V duchovních tradicích lidstva minulosti i současnosti můžeme vypozorovat dvě protichůdné tendence. První upřednostňuje bohatství a materiální blahobyt, případně v širším slova smyslu blahobyt a požitek obecně. Vyznavači tohoto směřování většinou používají slovo hojnost, kterého se budu i nadále držet. Hojnost není jenom materiální veličina, i když její materiální stránka je jistě důležitá. Může jít ale i o hojnost sociálních vztahů, příjemných zážitků, znalostí, duchovních stavů.
Druhá cesta upřednostňuje chudobu a oproštěnost. Hojnost považuje za přinejmenším podezřelou a nebezpečnou pro duchovní růst člověka, případně přímo za hříšnou ze své podstaty. Duchovní rozměr existence se otevírá jen těm, kdo nemají, nikoli těm, kdo mají. V povrchní rovině jde o odmítnutí materiálního majetku, peněz, na hlubších úrovních i omezení sociálních vztahů a prožitků (mnišský život se svou izolací a celibátem). Na nejhlubší, spirituální rovině pak jde cesta chudoby a oproštění až k tomu, že odmítá i znalosti, a dokonce i duchovní stavy, pocity a zážitky. Via negativa. Nic si člověk nesmí ponechat, vše musí být odevzdáno Nejvyššímu. Nejpřesněji to vystihl Ježíš Nazaretský svým výrokem: „Blahoslavení chudí duchem, neboť jejich je Království nebeské.“ (Mt 5:3)
Na počátku lidských dějin podle všeho zcela jednoznačně převažovala první cesta. Lidé chodili za šamany a léčiteli, aby dosáhli zdraví a dostatku, aby jim bylo dobře v jejich sociálních vztazích. Modlili se k duchům a božstvům, obětovali jim ze své úrody, ze svého dobytka a – bohužel až příliš často – i ze svých dětí, případně z nepřátelských zajatců, otroků atd. To vše kvůli tomu, aby si božský svět naklonili a on jim byl příznivý. To znamená: zahrnul je hojností. Nebo je alespoň ochraňoval před újmou. Pravěkým a starověkým lidem šlo zkrátka o to mít se dobře. A mít se dobře znamenalo být zdravý, mít dostatek jídla, dobytka, případně služebnictva, mnoho žen a mnoho dětí. Přesně to vystihuje modlitba starověkých bengálských žen: „Ó Matko Lakšmí, dej mi dar!“ Bengálské ženy se nemodlily „Ó Matko Lakšmí, oprosti mé tělo od všeho majetku a mou duši od všeho potěšení!“ To přišlo až později.
Lakšmí, hinduistická bohyně hojnosti a mateřství. (Foto © pixabay.com.)
Vzestup cesty chudoby v duchovních směrech
Kdy přesně? To je těžké určit. V prostředí Evropy a Středomoří, domnívám se, to souvisí se vznikem a popularizací řecké filozofie. Právě filozofie, zejména platonská, přichází s myšlenkou, že k Přesahujícímu, Posvátnému se máme upínat pro ně samo, a ne pro osobní prospěch. Pravda sama, Bůh sám se stává hodnotou a přestává být chápán jako relativně (ne)fungující automat na plnění našich světských přání. Ještě silněji než v platonismu se myšlenky oproštění, a především materiální chudoby, artikulovaly u kyniků, nekonvenčních filozofů, kteří často odmítali jakýkoli majetek, stejně jako jakékoli společenské konvence.Na indickém subkontinentu bychom mohli najít paralelu v hnutí šramanů. Šramanové byli poustevníci, hledači pravdy, kteří odmítli védské náboženství s jeho prosbami o hojnost a obětními rituály, a vydali se do lesů a skal hledat čirou pravdu na vlastní pěst, bez majetku a sociálního statusu. Právě mezi šramany zřejmě vznikly koncepty jako karma nebo reinkarnace. Z řad šramanů vzešly velké duchovní postavy indického subkontinentu jako Buddha (Probuzený), zakladatel buddhismu, nebo Mahávíra (Velký hrdina), zakladatel džinismu.
Největší dopad na evropskou část světa, později ale skrze kolonizaci i na celý svět, měl duchovní učitel Ježíš Nazaretský, v té podobě, v jaké se zachovalo jeho učení v kanonických evangeliích. Ježíšovy výroky se zdají nasvědčovat tomu, že nazaretský učitel byl zastáncem spíše cesty chudoby. Například podle něj nemůžeme „sloužit Bohu i mamonu“ (L 16:13) a „spíše projde velbloud uchem jehly, než boháč do Božího království“ (Mk 10:25).
Obrázek „Ježíše askety“ však poněkud boří širší kontext jeho života. Ježíš byl podle evangelií „tekton“, tedy stavitel domů (nikoli pouhý „tesař“, který doma na koleni hobluje stoličku). Stavitelé byli poměrně váženou a materiálně zabezpečenou vrstvou galilejského venkova. Téměř vždy uměli číst a psát. S Ježíšem kromě dvanácti učedníků chodí zástup lidí, z nichž někteří mají vazby na nejvyšší politická patra, dokonce na krále Heroda. Ježíš v podstatě neustále navštěvuje různé svatby a hostiny. Ty si nemůžeme představovat jako skromná pohoštění v chudých staveních galilejských venkovanů, ale spíše jako opulentní „párty“ trvající několik dní a konající se ve velkých domech střední a vyšší třídy. Ježíš dokonce navštěvuje celníky – nesmírně bohaté a společností zcela zavržené kolaboranty s římskou mocí, kteří své bohatství získávali odíráním svých krajanů. Ježíš se tak jeví spíše jako hédonista, jako člověk oslavující hojnost života, na rozdíl od svého tehdy slavnějšího předchůdce Jana Křtitele, který žil v poušti striktně asketickým životem.
Asketický aspekt Ježíšova učení ovšem v pozdně starověké a středověké křesťanské Evropě převládl, byť zůstával spíše teorií v kontrastu s přepychovým bohatstvím církve. Velkým impulzem k reálnému znovuoživení a radikalizaci stezky chudoby byl příchod Františka z Assisi. Jím vedené hnutí založilo na striktní chudobě celou svou filozofii a vydobylo si s ní velký úspěch. František a jeho následovníci vyznávali kult Paní Chudoby. Františkánská spiritualita a její Paní Chudoba ovlivnily vědomí, a především podvědomí křesťanského Západu velmi silně.
I v dějinách protestantismu se můžeme setkat s myšlenkami chudoby a oproštěnosti, materiální i duševní, především v kalvinismu a v jeho anglosaské formě, u tzv. puritánů. Někdy se mi ale zdá, jako by františkánská myšlenka „dobro = chudoba“ byla silně zakořeněná v celém kolektivním nevědomí Evropy. Paní Chudoba tak překvapivě vládne (či dokonce straší) v myslích lidí, kteří vůbec křesťanství nevyznávají, nebo se dokonce považují za ateisty. Přesto mají automatický pocit, že mít hodně peněz je podezřelé; že dělat něco zadarmo je ušlechtilejší než za peníze, že je dobré snášet utrpení a neříct si o pomoc, a tisíce podobných variací na téma „nedostatek = správně“.
Moderní spiritualita a návrat k hojnosti
Zároveň ale přibývá lidí, kteří se vracejí – opět většinou podvědomě, někdy ale i vědomě – ke spojení spirituality a hojnosti. Praktikující tzv. současné alternativní spirituality (na Západě hanlivě označované jako „new age“, u nás „ezo“) tvoří možná až 50 % populace v ČR, v některých západních zemích to bude asi ještě více. A právě mnozí z nich se zabývají tématem „hojnosti“ velmi intenzivně; snaží se rehabilitovat materiálno obecně, majetek, peníze, ale i sexualitu a vůbec pocit štěstí a osobního uspokojení jako něco, co nejen že není v rozporu se spiritualitou, ale je dokonce její ústřední součástí. Existují stovky seminářů na téma: jak ve svém životě manifestovat hojnost. Nedostatek financí bezprostředně souvisí s nedostatečně vyvinutým duchovním úsilím na sobě. Novodobý kult „bohyně hojnosti“ shrnuje výrok nejmenované české duchovní učitelky: „Nejlepší cesta, jak neřešit peníze, je mít je.“
Tyto ideje ovšem pronikají i do současného křesťanství, byť zatím okrajově. Ve 20. století v USA vzniklo celé hnutí spojující ideje hojnosti vlastní „new age“ s konzervativním evangelikálním protestantismem. Tato naprosto nepravděpodobná, ale reálná fúze se označuje pojmem Hnutí víry. V menším rozsahu působí Hnutí víry i v České republice. Podle Hnutí víry je nedostatek finančních prostředků nebo třeba nemoc důkazem hříšnosti, a naopak bohatství a zdraví jsou důkazem, že člověk je blízko Bohu. Ježíš je pojímán v podstatě jako božstvo hojnosti: Kdo uvěří v Ježíše jako svého osobního spasitele, zbohatne, bude materiálně zajištěný, najde si partnera, zplodí mnoho dětí a uzdraví se ze všech nemocí. Teologii Hnutí víry lapidárně shrnuje výrok jednoho z jeho pastorů v ČR: „Mezi námi nejsou žádní chudí!“
Postoj Ježíše Nazaretského k majetku a hojnosti byl zřejmě ambivalentní. (Foto © pixabay.com.)
Dvě protichůdné cesty: hojnost a oproštěnost
Můj osobní názor: Dokud člověk žije v těle, v tomto hmotném světě, je do nějaké míry vždy závislý na hmotných podmínkách. Ty spoluurčují jeho wellbeing (pohodu) a jsou základním předpokladem, nebo alespoň neopomenutelným kontextem k tomu, aby člověk mohl vyrazit na duchovní cestu. To koresponduje i s učením amerického humanistického psychologa Abrahama Maslowa, které shrnul ve své slavné pyramidě: v základně pyramidy leží hmotné potřeby, a postupně přes potřeby sociální a intelektuální stoupáme až na vrchol pyramidy, kde leží potřeby spirituální. Ty ovšem Maslow nijak nepodceňoval, naopak se spiritualitou a její důležitostí pro život člověka vždy zabýval.
Zároveň je zcela zjevné, na mnoha příkladech z minulosti i současnosti, že duchovně silně ukotvený člověk se obejde bez materiálních statků, víceméně jakýchkoli. Stačí jet navštívit jogíny žijící zcela bez oblečení v jeskyních v Himálaji.
To, co se mi však zdá v této věci podstatné, je to, zda je rozhodnutí pro Paní Chudobu dobrovolné. Pokud je člověku chudoba vnucena (společenským systémem, okolnostmi), těžko se stane duchovní ctností. Chudoba jako duchovní cesta musí být svobodným rozhodnutím jedince.
Jako ideální pro většinu lidí (včetně sebe) vidím zlatou střední cestu. Paní Chudoba a Bohyně Hojnosti nemusí v lidské duši bojovat, ale mohou si podat ruce. Není třeba zacházet do extrémů jako František na jedné straně a Hnutí víry na straně druhé. Chudoba i hojnost jsou projevem univerzálního Božství, které někdy někomu poskytuje hojnost, jiného jindy posílá na stezku poznávání chudoby. Věčná a všeprostupující přítomnost Boží se s láskou dívá na misku žebravého mnicha i na honosnou vilu, kde její obyvatel děkuje za své štěstí.
Jak v chudobě, tak i v hojnosti může být přítomen Bůh – chudoba ani hojnost nejsou samy o sobě hodnotou, ale jsou různými prostředky, jak se k Bohu přiblížit, nebo se mu naopak vzdálit. Vždy záleží na vnitřním postoji jednotlivého člověka, jak se svým bohatstvím nebo se svou chudobou nakládá.
Obecně spíše inklinuji k názoru, že cesta materiální chudoby je cesta vznešená a mocná, ale vyhrazená pouze malému počtu těch, kteří se k ní cítí upřímně povoláni. Naprostá většina lidí potřebuje k životu v tomto světě materiální zabezpečení, aby se nemuseli hmotnými starostmi trápit a mohli se věnovat duchovnímu rozvoji. Doufám, že jednou budu žít ve společenském systému, který tento prostý fakt bude chápat a naplňovat. Člověk by však na svém majetku neměl vnitřně lpět a měl by vždy vědět, že jde o dar Boží.
Myslím, že v unitářství mají spirituální rozměr chudoby i spirituální rozměr hojnosti své místo, oba ale ve svých lidských, realistických a pokorných formách.
Text byl uveřejněn v časopise Tvůrčí život 2022/4.
