Od fascinace dinosaury, hvězdami a historickými záhadami až po teoretické modely evoluce – cesta k oboru evoluční biologie může vést klikatě a nečekaně. Evoluční vědec Jan Toman hledal odpovědi na otázky o fungování světa a našel je na pomezí přírodních věd, filosofie a počítačových her.
Jak ses stal evolučním biologem? Zajímala tě od mala příroda, paleontologie a podobně?
Možná to bude znít trochu jako klišé, ale opravdu mě od mala zajímala příroda. Nebo spíš ještě šířeji – jak funguje svět kolem nás. Určitě by mezi to spadala fyzika, a hlavně astronomie (kdo se někdy nezajímal o vesmír?), zeměpis, historie, geologie, paleontologie (kdo se někdy nezajímal o dinosaury?), vztahy mezi organismy v přírodě, jak jsou si příbuzné, jak se vyvinuly a zda nějaký život existuje i na jiných planetách. Ale nechci tu ze sebe dělat druhého Leonarda. Hodně se o to zasloužil otec, který by se asi taky věnoval vědě, kdyby v devadesátkách nenastoupil do počítačové firmy. Díky tomu jsem přičichnul k IT. Několikrát jsem jako malý dokonce prezentoval dětské počítačové hry a výukové programy na Invexu (to byl takový brněnský veletrh informační techniky), ale asi jsem byl na programátorskou práci vždycky moc teoretik.
Jako asi každý vědec jsem si prošel „záhadologičtějším“ obdobím, ale brzo mi došlo, že má věda dobré důvody stavit se k takovým okrajovým směrům rezervovaně. Ohledně vysoké školy jsem se rozhodoval mezi obory, jako jsou historie či archeologie, nebo naopak biologie. Vyhrálo to druhé. Na druhou stranu, postupně jsem „dodriftoval“ na katedru Filosofie a dějin přírodních věd, takže by se dalo říct, že jsem nakonec propojil obojí.
Evoluční biologie mě asi nejvíc oslovila svým rozvrhem, tím, že vlastně umožňuje v živé přírodě vysvětlit skoro všechno. Pan profesor Flegr, který byl mým školitelem a v jehož laboratoři pořád působím, navíc navrhl vlastní variaci na to, jak by evoluce pohlavních organismů mohla probíhat. Na druhou stranu je to takový zvláštní obor. V užším slova smyslu pojednává o pár mechanismech zahrnujících přirozený výběr, mutace a podobně. V širším slova smyslu se ale dotýká všeho možného – od umělého života po paleontologii, od vzniku života po vývoj kultury. Takže by se asi dalo říct, že jsem se našel v té mezioborovosti.
Jan Toman, evoluční biolog. (Všechny fotografie z archivu Jana Tomana.)
Co vlastně dělá evoluční biolog? Podle lidové představy se jeho práce neliší od zkoumání koster vyhynulých tvorů.
S tím trochu souvisí závěr mé předchozí odpovědi. Většina badatelů, kteří o sobě dnes tvrdí, že se věnují evoluční biologii, vlastně studuje nějaký úzce vymezený evoluční problém. Třeba jak se vyvinuly skvrny na křídlech motýlů toho a toho rodu. Jak často a zda vůbec se mezi sebou kříží dva příbuzné druhy ptáků na nějakém území. Nebo jak rychle se v bakteriální populaci šíří odolnost proti určitému antibiotiku.
Evoluční biolog tak může fotit motýly pod ultrafialovým světlem a na počítači porovnávat jejich kresby, sbírat ptačí trus a analyzovat přítomnou DNA i pěstovat bakteriální kolonie na agarových plotnách. A spoustu dalších věcí, ve kterých se neliší od specialistů v konkrétních oborech. Co tím chci říct, je, že se dnes většina evolučních biologů nevěnuje postulování velkých evolučních konceptů jako „klasici“ oboru v čele s Darwinem.
Většina se dokonce ani příliš nevěnuje zkoumání obecnějších procesů, které se v evoluci mohou uplatňovat. To je ale na druhou stranu věc, která zajímá mě, respektive nás. Proto se pohybujeme v teoretičtější rovině, studujeme spisy podobně laděných autorů, často i těch na hranici s filozofií a humanitními obory, diskutujeme o nich a publikujeme vlastní hypotézy. Ani my se samozřejmě nevyhneme tomu, abychom naše myšlenky testovali. Někdy na základě větších datových souborů o vlastnostech organismů, jindy na základě paleontologie nebo dotazníkových dat – pokud se tyto hypotézy týkají třeba lidské psychiky a jak ji ovlivňují parazité. V centru našeho zájmu jsou ale právě ty obecnější procesy.
Čím se podle tebe liší současné evoluční teorie od klasického darwinismu?
Tohle je jedna z těch otázek, o kterých by šlo napsat celou knihu. Ale zkusím to stručněji, byť s tím, že půjde o velké zjednodušení. Darwin přišel s několika ohromujícími myšlenkami. Kromě nápadů, jak mohou vznikat nové druhy nebo že všechny pozemské organismy měly společného předka, se jednalo především o myšlenku přirozeného výběru. Rozhodně neplatí, že by Darwin „objevil evoluci“. Velká většina předních vědců jeho doby věřila tomu, že je Země stará a její obyvatelé se v průběhu času měnili. Tato myšlenka v Darwinově době zrála už nějakých sto, sto padesát let a už třeba takový Leibniz věřil tomu, že se organismy mohou měnit alespoň v rámci určitého typu (ostatně, kdo někdy viděl tygra, nemohl si nevšimnout, že je to taková velká kočka). To, v čem klasický darwinismus soudobé intelektuály – a hlavně vědce! – šokoval, bylo to, že nepostuloval žádný zákon. Mezi potomky podle Darwina neustále vzniká různorodost a to, jaké vlastnosti se ukážou nejvýhodnější, není pevně dané. Někdy to může být větší rychlost, jindy síla, odolnost nebo chytrost. Výsledek nevyplývá z žádného vzorečku podobného těm fyzikálním nebo chemickým, ale spíše ze souboje podobného tomu konkurenčnímu na volném trhu.
Problémem klasického darwinismu bylo, že Darwin ani žádný z jeho současníků neznali zákony dědičnosti. Neměli dokonce ani přesnou představu o tom, jak by dědičnost měla fungovat. Stejně tak se zdálo, že teorie nedokáže dobře vysvětlit přetrvávání již neužitečných částí těla (např. slepého střeva) nebo vznik velmi složitých orgánů. V neposlední řadě měl potom koncept velkou konkurenci. Celá řada badatelů na konci 19. století rozvíjela alternativní teorie, z nichž některé spoléhaly na převratné mutace, jiné zdůrazňovaly vývojové a evoluční zákony a ještě jiné uvažovaly o silách, ať už náboženských nebo fyzikálních, které se do vývoje živé hmoty měly propisovat. Jednu dobu se dokonce zdálo, že darwinismu zvoní umíráček. Poněkud překvapivě ale ve stejné době de Vries, Correns a von Tschermak znovuobjevili Mendelovy zákony dědičnosti a darwinismus začal dávat dobrý smysl.
Jen o pár let později nastoupila řada slovutných neodarwinistů, matematicky nadaných biologů, kteří zmapovali osudy genů (respektive alel, genových variant) v populacích a vybudovali základy tzv. moderní evoluční syntézy. Ta spojila populační genetiku s poznatky zoologie, botaniky, paleontologie a tuctu dalších oborů. V průběhu let se ukázala neobyčejně úspěšnou a bez přehánění udělala z biologie královnu moderní vědy. Bez základů, které položila, bychom tu neměli genové terapie a biomedicínu, pokročilé genové editace ani efektivní péči o ohrožené druhy. Měli bychom pouze vágní představu o příbuzenských vztazích organismů, o tom, jaké mikroorganismy kde žijí a jaké mají funkce, i o tom, jak vznikal život nebo jak se šířily a šíří druhy po povrchu Země. Mimochodem, ten vznik složitých orgánů nakonec vysvětlila moderní syntéza taky – vznik a vývoj oka se ostatně stal jedním z exemplárních příkladů toho, jak může pokračovat zdokonalování krok za krokem.
Na druhou stranu, moderní evoluční syntéza není dokonalá ani všeobjímající. Už koncem 20. století se objevilo několik konceptů, které nebyly s jejími klasickými předpoklady úplně v souladu. Koncept je sice postupně vstřebává, i tak je ale dnes řada evolučních biologů přesvědčená, že možná nastal čas na novou, „rozšířenou“, syntézu. Ta by podle jejich představ měla brát větší ohled třeba na to, jak organismy vlastním chováním ovlivňují evoluci nebo jak vznikají nové tvarové a funkční variace, na jejichž základě funguje přirozený výběr. Další autoři zdůrazňují důležitost symbióz, nebo že dědičnost nespočívá pouze v genech, ale také v nastavení, jak a kdy tyto geny používat. Do jisté míry se tak vrací více pluralistický pohled na evoluci, byť dnes už nikdo nezpochybňuje, že přirozený výběr je opravdu důležitým procesem.
Evoluční hra „Species – Artificial life, Real evolution.“
Máš nějaké oblíbené „alternativní“ evoluční teorie? Samozřejmě tím nemyslím kreacionismus ani ezoterické směry. Pokud ano, jaké to jsou?
Tohle je od tebe trochu záludná otázka. V evoluční biologii mezi sebou totiž soupeří celá řada konceptů, z nichž se některé dobře doplňují, jiné mezi sebou úplně neladí a další se vzájemně staví na hlavu. Asi jako v každém vědním oboru. Důležitost třeba takové teoretické fyziky ovšem nikdo nezpochybňuje, přestože se neshodne ani na tom, zda existuje temná hmota. Samotná myšlenka evoluce má na druhou stranu řadu zarytých odpůrců. Zejména mezi různými náboženskými fundamentalisty, a to i v západních zemích. Oproti tomu zlatí ezoterici. Třeba takový jezuitský myslitel Teilhard de Chardin věřil, že vývoj organismů ovlivňuje božská síla, samotný fakt evoluce ale nezpochybňoval. I z těchto důvodů evoluční biologové o vnitřním vývoji oboru s veřejností často nemluví a v popularizačních knihách nezřídka působí, jako by věděli všechno. Já si myslím, že je to chyba. Jedním dechem bychom si ale měli vyjasnit, že žádný dosud nalezený poznatek nezpochybňuje evoluční vývoj organismů. Naopak, celá řada důkazů i z naprosto odlišných vědních oborů jej dokládá. Stejně tak je zřejmé, že přirozený výběr představuje důležitý evoluční proces, že se v genetickém materiálu tvoří mutace nebo že má na výsledek evolučního procesu velký vliv náhoda. Háček spočívá v tom, jakou důležitost těmto a dalším procesům různí badatelé přisuzují.
Hezkou, a přitom poměrně radikální alternativní evoluční teorii prezentují třeba Eva Jablonka, Mary Jane West-Eberhardová a řada jejich příznivců. Tito autoři zdůrazňují, že podoba hlavně složitějších organismů není diktována geny a že evoluce těchto tvorů nemusí otrocky čekat na mutace, jejich projevy a třídění sítem přirozeného výběru. Naopak, celá řada organismálních procesů je podle nich velmi plastických. Například zárodečný vývoj je v genech zapsán pouze jako sled velmi obecných signálů, přičemž konkrétní vývojové děje (třeba jak budou cévy zásobovat krví játra) zajišťují až interakce buněk, tkání a jejich komunikace s okolím. Schopnost břečťanu vytvářet odlišné tvary listů na světle a ve stínu by byla příkladem podobné plasticity u jiné skupiny organismů. Živé bytosti zkrátka podle těchto badatelů v závislosti na podmínkách, prostředí i vlastním chování neustále vytváří novou variaci, která není napevno zapsaná v genech. Tam se ovšem může fixovat druhotně, třeba kdyby bylo výhodné vždy vytvářet jeden typ listů. Genom v rámci tohoto konceptu najednou přestává být tím, kdo diktuje, a stává se spíše knihovnou, se kterou lze volně pracovat. Otázkou potom samozřejmě je, jak vznikly plastické systémy samotné a zda se nemění po určitých trajektoriích daných předchozí evolucí. To by nás ale dovedlo zase k dalším, neméně vzrušujícím konceptům.
Jean Baptiste Lamarck zastával názor, že evoluce je směrovaná. Myslíš, že myslet si něco takového je aspoň trochu možné i dnes? Zajímavý je třeba opakovaný vznik inteligentních forem (primáti, kytovci, papoušci, krkavcovití…).
Možné je myslet si skoro cokoli a v tomto případě to dokonce nebude ani úplně zavádějící. Mimochodem oceňuji, že jsi u Lamarcka zmínil hlavně představu směrované evoluce.
Ta je totiž v jeho předdarwinovské teorii daleko důležitější než často omílaná dědičnost získaných vlastností (které mimochodem do jisté míry věřil i Darwin). Ale zpět ke dnešku. Je docela zřejmé, že po nějakou dobu mohou evoluční trendy táhnout i docela běžné evoluční procesy. Pokud budou mít větší příslušníci ptačí populace, která zrovna osídlila pustý ostrov, výhodu, průměrná velikost jedinců se bude zvětšovat, a to třeba i po mnoho milionů let trvání dané linie. Něco podobného se stalo například obřím pozemním ptákům moa z Nového Zélandu nebo nám, savcům, potom, co vymřeli neptačí dinosauři.
Daleko zásadnější a zajímavější otázkou je, zda mohou fungovat i nějaké globální evoluční trendy, které by se týkaly všeho života na Zemi během celé její historie nebo se projevovaly opakovaně. Jednou z možností skutečně je komplikace nervové soustavy a zvyšování kognitivních, tj. poznávacích, schopností. Britský filozof a biolog Dennett dokonce na tomto základě roztřídil organismy do několika skupin: Všechny organismy ovlivňuje přirozený výběr, jejich menší část zvládá učení podmíněnými reflexy, ještě menší část je schopná představivosti a pouze člověk má pokročilou kulturu.
Těžko se přitom zbavit pocitu, že „být chytřejší“ je takový evoluční trumf, univerzální přizpůsobení, které není natolik závislé na kontextu jako ostré zuby nebo pevný krunýř. Jistý trend ke zvyšování kognitivních schopností tedy patrně život provází. Na druhou stranu ale musíme započítat, že je mozek energeticky velmi náročným orgánem a ne vždy přináší výhodu. Většinou je při spatření predátora lepší utíkat než se zamýšlet, zda nejde o pouhý optický klam.
Složité mozky se tedy patrně vyvíjejí tam, kde se organismy dostávají do intenzivních koevolučních závodů, ať už s příslušníky opačného pohlaví, konkurenty, nebo predátory či kořistí. Podobné evoluční trendy, tj. směřování evoluce, se možná projevily také u nejvyšší dosažené složitosti organismů, která, zdá se, od vzniku života či přinejmenším větších buněk našeho typu také rostla. Na toto téma jsme dokonce sepsali odborný článek.
Dalšími kandidáty by mohla být maximální dosažená velikost organismů nebo jejich diverzita. Takové „velké myšlenky“ se ale většinou dost těžko testují.
Pracovní knihovna Jana Tomana.
Na Přírodovědecké fakultě učíš kurz astrobiologie. Můžeš čtenářům přiblížit, čeho se tento obor týká a nějaké zajímavé objevy z posledních let?
Předem bych rád zdůraznil, že my s kolegy nadšenci přednášíme takový biologicky zaměřený přehled oboru, byť samozřejmě platí, že naše hlavní specializace jsou jinde. Jak naznačuje už název, astrobiologie se zabývá možnostmi života ve vesmíru. Nejde ale jen o hledání organismů, nebo dokonce inteligentních civilizací na jiných planetách. To by nám ostatně nezbylo než spekulovat, protože takový život jsme zatím nenalezli.
Astrobiologové se vedle toho zabývají širokou paletou otázek týkajících se vzniku a podstaty živých systémů, jejich vývojem, frekvencí v galaktickém měřítku a vlastně i jejich budoucností. Tedy vším tím, co by nám mohlo odhalit podmínky, za jakých život vzniká, a cesty, které k tomu mohou vést, možnou podobu života jinde ve vesmíru, jeho rozšíření a možné kontakty s jinými formami života. Řadu zajímavých astrobiologických otázek (třeba jaké jsou limity našeho uhlíkového typu života) tak můžeme zodpovědět i na Zemi (například studiem organismů z extrémních prostředí).
A důležité objevy? Raketovým tempem nám kupříkladu přibývá objevených exoplanet, tj. planet obíhajících jiné hvězdy, z nichž by část mohla mít podmínky příhodné pro vznik a rozvoj života. V rámci evoluční biologie se zase objevily zajímavé studie na téma, jak náhodný nebo zákonitý je vznik složitějších forem organismů. Což je opět otázka důležitá i z hlediska astrobiologie – konkrétně toho, co můžeme čekat.
No a do třetice se hromadí důkazy, že řada měsíců Jupiteru a Saturnu, ale možná i dalších vzdálenějších těles, nese pod zamrzlým povrchem oceány tekuté vody. Některá taková tělesa, například Europa či Enceladus, se tak stávají žhavými kandidáty pro hledání života mimo Zemi.
Je možné, že evoluce na jiných planetách vytváří podobné formy a typy živých organismů a třeba i pokročilé civilizace?
Ptáš se, jestli je to možné? Ano, je to možné (přestávka na smích). Jak jsem zmínil výše, zatím k tomu o moc víc říct nemůžeme. To málo, co víme, lze shrnout asi takto: Život na Zemi vznikl podle všeho velmi brzo. Během několika desítek až stovek milionů let potom, co se stala dlouhodobě obyvatelnou. To je velice zajímavé, protože brzký vznik života rozhodně není tesaný v kameni. Pokud by šlo o kolosální náhodu, mohl se zformovat klidně o miliardu, dvě miliardy let později. Přinejmenším na příkladu naší planety se tedy zdá, že jednoduché formy života mohou za příznivých podmínek vznikat relativně lehce.
Dále ovšem přibývají otazníky. Složitější buňky našeho typu vznikly o více než dvě miliardy let později a velcí pohybliví mnohobuněční živočichové až před nějakými pěti či šesti sty miliony let. To je z hlediska naší Země staré asi 4,5 miliardy let a obyvatelné něco přes 3,8 miliardy let docela nedávno. Aby toho nebylo málo, teplokrevní živočichové s velkými a výkonnými mozky nejsou starší než dvě stě milionů let. Pokročilou kumulativní kulturu, jazyk a další předpoklady nutné k vytvoření civilizace má z pozemských organismů, zdá se, pouze moderní člověk, který je ale jako druh starý jen asi dvě stě tisíc let. I z tohoto časového úseku ovšem civilizace městského typu zabírá pouhých zhruba patnáct set a ta moderní, industriální, „ubohých“ čtyři sta let.
O každém z těchto důležitých přechodů bychom se mohli dlouho a hluboce bavit. Sami jsme v naší laboratoři navrhli teorii, podle které by v evoluci organismů s pohlavním rozmnožováním mělo docházet k postupnému zvyšování komplexity. Podstatné ale je, že se žádný z těchto přechodů nejeví tak „zákonitě“ jako vznik života. Možná k nim někde jinde dojde dříve, možná později. Nelze ale vyloučit ani to, že vůbec, a Země tak představuje statistickou výjimku. To je ostatně jedním z vysvětlení „silentium universi“ (jak jev poeticky pojmenoval Stanislav Lem) nebo známěji Fermiho paradoxu, totiž že jsme přes obrovský rozsah a stáří vesmíru zatím nezachytili známky mimozemské inteligentní civilizace.Na druhou stranu ale existují i vysvětlení alternativní a my toho zatím prostě víme příliš málo, než abychom mohli celou věc jasně rozseknout.
Zmínil ses o tom, že mnoho přírodovědců projde záhadologickým obdobím. To mohu potvrdit. Jaké záhady tě zajímaly? Já se třeba zajímal o to, zda někde ještě žijí neptačí dinosauři. Pamatuju se, že o tom i byla knížka přeložená do češtiny.
Takových knížek bylo a pořád je… Kryptozoologie, lochneska, pterodaktylové v Africe, olgoj chorchoj v poušti Gobi – to by byla určitě jedna věc. Taky mě zajímalo, jestli třeba starověké civilizace neměly daleko vyspělejší techniku, než tušíme, pozorování UFO a podobně. Devadesátky byly vůbec dobou UFO zaslíbenou. A nemůžu říct, že by něco z těch záležitostí nebyly zajímavé věci. Pokud se ale člověk neuzavře do takové té záhadologické skořápky, kterou disponují určití lidé i v dospělosti a kterou pouští dovnitř jen selektivní informace, brzo pozná, že tyhle věci prostě nejsou v souladu s tím, co jako společnost víme. Neodpovídají našim obsáhlým znalostem o zoologii, paleontologii, ekologii, nebo třeba historii.
Když záhadné fenomény prosejeme, zbudou jen jednotlivé případy, které jsou často zajímavé, ale nepředstavují systémový rozpor s tím, co víme. Opakovaně se ale ukázalo, že zůstanou i podstatné věci. Okapi, velký savec z příbuzenstva žiraf, byl sporadicky pozorován, a nakonec byl popsán až v roce 1901. No a třeba takový kulový blesk nahráli Číňané v roce 2014, načež vydali článek o analýze jeho barevného spektra.
Kniha Jana Tomana „Evoluce“.
A nakonec to nejtěžší. Myslíš, že už se utlumily boje „vědy versus náboženství“? Může vědecké myšlení a náboženství fungovat v harmonii a třeba se i inspirovat?
Nerad bych tady bez větší přípravy zabrušoval do filozoficko-společenských úvah o vědě a náboženství. Snad tedy jen stručný osobní náhled na celou problematiku: Ano, myslím, že se boje „vědy vs. náboženství“ za posledních dvacet let docela dost utlumily. Hlavním důvodem je podle mě to, že se bojiště „kulturní války“ od evoluce či původu člověka prostě přesunula jinam. Proto možná méně lidí cítí nutnost fanaticky prosazovat nějakou zjednodušenou karikaturu vědy, nebo naopak karikaturu náboženství. V evoluční biologii tak zajímavým způsobem zkolabovala teorie inteligentního designu, která se na příkladu složitých přizpůsobení organismů snažila ukázat, že organismy nemohly vzniknout samovolně. Jednak jí došli příznivci, a jednak a hlavně se však ukázalo, že je vlastně jen takovým primitivním zrcadlovým odrazem těch nejreduktivnějších evolučních teorií protěžujících singulární roli přirozeného výběru.
V rámci samotné evoluční biologie ale mezitím získávají na důležitosti proudy, které zdůrazňují, že evoluce není jenom soubojem různých genových variant. Na vyšších a vyšších úrovních podle nich vznikají celé nové systémy, kde k evoluci může docházet, ať už se jedná o regulaci činnosti jednotlivých genů, zárodečný vývoj, nervovou soustavu a mysl, nebo kulturu. Tyto úrovně přitom často ovlivňují i děje na nižších úrovních včetně toho, jak se budou projevovat jednotlivé mutace. Nezřídka také interagují s jinými organismy, ať už symbionty, nebo parazity. Každá ze zmiňovaných úrovní je přitom určitým způsobem podstatná, přináší něco nového a není plně redukovatelná na úroveň nižší. Biologická evoluce proto patrně nepředstavuje pouhý konkurenční boj, ale s trochou poetiky spíše způsob, jakým život poznává vesmír možností, jež se mu nabízejí. Což je náhled, který nemá daleko k některým náboženským pojetím živého.
Na otázku, jestli může vědecké myšlení a náboženství fungovat v harmonii a třeba se i inspirovat, by se chtělo říct, že to závisí na tom, jaké vědecké myšlení a jaké náboženství. Fundamentální scientisté budou mít stejný problém vyjít s ostatními světonázory jako fundamentální zastánci jakéhokoli náboženství už jen proto, že si všichni kladou nárok na pravdu, která je jedna, absolutní a je to samozřejmě ta jejich pravda. Dalo by se říct, že až nezdravě žijí svým mýtem. Na druhou stranu, když vědu, náboženství, jejich texty a praktiky vezmeme trochu s rezervou, jistě se inspirovat mohou. Ne náhodou Zdeněk Neubauer či Vojtěch Hladký, Radim Kočandrle a Zdeněk Kratochvíl ukázali, že jde Genesis vykládat evolučně nebo že v předsokratovských starořeckých textech náboženský a (řekněme filozofický či) „vědecký“ výklad splývá v jedno.
Věda a náboženství se nicméně ovlivňovaly a ovlivňují i zcela prakticky. Samotnou myšlenku směrovaného vývoje organismů a jednosměrného historického vývoje do vědy kupříkladu přineslo křesťanství (respektive judaismus, kde má svůj původ). Myšlenka Boha jako konstruktéra, který svět vlastně sestavil jako velký hodinový stroj a potom ho nahodil, je zase nepokrytě mechanomorfní, ovlivněná novověkým rozvojem vědy a mechaniky. Zdá se tedy, že věda a náboženství se budou ovlivňovat vždycky, ať už se jim to líbí, nebo ne.
Mgr. Jan Toman, Ph.D., (*1988) vystudoval teoretickou a evoluční biologii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde působí na katedře Filosofie a dějin přírodních věd. Zaměřuje se především na makroevoluční a teoreticko-biologická témata v čele s obecnými rysy evolučního procesu, teorií zamrzlé evoluce, evolucí evolvability, tříděním z hlediska stability, ekologickými souvislostmi pohlavního rozmnožování a udržováním genetického polymorfismu, tj. různorodosti různých genových variant v populacích. Svými zájmy se ale dotýká i řady hraničních oborů včetně historie přírodovědy, paleobiologie či astrobiologie. V rámci svého působení se podílí i na výuce několika předmětů a seminářů. Ve všech oborech svého zájmu se věnuje také popularizaci. Přispívá do popularizačních časopisů a webových portálů, vystupuje na přednáškách pro veřejnost a je členem redakční rady časopisu Vesmír. Několik let je členem spolku Andrias a spoluorganizátorem renomovaného přednáškového cyklu Biologické čtvrtky ve Viničné (www.bioctvrtky.cz). V češtině vydal dvě monografie, Pohlavní rozmnožování optikou evoluce (2020) a Evoluce³ (2020). Kromě obecného zájmu o vědu se zajímá o historii, literaturu, zejména sci-fi a horor, umění a popkulturu.
Rozhovor vedl Roman Figura.
Text byl uveřejněn v časopise Tvůrčí život 2023/04
