Reverendka Sharon K. Dittmarová je unitářskou a univerzalistickou duchovní. Osmnáct let vedla První unitářský sbor v Cincinnati v Ohiu, od roku 2016 působí v rámci americké Unitářské a univerzalistické asociace jako poradkyně pro činnost unitářských a univerzalistických obcí středoamerického regionu.
Sharon, ty jsi až doposud věnovala poměrně velkou část svého profesního života práci s unitářskými obcemi. Pro zdravý rozvoj každé obce je podle mého názoru velmi důležité udržování určitého standardu v jejím působení dovnitř, vůči členům, i navenek. Ne vždy na to stačí obec samotná, tedy pouze její duchovní spolu s laickým vedením. Proto může být vítaná jakákoli profesionální podpora zvenčí. Co by podle tebe měla v tomto směru obcím nabízet a poskytovat zastřešující organizace, třeba na národní úrovni: tedy co by mělo být obsahem podpory a jakým způsobem a jakou formou je vhodné to nabízet?
Každá služba stojí peníze. Ve Spojených státech se naše kongregace financují samy, nedostávají žádné peníze od státu ani od UUA (americké Asociace unitářů a univerzalistů – pozn. red.), takže si musí vytvořit své vlastní poselství, které vysvětluje, komu slouží a proč vlastně existují, aby vůbec mohly nějak oslovit potenciální zájemce o své služby a následně získávat finanční prostředky od svých členů. Navíc všechny obce sdružené v UUA přispívají do Ročního programového fondu (APF) zřízeného v rámci UUA. Z něj pochází většina finančních prostředků určených na to, aby UUA mohla zajišťovat veškeré národní nebo regionální služby, včetně zaměstnanců, jako jsem já, kteří obcím nabízejí specializované programy a poradenské služby.
Já v současné době sloužím jako primární kontaktní osoba (první kontaktní místo) pro jakékoli dotazy (nebo obavy) pro třicet jedna sborů v regionu složeném ze třinácti států a také jsem konzultantkou pro všech sto osmdesát jedna sborů v našem regionu v obecných oblastech: správcovství, tedy získávání finančních prostředků; dohled nad zaměstnanci; profesionální hranice; rozvoj laického vedení a řešení konfliktů. Všechny tyto služby jsou hrazeny z příspěvku, který každá obec odvádí UUA za své členy.
Během covidu ovšem potřebovaly naše sbory ještě další pomoc, například s on-line bohoslužbami, on-line technologiemi, zapojováním rodin na dálku, s dodržováním bezpečnostních opatření a osvědčených postupů během zákazů shromažďování, při zajišťování shromáždění povolených jen za určitých podmínek i v rámci vyrovnávání se s izolací členů a zármutkem, který nás všechny obklopoval. Asociace unitářů a univerzalistů rozšířila své služby, aby pomáhala se všemi těmito problémy, takže naše jednotlivé obce nemusely zjišťovat všechny informace samy, pomáhali jsme jim zodpovídat většinu otázek spojených s touto novou situací.
Ovšem mou nejdůležitější a nejčastější prací je propojovat kongregace navzájem, aby mezi sebou mohly sdílet informace i zdroje a učit se jedna od druhé.
Spojené státy navíc v současné době zažívají období účtování s rasismem. Naše kongregace se upřímně snaží nacházet způsoby, jak o rasismu mluvit, jak porozumět všem druhům psychického i fyzického útlaku a ubližování, stejně jako tomu, jak se učit, měnit, přebírat odpovědnost a ozdravovat. Z UUA jim nabízíme programy zaměřené na přijímání rozmanitosti, posilování rovnosti a začleňování, překonávání kultury bílé nadřazenosti, na účinné řešení konfliktů a komunikaci. Práce je to pomalá a těžká, ale stojí za veškeré vynaložené úsilí. Jde o to, aby každý z našich (i případných nových) členů mohl do unitářské obce vnést své plné a celistvé já, celou svou identitu ve všech jejích podobách.
Co je podle tebe minimem, které by měla organizace na národní úrovni obcím nabízet, a co by z tvého pohledu byl ideál?
Takové minimum samozřejmě opět závisí na tom, kolik peněz je k dispozici. V ideálním případě by měly v této nabídce být služby z oblasti formování víry pro všechny věkové kategorie (vzdělávání týkající se unitářského náboženství a hodnot), dále řízení a vedení obce, sociální spravedlnosti, inkluze a diverzity, správy obce, školení a vzdělávání členů vedení (včetně vyučování potřebných dovedností), teologie, unitářské historie, etiky – včetně hranic, vedení shromáždění, přípravy promluv, pastorační péče a efektivní práce v rámci náboženské komunity.
Jak velkou roli v tomto procesu hraje informovanost samotných obcí o tom, co mohou využívat? Je podle tebe lepší spíš ptát se, vyzvídat, co by která obec potřebovala, nebo raději zkoušet (podle tvé znalosti „terénu“) proaktivně vytvářet nabídku? Co se ti osvědčilo jako efektivní způsob zvyšování informovanosti a vzájemné komunikace?
Oba tyhle přístupy jsou potřeba, oba jsou důležité. Pokaždé když nabízím program v regionu, kde působím, doplňuji ho návazným průzkumem. V něm se účastníků ptám, co si o programu, který jsem nabízela, myslí a jaký další program by se jim mohl líbit nebo by ho mohli potřebovat. Hodně se čtením odpovědí učím. Svět jde v dnešní době překotně kupředu a potřeby našich obcí se vyvíjejí stejně rychle. Mění se mnoho věcí: členství, finance, preferovaný způsob shromažďování a podobně. Ráda pořádám společná setkání pro zástupce laického vedení obcí i pro duchovní a naslouchám jejich otázkám, ale i obavám. Hodně se ptám a poslouchám.
Rozvíjení osobních vztahů s laickými i profesionálními lídry je pro mě nejlepší způsob, jak s nimi komunikovat. Ignorují e-maily od lidí, které neznají, protože mají sotva čas na všechny e-maily, jež dostávají od lidí, které znají. Proaktivně a běžně telefonuji předsedům správních sborů a duchovním, abych zjistila, jak se jim daří. Většina členů vedení obcí včetně duchovních je zahlcena spravováním své elektronické korespondence a účtů na sociálních sítích, takže je hodně těžké s nimi efektivně komunikovat. S větší pravděpodobností otevřou mou zprávu, pokud mě osobně znají a důvěřují mi.
Čím by se měla obec snažit zaujmout (své členy i veřejnost)? V čem může spočívat její hlavní cena, hodnota a řekněme třeba konkurenční výhoda oproti jiným společenstvím?
Nejsem si jistá, jak by na tuto otázku odpovídaly unitářské obce v Evropě. Ve Spojených státech návštěvníky obecně přitahuje naše progresivní, láskyplná a inkluzivní teologie, programy unitářské náboženské výchovy (zejména pro děti), hudební programy, vícegenerační komunita a závazky a aktivity sociální spravedlnosti. Většina zájemců o členství i stávajících členů přichází do obce, aby vytvářeli komunitu (to znamená být s ostatními v pozitivních, život potvrzujících vztazích) a nacházeli smysl a posilu ve sdílení a společném prožívání životních oslav, ztrát, změn a výzev.
Stále se učíme, které platformy sociálních médií používat a jak s nimi nejlépe zacházet. Je důležité, aby se široká veřejnost mohla snadno dozvědět, že unitáři jsou inkluzivní společenství – vítají gaye, lesby, bisexuály a trans lidi, stejně jako ateisty, agnostiky, humanisty, progresivní křesťa- ny, náboženské hledače a ty, kteří si zatím nejsou jisti, jaká by mohla být jejich víra. Je důležité umět naše unitářské hodnoty a teologii při rozmanitých příležitostech jasně vyjádřit.
Jakých pět znaků je z tvého pohledu dokladem zdravé obce, bez ohledu na to, jak velká či malá je?
Z mého pohledu je zdravá taková skupina, která se schází podle pravidelného a veřejně inzerovaného plánu, promyšleně se zabývá existenčními a aktuálními problémy a jedná jako celek v souladu s unitářskými hodnotami, je v pozitivním, pravidelném vztahu se sousedními unitářskými sbory i denominací jako celkem, praktikuje řádnou správu věcí veřejných (k tomu má sama zodpovědnou samosprávu a drží se jí) a provozuje smysluplné programy a aktivity.
Co bys doporučila začínajícímu duchovnímu jako důležité v péči o obec? Co bys doporučila duchovnímu, který je ve službě jedné obci již dvacet let?
Novému duchovnímu: aby měl mentora, kouče a/nebo kolegu (případně kolegy), na kterého (či které) se může obrátit, když si něčím není jistý nebo má otázky. Nové duchovní čeká v prvních letech intenzivní a tvrdé učení se z praxe. A také, ať se stará o sebe, aby se mohl postarat o ostatní.
Zkušenému duchovnímu bych v základu doporučila to samé: aby stále měl mentora, kouče a/nebo kolegy, kteří mu dokáží pomoci. Duchovenská služba je často sólo profesí, může být izolující a vyčerpávající, člověk se během jejího výkonu může cítit osamělý. Takže opět, starejte se o sebe, abyste se mohli postarat o ostatní.
Vzpomněla by sis na nějaký postcovidový program, aktivitu nějaké obce, které tě nadchly? Třeba že byly inovativní, odvážné, jedinečné, překvapivě přínosné…?
Jedna obec, se níž jsem pracovala, změnila během covidu a po něm na základě potřeb dětí a rodin, které k ní patřily, své programy náboženské výchovy tak, aby děti v obci dělaly něco zábavného. Setkávaly se osobně a využívaly k tomu jen venkovní prostředí: V zimě sáňkovaly, na jaře si hrály na honěnou, malovaly ptačí budky, v létě pěstovaly zeleninu – prostě obec pro ně vymýšlela cokoliv, co by je udrželo co nejvíc venku a zároveň je nutilo zapojovat se do skupinové aktivity. Ta obec také investovala do vybavení: koupila velký stan, ohřívače rukou, sáňky. A každé takové setkání zahrnovalo pětiminutovou lekci unitářství založenou na našich hodnotách.
Kdybys mohla mít jedno přání, které by se mohlo splnit, co bys přála současnému unitářství?
Abychom si všichni osvojili aktivní naslouchání jako v podstatě posvátnou práci.
Děkuji ti, Sharon, za všechno, co pro unitářství děláš, a za to, jak k tomu dokážeš motivovat další!
Rozhovor vedla Kristýna Ledererová Kolajová
Text byl uveřejněn v časopise Tvůrčí život 2023/5.
