„To jsem udělal já,“ říká má paměť. „To jsem nemohl udělat já,“ říká má hrdost a zůstává neoblomná. Nakonec paměť ustoupí. (Fridrich Nietzsche, Mimo dobro a zlo)
„Stín je odvrácenou stranou osobnosti. Představuje všechny nepříjemné vlastnosti, které chceme skrýt, jakož i všechny nedostatečně vyvinuté funkce a obsah nevědomí.“ (Carl Gutav Jung, O psychologii nevědomí)
Pojem hanby
Jsem buddhista a soukromý psychoterapeut. Většina mých klientů, ne-li dokonce všichni, se nějak potýkají s pocitem hanby. Ještě nikdy se nestalo, že by tento pocit byl primárním důvodem, který za mnou klienta přivedl, je však zásadní složkou jejich pocitu neúspěchu, nedostatečnosti a nezdaru. Oxfordský slovník definuje hanbu jako „bolestný pocit ponížení či utrpení vycházející z uvědomění si nesprávného či nerozumného chování“. V psychoterapii jsem narazil na jednu užitečnou definici, která říká, že „pocit hanby lze popsat jako nepříjemný emocionální stav spojený s negativním sebehodnocením“.
Psychiatrický Diagnostický a statistický manuál mentálních poruch (4. vydání, revidovaný text označovaný také jako DSM-IV-TR) spojuje pocit hanby s „hraniční poruchou osobnosti“ a „narcistickou poruchou osobnosti“. Bez ohledu na definici prostupuje pocit hanby vším a „má schopnost přetrvávat, rozšiřovat se a řídit veškeré ostatní emocionální projevy“.2 Pocit hanby se u každého projevuje jinak. Je také nutné jej odlišovat od pocitu viny. Vinu cítíme za něco, co jsme udělali, hanbu cítíme za něco, čím jsme. Toto odlišení má zásadní důsledky: lze se totiž snažit napravit něco, co jsme udělali. Jak však napravit něco, co je špatné uvnitř nás samých?
Práce s pocitem hanby
Claude (jméno jsem pozměnil), pracující, inteligentní a citlivý muž s dobrými vyjadřovacími schopnostmi do mé praxe přišel kvůli depresím a úzkosti. Jeho pocit hanby se zpočátku neprojevoval nijak výrazně, s výjimkou výbuchů frustrace ve smyslu „já vím, že se neuzdravím“, čímž myslel „nemám na to, abych se svými problémy něco udělal“. Postupem času, jak naše práce pokračovala, se Claude začal ve vzpomínkách vracet do dětství. Z těchto vzpomínek vyplynulo, že byl emočně zanedbáván a zažíval pocity neúspěchu. Když byl malý, bál se tmy a samoty (jeho rodina žila ve velkém a poněkud strašidelném domě s temnými chodbami a zákoutími), ale jeho rodiče ho odmítali utěšovat a namísto toho od nich jen slyšel, aby se nechoval jako mimino. Z jeho vyprávění bylo cítit, že jeho rodiče, především matka, nikdy skutečně nevzali na vědomí jeho přítomnost, neboť měli sami spoustu práce a starostí s nepříliš dobře fungujícím manželstvím. (Chudák Claude trávil po škole často celé hodiny čekáním na svou matku, která si pro něho chodívala pozdě, protože na něj neustále zapomínala. V pubertě zažil zahanbení, když jeho otec zbankrotoval a Claude musel ze soukromé školy přejít na školu státní, kde se stal obětí šikany. Během dospívání byl svědkem bouřlivého rozvodu svých rodičů, což v něm opět vyvolalo pocity (společenské) nedostatečnosti. Jeho kontakty s dívkami byly negativně poznamenány Claudovými mučivými myšlenkami na to, jak jeho přítelkyně vnímají jeho tělo.
„Pocit hanby lze popsat jako nepříjemný emocionální stav spojený s negativním sebehodnocením.“ (Foto©Shutterstock.com.)
Později se neúspěšně pokoušel studovat (studium nikdy nedokončil) a pracovat (zaměstnání si nikdy neudržel). Když jsem se s ním seznámil, protloukal se jako IT expert na volné noze a nemohl zavadit o pořádnou práci, ačkoli schopnosti na to jistě měl. Nic se mu nedařilo: vyhlídky na kariéru byly mlhavé, tížily ho dluhy i katastrofální vztahy, v nichž se mu nedostávalo lásky, po které tolik toužil. To vše se u něj projevovalo depresí, silnou úzkostí, především sociální, a fyzickými příznaky, mezi něž patřila ustavičná bolest hlavy a celková tělesná otupělost a strnulost. Při prvním setkání jsem si vybavil, jak Ashwin Budden popisuje člověka, který zažívá intenzivní pocity viny: „defenzivní posturální reakce, např. hrbení se, vyhýbání se očnímu kontaktu, odvracení tváře a disociační stupor“.
Jeho problémy s navazováním vztahů vedly k intenzivním, afektivním návalům zlosti a agrese, což mu dále komplikovalo vztah s vlastními pocity i s vnějším světem a upevňovalo jeho víru ve vlastní nedostatečnost. Trpěl stavy nadměrného nabuzení a ostražitosti, které připomínaly posttraumatickou stresovou poruchu a projevovaly se úpornou bolestí hlavy a disociačními tělesnými pocity. Okolnímu světu se celkově patně přizpůsoboval a spíše se mu vyhýbal. Trvale prožíval pocity bezmoci, neúspěchu, porážky a trpěl kvůli tomu pocity hanby. Aby se ochránil, uzavřel se do svého malého světa, kde se sice necítil příliš pohodlně, ale alespoň bezpečně. Jeho pocit hanby se nejjasněji projevil poté, co jsem mu popsal vzorce jeho chování, kdy sám sebe předem odsuzoval k neúspěchu a kdy předem předpokládal zklamání v lásce, práci i v životě. Téměř cyklicky jsme se vraceli do bodu, kdy si tyto vzorce uvědomoval, ale zároveň zahanbeně, s hlavou v dlaních prohlašoval, že s nimi nedokáže nic udělat. „Já za to můžu, je to moje chyba…“
Touha po vztahu
Co s tím? Pomoci může výše zmíněný rozdíl mezi pocitem hanby a viny. John Bradshaw4 přichází s myšlenkou, že pocit hanby vychází z přirozené lidské touhy po vztazích s ostatními, obvykle s rodiči. Popisuje také, jak křehkým procesem je vývoj člověka, neboť se při něm vytváří pocit důvěry vůči tomu, kdo o nás pečuje, což se neobejde bez ujištění, že jsme milováni pro to, čím jsme. Člověk potřebuje cítit, že svět je hoden jeho důvěry. Tato důvěryhodnost je zásadní pro to, aby se u člověka vyvinul, slovy Bradshawovými, „zdravý pocit hanby“. Zdravý pocit hanby dítěti říká, že smí dělat chyby. Díky němu dítě pozná a přijme své meze a zjistí, že má právo být člověkem a že nemusí být dokonalé. Zdravý pocit hanby je zdrojem kreativity a učení, při kterém se smí dělat chyby, aniž by ten, kdo se jich dopustí, byl zatracován.
„Člověk potřebuje cítit, že svět je hoden jeho důvěry. Zdravý pocit hanby dítěti říká, že smí dělat chyby. Díky němu dítě pozná a přijme své meze a zjistí, že má právo být člověkem a že nemusí být dokonalé.“ (Foto©Shutterstock.com.)
Takové vědomí vlastních mezí člověku umožňuje dospět. Již v raném věku se dítě přirozeně snaží osamostatňovat (přičemž však rodiče stále potřebuje), říkat ne a dělat si věci po svém. V tomto věku je nebezpečné vystavovat dítě pocitu hanby, příliš na ně tlačit, přehnaně je trestat a zanedbávat je. Takový přístup totiž vede k něčemu, co Bradshaw nazývá „nezdravým pocitem hanby“. Pocit hanby se zde zvnitřňuje a z pocitu se stává trvalý stav. V tu chvíli je zlé dílo dokonáno. Svět pozbyl důvěryhodnosti a pocit hanby se stal zásadní součástí naší osobnosti. Vidíme na sobě jenom chyby, cítíme se nedostateční a máme potřebu se neustále bránit před světem, který nám ubližuje (protože přesně to od světa očekáváme). Víme, že „oni“ na naše chyby přijdou. Máme v sobě vnitřního kritika, „lovce“, který je nám neustále v patách. Proto se začneme skrývat, emocionálně, duchovně, a tak jako Claude, i fyzicky. Hledáme způsoby, jak si zlepšit náladu, a pěstujeme si závislost na jídle, sexu, drogách, alkoholu či penězích.
Závislosti s nezdravým pocitem hanby úzce souvisejí. Toto neustálé emocionální sebemrskačství nám bere spontánnost i zápal a nadšení do života. Brené Brownová, „výzkumnice a vypravěčka“, se intenzivně věnovala studiu role pocitu hanby a došla k podobným závěrům jako Bradshaw, ačkoli je formulovala poněkud odlišně. S Breadshawem se shoduje ve vědomí, že člověk touží po vztahu. Potíž je v tom, že abychom s někým dokázali navázat vztah, musíme se odhalit, ukázat se ve své skutečné podobě a přijmout vlastní „zranitelnost“, přičemž pojem „zranitelnost“ je zde obdobou Bradshawova „zdravého pocitu hanby“. Podle Brownové pocit hanby vychází ze strachu z odloučení, z obavy, že nejsme hodni lásky. Ve svém výzkumu zjistila, že lidé, kteří zažívají intenzivní pocity lásky a sounáležitosti, věří, že jsou lásky a sounáležitosti hodni, a svou zranitelnost přijímají.
Naproti tomu domníváme-li se, že naše zranitelnost je naší slabostí, že musíme něco skrývat a že nejsme dostatečně hodnotní, je navazování vztahů s ostatními velmi těžké. Toužíme po nezranitelnosti, a tak sami sebe otupujeme – léky, závislostí, sexem, obezitou atd. Nezranitelnost ovšem něco stojí. Jak Brené Brownová vysvětluje, „z radosti se stane zlá předtucha“ a zklamání se stane životním stylem. Otupit se nelze selektivně, neboť odkazuje na „tělesné brnění“ Wilhelma Reicha. Vyzývá nás k tomu, abychom svou zranitelnost přijali, ovšem nikoli jako slabost, ale jako „zdroj lásky a kreativity“. Bradshaw se podobně vyjadřuje o tom, jak nezdravý pocit hanby dusí naši kreativitu.
„Chceme-li utišit bolest, musíme bolest přijmout. Vnitřní dítě potřebuje hrdinu a ochránce. Musí porušit pravidlo mlčení a začít dělat chyby. Oplakat ztracené dětství a své vnitřní dítě vzít za vlastní.“ Foto©Shutterstock.com.)
Různé myšlenkové směry používají různé definice, ovšem základní myšlenka zůstává stejná. Například teoretici objektních vztahů, mezi jinými Melanie Kleinová, Ronald Fairbairn či Donald Winnicott, důkladně popsali proces internalizace našeho vztahu k našim prvním pečovatelům i dopad, jaký tento vztah má na náš vztah ke světu po zbytek života. Byli to především Fairbairn a Winnicott, kteří vyslovili předpoklad, že lidé touží po vztahu, nejprve s matkou. Vzájemné spojení z nás dělá lidi a poruchy vývoje v raném dětství mívají neblahý vliv na naše budoucí vztahy, neboť do nich vnášejí pocity nedostatečnosti, neúspěchu a hanby. otupíme-li negativní emoce, otupíme i radost. Jinak řečeno se „obrníme“. Tímto výrazem Brownová jasně, ač nepřiznaně, odkazuje na „tělesné brnění“ Wilhelma Reicha. Vyzývá nás k tomu, abychom svou zranitelnost přijali, ovšem nikoli jako slabost, ale jako „zdroj lásky a kreativity“. Bradshaw se podobně vyjadřuje o tom, jak nezdravý pocit hanby dusí naši kreativitu.
Duševní sirotek
A můj klient? Z Claudova vyprávění o jeho dětství mohu pouze vyvozovat, že se k němu okolí chovalo se směsí pohrdání a nezájmu. Komplexní interakce potřeby objetí a potřeby vývoje završeného úspěšným dosažením samostatnosti se v jeho případě nepodařila. Claude nebyl schopen zvnitřnit dobrou matku a nedostatečně se u něho vyvinul pocit vlastní hodnoty. Ať to bylo jakkoli, nedostal možnost vytvořit si vlastní hranice a přiměřené vnímání hanby. Namísto toho byl svým pocitům hanby ponechán napospas. Pocity hanby v něm utvrzovaly události v jeho rodině i vlastní zkušenost se šikanou ve škole. Bohužel platí, že pokud se pocit hanby projeví, může vzniknout začarovaný kruh, kdy člověk pociťuje hanbu za to, že se cítil zahanben. Určující bylo, že pocit hanby upevňoval Claudovo úzce omezené a obsesivní vnímání sebe sama a okolního světa. Výsledky takového vnímání se pak ukládaly jako vrstvy osobnosti a postupně zcela zakryly jeho skutečné Já.
Co tedy s Claudem? Bradshaw tvrdí, že chce -li člověk překonat pocit hanby, musí se přestat skrývat. Chceme-li utišit bolest, musíme bolest přijmout. Claudovi je třeba pomoci poznat ono zahanbené vnitřní dítě, propojit se s ním a přijmout je. Vnitřní dítě potřebuje hrdinu a ochránce. Musí porušit pravidlo mlčení a začít dělat chyby. Claude potřebuje pomoci oplakat ztracené dětství a své vnitřní dítě vzít za vlastní. Podobně se vyjadřuje i Brownová, když tvrdí, že pocity hanby můžeme překonat uznáním a přijetím vlastní zranitelnosti a uvědoměním si, že je silou, která nám pomáhá žít, tvořit a prožívat vztahy.
„Aby se člověk uzdravil, musí se přestat skrývat, musí uznat svou zranitelnost a přijmout ji jako zdroj
autentičnosti a kreativity.“ (Foto©Pixabay.com.)
Závěr: Cesta ke zdravějšímu egu a proměna pocitu hanby
Jak na to? Buddhistický přístup, který ve své práci využívám, nás učí, že nejsme bytostmi navždy stejnými a neměnnými. Naopak, neustále se přetváříme podle toho, jak se mění naše omezené vnímání vlastní přirozenosti. Pocit hanby je obranný mechanismus a je zapotřebí chápat jej a pracovat s ním empaticky. Claude je zahalen stínem, neboť mu v dětství chyběla láska. Jako člověk nebyl přijat, a proto nepřijal ani sám sebe. Musel se přizpůsobit rodinným poměrům a přežít je, což se mu podařilo. Dokázal to však jen tak, že veškeré své snažení předem automaticky odsuzoval k nezdaru. Terapeut musí tyto protichůdné pocity vnímat, pomáhat je klientovi pojmenovat a všímat si, co tyto pocity opakovaně vyvolává.8 Za zásadní považujeme terapeutický vztah odehrávající se v nekritickém prostředí vzájemnosti, kde důležitou roli hrají milující laskavost, soucit, radost z radosti druhého a vyrovnanost (v buddhismu se tyto čtyři stavy mysli označují jako brahmaviháry).
Chceme podporovat klientovu duševní pohodu, především ve chvílích, kdy se mu jí nedostává, a chceme mu pomoci si uvědomit, že jeho pocity jsou pouhými „otisky“ a nepředstavují celou jeho osobnost, která je v podstatě v pořádku. Chceme klientovi pomoci, aby se přestal vnímat na základě přijaté identity a namísto toho se začal vnímat na základě skutečného poznání sama sebe. To je složitá a časově náročná práce. S klientem postupně shromažďujeme prostředky k tomu, aby se dokázal se svou životní zkušeností vyrovnat. To je možné pouze v bezpečném a nekritickém terapeutickém prostoru. Empatický vztah s terapeutem pomáhá klientovi vnímat své vlastní negativní pocity, svou „zkaženou podstatu“, pouze jako vnitřní procesy.
Postupně je negativní obraz sebe sama nahrazován zdravějším sebepojetím. Uvědomění si sama sebe klienta uvolňuje a pomáhá mu navrátit ztracenou sebedůvěru. Terapie může pomoci formou tzv. reparentingu, tedy přepracování rodičovského programu. Terapeut dokáže všechny problematické prvky zkušenosti zpracovat a obsáhnout tak jako nikdo jiný, protože každý jiný vztah s sebou nese riziko recidivy pocitů nepřátelství, odmítnutí či strachu. Klientovi pomůže přijetí vlastní přirozenosti a oproštění se od starého, sebemrskačského vnímání sama sebe. Aby se člověk uzdravil, musí se přestat skrývat (Bradshaw), musí uznat svou zranitelnost a přijmout ji jako zdroj autentičnosti a kreativity (Brownová). Dobrým výchozím bodem je přijetí skutečnosti, že život není jen dobrý a že se stávají i zlé věci – přesně tak, jak nás to učí Buddha.
Text byl uveřejněn v časopise Tvůrčí život 2018/05.
