Okolnosti smrti Norberta Fabiana Čapka

V druhé polovině 30. let 20. století bylo již zřejmé, že svět spěje k dalšímu válečnému konfliktu. Na jedné straně stály státy poražené v předchozí Velké válce, na straně druhé státy, které prosazovaly ideu amerického prezidenta Woodrowa Wilsona „světa bezpečného pro demokracii“. Primární snaha představitelů evropských totalitních režimů byla revize Versailleských smluv, a to zásadním způsobem – jako vítězové další války budou z této pozice diktovat nové politické, společenské a hospodářské uspořádání Evropy. Stoupající agresivita zemí Osy (Berlín, Řím, Tokio) a ústupky mocností hájících zejména své vlastní zájmy (včetně politiky bezvýhradného appeasementu zastoupené osobou britského ministerského předsedy Nevilla Chamberlaina) zcela logicky musely vyústit v celosvětovou tragédii.

Na nutnost společné obrany nedělitelných hodnot míru a demokracie apelovali představitelé umělecké a tvůrčí intelektuality z celé řady evropských zemí, ale světová politika byla určována jinými zájmy. Osud prostoru střední Evropy byl zpečetěn v listopadu 1937. Při rozhovoru britského ministra, lorda z Halifaxu, s Adolfem Hitlerem dala britská strana neoficiálně najevo ochotu Německu dále ustupovat, a to za předpokladu, že nedojde k válce. Hrozivou situaci si uvědomovali i lidé v Československu. Krize vyvrcholila přijetím tzv. Mnichovské dohody, jež byla podepsána představiteli Itálie, Německa, Francie a Velké Británie 30. září 1938. Na základě této mezinárodní smlouvy Československo přišlo o svá pohraniční území, jež byla postoupena nacistickému Německu. Většina obyvatel prožívala hluboké zklamání z nečekaného a tak brzkého krachu Masarykova ideálu samostatného Československa. Hluboce byla prožívána hořkost ze zrady spojenců. Od 1. října 1938 do 14. března 1939 žili obyvatelé Československa v politickém životě tzv. druhé republiky. Tento život byl ovlivněn reálnou hrozbou války a pocitem nemožnosti obrany okleštěného území republiky. Strach z budoucnosti, z napadení nacistickým Německem byl doplňován extrémními projevy některých obyvatel. Mezi ně lze zařadit české fašisty.7 Právě ti sehráli v případě Norberta Fabiana Čapka zásadní roli. Je jisté, že Norbert Fabian Čapek by se dříve nebo později dostal do konfliktu s okupační mocí, nicméně v roce 1940 tomu zřejmě nic nenasvědčovalo. Nebýt českých fašistů…

„Všude se vyrojilo plno podivných lidí – udavačů, kteří za mrzkou odměnu nebo z pomstychtivosti udávali nepřátelským vojenským a policejním úřadům své spoluobčany. Ve zvláštní organizaci s názvem Prapor se dokonce ustavila zrádcovská skupina nedobrých lidí a všelijak pomáhala Nepříteli. Obrátila se proti vlastnímu národu, vychvalovala Nepřítele a hrozila každému, kdo by se proti Nepříteli nějak špatně vyslovil.“ (Jaroslav Foglar: Strach nad Bobří řekou)

Norbert Fabian Čapek si plně uvědomoval sílu, s jakou zasáhl politický vývoj ve světě obyvatele Československa. V roce 1939 vydal svou knihu K slunnému břehu. V předmluvě k tomuto vydání uvedl: „Na tomto vydání pracoval jsem v době pro český národ zvláště těžké. Kéž je ono lékem pro mnohé a balzámem na rány srdce! Kéž je sluníčkem, které ozáří a rozjasní život mnohých! Kéž je službou českému člověku, neboť jen tou chtělo být!“ Na sklonku tzv. druhé republiky, 15. února 1939, vycestovala z okleštěného Československa Mája Čapková. Její kroky směřovaly do Spojených států amerických.

V Československu se do vypuknutí války zdržoval unitářský duchovní Rev. W. H. Sharp s manželkou, aby poskytl pomoc postiženým a ohroženým občanům, především uprchlíkům ze zabraného území. Norbert Fabian Čapek se se svým zetěm zapojil do protinacistických aktivit. Díky W. H. Sharpovi a jeho manželce byl ve spojení s některými politiky, kteří odešli do londýnského exilu. V Praze se stýkal s představiteli odboje, kterým zprostředkoval zaslání zpráv do Velké Británie. Mája Čapková do Spojených států cestovala také přes Velkou Británii a podle poválečného vyjádření Zory Fischerové-Čapkové odvážela do Británie řadu dokumentů pořízených českými odbojáři. Odbojová činnost Norberta Fabiana Čapka je jeho dcerou vylíčena velice obecně, neboť podle ní se nikomu se svými činy nesvěřoval. Sama Zora Čapková byla v té době zaměstnána jako pracovnice pojišťovny. Jako taková zvládala výborně psaní na stroji a ovládala i psaní těsnopisem, a proto jí využíval k opisování některých zpráv, přepisování obsahu vysílání londýnského rozhlasu a rozšiřování ilegálních tiskovin, zejména časopisu V boj. Jak je zřejmé, Norbert Fabian Čapek, přestože mu muselo být zjevné, že mu ze strany nacistů hrozí nebezpečí, nejen že odmítl možnost uchýlit se do exilu v USA, ale za samozřejmé považoval podporu veřejnosti obsahem svých promluv, a navíc se zapojil i do odbojové činnosti.

Případ Norberta Fabiana Čapka
Krátce po obsazení zbývajícího území Československa a vyhlášení tzv. protektorátu Čechy a Morava se začala formovat německá civilní a bezpečnostní správa obsazeného území. Znamenala i etablování tajné státní policie (gestapo) z operačních skupin na stálé úřadovny. Na základě rozkazu Heinricha Himmlera byly zřízeny úřadovny v Praze (Geheime Staatspolizeistelle Prag s působností pro Čechy) a v Brně (Geheime Staatspolizeistelle Brünn s působností pro Moravu). Tyto úřadovny byly rozhodnutím Reinharda Heydricha s účinností od 1. září 1939 povýšeny na řídící úřadovny. V této době se také definitivně zkonsolidovala vnitřní organizace služeben z operačních skupin, které byly organizovány značně jednodušeji (tato organizace vydržela do léta 1943). V rámci II. oddělení, které se zabývalo politickými záležitostmi a mělo exekutivní charakter, vznikl referát II B, jenž se zabýval církvemi, sektami, židovskou otázkou a zednáři. Úředníkem pražského referátu II B se stal příslušník gestapa Fritz Kiesewetter, který zde působil od 1. října 1939 do konce války. K dozoru nad církvemi byla nezbytná zpravodajská síť kolaborantů, kteří měli sledovat kázání kněží po stránce politické tendence. K tomu mimo jiné Fritz Kiesewetter vypověděl: „Při jedné návštěvě Nováka u služebny gestapa, dotázal jsem se ho, zda by byl ochoten dodávati mi zprávy o kázáních kněží v evangelických kostelích, ze společností a sekt. Novák, aniž bych na něho vykonával nějaký nátlak, přijal mou nabídku a podal mi také různé písemné zprávy v uvedeném smyslu.“

Norbert F. Čapek se svou ženou Májou na fotograi z roku 1936.

Do života Norberta Fabiana Čapka, jeho blízkých, spolupracovníků a celé náboženské společnosti vstoupil Rudolf Novák. Značně komplikovaná osobnost, která se již v počátku okupace historických zemí nacistickými silami kompromitovala spoluprací s nimi. Přestože působil jako novinář, jeho pověst konfidenta a udavače jej jak vyloučila ze všech profesních organizací, tak se ho stranili dokonce i jiní pronacističtí novináři. Loajalita bývalého legionáře k nacistickému režimu byla taková, že byl na doporučení gestapa ustanoven na místo šéfredaktora časopisu Arijský boj, o jehož zaměření nemá čtenář žádných pochyb už jen z jeho názvu. Podle vyjádření Karla Hašpla se právě v Arijském boji v době před zatčením Norberta Fabiana Čapka objevily články, které ho napadaly, že je chráněncem Hradu a Charlotty G. Masarykové, od které měl dostávat peníze za to, že prováděl různé transakce, které „smrděly kriminálem“, apod. Rudolf Novák podával z navštívených kázání písemné zprávy, které Fritz Kiesewetter porovnával s obsahem hlášení vlastních zpravodajských úředníků, kteří na kázání rovněž docházeli.

Většina zpráv, které Rudolf Novák podal, byla negativní. Až na tu, která se týkala Norberta Fabiana Čapka. V udání poukazoval na to, že pronáší Říši nepřátelské výroky. K tomu po válce vypověděl Karel Hašpl: „Dr. Čapkovi bylo ze zahraničí nabízeno na počátku okupace, aby odjel do zahraničí, avšak Dr. Čapek pokládal za národní povinnost zůstati, aby mohl posilovati český národ v boji proti okupantům. Dr. Čapek měl výjimečný dar, že dovedl obrazně a v podobenstvích pobádati český lid v odporu proti okupantům a k víře ve vítězství české věci.“ Karel Hašpl uvedl, že Norbert Čapek držel kázání v Praze, v Plzni, na Kladně a v Brně. Rodina Čapkova poznala, že jeho kázání jsou sledována, protože mezi přítomnou veřejností byl vždy někdo nápadný, kdo si dělal při kázání poznámky. Po válce Karlu Hašplovi řekl komisař gestapa Fritz Kiesewetter, že gestapo bylo Rudolfem Novákem upozorněno na protiněmecká kázání dr. Čapka, a proto byla celá akce zorganizována, aby byl obsah kázání zachycen a gestapu sdělen. Nenávist Rudolfa Nováka vůči představiteli českých unitářů musela být opravdu obrovská. Neobjasněnou otázkou zůstává, co za ní stálo.

Prohlášení o árijském původu N. F. Čapka vystavené oddělením duchovní správy NSČU v roce 1940.

Případ Zory Čapkové
Zora Čapková byla dcerou Norberta Fabiana Čapka a jeho druhé manželky Marie Zrůstové. Narodila se v Brně-Židenicích 5. ledna 1913. V období před druhou světovou válkou pracovala jako úřednice v Náboženské společnosti československých unitářů, později se stala úřednicí pojišťovny Linde. Jak již bylo naznačeno, rodina Norberta Fabiana Čapka se nesmířila s osudem své vlasti a aktivně proti nacistickým okupantům vystupovala. Zora Čapková společně se svým otcem poslouchala zahraniční londýnské a později i moskevské vysílání, některé relace přepisovala a rozšiřovala dále mezi přátele. Dále pomáhala svému otci a kolportovala ilegální časopis V boj.

Osudnou se jí stala její důvěřivost a zrada relativně blízké osoby, tedy v tom smyslu, jak lékař, který zná důvěrné problémy svého pacienta a je povinen o tom zachovat mlčenlivost, může být pacientovi blízký i v jiných než zdravotních problémech. Nejspíš v roce 1938 začala Zora Čapková docházet pravidelně do ordinace odborné ženské lékařky MUDr. Marie Jenáčkové. Otec Zory Čapkové byl veřejně známá osobnost a lékařka a její pacientka tak probíraly aktuální politická témata. Zora Čapková se nebála dát najevo svůj názor na nacismus, okupaci pohraničí a později i zřízení protektorátu Čechy a Morava, na okupaci zbylého území republiky a s tím spojené události. Zora Čapková lékařce důvěřovala, neboť o ní měla mínění, že je aktivní členkou Sokola a dobrou vlastenkou. V druhé polovině roku 1940 předala Zora Čapková MUDr. Marii Jenáčkové strojopis se záznamem vysílání londýnského rozhlasu.

Následně se stalo něco, co Zora Čapková nepředpokládala. Strojopis s udáním jeho pořizovatele se dostal na stůl komisaře gestapa Fritze Kiesewettera. Pravděpodobně se již nepodaří zcela přesně objasnit, jak se tam dostal, neboť poválečné vyšetřování události bylo vedeno velice povrchně a soud se otázkou „drobných“ rozporů ve výpovědích podezřelých nijak nezabýval. Nicméně budeme vycházet z toho, jak události objasnil poválečný soud. Zora Čapková po válce uvedla, že MUDr. Marie Jenáčková jí byla doporučena kolegyní z kanceláře – jako dobrá lékařka a horlivá sokolka. S ohledem na toto doporučení, o němž neměla pochybnost, se v ordinaci vyjadřovala ostře protinacisticky a lékařce důvěřovala. Proto jí také vyhověla, když ji při návštěvách v ordinaci žádala, aby jí nosila zprávy, které vysílá zahraniční rozhlas. Svou žádost odůvodnila tím, že sama má pouze dvoulampové rádio, na kterém zahraniční vysílání nenaladí, a navíc je svojí lékařskou praxí tak zaneprázdněna, že ani nemá možnost se ke zprávám londýnského rozhlasu dostat.

Zora Čapková jí nejprve zprávy londýnského rozhlasu tlumočila ústně, později jí nosila zprávy psané na stroji nebo množené pomocí cyklostylu. Několikrát jí přinesla i různé letáky a časopis V boj. Lékařka ji žádala, aby jí některá čísla časopisu nechala pro bratra, který se údajně o tento časopis velice zajímá (!). Zora Čapková jí však nemohla vyhovět, protože každý výtisk časopisu musela vrátit. Lékařka se také vyptávala na otce své pacientky, na to, jaké jsou jeho názory, zda poslouchá cizinu, na obsah jeho kázání. Zora Čapková v tom neviděla nic špatného, neboť se domnívala, že její zájem pramení z obecné známosti Norberta F. Čapka. Podle svého vyjádření, aniž by jej však nějak specifikovala, řekla o svém otci více, než bylo vhodné.

MUDr. Marie Jenáčková, fotografie z deníku Právo lidu z roku 1946.

Až v lednu 1941 získala Zora Čapková na svou lékařku podezření. V její knihovně uviděla na nápadném místě knihy se jmény Rys a Lažnovský. Od té chvíle jí nepřinesla již žádné zprávy, a to přesto, že lékařka je stále požadovala. Po válce vzpomínala, že při její poslední návštěvě ordinace 14. března 1941 byla lékařka velmi překvapená, že ji viděla, a údajně prohlásila: „Vy ještě nejste…,“ zakoktala se v rozpacích, „…vdaná?“ Chtěla snad říct zavřená? V srpnu 1940 obdržela MUDr. Marie Jenáčková od Zory Čapkové zprávu zahraničního rozhlasu, londýnského a moskevského, a také řeč profesora Kalvody. Zora Čapková vždy apelovala na lékařku, aby zprávy po přečtení spálila. Nicméně lékařka tak neučinila. Nejen že nebyla uvědomělá členka Sokola a vlastenka, jak se domnívala Zora Čapková, ale dokonce byla sympatizantkou kolaborantského hnutí Vlajka. Bratr lékařky MUDr. Marie Jenáčkové nebyl nikdo jiný než Ing. Oldřich Jenáček. Oldřich Jenáček se stal členem fašistické Vlajky v roce 1937.

V zápase o moc ve stínu nacistické okupační moci si Vlajka vytvořila vlastní zpravodajskou službu, v jejímž čele stál právě bratr lékařky Jenáčkové. Tato organizace vedla seznamy všech členů Vlajky a zároveň i její nepřátele, na které sbírala kompromitující materiály. Dále podávali informace o ilegálním odbojovém hnutí nebo informace o spolehlivosti protektorátních úředníků. Inženýr Oldřich Jenáček osobně spolupracoval s pražským gestapem a Sicherheitsdienstem a vytvořil vlastní zpravodajskou síť, jejíž členové byli pověřeni sledováním konkrétních osob. Ani představitel Vlajky Jan Rys-Rozsévač o spolupráci Oldřicha Jenáčka s gestapem a SD nevěděl. Zpravodajská skupina Vlajky sledovala například generála Aloise Eliáše a pátrala po rozšiřování ilegálního časopisu V boj (!). Jenáčkova skupina podávala značné množství udání, která byla posílána do ústředí Vlajky v Myslíkově ulici, kde byla tříděna a analyzována. Jenáčkova skupina zásadním způsobem přispěla k usvědčení generála Aloise Eliáše ze styků se zahraničním odbojem. To zřejmě Zora Čapková netušila, když se jí její lékařka svěřovala se zájmem svého bratra o časopis V boj.

Podle poválečného vyšetřování předala MUDr. Marie Jenáčková strojopis vysílání zahraničního rozhlasu právě svému bratrovi Ing. Oldřichu Jenáčkovi. Ten později udání s důkazem proti Zoře Čapkové předal dalšímu kolaborantovi a představiteli fašistické Vlajky Jaroslavu Čermákovi, který udání doručil komisaři gestapa Fritzi Kiesewetterovi. Jaroslav Čermák měl být jedním z těch agentů gestapa, kteří vedle Rudolfa Nováka docházeli na kázání do Unitarie, a podával z nich hlášení. Nezodpovězenou otázkou zůstává, zda MUDr. Marie Jenáčková jednala na popud svého bratra, nebo z vlastní iniciativy. Osobně se domnívám, že spíše byla do role udavače dosazena svým bratrem Oldřichem. Sama byla členkou hnutí Vlajka od roku 1938 a 17. ledna 1941 byla jmenována zástupkyní Svazu žen ČNST – Vlajky. Slib věrnosti složila 22. ledna 1941. Když Jaroslav Čermák doručil udání sourozenců Jenáčkových komisaři gestapa Fritzi Kiesewetterovi, byl osud Norberta F. Čapka a jeho dcery zpečetěn. Fritz Kiesewetter si pozval Oldřicha Jenáčka a jeho sestru do kavárny Terminus, kde si nechal od lékařky podrobně vypovědět okolnosti případu.

Později si ještě pozval MUDr. Marii Jenáčkovou na gestapo a sepsal s ní formálně protokol. V té době Zora Čapková stále docházela do její ordinace a lékařka po ní stále požadovala zprávy a ilegální tiskoviny. Byl v tom záměr gestapa a kolaborantů získat další důkazy proti Norbertu F. Čapkovi a jeho dceři? Snažilo se gestapo zachytit další osoby napojené na Unitarii a Norberta Fabiana Čapka? Neboť k zatčení obou došlo až po více než půl roce od udání, které doplnilo hlášení agentů gestapa o obsahu kázání Norberta F. Čapka v Unitarii. V době, kdy Zora Čapková dala najevo nedůvěru vůči své lékařce. Bohužel poválečné vyšetřování událostí se takovými otázkami vůbec nezabývalo.

Zatčení a uvěznění Norberta Fabiana Čapka a jeho dcery Zory Čapkové
K zatčení Norberta Fabiana Čapka a jeho dcery Zory došlo dva týdny poté, co byla Zora naposledy u lékařky Marie Jenáčkové, která se tak podivovala nad tím, že stále ještě není „vdaná“. V pátek 28. března 1941.26 Večerník Národní listy informoval o smrti uhlířky Josefy Luňáčkově na Smíchově, kterou ze zištných důvodů sedmi ranami sekerou ubil šestnáctiletý mladík. Odborníky z oboru entomologie šokovala sbírka motýlů dělníka plzeňské Škodovky Josefa Altmanna, kterou prezentoval na výstavě entomologické sekce Přírodovědeckého klubu v Plzni. Fotbaloví fanoušci očekávali nedělní šlágr kola mezi pražskou Spartou a Židenicemi.

Fotograe Čapkovy pracovny v Ovenecké ulici po jeho zatčení, po poledni 28. března 1941.

Poněkud alarmující zpráva informovala o tom, že za padesát let rapidně ubylo v přírodě čmeláka. V Národním divadle se hrál Othello, v Unitarii hra Zelení hájové. Národní muzeum se muselo vyrovnat se skutečností, že ve Španělsku byl zastřelen špaček, který byl ornitology této ctihodné instituce předchozího roku kroužkován.27 Téměř idylický svět, pokud by se nad ním nevznášel orel s hákovým křížem ve spárech. Z archivních pramenů není zřejmé, jaká opatření předcházela realizaci zatčení Norberta Fabiana Čapka a jeho dcery Zory. Tedy zda byli sledováni, případně jaké taktické hledisko bylo přijato v průběhu vstupu do obydlí a zajištění prostoru. Otázkou také zůstává, zda doba vysílání zahraničního rozhlasu byla zvolena záměrně s předpokladem, že zájmové osoby budou přistiženy při jeho poslechu, nebo šlo o náhodu. Není ani zřejmé, kolik příslušníků gestapa, případně jiných bezpečnostních složek, se na zatčení otce a dcery Čapkových podílelo.

Známým faktem je, že věc měl na starosti komisař gestapa, tzv. církevního referátu, Fritz Kiesewetter. Ten později na celou věc spojenou s Norbertem Fabianem Čapkem a jeho dcerou vzpomínal následovně: „Dr. Čapek byl vedoucím a kazatelem náboženské obce ‚Unitarier‘ v Praze. Asi v roce 1941 prohlásil redaktor ‚Arijského boje‘ Novák, že je ochoten prostřednictvím jeho spolupracovníků sledovati činnost různých duchovních, kteří v politickém životě vystupovali. Mezi nimi byl i Čapek, jehož kázání mělo býti sledováno. Podle dohlédacích zpráv prý Čapek při kázání pronesl též politické výroky namířené proti říši. Byla proto u něho provedena domovní prohlídka, při které byly nalezeny koncepty, které potvrdily udání Nováka. Mimoto byl přistižen v bytě, když zrovna odposlouchával londýnskou vysílačku a na stole měl ležet strojem popsaný papír, na kterém byly zprávy nepřátelské vysílačky. Na základě tohoto materiálu byl zatčen Čapek a jeho v Legiobance zaměstnaná dcera, která nepřátelské zprávy rozmnožovala na psacím stroji a pak je rozšiřovala. Po ukončeném šetření byli předáni lidovému soudu pro velezradu a pro zločin odposlouchávání zahraničního rozhlasu. V hlavním přelíčení byli z obžaloby velezrady osvobozeni, ale pro odposlouchávání cizího rozhlasu odsouzeni k 1, resp. 2 rokům káznice.

Po odpykání trestu byl Čapek předán znovu gestapu a jako politická osobnost dodán do koncentračního tábora v Dachau, kde prý zemřel. Jeho dcera byla po odpykání trestu propuštěna na svobodu. Chci podotknout, že ohledně dodání Čapka do koncentračního tábora bylo již rozhodnuto před jeho předáním soudu.“ 28 A jaký byl vztah komisaře gestapa k unitářům: „Jak jsem již ve své zprávě uvedl, byl vedoucí této náboženské společnosti dr. Norbert Čapek před léty zatčen pro říši nepřátelská politická kázání a v této souvislosti odsouzen pro odposlouchávání cizího rozhlasu. Po odpykání trestu byl z nařízení Reichssicherheitshauptamtu29 předán do koncentračního tábora v Dachau. Po jeho zatčení převzal vedení náboženské společnosti jeho zeť. Proti této církvi nebylo po dobu trvání protektorátu zakročeno.

Pokud je mi známo, byla jedině zabavena po dobu války budova této církve v Karlové ulici, aniž by však gestapo v tom mělo prsty. Ačkoli muselo být nesčetněkrát zakročeno proti několika členům církve, nebylo proti církvi samé ničeho podniknuto. Vedoucí církve byl napomenut.“ Opět se musíme spokojit s velice povrchním popisem událostí. K průběhu zatčení se blíže nevyjadřuje ani Zora Čapková. Z dalších dokumentů se potvrzuje, že Norbert Fabian Čapek byl přistižen při poslechu zahraničního rozhlasu společně s dcerou Zorou. Na stole ležel rukopisný koncept poznámek z obsahu londýnského vysílání. Po zatčení obou byla v jejich společné domácnosti provedena domovní prohlídka. Zajištěn byl rozhlasový přístroj, který shodou okolností obdržel Norbert Čapek v roce 1940 jako narozeninový dar od členů náboženské společnosti.

Svědectví o průběhu zatčení Norberta Čapka a Zory Čapkové podala Livie Dvořáková-Hašplová: „V pátek 28. března se měl konat pravidelný přednáškový večer s Čapkem jako hlavním řečníkem. Toho dne vstal jako obvykle a šel si k rádiu poslechnout zahraniční zprávy. V tu chvíli se ozvalo zuřivé zvonění domovního zvonku. Služebná, nedbající na předchozí úmluvu, že v případě nebezpečí uvědomí Čapka, šla ke dveřím a otevřela je. V tu chvíli vniklo do bytu pět mužů. Představili se jako tajná policie a okamžitě vtrhli do pracovny. Čapek tam stál u rádia. Stěží měl čas otočit knoík na pražskou stanici. Skupinu příslušníků gestapa vedl komisař Kiesewetter. Prohlídka pracovny trvala od 7.00 do 11.30 hodin. První věc, kterou hledali, byly napsané přednášky a promluvy. Sebrali jich několik stovek a odnesli je pryč. Vzali stohy cenných knih, rukopisů, dopisů a poznámek, a také nový rozhlasový přijímač darovaný Čapkovi k jeho 70. narozeninám, psací stroj a mnoho dalších věcí. Telefon byl vypojen a nikomu nebylo dovoleno opustit byt. Čapek byl překvapen, ale zůstal klidný. ‚Boženo, prosím vás, přineste nám kávu.‘ Služebná Božena utíkala do kuchyně připravit kávu. Když se káva podávala, Čapek ji laskavě nabídl gestapákům v civilu. Svou kávu doktor vypil klidně. V 11,30 hodin gestapo Čapka a jeho nejmladší dceru Zoru zatklo. Vzal si s sebou pouze nejpotřebnější věci, protože věřil, že se mu nemůže nic stát. Ve dveřích se obrátil k služebné, která v celém bytě zůstala sama, a řekl: ‚Boženo, prosím vás, o všechno se dobře starejte; já se brzy vrátím.‘ To byla poslední slova na prahu jeho domova v Praze na Letné v Ovenecké ulici 24.“

Jeden z čapkových dopisů rodině z Drážďan, z 22. února 1942.

Po omezení na osobní svobodě a provedené domovní prohlídce byli zatčení převezeni do věznice na Pankráci, kde mělo pražské gestapo vlastní oddělení pro jím vyšetřované osoby. Již při prvním výslechu na gestapu byly Zoře Čapkové Fritzem Kiesewetterem předloženy psané zprávy, které dala MUDr. Marii Jenáčkové. Zora nejprve popřela, že by zprávy psala, byla však usvědčena následnou konfrontací s lékařkou. Současně bylo provedeno znalecké zkoumání psacího stroje zajištěného v jejím bydlišti a stroje, který používala ve své kanceláři. Zkoumání písma prokázalo, že zprávy byly psány právě na stroji, který Zora užívala v práci. Po předložení těchto důkazů a po slibu, že po jejím doznání bude otec propuštěn, se Zora doznala. Doznala však pouze to, co jí bylo dáváno za vinu. V průběhu vyšetřování nebyla objasňována její role v rozšiřování časopisu V boj a v případné další účasti na odboji. Po skončení vyšetřování věci gestapem byl Norbert Fabian Čapek eskortován do věznice v Českých Budějovicích.

Soudní proces
Dne 16. května 1941 byli obvinění Norbert Čapek a Zora Čapková vzati do vyšetřovací soudní vazby. Změnilo se tím jejich procesní postavení – do této chvíle byli předběžně zadržení, drženi byli v předběžné vazbě vyšetřovanců gestapa. Na přelomu května a června 1941 vypracoval státní zástupce při německém zemském soudu v Praze zprávu pro vrchního říšského prokurátora u lidového soudního dvora v Drážďanech, kde měla trestní věc obviněných být projednána.
Obžaloba zněla následovně:

Pro přípravu velezrady a rozhlasového zločinu podávám obžalobu na obviněné:

Norbert Čapek
V Praze v době mezi 16. březnem 1939 a 28. březnem 1941 opakovaně veřejně podněcoval k velezradě a současně s tím v době mezi 7. zářím 1939 a 28. březnem 1941 opakovaně úmyslně poslouchal cizozemské vysílání, čímž se dopustil:
—zločinu podle § 80 odst. 1, § 83 odst. 1 trestního zákoníku a podle § 1 nařízení o mimořádných rozhlasových opatřeních z 1. září 1939 (říšská sbírka zákonů strana 1 683) ve spojení s § 73 trestního zákoníku;

Zora Čapková
V Praze v době mezi 7. zářím 1939 a 28. březnem 1941 opakovaně úmyslně poslouchala cizozemské vysílání a úmyslně rozšiřovala zprávy z cizozemského vysílání, jež byly způsobilé ohrozit odolnost německého národa, a současně s tímto spolupůsobila k přípravě velezrady, čímž se dopustila:
—zločinu podle § 1 a § 2 nařízení o mimořádných rozhlasových opatřeních z 1. září 1939 (říšská sbírka zákonů strana 1 683) a podle § 80 odst. 1 a § 83 odst. 2 trestního zákoníku, ve spojení s § 73 trestního zákoníku
Obviněný Norbert Čapek opakovaně nabádal prostřednictvím kázání ve veřejných shromážděních k velezradě spočívající v násilném odtržení území patřících Říši a násilném obnovení Československé republiky a úmyslně poslouchal cizozemské vysílání.
Obviněná Zora Čapková opakovaně poslouchala cizozemské vysílání a sdělovala zprávy způsobilé k ohrožení odolnosti německého národa dalším osobám a tímto spolupůsobila k předem denované přípravě velezrady.

Hlavní výsledky vyšetřování
I. Osobní poměry obviněných

Obviněný navštěvoval do 16. roku věku nejprve jako farářský kandidát, poté 4 roky jako baptistický farář v Niederplanitz u Zwickau (Sasko) a poté 15 let jako misionář baptistické společnosti v Brně (Morava), 1914 před vypuknutím světové války odešel do Ameriky, staral se zde o české a slovenské rodiny v baptistickém smyslu v boji za ideály svobody českého národa, převzal tam 1916 obzvláště opatrování rodiny českých legionářů a 1 rok byl redaktorem slovenského deníku v Americe. Přibližně v roce 1919 vystoupil z baptistického společenství a přešel k unitářské společnosti, aniž by v Americe působil jako jejich kněz. V roce 1921 se vrátil z Ameriky zpět do Prahy, aby zde, jak řekl (list 16), působil v českém národu poučně proti katolické věrouce, v roce 1923 založil spolek „pokrokově náboženská společnost“ v Praze, která byla 1930 uznána českým státem jako církev „společenství českých unitářů“ a byl v tomto unitářském církevním společenství činný jako vůdce a kazatel až do svého zatčení 28. 3. 1941. Obviněná se vrátila ve věku 8 let s rodiči z Ameriky, v Praze po základní škole do 19. roku věku studovala gymnázium, získala zde maturitní vysvědčení, poté navštěvovala jednoletý kurs obchodní akademie v Praze, poté byla činná 1 a půl roku jako kancelářský zaměstnanec unitářského církevního společenství jejího otce a později až do svého zatčení 28. března 1941 jako kancelářský zaměstnanec (administrativní pracovník) pojišťovací společnosti Linde, tamtéž (list 10) s měsíčním platem 900,– Kč. Se svým otcem až doposledka vedla společnou domácnost a bydlela u něj.

II. Skutková podstata jednání obviněných a jejich vyjádření k němu
1a.
Již s ohledem na začátkem září 1938 nastalý návrat sudetoněmeckých oblastí do Říše, které byly prohlášeny říšským zákonem z 21. listopadu 1938 (říšská sbírka zákonů, strana 1 641) součástí Německé říše, označoval obviněný Norbert Čapek ve svých, jako duchovního unitářské církevní společnosti, před 16. březnem 1939 držených kázáních ztrátu sudet jako „s národní hrdostí a dřívější velikostí a silou českého národa nesrovnatelnou, a proto dočasně snesitelné břímě osudu pro český národ“, poukazoval na to, že český národ se již naučil, aby rozložil velkou rakouskou monarchii a že „žádná říše na světě nemá takový žaludek, aby uměla strávit český národ“, vyzýval „vystoupat na duchovní barikády a nechat proudit sílu do pěstí a srdcí Čechů“, utěšoval „cizí přesila bude, stejně rychle jako se přivalila, opět rozložena“, prohlásil: „Jen občas může vítězit nespravedlnost a zlo, ale nakonec bude mít pravdu naše zvolání ‚Pravda zvítězí‘,“ a jednou uzavřel kázání slovy českého národního básníka Sládka: „A dokud slunce z nebe neservali, my na bojišti prvním jara vanem jak podupaná tráva znovu vstanem.“

1b.
Poté co v březnu 1939 bylo dřívější československé území Čechy a Morava obsazeno německými vojsky a bylo vyhlášeno výnosem vůdce z 16. března 1939 součástí území Velkoněmecké říše a od té doby, co „Protektorát Čechy a Morava“ vstoupil pod ochranu Velkoněmecké říše, nepřestal se obviněný ve svých kázáních stavět nepřátelsky vůči Německu, naopak v nich vystupoval pro osvobození jmenované oblasti od nadvlády Německé říše a pro znovudosažení svobodné a nezávislé ČSR, které bylo dosažitelné pouze násilným bojem proti Německu. V kázání z 26. března 1939 hovořil – rozpoznatelně mínící bolest Čechů z nesamostatně nastalého státu – o slzách, které viděl na hrobě neznámého vojáka na Staroměstském náměstí v Praze, „kde velká duše s velkými bolestmi a s velkým požadavkem po radosti je k vidění“. Kázání z 16. dubna 1939 charakterizovalo tehdejší rozpoložení českého národa jako srovnatelné se situací pruského za Napoleonových dob, který nakonec povstal proti svému utiskovateli. Vyzývalo k tomu, aby se stali posluchači lepšími Čechy než doteď, ne ústy, nýbrž činem a srdcem, vzpomínal na to, že největší hrdinové byli zrozeni právě v nejtěžších dobách a právě tehdy povstali, když jejich národ byl poražen a slunce se nejprve skrývalo za mraky, a končil úvahou o západu slunce: „Kdo může slunci zabránit, aby znovu vyšlo?“ Kázání z 10 září 1939 označilo současnou dobu jako století gigantických bojů a Čechy jako „k bojům určené, kteří v sobě mají materiál pro kované železo, materiál pro hrdiny“, a jejich národ je nikoliv větrnou korouhvičkou, nýbrž pevnou skálou, a pokud jí není dnes, může se jí stát. Apelovalo na odvahu a udatnost Čechů, označovalo jako slávu člověka, že na troskách znovu postaví, se zlomeným stožárem dále pluje, začíná dělat plány, jak v budoucnu zvítězí, vzpomínalo na velikost českého národa a Husa a končilo zvoláním „všichni se blížíme dni větší a světlejší úrody“ a výzvou „aby směřovaly oči na novou sluncem ozářenou cestu, která vede k odvážnému boji za pravdu, dobro a bratrství“. Kázání ze 14. ledna 1940 označilo „svobodu jako úspěch těžkých a dlouhých bojů a jako usilováníhodný ideál“. Rozpoznatelně byla tímto myšlena politická svoboda bývalé ČSR. Toto bylo vedeno tímto způsobem posluchačům před očima, že mluvil o „národech, které hanebně vykořisťují slabší a jich samých se zmocňují ku svému prospěchu“, a že velebil národ, který sestává pouze ze skutečně svobodných lidí. Kázáním z 21. dubna 1940 ujišťoval obviněný své posluchače, že svoji vlast a svůj národ nikdy tak nemiloval jako právě nyní, co už není svobodný, a chválil český národ jako „houževnatý a pevný, nevyhubitelný a nedostižný národ, který již dal velikost jiným národům“, tak mimo jiné „Německu jeho největšího státníka Bismarcka, jehož původní jméno znělo myslitelně ‚Pismak‘ a který nikdy nepopřel svůj český původ“. Se skrytou narážkou na vztah Říše jako silné a svobodné k českému národu jako slabému a nesvobodnému káral konečně kázáním ze dne 23. března 1941 příliš velkou shovívavost a poddajnost oproti silnému a svobodnému jako nevhodnou a uvedl k tomu – rozpoznatelně varuje před přizpůsobením češství na němectví – podobenství o Arabovi a slonu, podle nějž dobromyslný Arab nejprve strpěl, aby slon nejprve malý kousek svého chobotu, údajně aby se ohřál, strčil do jeho chaty, Arab však musel zakusit, že se slon postupně stále více částmi svého těla, a nakonec celým tělem zmocnil chaty. To samé podobenství obviněný přinesl již jednou ve svém kázání z 15. ledna 1939 a tehdy útěšně dodal: „Arabovi se však nakonec povedlo s pomocí jeho přátel slona odehnat.“ Všechna tato kázání držel obviněný jako duchovní unitářské církevní společnosti v přednáškovém sále domu v Karlově ulici 8 v Praze ve shromážděních v průměru od 150 do 200 přítomných osob, před ne na určité osoby a profese omezeným množstvím posluchačů. Při jeho zatčení 28. března 1941 bylo nalezeno 17 takových kázání v českém textu, které jsou uloženy u spisu. Ke každému jednomu textu kázání je připojen poznámkami opatřený německý překlad. Obviněný přiznává, že tato kázání běžně držel v označených shromážděních, a namítá jen – aniž by mu to příslušelo –, že ty jemu k tíži kladené pasáže textů kázání byly vytrženy z kontextu, takže nepodávají správný obraz celých kázání.

Čapkův první dopis z Dachau.

2. Při svém zatčení 28. března 1941 byl tajnou státní policií Praha překvapen při tom, jak poslouchal na svém rozhlasovém přístroji Minerva krátce před 19. hodinou ve svém bytě hudební produkci londýnského rozhlasu a, jak doznává, zamýšlel poslouchat také zprávy tohoto vysílání. On doznává dále, že opakovaně – nejméně dva- až třikrát – poslouchal ve svém bytě cizí vysílání na jmenovaném, k narozeninám 3. června 1940 darem obdrženém rozhlasovém přístroji.
3. Obviněná Čapková v průběhu roku 1940, jak doznává, opakovaně poslouchala v bytě svého otce na jmenovaném rozhlasovém přístroji zprávy cizího vysílání, měla to dělat v nepřítomnosti jejího otce. Mimo jiné poslouchala zprávy londýnského rozhlasu ve dnech 20. až 22. srpna 1940, zapsala si je těsnopisem a přepsala je o den později na jejím přiděleném psacím stroji v kanceláři pojišťovny Linde na papír.
4. Tyto písemné poznámky předala ještě v měsíci srpnu 1940, jak dále doznává, lékařce dr. Marii Jenáčkové v Praze, Bismarckova ulice 4 k přečtení, u níž byla již 3 roky v péči, když ji vyhledala v její ordinační hodině a bavila se s ní o politické situaci a cizozemském zpravodajství, ačkoliv jí lékařka připomínala, zda nemá strach něco takového dělat. Písemné poznámky jsou připojeny ke spisu. Německý překlad je k nim přiložen. Tyto cizozemské zprávy hovoří nepravdivě a zavádějícím způsobem o sestřelení 492 německých letadel s 1 200 muži posádky Angličany, oproti anglické ztrátě jen 115 letadel s 69 muži posádky, o neúčinném svržení německých bomb na Anglii, o bombardování 14 německých letišť a vojenských objektů vobsazených oblastech Angličany, o očekávaném trvání války do jara 1942, o tom, že Anglie chce vést válku na německém území, o dosavadních nezdarech německé vzdušné války, o obrovských ztrátách letadel Italů v Africe, o falešných německých údajích, o výši anglických ztrát co se týče loďstva, o nedostatku dalšího válečného zájmu a o válečné únavě italského lidu, o neúčinnosti války na dovoz a vývoz Anglie atd.
5. Dále přináší pod 3 a 4 označené cizozemské zprávy z 21. srpna 1940 „úvahy (v Americe pobývajícího českého) profesora Kalvody“, které povzbuzují Čechy v Evropě, aby vytrvali v boji proti němectví v dřívější ČSR, aby se nepoddali německé síle a aby věřili věrnosti amerických Čechů, kteří jsou odhodláni „nepřestat dříve, dokud nebude česká vlast znovu svobodná“.
6. “Obviněná konečně doznává ještě, že sdělovala zprávy jí poslouchaného cizího vysílání (rozhlasu) také jiným osobám než jmenované lékařce a tyto osoby si nepamatuje.”

Z obsahu obžaloby vyplývá, že oba obžalovaní se doznali k tomu, co jim bylo prokázáno a co bylo zcela zjevné. Norbert Fabian Čapek se ohrazoval proti způsobu výkladu obsahu jeho promluv. Zora Čapková se zřejmě snažila chránit svého otce, když vypověděla, že další zahraniční vysílání poslouchala bez jeho vědomí. Hlavní líčení ve věci Norberta Fabiana Čapka a Zory Čapkové se konalo v Drážďanech 1. dubna 1941. Kromě obviněných byli slyšeni též svědci – komisař pražského gestapa Fritz Kiesewetter, MUDr. Marie Jenáčková a sekretářka Noberta Čapka Křemenová. Doktorka Marie Jenáčková vypovídala proti Zoře Čapkové ve shodě s tím, co vypověděla u pražského gestapa. Svou výpovědí Zoře Čapkové nijak zásadním způsobem nepřitížila, ale ani nepomohla.

Pokud jde o trestné činy spáchané poslechem cizího rozhlasu a rozšiřováním zpráv poslechem zjištěných, tam byla situace celkem zřejmá. Pokud šlo o trestný čin velezrady, kterého se měl Norbert Čapek dopustit obsahem svých kázání, tam došlo k zásadnímu posunu. Na místě zřejmě byla vhodně připravená obhajoba. Ta například zmínila i německou národnost první manželky Norberta Čapka, jeho činnost v saské Plánici a pomoc nemocným při epidemii, která se podařila prokázat i prohlášením místních úřadů. Připomenuta byla i skutečnost, že Norbert Čapek umožnil okupační správě užívání domu v Karlově ulici 8, byť skutečnost byla zřejmě taková, že jejich rozhodnutí s největší pravděpodobností nemohl ovlivnit. Největší boj byl sveden o význam a výklad slov, vět a skrytých náznaků v jednotlivých kázáních. Zde hovořilo ve prospěch Norberta Čapka několik faktorů, byť jsou to jen domněnky odvozené z torza soudního spisu – napsané projevy zjevně nebudily tolik emocí, jako když byly pronášeny charismatickým kazatelem v sále Unitarie a překlad původně českých textů do němčiny mohl výrazně změnit význam slovních spojení; původní poznámkový aparát k německému překladu zpracovali úředníci pražského gestapa, kteří jistě do své práce přidali špetku své snahy zbavit se významné osobnosti pražského duchovního prostředí. V odůvodnění rozsudku jsou probírána jednotlivá kázání a sám soud po hlavním přelíčení uznává, že lze jen těžko přihlížet k obsahu kázání, která byla přednesena před zřízením protektorátu Čechy a Morava.

U těch dalších je jejich význam zobecňován a relativizován, ztrácí se čistě protinacistický význam, který jim přisoudili pražští úředníci gestapa. V tomto bodě byl Norbert Čapek zbaven obžaloby. Pokud šlo o poslech zahraničního rozhlasu, hájil se Norbert Čapek tím, že zkoušel, jaké jsou možnosti nového rozhlasového přijímače. Čistě z přírodovědeckého hlediska zkoumal dosah rádiových vln, až náhodou naladil zahraniční vysílání. Znovu jej naladil až v den, kdy byl zatčen, protože jej zajímalo, co bude vysílat zahraničí o situaci v Jugoslávii. Této obhajobě, zejména když v přípravném vyšetřování přiznal opakovaný poslech zahraničního vysílání, soud neuvěřil. Nicméně nebyl schopen průkazně dokázat, jak často a kolikrát vlastně zahraniční rozhlas poslouchal. Když byl přistižen gestapem ve svém bytě, byl ještě v pyžamu a zpravodajství dosud nevysílalo, jen hudební produkce. Soud však dovodil, že si musel být vědom toho, že zpravodajství následuje. Z důvodu faktické důkazní nouze, kdy soud věděl, že zahraniční zpravodajství bylo posloucháno, ale nedokázal prokázat, v jaké intenzitě, uložil soud trest při spodní hranici trestní sazby, tedy ve výši jednoho roku. Protože obžalovaný s bezpečnostními a justičními orgány spolupracoval a nekladl vyšetřování překážky, rozhodl o započítání vazby do výkonu trestu. Navíc uložil trest propadnutí rozhlasového přijímače. Trest ztráty cti nebyl uložen, neboť soud dospěl k závěru, že k protiprávnímu jednání nedošlo z politických pohnutek, nýbrž z pouhé osobní zvědavosti.

Norbert Čapek tak měl uložený trest prakticky vykonaný a měl být propuštěn na svobodu. U Zory Čapkové se soudu podařilo prokázat pouze to, že poslouchala zahraniční rozhlas v nezjištěném rozsahu. Přitěžující okolností byla skutečnost, že si z vysílání dělala poznámky, které později šířila na veřejnosti. Nejméně tak učinila pravděpodobně 19. srpna 1940 a posléze 20. a 21. srpna, kdy vyslechla zpravodajství, jehož obsah je vylíčen výše, a dále řeč profesora Kalvody k Čechům v protektorátu. Tyto zprávy byly podle soudu způsobilé podrýt válečné úsilí Říše. Nicméně soud prokázal předání textů pouze MUDr. Marii Jenáčkové, předání dalším osobám se nepodařilo prokázat a soud k tomuto faktu tedy nepřihlédl. A to přesto, že v přípravném řízení připustila, že zprávy předala dalším osobám. U soudu vypověděla, že tuto výpověď učinila jen proto, že na ni vyšetřující úředník křičel a ona mu chtěla vyhovět a psychicky náročný výslech ukončit. Fritz Kiesewetter jakýkoli nátlak popřel, ale soud rozhodl, že předání zpráv dalším osobám není prokázáno. Zajímavou konstrukci soud vymyslel, když jako polehčující okolnost uvedl snahu Zory Čapkové vyhovět lékařce, které důvěřovala a která sama po ní zprávy požadovala (!).

O tom, že se jednalo téměř o spolupracovnici gestapa, která zřejmě jednala na pokyn svého bratra Ing. Oldřicha Jenáčka, a že lékařka nebyla za držení zpráv nijak trestána – o tom už u soudu nepadlo ani slovo. Soud dospěl k závěru, že ani Zora Čapková nejednala z důvodů politických, ale osobních (kdy se snažila zavděčit lékařce), a tak nepřistoupil k uložení trestu odnětí občanské cti. Nicméně konstatoval, že se nedoznala v plném rozsahu, řádně nespolupracovala s orgány bezpečnosti a justice, a tudíž jí do trestu nemohla být započtena doba strávená ve vazbě. Odsouzena byla k trestu káznice v celkové době trvání jednoho roku a šesti měsíců. Pro nepřátele Norberta Fabiana Čapka muselo být soudní rozhodnutí velkým zklamáním a rozčarováním. Nicméně zvrhlý systém nacistické diktatury si i s tímto uměl poradit. Podle vyjádření Fritze Kiesewettera byl již před odsouzením Norbert Fabian Čapek určen rozhodnutím RSHA k likvidaci odesláním do koncentračního tábora. Výrok soudu tedy na jeho osud neměl žádný vliv.

Po rozhodnutí soudu byl eskortován do Prahy a na místo propuštění na svobodu byl dále držen v pankrácké věznici jako rukojmí. Po nástupu Reinharda Heydricha začalo docházet k cílené likvidaci inteligence českého národa. Český národ měl ztratit své vůdce a definitivně se podřídit nacistické zlovůli. Čeští lidé měli být napříště dobří již jen jako dělníci do zbrojního průmyslu a pracující jen ve prospěch Říše. Norbert Čapek byl silná a charismatická osobnost, spjatá s Masarykem, bojem za svobodu Československa, s bojem za duchovní svobodu. Byl to člověk, jehož kázání dokázala strhnout, nutila k zamyšlení, dělala lidi lepšími. Pro Norberta Čapka nebylo v nacistickém pojetí českého národa, který měl být nakonec vyhuben, místo. Pro nacisty byl nebezpečný i ve svém vysokém věku. I kdyby zůstal na svobodě v izolaci a pod kontrolou, vědomí jeho bytí mohlo mnohé posilovat, mohl pracovat na svých textech, hovořit s lidmi a ty burcovat a morálně posilovat v boji proti okupantům. Běsnění nacistů dosáhlo svého vrcholu po hrdinném boji českých výsadkářů proti představitelům nacistické moci, kdy fyzicky zneškodnili zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Stalo se tak dne 27. května 1942. Téměř okamžitě a zřejmě v přímé souvislosti s opatřeními přijatými nacisty vůči českému národu byl Norbert Čapek odeslán do koncentračního tábora Dachau, kam přijel dne 5. července 1942.

Zora Čapková si odpykala celý trest v nacistických káznicích. Po odpykání trestu byla eskortována k pražskému gestapu. Odtud byla poslána na nucenou práci do Německa. Až po onemocnění v lednu 1944 se vrátila do Prahy, kde již mohla setrvat díky obětavému zákroku dr. Macka z pracovního úřadu.

Rekonstruovaný interiér baráku, kde byli v Dachau ubytováni vězni (žádný původní barák se zde nedochoval). (Foto KLK.)

Vězeň číslo 30323
Norbert Čapek přišel do Dachau 5. července 1942, v době, kdy zde byl nově zřízen invalidní blok na baráku č. 20, na který byli určeni ti, kdo nebyli schopni práce. Norbertu Čapkovi bylo 72 let, a proto byl zařazen právě na tento blok. Koncentrační tábor Dachau byl nejstarším nacistickým koncentračním táborem. Byl založen již v březnu 1933 v bažinatých rašeliništích asi 20 km od Mnichova. Původně byl určen pro 5 000 vězňů. Jeho průměrný stav za války se pohyboval mezi 20 000 – 30 000 vězněnými, s řadou menších pobočných závodů počet vězněných převyšoval často 70 000 osob. Tento koncentrační tábor sloužil mimo jiné k soustředění kněží. Ti na počátku války (na základě zásahu papežské kurie) požívali určitá privilegia, například nemuseli chodit do práce. Kněží různého vyznání a různých národností, z nichž velká část byla v pokročilém věku, byli soustředěni na tzv. kněžském bloku. To jim pomáhalo překonávat útrapy věznění v koncentračním táboře, protože kněží se často stávali cílem šikany kriminálních vězňů, kápů a dozorců z řad příslušníků SS. Nicméně sdílené útrapy, tajně držené svátosti, vzájemné učení se novým věcem – to vše posilovalo muže víry v jejich útrapách.
Koncentrační tábor Dachau neměl do roku 1944 plynové komory, a tak fyzická likvidace vězňů (pokud nebyli zavražděni, utýráni fyzickou námahou při práci, hladem nebo při lékařských pokusech) probíhala odlišným způsobem než v jiných koncentračních táborech.

Od roku 1940 byly v táboře sestavovány tzv. invalidní transporty (skupiny). Do nich byli zařazováni ti vězni, kteří neměli perspektivu pracovního uplatnění, a to buď pro svůj fyzický nebo zdravotní stav, případně z důvodu vysokého věku. Svědectví o tom podal Bedřich Hoffmann: „Poměrně brzo však je napadlo, že živení slabých lidí a invalidů, kteří se nemohou odměniti nějakou prací, říši zbytečně zatěžuje. Nedbalo se toho, že ti lidé se v svých povoláních mohli uplatnit, byla to inteligence, živnostnictvo, zemědělci i dělníci; tělesně zesláblí mohli několikatýdenní řádnou stravou nabýti původního zdraví a síly. Vždyť kdyby neměli v táboře tyto, zatkli by a přivedli nové, kteří by zase nějakou dobu, než by se vyčerpali, mohli pracovat. Neduživé a slabé lidi je třeba odstranit, poslat na věčnost.

Ovšem v táborech se o tom nesmí vědět, aby se ostatní vězňové příliš nepoplašili. A na jaře r. 1942 začaly z Dachau vycházet první transporty invalidů, odsouzených na smrt. Duchovenstvo nemělo sice již od září 1941 privilegia, ale do práce chodila jen malá skupina. Invalidů z nich ještě nenadělali, ale bylo mezi nimi mnoho staroušků. V kněžském transportě, který přišel do Dachau 30. října 1941, bylo mnoho pensistů z polských kněžských domů. Ještě šteˇstí, že přišli do koncentráku v době, kdy kněžstvo po privilegiích ještě do práce zařazeno nebylo. Kněží starouškové byli dáni na čtvrté světnice svých bloků 28 a 30. Na bloku 30 jich tolik nebylo, ale čtvrtá světnice bloku 28 byla přeplněna. Říkalo se jim invalidé, ačkoliv skutečnými invalidy nebyli.

Bylo zcela přirozené, že ve věku 70 a více let nebyli schopni práce a že ani šedesátiletí se nemohli odvážit nastoupit na plantáže. […] Invalidní otázka byla vyřešena dne 1. května 1942, kdy do Dachau přijel Reichsführer SS Himmler. Již 3. května 1942 (úřední datum bylo 4. května) z bloků invalidů nekněží i ze čtvrtých světnic kněžských bloků 28 a 30 byl vyvolán určitý počet lidí, kteří si měli své věci sbalit, poněvadž odjedou. Blok 28 jich dodal čtyřicet, blok 30 deset. Byli to kněží vybraní z prvních písmen abecedy. „Jedeme na lepší,“ s jasnou tváří oznamovali a byli o tom přesvědčeni. Ale vězňové, kteří byli v koncentráku delší dobu, kroutili nad celou akcí hlavou. Nevěřili, že by tam mohlo být nějaké milosrdenství s lidmi neschopnými práce. „Jedou na smrt,“ bylo mínění celého tábora. Ale nikdo nevěděl, kam a na jakou smrt. Polský biskup Kozal před odjezdem se s nimi loučil a dal jim biskupské požehnání. Každého z nich objal a políbil v tvář. Lágrový kněz Ohnmacht, který vedl správu kaple na bloku 26, jim poslal svaté přijímání. Po obědě každý z nich přijal svého Pána svátostného. Když však šlo do tuhého a měli odjíždět, byli starouškové přece jenom vylekaní.

Ještě stále byli přesvědčeni o tom, jedou do lepších poměrů, ale právě přílišná účast spolubratří, jejich soucitné pohledy a dojemné loučení je vyvádělo z míry.“ 44 44 Bedřich Homann, A kdo vás zabije…: život a utrpení kněžstva v koncentračních táborech, 1. vyd., Přerov: Společenské podniky 1946, s. 180–181. Podle Bedřicha Homanna byli vězni určení do invalidních transportů v polovině roku 1942 soustředěni na barák 20, jenž byl nově zřízen jako tzv. invalidní blok 45, kde byl na světnici 3 podle Richarda Henryho vězněn i Norbert Čapek, který do tábora přišel krátce po založení tohoto bloku 46. Likvidace invalidních transportů byla ukončena 30. října 1942, kdy byli zbylí vězni z baráku č. 20 převedeni na jiné revíry. Kněží byli odesláni zpět na kněžské bloky 26, 28 a 30.47 Znamená to, že Norbert Čapek byl vybrán do jednoho z posledních invalidních transportů, jehož členové byli určeni k zavraždění.

O tom, jak vražda vězněných z invalidního bloku vypadala, podal svědectví MUDr. František Bláha: „Na těchto blocích přísně uzavřeni od ostatního tábora, kde byl vyloučen jakýkoliv styk s ostatními, se nepracovalo. Za časného rána byli tito ubožáci vyhnáni do uzavřené ulice před baráky a zde seděli, stáli nebo leželi, jak kdo mohl, v nečinnosti, kromě občasného řádění personálu nebo docházejících SS-manů, až do oběda a pak zase až do večeře. I příděly jídla byly oproti blokům pracovním značně snížené, takže hlad zde byl veliký a ještě větší zima, protože jestliže se na ostatních blocích málo topilo, tím co vězňové illegálně se vším risikem ve bráně z práce do tábora dovlekli, na invalidních blocích nebylo této možnosti a tedy se netopilo vůbec. Všichni čekali na svůj osud, který se naplňoval zprvu každého pondělí, kdy ráno kráčel transport čili – jak jsme říkali – ‚pohřeb živých‘ sto deseti a sto dvaceti do koupelny, odkud pak v úterý ráno byly už odváženy jen jejich mrtvoly do krematoria. V té době neměl tábor ještě plynové komory. […]

Ociální zpráva z Dachau o úmrtí N. F. Čapka ze 3. listopadu 1942.

Proto byla likvidace nešťastníků prováděna injekcemi, k nimž docházeli do koupelny nebo do bunkrů vždy v pondělí večer čtyři němečtí vrchní ošetřovatelé-vězňové s Capem Zimmermannem a Spiessem v čele. V těchto transportech jsme ztratili velikou řadu našich kamarádů a známých (vzpomínám na příklad známého theosofa dr. Norberta Čapka a veliké řady jiných).“ V invalidních transportech nalezlo svou smrt pět římskokatolických kněží české národnosti a unitářský duchovní Norbert Fabian Čapek. Podle Bedřicha Homffanna byl Norbert Fabian Čapek vyveden na smrt dne 12. října 1942 společně s dalším duchovním – Maxmilianem Beranem (vězeňské číslo 29522), narozeným 8. 10. 1883, jenž byl katechetou v Praze 7. Do Dachau přišel 20. 3. 1942. Invalidním transportem bylo na smrt vyvezeno celkem 332 kněží. Norbert Fabian Čapek je jediným unitářským duchovním, který byl v koncentračním táboře Dachau vězněn a který zde také zemřel.

Podle úmrtního listu, který rodina obdržela, měl Norbert Fabian Čapek zemřít v nemocnici na srdeční selhání 30. října 1942 a jeho tělo mělo být zpopelněno v krematoriu v Dachau.51 O datu smrti lze s ohledem na svědectví Bedřicha Hoffmanna, který vedl pečlivé pátrání po osudech kněží ihned po válce, pochybovat a lze vyjádřit domněnku, že úmrtní list byl vyhotoven dodatečně v souvislosti s likvidací invalidního bloku, jak bylo popsáno výše.

Text byl uveřejněn v časopise Tvůrčí život 2020/03.