděláme moc“. Zlepšit lze určitě mnohé, v podstatě cokoliv, včetně počátečního vzdělávání. Ta potíž má poněkud širší pozadí. Obecně totiž tzv. kurikulum, obsah vzdělávání v českém školství, a jeho prioritizace jsou z hlediska současnosti obsolentní, zastaralé. Vymezení obsahu školního vzdělávání stále kopíruje více méně pozitivistický přístup, který dominoval v oblasti vědění na přelomu 19. a 20. století. Pro tehdejší záměry je to struktura vcelku pochopitelná.
S rozvojem zejména přírodních věd, historicky akcelerovaných oproti vědám společenským, a příklonem k představě, že vzdělávání má být založeno pouze na předávání znalostí, které můžeme do detailu popsat, dávalo tehdejším architektům vzdělávání smysl, aby v obsahu vzdělávání dominovaly oblasti, které se orientují zejména na přírodní, hmotný svět kolem nás. Situace se ale diametrálně změnila, za těch více než sto let lidstvo dospělo do stavu, kdy si na uchopení toho hmotného světa vytvořilo nejrůznější technologické extenze, s vrcholem v podobě počítačů a jejich závratně rostoucí kapacity. To pochopitelně neznamená, že bychom neměli mít hluboké základy v porozumění této vrstvě našeho bytí, jenže nikoliv na úkor schopnosti pochopit vrstvu psychosociální, tedy tu, která tvoří naše bytí mnohem intenzivnějším a formativnějším způsobem.
Toto poznání, které by umožňovalo mimo jiné také posilovat přirozenou imunitu vůči různým druhům manipulace, dezinformace nevyjímaje, je v současném vzdělávání zcela potlačeno. A nebude vůbec jednoduché to změnit, protože platí, co jsem psal výše: závislost kvality i změn ve vzdělávání na lidském faktoru nelze obejít. Jinými slovy, současní učitelé nejsou z velké části připraveni na to, že by měli poskytovat vzdělávání, které je obsahem i formou jinak orientované. A rodiče nejsou z velké části připraveni na to, že v tomto ohledu nemohou spoléhat na školu. Opět tedy zopakuji, že bez změn, které povedou k proměně motivace – změna klíčových zkoušek – nemůžeme očekávat výraznější zlepšení, které by bylo na dohled.
“Bez některých tradic bych se ve vzdělávání rád obešel, třeba že maturita jako zkouška dospělosti má mít charakter obstarožního rituálu.” (Foto © pixabay.com.)
S tím souvisí i orientace v hodnotách a vzory. Jaké místo mají nové technologie zde? Mohou kladné hrdiny z knih dobře nahradit hrdinové z počítačových her, zjednodušeně řečeno? Můžeme a dokážeme virtuální prostředí, které může být pro děti i dost nebezpečné, vědomě využít naopak jako platformu pro formování jejich zdravého světonázoru?
Kladní hrdinové z digitální hry nebo filmu nepochybně mohou sehrát stejně důležitou roli při formování charakteru jako ti knižní. A dokonce se domnívám, že to tak i je. Problém digitálního světa je hodnotový chaos způsobující dezorientaci. Velmi jednoduše řečeno: výchova jako kultivace charakteru prostřednictvím tisku, knih, médií, velmi dobře umožňovala posilovat žádoucí, a naopak diskriminovat nežádoucí tím, že tato produkce byla do značné míry řízená společenským zájmem a byla pod kontrolou. Vtipné je, když si vzpomenu, že herezí mého „teenage“ období bylo přečíst si markýze de Sade. Haha. Dnes je generace mladých lidí vystavena od velmi útlého věku naprosté otevřenosti internetu a vlastně úplně všemu, co je člověku více či méně vlastní. Zejména myslím brutalitu nebo všechny odstíny šedi nenávisti, ponižování, destrukce, sebedestrukce. Ani v dospělosti, jak se ostatně ukazuje, není řada lidí vybavena dostatečnou psychickou odolností, aby takovému permanentnímu masivnímu působení čelili bez následků. Natož děti nebo dospívající. A jsme v tomto v určité bezvýchodné situaci.
Velmi dobře se věnuje tomuto fenoménu jeden díl seriálu Black Mirror, jenž tematizuje vliv technologií na lidský život. Ženě, která dlouho touží po dítěti, se narodí dcera a ta se jednou ztratí. Vše dobře dopadne, holčička se najde, nicméně strach matky vede ke snaze ochránit dítě všemi možnými prostředky. Matka jí nechá implantovat čip, který hlídá její polohu a znemožňuje, aby vnímala stresory: to, co by ji mohlo vyděsit, třeba porno na internetu nebo zuřivě štěkajícího psa. Celé to samozřejmě vyvrcholí tragédií, kdy je dítě nejprve izolováno vlivem svého odlišného vnímání světa a kdy matka v období dospívání nedokáže dceru nekontrolovat. Je to přesný popis naší situace i toho, co ji rozhodně nezachrání.
Pokud se máme vážně zamyslet nad řešením, musíme mnohem intenzivněji uvažovat o výchově a jejím pojetí. Trávit čas s dětmi tam, kde je to pro ně v současnosti přirozené, tedy v různých místech fyzického a digitálního prostoru, s dostatečnou možností pro zvětšování jejich svobody a přebírání odpovědnosti tak, aby dokázaly každý další krok tímto směrem udělat s dobrou znalostí toho, co je pravděpodobně čeká.
Jednou z věcí, která podle mne člověka výrazně formuje, v dobrém i špatném, je prožitek. To je ale věc nepřenosná, o ní se nelze učit. Lze k ní ale v rámci vzdělávání otvírat cesty. Tradiční, třeba v rámci náboženských a obecně duchovních proudů, cest do světa „na zkušenou“ a podobně. Ale jistě i nové, „jdoucí s dobou“. Je pro vás tohle důležité téma ve vašem vnímání možností výchovy a vzdělávání?
Naprosto! To je právě ta důležitá odlišnost od pozitivistického, přísně znalostního pojetí vzdělávání, které v českém školství přetrvává. Výchova – například výchova prožitkem, žitou zkušeností – zůstává v českém formalizovaném vzdělávání opomíjena, byť, jak trefně uvádí František Tichý, zakladatel a ředitel přírodního gymnázia, vzdělávání je podmnožinou výchovy, a tedy představa o tom, že škola, učitel pouze vzdělávají a nevychovávají, je nesmyslná. Učitel vždy také vychovává, respektive působí hodnotově, ať už chce, nebo ne.
Vyhýbání se výchově nebo představa o tom, že to tak může ve škole být, má opět příčinu skrytou i v nedávné minulosti. Se změnou společenského zřízení po roce 1989 došlo k jakési zvláštní katarzi uvnitř vzdělávání. Učitelé se chtěli distancovat od totalitního způsobu zneužívání škol k indoktrinaci, a tedy převládl dojem, že učitel je od toho, aby učil matematiku, biologii nebo český jazyk a výchovu přenechal rodině. Ani přítomnost takzvaných výchov mezi školními předměty nevedla k pochybnostem o tom, že takový přístup je obhajitelný nebo vůbec možný. Tím pádem se jakékoliv přístupy, které akcentují zejména hodnotovou výchovu, setkávají buď s nedůvěrou nebo zavřenými dveřmi. Tedy ne všeobecně, jsou školy, které s prožitkem pracují a vedou žáky nebo studenty k tomu, aby získávali zkušenosti tohoto charakteru. Starší syn navštěvuje Gymnázium Na Zatlance, program Alt, který tento přístup do značné míry inkorporoval. Má už také za sebou tři měsíce „na zkušené“ v zahraničí, což považuji za nedocenitelný prožitek. Ale ty mohou mít pochopitelně mnohem subtilnější povahu, zejména v podobě setkávání se s lidmi, situacemi a činnostmi, které formují. Zejména ty dlouhodobé, třeba dobrovolničení, pracovní zkušenost, umělecký projekt, pokud jsou promyšlené a zahrnují spolupráci i získávání zkušeností od těch, kdo je umějí předat.
„Já jako ateista pojímám spiritualitu filozoficky, jako potenci, kterou máme a která se může upínat k různým konceptům, náboženským i nenáboženským.“ (Foto archiv Bohumila Kartouse.)
Další věcí je schopnost komunikace a role společenství ve výchově a vzdělávání: učíme se nápodobou, přirozeně ze vzorců chování, vzájemnou interakcí, osobním kontaktem s druhými. Jaká je podle vás role společenství v dnešním světě? Od dětských kolektivů přes spolkovou zájmovou činnost až po pracovní týmy…
Zcela zásadní. A je podle mého klíčovou rolí školy ve 21. století, aby reprodukovala a posilovala společenskou soudržnost. To souvisí jak se změnou obsahu vzdělávání s důrazem na umění „žít pospolu“, tak s nutností, aby škola přijala svou výchovnou roli a začala s ní aktivněji pracovat, myslím na systémové úrovni. Je tu řada dobrých příkladů, pro které je možné sáhnout, nejen v zahraničí, vůči kterému čeští učitelé často nastavují záda, ale i doma. Škola je totiž malá obec, je to zmenšená polis, která tuto funkci vždy měla, ale ztratila se v turbulencích dějin. V tomto smyslu je třeba ji obnovit, neboť je to často jediné místo a jediná instituce, která pospolitost umožňuje.
Skandinávské vzdělávací systémy tento prvek uchopují skvěle už po desítky let, čehož důsledkem je vysoká míra vnitřní společenské důvěry v porovnání s jinými zeměmi. A od vnitřní společenské důvěry se odvíjí také ochota pečovat o veřejný zájem. On totiž z vnitřní společenské důvěry vyvěrá, roste s ní. Tam, kde důvěra chybí, eroduje logicky i veřejný zájem. Je založen na vazbě vůči ostatním a na přesvědčení, že mimo to privátní, co k sobě mohu vázat různými druhy vlastnictví, existuje něco přesahujícího, něco společného, k čemuž sice nemám přímé vlastnictví, ale co je neméně důležité, protože koneckonců moje prosperita je založena na prosperitě ostatních. A tomu se při silnějším uchopení veřejného zájmu daří prokazatelně mnohem lépe.
Může mít ve zkvalitňování vzdělávání nějakou roli práce se spiritualitou?
Nepochybně ano. Já jako ateista pojímám spiritualitu filozoficky, jako potenci, kterou máme a která se může upínat k různým konceptům, náboženským i nenáboženským. Zanedbávání této potence může vést k tomu, že se upne směrem, který je osobnostně nebo společensky destruktivní. Mně osobně se příčí jakékoliv dogma, tedy i dogma nevíry. V mém okolí je mnoho lidí různých věr, a přitom se dokážeme sejít ve spirituálním prostoru humanity. A to je podle mého prostor, v němž by se spiritualitou mělo nakládat i vzdělávání.
Rozhovor vedla Kristýna Ledererová Kolajová.
Text byl uveřejněn v časopise Tvůrčí život 2022/03.
