„Do lesa jdu, abych ztratil mysl a našel svou duši.“ (John Muir)
Šumění listí ve větru. Zeleně jemný mech porůstá vrásčité, hrubé kořeny stromu. Vzduch je plný vlhkosti a svěžesti, protknutý vůní jehličí a pryskyřice. Kdesi v dálce se ozve hrdlička. Její hlas výrazně vybočuje z všudypřítomné kulisy štěbetání zpěvných ptáků. Pohyb srnky mezi stromy prozradí jen pár křupnutí suchých větví a spadaného zežloutlého listí. Na úbočí skal se skrz celý les převalují pomalu se rozpouštějící cáry mlhy. Vychází slunce, začíná nový den.
Komfort versus přirozenost
Lidé, kteří čas od času stráví noc mimo civilizaci, taková rána velmi důvěrně znají. Zpravidla se člověk probouzí poněkud rozlámaný, možná trochu poštípaný od komárů a pravděpodobně ho párkrát za noc probudili místní obyvatelé lesa. Na první pohled by se mohlo zdát, že vystavování se dobrovolně takovým podmínkám je zcela nesmyslné. Proč bychom měli opouštět komfort našich domovů? Vždyť za poslední staletí se snažíme své životy zjednodušit, učinit je pohodlnější, příjemnější, méně náročné a moct si tak více užívat. A to je přece dobře, ne? Vždyť je skutečný pokrok, že už se pro obstarání obživy nemusíme dřít celé dny s pluhy na polích, nebo pokud půjdeme ještě dále do historie, migrovat za lovnou zvěří, abychom udrželi naši malou komunitu naživu. Před nepříznivým počasím nás ochrání pevné zdi domů a topení či klimatizace se postarají o příjemnou teplotu v kterémkoliv ročním období. Díky automobilům můžeme překonávat i velké vzdálenosti rychlostí, o které se lidem ještě v 19. století ani nesnilo.
Když blahobyt nestačí
Zdá se však, že ve všem tom pokroku jsme se ani nestačili zamyslet, jaké problémy a stinné stránky by s sebou takové změny mohly do našich životů přinést. Dnes samozřejmě už víme, že problémy spojené s „technologickou společností“ jsou reálné a musíme se s nimi potýkat. Po tisících let vývoje, kdy naši předkové trávili většinu života v pohybu, naše těla nejsou uzpůsobená k sedavým zaměstnáním. Trávení celých dní mezi čtyřmi stěnami má jen daleko k tomu, pro jak různorodá prostředí jsme se jako druh adaptovali. Nebylo mi mnoho let, když jsem si začala pokládat otázky, které mi různými způsoby pomalu nabourávaly představu o světě, do něhož jsem se narodila. Bylo zvláštní vyrůstat s vědomím, že si žiju v blahobytu, jaký neměli ani králové ve středověké Evropě. O to více byl můj dětský klid narušen, když jsem záhy zjistila, že tenhle blahobyt je pravděpodobně vykoupen ekologickou krizí, která nad námi neustále visí. Uvědomění tohoto druhu ve mně začala vyvolávat pochyby o věcech, jež mě obklopovaly. Odkud se vzalo oblečení, které mám na sobě? Kde bylo vypěstováno jídlo, které jím? Jak se vytváří elektřina, díky níž mám světlo a teplou vodu? Odpovědi na tyto a podobné otázky mě vůbec neuklidnily, často spíše naopak. V průběhu let, na druhém stupni základní školy, jsem si uvědomila, že mi vlastně v mém životě není moc dobře. Navenek mi nic nechybělo, ale ve svém vnitřním světě jsem prožívala pro dítě těžko pochopitelné, natož popsatelné pocity. Dnes bych tyto pocity nejlépe popsala jako prázdnotu, úzkost, zmar a zbytečnost. Nad mým životem se pomalu začínal rozprostírat stín, který ze mě vytvářel jakési malé deprimované a vyhořelé stvoření. Ovšem nebylo tomu tak za všech okolností.
„Při procházení lesem jsem začala objevovat dlouho ztracené pocity radosti a smysluplnosti.“ (Foto Stanislav Drda.)
Návrat k sobě skrze přírodu
Patřila jsem mezi ty děti, pro které léto a prázdniny byly především o stanování, vaření na ohni, houbaření, hraní si v lese a výletech. A tehdy, při takových letních rodinných eskapádách, se ono vnitřní trápení vytrácelo. Přitom jsem byla nucena překonat (na své dětské poměry) mnoho těžkostí. Chodit k prameni pro vodu a naučit se s ní šetřit, zvládnout různé štípance od hmyzu, zvyknout si, že všechno a všichni jsme cítit kouřem z ohně, nebát se prolézt nějakým tím křoviskem, vystačit si s jídlem, které jsme měli s sebou, a k tomu přiložit své drobné ruce k dílu tam, kde to bylo potřeba. Přestože to všechno ode mne nepochybně vyžadovalo mnoho úsilí (a zcela určitě to chtělo velkou trpělivost ze strany mých rodičů), mám na tyto týdny strávené pod širým nebem veskrze radostné vzpomínky. Teprve o mnoho let později jsem dokázala retrospektivně navštívit své dětství a plně ocenit, kolik dobrého mi mé zkušenosti z rodinného táboření přinesly. Začala jsem se zabývat otázkou, co na těch situacích, kdy jsem byla obklopena přírodou, bylo jinak, než když jsem se učila ve škole, jela autobusem nebo seděla doma. Při čtení relevantní literatury, diskuzích s přáteli a vlastních úvahách mi z množství informací začala vyvstávat jedna zásadní, byť ne nějak překvapující myšlenka.
Chůze jako tichý lék
Pohyb má pozitivní dopad na naši psychiku. Především pak vyzdvihnu nejjednodušší a nejpřirozenější pohyb, a to je chůze. Můžeme si dohledat nepřeberné množství článků z různých médií o jejím blahodárném účinku. Jednou z hlavních příčin, proč se při delší procházce cítíme dobře, jsou endorfiny, které se vylučují při dlouhotrvající námaze. Někdy se můžeme setkat s tím, že je endorfin přezdíván „hormon štěstí“. Je to proto, že jeho uvolňování do mozku způsobuje pocity štěstí a tlumí bolest. Zároveň chůze příznivě stimuluje a vyrovnává nervovou soustavu, pomáhá uvolňovat napjaté svaly a v neposlední řadě při chůzi lépe dýcháme. Dech má na náš emoční stav nemalý vliv a budeme-li s ním pracovat, můžeme svou psychiku výrazně ovlivnit.
Chůze jako terapie
Benefitům chůze pro naše duševní zdraví se detailně věnuje ve své knize I blues se dá rozchodit americký psychoterapeut Thom Hartmann. Už v anotaci knihy si autor pokládá otázku, jak se lidé dokázali vyrovnat se svými traumaty v dobách, kdy neexistovala psychologie ani psychoterapie. Ve svém díle pak rozebírá zdánlivě jednoduchou odpověď, a sice tu, že se léčili chůzí. Představuje čtenářům terapeutickou metodu relaxované chůze, která má překvapivě léčebné účinky i u závažnějších psychických poruch jako deprese, posttraumatický syndrom nebo hyperaktivní porucha. Není tomu tak dlouho, co jsem začala vnášet přírodu zpět do svého života. Tentokrát, oproti svým dětským rokům, již trochu záměrněji. Seznámila jsem se s hypotézou biofilie, kterou pravděpodobně nejvíce proslavil americký sociolog a biolog Edward O. Wilson. Tato hypotéza se dá popsat jako předpoklad, že je vrozenou lidskou vlastností soustřeďovat se na život a živoucí procesy. Biofilii je tak možné chápat jako přirozené pouto s jinými živočišnými druhy, ale nejen s nimi, nýbrž i s organismy celé biosféry. Činí z nás propojenou součást přírodního celku a zároveň tak promlouvá o přirozené afinitě člověka k přírodním motivům.
„Žádná taková chvíle se nedá polapit, uchovat ani zopakovat. Vždy je zcela unikátní a jedinečná.“ (Foto Stanislav Drda.)
Magie obyčejných okamžiků v přírodě
Proč se nás bytostně dotýká, když si stoupneme bosými chodidly na trávu nebo když si přímo lehneme na zem a zrak obrátíme do korun stromů? Odpovědí by mohla být právě biofilie, ačkoliv se jedná zatím o vědecky nepotvrzený koncept. V průběhu posledního roku se pro mě příroda stala nevyčerpatelným zdrojem obnovy, útěchy a vitalizace. Mé dospívání provázely neustálé úzkosti a depresivní stavy, duševní zdraví bylo v mém případě vždy nejistou záležitostí. Když jsem se na podzim minulého roku začala vydávat spolu se svým partnerem na výlety mimo civilizaci, ještě jsem si plně neuvědomovala, jak významný pro mě návrat do přírody bude. Při procházení lesem jsem začala objevovat dlouho ztracené pocity radosti a smysluplnosti. Mé úzkosti jako by se postupně rozpouštěly do okolí a byly pohlcovány zelenými keři, stromy a samotnou zemí. Velkou pomocí při cestě za poznáním léčivého potenciálu přírody mi byla kniha Za hranice komfortu od novináře Michaela Eastera. Četla jsem ji částečně jako návod. V mezích svých dovedností jsem na sebe zkusila cíleně aplikovat možnosti využití nepohodlí a sama na sobě prožila, co dobrého to může přinést. Přestože tomu, proč se cítím při túře dobře, po teoretické stránce rozumím, zůstává v tom pro mě cosi magického. Když si veškerý svůj majetek, který budu na cestě potřebovat, nesu na zádech, když se probudím a první, co vidím, jsou obrysy krajiny v šeru, když se napiji doušku vody po těžkém výstupu nebo když večer hledím do žhavých uhlíků ohně, jenž je jediným zdrojem tepla, něco velice silného při tom všem prožívám. Věřím, že tyto situace mají moc v nás probouzet cosi primárního a původního, když se tomu otevřeme. Byly to zcela obyčejné okamžiky prchavé povahy, kdy jsem pocítila klid. Lepším slovem než prostým „bytím“ se hloubka klidu, který člověka v takové chvíli zaplaví, nedá vyjádřit. Víte, že jste přesně tam, kde máte být, přesně v takovém stavu a podobě, jakou máte mít, a jste plně ponořeni v přítomnosti. Žádná taková chvíle se nedá polapit, uchovat ani zopakovat. Vždy je zcela unikátní a jedinečná. Les mi v posledních měsících pomáhá čelit všemu, co jsem byla naučena v životě přecházet a potlačovat. Pravidelné vracení se do přírody beru jako potřebnou duševní očistu a zároveň prostor pro načerpání sil. Čas strávený pod korunami mohutných stromů mi dodává vůli ke každodennímu životu.
Život jako pěší túra
Při pěším putování přes nejrůznější, často neschůdný terén myslím na generace lidí přede mnou a na to, jakými způsoby se s událostmi ve svých životech vyrovnávali oni. Představuji si, jak chodili po pěšinách, ne tak rozdílných od těch, po kterých jdu teď já. Pak si uvědomím, že život je přece taky taková pěší túra. A tady v lese se nezlobím, když musím přebrodit potok nebo obejít spadlý strom. Někdy z toho mám dokonce radost. Tím se přece posiluji a z takových, na první pohled náročných chvil vznikají jedny z těch nejlepších příběhů na vyprávění u táborového ohně. Při pohledu na svět touhle optikou se dá i k náročné životní situaci přistoupit jako k takové překážce na cestě. A to není nic, nad čím by si měl člověk zoufat.
Text byl uveřejněn v časopise Tvůrčí život 2024/05.
