Unitářská nedělní škola fungovala již od 30. let 20. století a navazovala na činnost Společnosti svobodného bratrství. Na rozdíl od nedělních škol v křesťanských církvích se nezaměřovala výhradně na náboženskou výchovu, ale měla širší a obecnější cíl. Hlavním posláním bylo podporovat celkový rozvoj dítěte – jeho morálky, tvořivosti, znalostí i vztahu k přírodě. S unitářskými myšlenkami se děti seznamovaly postupně, zejména ve vyšším věku, formou přednášek a diskusí. Nedělní škola zároveň poskytovala smysluplný program pro děti během přednášek rodičů v Unitarii.
Unitářská nedělní škola jako prostor pro růst, vzdělání a duchovní formaci
Nedělní škola existovala v Unitarii prakticky od samotného založení Náboženské společnosti českých unitářů v roce 1930 (a fungovala vlastně již dříve i ve Společnosti svobodného bratrství, byť tehdy se ještě nejednalo o státem registrovanou náboženskou společnost). Ovšem poněkud se lišila od podobných aktivit známých například z křesťanských církví, v nichž tvořilo ve stejné době základní náplň hlavně seznámení se s daným náboženstvím. V Unitarii bylo poslání této školy od počátku širší a obecnější. Její hlavní účel snad nejlépe vystihne následující úryvek z archivní zprávy. Uvádí se v něm mimo jiné, že smyslem práce učitelů unitářské nedělní školy je: „vychovávat nového člověka, poskytovat mu podle svých schopností nové informace, snažit se dát mu nové podněty, poskytovat mu nové zážitky a předávat mu některé vědomosti, jimiž by mohl obohatit svůj život“. To neznamená, že by děti v unitářských nedělních školách nebyly seznamovány s unitářskými myšlenkami – část činnosti byla samozřejmě věnována i tomuto důležitému aspektu, minimálně proto, že se jednalo o zásadní investici vkládanou do případné budoucí členské základny. Nicméně dělo se tak až u větších dětí, a to formou přednášek, u starších spojených i s diskusí. Zároveň však nedělní škola plnila další, neméně podstatné cíle. Dnes bychom je nejspíš označili jako rozvíjení morálky, obecné vzdělanosti i volnočasových aktivit (především dětské kreativity, zručnosti, vztahu k přírodě a podobně). A v neposlední řadě zajišťovala nedělní škola také hodnotný a věkově adekvátní program pro děti rodičů, kteří chtěli navštívit přednášky v Unitarii.počátku širší a obecnější. Její hlavní účel snad nejlépe vystihne následující úryvek z archivní zprávy. Uvádí se v něm mimo jiné, že smyslem práce učitelů unitářské nedělní školy je: „vychovávat nového člověka, poskytovat mu podle svých schopností nové informace, snažit se dát mu nové podněty, poskytovat mu nové zážitky a předávat mu některé vědomosti, jimiž by mohl obohatit svůj život.“ To neznamená, že by děti v unitářských nedělních školách nebyly.
Podrobný pohled na činnost nedělní školy
V dalším textu se pokusím podrobněji přiblížit fungování nedělní školy na příkladu pražské Unitarie, a to zhruba v době, kdy jí prošla Jaroslava Dittrichová, která na ni vzpomíná v následujícím článku. (J. Dittrichová, tehdy ještě Macháčková, navštěvovala nedělní školu jako dítě a později v ní působila i jako jedna z vyučujících.)
Nedělní škola v pražské Unitarii bývala rozdělena na tři základní skupiny dětí podle věku (jednotlivé „třídy“ pak byly označovány jako kroužky).
1. Předškolní děti, od tří do pěti let, nebyly rozdělovány do dalších kroužků a scházely se společně. 2. Věková kategorie šesti až třináctiletých dětí, což byla hlavní a nejpočetnější kategorie nedělní školy, se dále dělila do osmi kroužků podle klasických školních ročníků.
3. Věková kategorie dětí nad třináct let již nebyla dále dělena a navštěvovaly ji děti před tím, než případně vstoupily do unitářské mládeže. Právě tuto skupinu vedla v letech 1947–1951 Jaroslava Macháčková, dnes Dittrichová. A jelikož činnosti tohoto kroužku se týká podstatná část jejích vzpomínek, nebude od věci popsat jej podrobněji.
Děti z této skupiny si rády říkaly „mládež“ nebo také „kroužek mládeže“, aby se odlišily od kroužků určených pro nižší věkové kategorie, a také jsou tak označovány i v některých archivních dokumentech. Ovšem nemělo to nic společného s organizovanou Mládeží českých unitářů, byl to opravdu ještě kroužek nedělní školy. Jeho nedělní program trval zhruba od devíti hodin do půl dvanácté a skládal se ze dvou bloků. První hodina a půl byla věnována řekněme obecnému vzdělávání: například v roce 1949 absolvovaly děti z tohoto kroužku poměrně obsáhlý cyklus přednášek V co věří unitáři – sebevýchova – osobnost, proložený pak jednotlivými přednáškami z nejrůznějších oborů lidské činnosti. V roce 1950 měly hned dva několikadílné cykly – Vývoj společnosti a Dnešní společnost, v jejichž rámci jim přednášel často i ústřední duchovní Karel Hašpl. Přednášky z těchto cyklů byly opět poměrně pravidelně prostřídané rozmanitými vzdělávacími programy k tématům, jež děti konkrétně zajímala a na jejichž výběru (i přípravě náplně) se samy aktivně podílely. Jednalo se o promítání a přednášky k dějinám filmu (jedno z témat bylo například Filmy s V. Burianem), debaty k principům unitářství, program věnovaný Bedřichu Smetanovi, přednášky o hypnóze a spiritismu a podobně.
Dnešní Hašplův sál pražské Unitarie, dříve nazývaný Dvoranka. (Foto ze 40. let století, archiv NSČU.)
Poté následovala ještě jedna společná hodina, v níž tyto děti buď secvičovaly svůj vlastní program pro společné akce nedělní školy (často divadelní či loutková představení, přípravy pásem k nejrůznějším výročím, například k poctě T. G. Masaryka), nebo měly opět speciální přednášky (namátkou opakovaně k vývoji medicíny, dějinám umění, znalostem přírody, ale například i o prostředí v továrnách). Nedílnou součástí jejich činnosti bylo také pomáhat s organizací akcí pro mladší děti – členové tohoto kroužku se ujímali pořadatelské služby a zajištění šatny na akcích nedělní školy, úklidu sálu po akcích, asistovali u provozu loutkového divadla včetně oprav loutek, pomáhali s péčí o mladší při výletech a podobně. Děti z nejstaršího kroužku společně s mládeží také někdy po oficiálním skončení mimořádných akcí, například besídek, ještě zůstávaly v sále a mívaly vlastní volný program – jen samy pro sebe. Nedělní škola začínala ve shodě s klasickou školou v září a probíhala zhruba do května či začátku června. Poté nastaly prázdniny a do dalšího ročníku byly děti zvány vždy oficiálním dopisem z Unitarie rozesílaným v první polovině září. Za války navštěvovalo nedělní školu každoročně okolo sta dětí, v poválečné době bylo pravidelně pro každý školní rok zapsáno přes dvě stě dětí, přičemž nedělní shromáždění navštěvovalo v průměru mezi devadesáti až sto třiceti dětmi. Například v září 1943 jich bylo do nového školního roku zapsáno rovných sto. Z dnešního pohledu může být zajímavá informace o náboženské příslušnosti zapsaných dětí. K unitářství se mezi lety 1942–1951 hlásilo cca 70–80 % dětí, k deseti procentům, někdy i přes deset procent bývalo katolíků, obdobný počet býval členů Církve československé (za Protektorátu přejmenované na českomoravskou), v jednotkách procent pak školu navštěvovali evangelíci a děti bez vyznání.
Většina programů se pochopitelně konala o nedělích. Ty měla škola během roku rozdělené na takzvané pracovní (tedy ty běžné a nejčetnější) a společné. Ony pracovní byly organizovány vždy dopoledne, kdy se všechny děti zhruba v devět hodin shromáždily v prostorách dnešního Čapkova sálu. Program byl zahájen společnou písní, krátkým proslovem a meditací, po nichž byly děti rozděleny do svých kroužků. Předškolní pak odcházely do „dvoranky“ (dnešní Hašplův sál), kroužky dětí školního věku zpravidla zůstávaly dole v sále a kroužek nejstarších se scházel v místnostech domu v Karlově ulici. Shromáždění nedělní školy pak bývaly zakončeny opět společně – zpěvem, zhruba v půl dvanácté. Tento řád byl zpravidla jednou za čtyři týdny, někdy po delší době, prokládán takzvanými společnými nedělemi, kdy se děti nedělily do kroužků, ale měly program dohromady. Zpravidla byl nejprve promítán nějaký film, v části programu zvané Volná tribuna pak jednotlivé děti předváděly své dovednosti (recitace, vyprávění, zpěv…) a podobně. Zajímavá je v tomto ohledu v pramenech zaznamenaná zkušenost učitelů, že na společné neděle se jim osvědčilo promítání filmů, při němž bylo možné udržet pozornost všech dětí, zatímco například pouštění pohádek z gramofonových desek (velmi oblíbené v kroužcích dětí předškolního i školního věku) již pro tak velké skupiny vhodné nebylo. Všechny společné neděle navštěvovaly i děti předškolního věku, kromě toho pro ně byla třikrát ročně pořádána představení loutkového divadla. Od září 1950 začaly v rámci nedělní školy v Unitarii ve všedních dnech doplňkově fungovat i zájmové kroužky pro děti: divadelní, rukodělný, čtenářský a kroužek zpěvu – jenž byl údajně nejméně oblíben.
Co se týká osvěty nebo vzdělávání v otázkách unitářství, tak nejstarší kroužek vedl v tomto ohledu sám Karel Hašpl (výjimečně zastupován D. Kafkou), starší školní děti (od čtvrté třídy výše) Bohdana Hašplová a mladší školní děti pak laické sestry Olga Kuchynková a Slávka Čejková. Nejmladší děti se ještě tímto tématem pochopitelně nezabývaly. Přednášce, k níž patřilo i seznamování se s unitářstvím, bývala u každého kroužku vyjma nejmladších vyhrazena nejvýše hodina z celkového dvou a půlhodinového nedělního programu školy, po zbytek času se děti věnovaly jiným činnostem.
Kromě pravidelných nedělí pořádala nedělní škola i četné mimořádné akce. Brzy po zahájení školního roku se zpravidla konal zajímavý společný výlet pro všechny děti (například v roce 1950 parníkem do Roztok). Obdobný se pak uskutečňoval ještě na jaře. Společně býval slaven vznik republiky a dušičky (zpravidla v jedné akci). Třikrát ročně pak byly organizovány tradiční besídky (mikulášská, vánoční a besídka ke dni matek), které navštěvovali i rodiče a u nichž si velkou část programu děti (jednotlivé kroužky) secvičovaly samy. Z nich byly mezi dětmi oblíbené zejména ty mikulášské. Ovšem i besídky mívaly zčásti vzdělávací program – pro ilustraci uveďme příklad z mikulášské besídky konané v roce 1950, kdy byla součástí programu přednáška nazvaná (z dnešního pohledu možná poněkud úsměvně) Mikuláš z unitářského hlediska a meditace na téma Jak dávat a přijímat. Děti při mikulášských besídkách tradičně dostávaly drobné dárky, zpravidla sáčky s trochou cukrovinek a k tomu například tužku. Po novém roce, tedy po vánočních prázdninách, se konalo slavnostnější shromáždění dětí v Čapkově sále se společným zpěvem a některý duchovní, zpravidla K. Hašpl, pro děti připravil meditaci. Zvláštní je, že teprve v lednu (zhruba v druhé polovině měsíce) se konávaly besídky vánoční. Mezi další akce, které nedělní škola pravidelně pořádala, patřil od roku 1945 program u příležitosti oslav konce války a vždy s koncem školního roku závěrečný výlet nedělní školy mimo Prahu: v roce 1949 například parníkem do Vraného, v roce 1950 do průhonického parku, 1951 například v roce 1951 navštívil nedělní školu Přemysl Pitter a vyprávěl dětem o tom, jak pracuje jím zřízený Milíčův dům na Žižkově, v roce 1949 byly děti nadšené z návštěvy hvězdárny. Samostatnou kapitolou byly také oslavy výročí: den narození T. G. Masaryka, úmrtí N. F. Čapka a podobně, k nimž byla pořádána shromáždění slavnostnějšího charakteru s tematicky laděnou promluvou duchovních a pro něž si starší děti připravovaly vlastní tematická pásma. Tyto akce – soudě dle záznamů ve zprávách o činnosti nedělní školy i kronik – byly mezi dětmi velmi oblíbené, zejména pro onu výjimečnou, slavnostní atmosféru. Charakterem ojedinělou akcí bylo v roce 1949 uspořádání dlouhodobého letního pobytu dětí nedělní školy v unitářské zotavovně v Křižanech na Liberecku. Pražské děti zde v poválečné době měly možnost pobytu v přírodě, ale i zajištěnou na tehdejší dobu kvalitní stravu. Je to ostatně vyzdvihováno i ve zprávě o tomto pobytu, kde je doslova uvedeno, že strava „byla nejen dieticky správně upravena, ale i v takovém množství, aby i ti nejhladovější byli nasyceni“. Tím jsme se dotkli skutečnosti, že v unitářské nedělní škole se nepečovalo jen o duchovní, kulturní a společenský rozvoj dětí, ale v poválečné době se Unitaria snažila alespoň v malé míře přispět i k jejich hmotnému a zdravotnímu zabezpečení. Děti například dostávaly domů do přinesených lahviček rybí tuk, v době sklizně ovoce vypěstované v Křižanech, u příležitosti besídek balíček s textilem a podobně.
Foto ze závěrečného výletu nedělní školy v roce 1949 parníkem do Vraného nad Vltavou. (Archiv NSČU.)
Učitelé
Vedení dětí v nedělní škole zajišťovalo každý rok přes dvacet učitelů (s výraznou převahou žen), ale prakticky jich pravidelně učilo o něco méně, okolo osmnácti. Část vyučujících tvořili také členové Mládeže českých unitářů. Na každého vyučujícího tak připadalo v průměru osm až patnáct dětí. Jeden učitel míval na starosti předškoláčky, další kroužek „mládeže“ a o děti školního věku se starali ostatní, přičemž vždy jeden z vyučujících byl zodpovědný za vedení celé nedělní školy (do roku 1945 bratr Miloš Mikota, po jeho odchodu do Brna sestra Antonie Sluková, v 50. letech sestra Slávka Čejková). Dále byl jeden z učitelů pověřen vedením knihovny, další provozem loutkového divadla, jiný provozem dílny, další správou gramofonu a promítacího zařízení včetně ozvučení. Učitelé se scházeli po válce pravidelně v pondělí mezi 20:00–22:00 hodinou v ústředí (za války byly schůzky méně pravidelné, vedl je M. Mikota nebo K. Hašpl). Na těchto schůzkách se řešila administrativa spojená se školou a organizování akcí, ale především byly věnovány vzdělávání učitelů. To vedl K. Hašpl a záměrně se věnoval velmi širokému spektru témat: otázkám pedagogickým, náboženským i obecně společenským či politickým.
Konec činnosti
Nedělní škola stejně jako Mládež českých unitářů musela skončit v roce 1951. V dubnu roku 1949 totiž vznikl Československý svaz mládeže jako jednotná masová politická organizace české a slovenské mládeže, řízená komunistickou stranou, což umožnilo postupné zakazování a násilnou likvidaci všech ostatních (nekomunistických) mládežnických organizací (k 1. 1. 1950 například Junáka) včetně církevních. V únoru 1951 bylo oznámeno zástupcům nekatolických církví, že nadále nesmí být mládež na církevní úrovni organizována a církevní mládežnické organizace mají přejít právě pod stranou ovládaný Československý svaz mládeže, jenž se záhy stal účinným prostředkem k výchově mladých v duchu komunistické ideologie. Ještě v roce 1951 jsou v Unitarii doklady o akcích nedělní školy: Jednak informační letáček pro děti s poněkud strohou informací, že „letos jest den matek přeložen na 8. března. Proto nedělní shromáždění 11. března […] věnujeme vzpomínce na maminky“, ale i mnohem vřelejší pozvánka na „besídku našich maminek“ pořádanou v neděli 29. dubna, informace k celodennímu zájezdu dětí na Květinovou slavnost do Plzně 27. května, pozvánka na závěrečný celodenní výlet do „karlštejnských lesů“ svolaný na 11. června a jako poslední – pozvánka pro děti na Květinovou slavnost do Rudolfina konanou 24. června s přípisem, že kdo může, má přijít v kroji.
V tomto roce nedělní škola pražských unitářů svou činnost nuceně zastavila a již nebyla nikdy obnovena. Neblahým, avšak nepřekvapujícím důsledkem toho bylo, že v podstatě až do současnosti unitářům bohužel až na výjimky citelně chybí v členské základně děti a mládež i činnost orientovaná na jejich výchovu a vzdělávání.
Text byl zveřejněn v časopise Tvůrčí život 01/2014.
