Velká Británie je dnes obecně považována za druhou kolébku unitářství (tou první je rumunská Transylvánie) a to je dobrý důvod představit si zdejší unitářství včetně historických souvislostí trochu podrobněji. A samozřejmě nelze pominout ani fakt, že britští unitáři podporovali vznik a rozvoj NSČU od jejích počátků a dodnes mají s naší náboženskou společností vřelé vztahy.
Živná půda
V Anglii unitářství vzniklo stejně jako v Sedmihradsku vlastně z kritického přístupu ke křesťanství. K určitým změnám v klasickém pojetí křesťanství zde docházelo již od vlády Jindřicha VIII., kdy vznikla anglikánská církev (okolo roku 1530). Nechme nyní stranou fakt, že tato „reforma“ katolické církve byla spojena s krvavými represemi, ovšem pro následný vývoj unitářských myšlenek se stala důležitá skutečnost, že se díky těmto reformám v Anglii mnoho osobností začalo nebývale do hloubky zabývat studiem bible.
Určitá míra svobodného výkladu Písma, která doprovázela ranou vývojovou fázi anglikánství, ovšem skončila v roce 1662, kdy byl za vlády Karla II. přijat zákon (Act of Uniformity), na jehož základě panovník vyžadoval, aby všechny sbory dodržovaly předepsanou formu uctívání a všichni duchovní byli vysvěceni biskupy. Ti kněží, nazývaní jako nonkonformisté, kteří se odmítli zákonu podřídit, byli nuceni se kněžského úřadu vzdát. Taková byla situace až do roku 1689, kdy byl zmíněný zákon změněn takzvaným tolerančním zákonem, v němž bylo nonkonformistům dovoleno za určitých podmínek provádět veřejné náboženské obřady a bohoslužby v rámci jejich vlastních forem. Do této periody se také datuje vytváření věroučného základu pozdějšího anglického unitářství.
Rakovský katechismus. Titulní strana původního polského vydání z roku 1605 ve městě Raków a latinské verze, známé i v Anglii, z roku 1609. (Obr. z: www.commons.wikimedia.org/wiki/File:Racovian_Catechism,_cover,_pol-1605,_lat1609.png.)
To ovšem jako ostatně nikde jinde, nevycházelo z jednoho, ale nejméně ze čtyř různých zdrojů. Jako první je nutné jmenovat právě důsledné studium bible, jež pak mnohé učence vedlo k jiným než oficiálním anglikánským názorům. Dalším byl vliv zahraničních osobností, zejména Italů, dále působení anabaptistů a konečně významný vliv sociniánství přicházejícího na ostrovy hlavně z území tehdejšího Polska. Sociniánství začalo do Anglie pronikat počátkem 17.století. Částečně skrze sociniánské tisky dovážené z Holandska, příležitostně i díky tiskům polské provenience. Tento vliv pak posílili i Angličané studující v Nizozemí, kde se sociniánstvím, případně remonstranty přišli do styku. Velké pozornosti se v Anglii dostalo také prvnímu latinskému vydání Rakovského katechismu (sepsán 1605) v roce 1609 a ještě větší pak jeho dalšímu tisku z roku 1651. V roce 1640 pak toto stále narůstající šíření sociniánských myšlenek vyvolalo předpokládanou reakci a bylo oficiálně zakázáno. Přesto údajně ještě několik desetiletí poté nebyl v Anglii problém sehnat sociniánské knihy.
Z hlavních osobností, které vešly do dějin jako „prapředkové“ anglického unitářství, uveďme dvě: Paula Besta narozeného okolo roku 1590 a vzdělaného na univerzitě v Cambridge, který jako voják hodně cestoval po Evropě a seznámil se s německými i polsko-sedmihradskými reformačními proudy. Po návratu do Anglie byl za popírání svaté Trojice (Ježíšova božství) v roce 1645 odsouzen k smrti. Trest však nebyl vykonán a Best byl po několika letech věznění propuštěn. Druhým jménem (pro unitářství mnohem zásadnějším, neboť k jeho odkazu se již angličtí unitáři přímo hlásí), byl John Biddle. Jeho významu napomohl i fakt, že jeho odkaz šířilo mnoho následovníků. Životopis J. Biddla je poměrně známý a v literatuře snadno dohledatelný, pro potřeby tohoto textu proto jen stručně uveďme, že byl vynikajícím znalcem Písma, zejména Nového Zákona, a to i v latinské a řecké verzi. Na základě těchto znalostí pak vyvracel existenci sv. Trojice. Své názory veřejně publikoval a kvůli nim pak strávil dlouhá léta ve vězení a vyhnanství. Tomu, že nebyl popraven a že se jeho učení poměrně rozšířilo, alespoň v Londýně, kde svého času vedl i vlastní sbor věřících, značně napomohla i tehdejší politická situace v Anglii, za níž byla zrovna tolerována větší míra náboženských polemik.
Z jeho přímých následovníků je nutné zmínit Thomase Firmina, narozeného roku 1632. Ten se v mládí v Londýně s J. Biddlem setkal, přijal jeho názory a stal se mu oddaným přítelem. Firmin byl jedním z předních filantropů, navíc se mu podařilo zhohatnout, a tak mohl své přátele a víru podporovat i finančně. Ve svém přístupu k charitativní práci velmi předběhl dobu: proslul podporou chudých, které zaměstnával, i pronásledovaných pro víru – hugenotských uprchlíků z Francie či protestantů z Irska. Nejdůležitější však z hlediska budoucího unitářství bylo, že na své náklady nechával tisknout antitrinitářské a sociniánské spisy, čímž zásadně napomáhal šíření těchto myšlenek. Unitářsky zaměřené texty hojně psal také duchovní anglikánské církve Stephen Nye, který byl přítelem Firmina, – v jeho spise Brief History of the Unitarians also Called Socinians (Stručná historie unitářů, zvaných také socicniánů) se poprvé přímo v titulku objevilo slovo unitář (1687).
Čtvrté vydání Lockovy Eseje o lidském rozumu (An Essay Concerning Human Understanding), Původní vydání bylo z roku 1690. (Obr. z: www.commons.wikimedia.org/wiki/File:LockeEssay.jpg.)
Z období konce 17. století však musíme do přehledu předchůdců anglického unitářství uvést ještě jednu osobnost, a to filozofa Johna Locka (1632–1704), který proslul obranami lidské svobody, prosazováním tolerance v náboženství a zejména uplatňováním legitimní funkce rozumu ve výkladu slova božího. Jeho tři Dopisy o toleranci (A Letter Concerning Toleration, 1689, další pak 1690, 1692) a spisy o roli rozumu v křesťanství (užíval termín the reasonableness of christianity) jsou v tomto ohledu dodnes velmi ceněnými díly. O stěžejním a dodnes od středních škol vyučovaném Eseji o lidském rozumu nemluvě. V něm je ostatně dost důkazů jeho racionalistického „unitářského“ smýšlení.
Důsledkem sílících antitriniářských projevů včetně tištěných bylo, že v roce 1697 došlo ke schválení zákona o rouhání (The Blasphemy Act), podle něhož měly být sankcionovány osoby, které popíraly boží Trojici, nebo hlásaly, že je víc než jeden Bůh. Tento zákon byl zrušen až 1813.
Warringtonská nonkonformistická akademie v severní Anglii, založená v polovině 18. století, na kresbě z roku 1762. (Obr. z: www.unitarianhistory.org.uk/hsalbBUH4.html.)
Pomalu přicházelo 18. století a Anglie do něj vstupovala za živých, byť neoficiálně a v podstatě utajovaně vedených diskusí o boží troj(jedinosti). Objevilo se i nemálo vynikajících teologů anglikánské církve, kteří se snažili o revizi dogmatického přístupu ke křesťanství, například William Whiston, profesor matematiky v Cambridgi, jenž se musel tohoto místa vzdát, jelikož obhajoval jedinost Boha, Samuel Clarke, který napsal kritický spis o Trojici, a nezapomeňme na všestranného vzdělance a génia své doby Isaaca Newtona, který, byť se považoval za upřímného křesťana, se také veřejně hlásil k názoru o jediném Bohu.
Velký význam v této nábožensky mnohovrstevnaté době měla takzvaná Slavná revoluce, při níž byl svržen katolický král Jakub II. a na trůn se roku 1688 zásahem parlamentu dostala panovnická dvojice Marie II. a Vilém III. Jedním z jejích prvních kroků bylo přijetí již zmíněného Tolerančního zákona (The Toleration Act, 1689). Ten povoloval svobodu vyznání (vlastní bohoslužby nebo třeba učitele) nonkonformistům, kteří složili králi přísahu věrnosti. Tedy protestantům, kteří nesouhlasili s liturgií anglikánské církve (což byli baptisté nebo kongregacionalisté), zákon se ale záměrně nevztahoval na katolíky, unitáře a ateisty. Nonkonformisté (anglickým termínem nonconformists) tím došli oficiálního uznání. Vzápětí jejich počty prudce rostly, jako nikdy předtím. Týkalo se to především dvou velkých skupin: presbyteriánů (těch bylo nejvíce, asi dvě třetiny nonkonformistů) a baptistů. Nějaký čas existovala i naděje, že by se tyto církve mohly spojit do nějaké jednoty či aliance, jež by byla protiváhou anglikánské církve, ale tato unie nevydržela.
Thomas Emlyn (1660–1741), nonkonformistický
duchovní z Dublinu, sám se ovšem považoval za
unitáře. (Z: www.commons.wikimedia.org/wiki/
File:Thomas_Emlyn.jpg.)
I mezi nonkonformisty se ale na přelomu 17. a 18. století objevily osobnosti, které se k trojici stavěly s nedůvěrou, například presbyteriánský kněz Thomas Emlyn z Dublinu, který byl pro své názory nakonec zbaven postu duchovního. (Odešel poté do Londýna, kde založil vlastní sbor a působil zde až do své smrti 1741. Spolupracoval mimo jiné s Whistonem a Clarkem.) Počet takových lidí mezi nonkonformisty navíc v 18. století stále rostl – bylo pro ně typické, že se nehlásili k určitému vyznání, ale k bibli, jíž často vykládali podle svého úsudku. Odmítali jakoukoli stávající závaznou doktrínu, ale zatím se nijak neorganizovali. (Ve třetí čtvrtině osmnáctého století se velké množství nonkonformistických duchovních Anglie a Irska názorově stalo prakticky unitáři.) Ovšem taková situace nebyla dlouhodobě udržitelná, tato skupina potřebovala vůdce a nějaký smysluplný program. Oboje došlo naplnění zejména díky třem dále zmíněným významným mužům, z nichž T. Lindseyho již můžeme považovat za přímého zakladatele anglického unitářství jakožto státem uznané církve.
Unitářské počátky
Pro pochopení dalšího vývoje je třeba doplnit fakt, že všichni budoucí duchovní studující na oficiálních anglických teologických školách se museli před svou ordinací podle zákona přihlásit ke třiceti devíti článkům závazným pro liturgii anglikánské církve. A právě to byl „společný nepřítel“, který napomohl prvnímu organizování duchovních (anglikánských i nonkonformistických), kteří se s touto doktrínou neztotožňovali. V roce 1771 anglikánský duchovní Francis Blackburne (1705–1787), stoupenec Johna Locka a jeho názorů, vypracoval a zveřejnil první ucelený podnět pro parlament, aby tento zákon zrušil. Veřejně jej poprvé představil v londýnské taverně Feathers, proto jeho návrh vešel do historie pod názvem Tavern Feathers Petition – stala se z něj totiž petice, kterou během půl roku podepsalo na dvě stě padesát duchovních (ovšem mnozí, kteří s ní v zásadě souhlasili, nenašli odvahu přihlásit se k tomu veřejně). Obsahem byla žádost o zrušení zákonné přísahy duchovních na oněch třicet devět článků víry a její nahrazení jednoduchým prohlášením víry v bibli.
Theophilus Lindsey (1723–1808), portrét z Lindseyho biografie od Thomase Belshama, 1812.
(Obr. z: www.commons.wikimedia.org/wiki/ File:Theophilus_Lindsey.jpg.)
S prvními podpisy několika desítek duchovních byla petice odeslána a projednána v poslanecké sněmovně 6. února 1772. Návrh byl však zamítnut 217 hlasy proti 71. Jedním z podepsaných byl také Blackburnův chráněnec a zeť, duchovní Theophilus Lindsey (1723–1808). Po odmítnutí petice Lindsey jako jeden z mála podepsaných dospěl k radikálnímu rozhodnutí, že již dále nemůže vykonávat svou práci pod přísahou, jejíž obsah je v rozporu s jeho přesvědčením, a na konci téhož roku dobrovolně vystoupil z anglikánské církve.
Zcela jistě to nebylo jednoduché rozhodnutí. Ztratil dost přátel včetně Blackburna, bylo mu padesát let, což není ani dnes, natož tehdy, vhodný věk na úplně nový životní začátek. Nicméně přesto se pro něj rozhodl; prodal téměř všechen majetek a s jistotou jen drobného pravidelného ročního příjmu své ženy, která jej věrně podporovala, se vydal do Londýna. Pro své bývalé farníky napsal na vysvětlení a rozloučení drobný spis A Farewell Address to the Parishioners of Catterick. Neobhajoval v něm své rozhodnutí, spíše chtěl dodat sílu a inspiraci těm věřícím, kteří stejně jako on váhali slepě přijímat vše, co jim jejich církev předkládá. V tomto drobném pojednání vysvětluje historii utvoření fenoménu sv. Trojice a představuje unitářský pohled na věc, vše velmi citlivě, úmyslně nekonfrontačně a hlavně: osobně a upřímně. To se vyplatilo, spisek dosáhl velkého úspěchu. Během jednoho roku následovaly tři dotisky.
V Londýně bydlel Lindsey pár týdnů u přátel a intenzivně hledal prostor, kde by mohl uskutečnit záměr pořádat bohoslužby podle svého, unitářského, přesvědčení. Nakonec si za peníze získané prodejem rodinného majetku pronajal jednu místnost v Essexské ulici, kde dříve probíhaly knižní aukce. První veřejnou (a již můžeme říci unitářskou) bohoslužbu zde vedl 14. dubna 1774. Navštívilo ji asi dvě stě lidí. Místu se začalo říkat Essex Street Chapel a není bez zajímavosti, že na této adrese dodnes sídlí britské unitářské ústředí.
Londýnská taverna Feathers na historickém vyobrazení okolo roku 1880, zhruba sto let poté, co zde byla odepsána slavná petice duchovních parlamentu. Tavern Feathers se nacházela na Londýnské ulici Strand, vedoucí centrem metropole podél Temže. Tento pohled je z mostu Waterloo Bridge, dříve Strand Bridge, který na ulici kolmo navazuje zhruba v polovině její délky. (Z: www.pubshistory.com/LondonPubs/Lambeth/
Feathers.shtml.)
Mezi prvními příslušníky a podporovateli Lindseyho nového sboru byli například presbyteriánský duchovní Richard Price či blízký přítel Joseph Priestley, který v Essex Street Chapel příležitostně také kázal, i mnoho dalších vlivných a vážených osob. Kaple bývala často zcela zaplněná. Záhy se však projevily nevýhody malého prostoru; již po třech letech poptávka po Lindseyho kázání výrazně převyšovala kapacitu pronajaté místnosti.
Lindsey se tedy rozhodl k dalšímu významnému kroku: s pomocí svých příznivců odkoupil celý objekt a přebudoval ho na větší shromaždiště včetně bytu pro duchovního v přízemí. Teprve vážná nemoc, kterou prodělal v roce 1778, jej donutila trochu zpomalit pracovní tempo a také přemýšlet o vhodném nástupci. To se ukázalo být úkolem složitějším, než se na první pohled zdálo. Osoby, které Lindsey pokládal za vhodné, se vesměs nechtěly naplno věnovat duchovenské službě.
Nakonec nalezl ideálního adepta de facto v rodině – v Johnu Disneym, jenž byl manželem nevlastní sestry Lindseyho ženy (byli tedy švagři). Disney se s nadšením ujal nové práce na začátku roku 1783.
Priestleyho dům a laboratoř při požáru a rabování davu 14. července 1791. (Litografie, Charles Joseph
Hullmandel; z: www.unitarianhistory.org.uk/hsphotos/Wrecking.jpg.)
Poté, co se Lindsey mohl podělit o zodpovědnost za nové hnutí, kterou nesl vlastně téměř deset let sám, začal se více angažovat i v jiných než kazatelských činnostech včetně publikování. V roce 1783 vydal své stěžejní dílo s velmi dlouhým názvem: An Historical View of the State of the Unitarian Doctrine and Worship from the Reformation to Our Own Times (Historický pohled na stav unitářské doktríny a vyznání víry od reformace do naší doby). Byl to vlastně zároveň první pokus o komplexní zpracování tehdy známých dějin a kořenů unitářství.
Jedním z mála lidí, kteří Lindseyho podpořili po jeho příchodu do Londýna, byl již zmíněný Joseph Priestley (1733–1804), duchovní, filozof a také významný chemik. Pocházel z rodiny radikálních nonkonformistů, studoval na Warringtonské akademii. Po roce 1774 příležitostně kázal ve Street Chapel a nový, unitářský náboženský proud aktivně podporoval i jinak, psal jeho promyšlené obrany a aktivně přispíval k zakládání nových sborů v Británii (a později i v Americe). Jeho náboženské a politické názory ho však neustále dostávaly do problémů a nevraživost vůči němu ještě vzrostla v roce 1791 po napsání obrany idejí francouzské revoluce. To bylo v monarchistické Anglii v podstatě píchnutí do vosího hnízda.
Když navíc ve stejném roce vydal liberální Politický dialog o obecných zásadách vlády, konzervativci ve městě se začali otevřeně stavět proti němu. Vyústilo to dokonce vloupáním se opilého davu do jeho domu, kde zničili většinu vybavení včetně chemické laboratoře a především knihovny i s dosud nepublikovanými rukopisy.
Zveřejněno v časopise Tvůrčí život 01/2014.
