Budovy a prostory, v nichž se jednotlivá náboženská společenství setkávají, vypovídají leccos o hodnotách, které tato společenství vyznávají. Nelze to ale brát doslova a dělat předčasné závěry: mnohá společenství se scházejí zkrátka tam, kde k tomu mají příležitost, třeba by měli rádi jinou budovu a jiné prostory, jinak vybavené, ale nestačí jim síly na změnu; jiná společenství zase „zdědí“ kostel, který ani nemusel být původně vybudován pro jejich předchůdce ve víře, ale pro docela jinou denominaci, a mají spoustu práce s tím, jak se o něj starat a jak ho přizpůsobit svým potřebám.
V České republice bylo ve 20. a 30. letech 20. století unitářství rozšířené i do malých měst a obcí, a přesto zde nevznikl – aspoň pokud vím – jediný unitářský kostel. Pražská obec si postavila na počátku 30. let dům v Anenské ulici, který vlastníme dodnes. Koncipovala jej jako městský dům s nájemními byty v nadzemních podlažích a sály pro činnost unitářské komunity v přízemí a suterénu. Podobnou strategii volila například Církev československá husitská v Praze na Vinohradech, kde v letech 1931–1933 vznikl sborový dům s byty a kancelářemi – ovšem vedle kostela, budovaného ve stejné době podle návrhu předního českého architekta Pavla Janáka. Církev československá v meziválečných letech vybudovala několik desítek nových kostelů po celé republice, moderních a nezřídka navržených významnými architekty své doby. Církev vznikla těsně po první světové válce podobně jako Obec svobodného bratrství, předchůdkyně současné NSČU, a přitáhla do svých řad velké množství těch, kdo se nechtěli vzdávat náboženského života a hledali pro něj moderní formu. V roce 1930 se k této církvi hlásilo 780 000 členů ve 260 obcích; tomuto číslu se Unitaria se svými 1 200 členy ani zdaleka nepřiblížila. Přes zjevný nepoměr sil se nicméně nabízí otázka, proč „husité“ (jak byli později nazváni) budovali kostely a modlitebny s takovou vehemencí, zatímco unitáři podobně viditelnou stavební činnost nevykazovali a „neinzerovali“ takto svou existenci. Vždyť například současná Církev bratrská také není zvlášť početná, má zhruba 12 000 členů, a přece novostavby jejích kostelů poutají po zásluze pozornost svou mimořádnou architektonickou kvalitou.
Octagon Chapel v Norwichi. (Foto archiv Jany Tiché.)
Prakticky po celé dvacáté století vznikaly po celé naší republice kostely různých církví a společenství, byť z pochopitelných důvodů zejména v jeho druhé polovině v omezeném počtu, a mnohé z těchto staveb byly budovány částečně svépomocí (např. známý dřevěný evangelický kostelík v Praze-Podolí podle návrhu Pavla Bareše z let 1947–1948, evangelický sbor U Jákobova žebříku v Kobylisích od švýcarského architekta Ernsta Gisela, 1968–1970, nebo katolický kostel sv. Josefa v Senetářově na Moravě, vybudovaný podle návrhu Ludvíka Kolka v letech 1968–1971). Ani při uvážení početně slabší unitářské členské základny, pro niž zdecimování v období komunistického režimu znamenalo skutečně ohrožení životaschopnosti, se nemohu ubránit dojmu, že menší lidské a finanční zdroje nebyly jediným důvodem, proč u nás unitářský kostel nemáme. Budiž také spravedlivě řečeno, že budování domu v Anenské a správa domu v Karlově ulici v Praze rozhodně nebyly žádnou drobnou starostí a vyžadovaly velké osobní nasazení i vysokou odbornost ze strany těch, na jejichž bedrech tato zodpovědnost spočívala. Dovolím si vyslovit hypotézu, že pro české unitáře nebyla stavba kostela jako prostředku symbolické reprezentace prioritou, zatímco pořízení „civilní“ nemovitosti vyjadřovalo hodnoty unitářství dosti výstižně.
Unitáři sice historicky kostely měli a mají, zejména v Transylvánii a v Anglii najdeme unitářské kostely, které slouží své obci nepřetržitě od 16. století a na první pohled se příliš neodlišují od křesťanských kostelů v regionu (ostatně mnohdy původně sloužily jiné – či v předreformačních dobách původní jediné – církvi, případně se „uživatelé“ v průběhu staletí střídali). Unitáři také budovali kostely nové, byť to mnohdy neměli jednoduché ani materiálně, ani společensky či politicky. Octagon Chapel v Norwichi, originální centrální stavba z poloviny 18. století, byla postavena podle návrhu architekta Thomase Ivoryho jako domov pro místní „dissenters“, tedy náboženské disidenty, a brzy se stala domovem zdejšího unitářského společenství, které ze skupiny nonkonformních křesťanů vzniklo. Kaple byla nazývaná původně New Meeting House, aby se odlišila od staršího nenápadného domu v sousedství, kde se nonkonformisté setkávali. Elegantní neopalladiánská budova, právem zapsaná na seznamu kulturních památek, je koncipovaná jako centrála. Vnitřní prostor je sice orientován směrem ke kazatelně naproti vstupu, ale distribuce míst k sezení je kruhová a zdůrazňuje tak rovnost všech členů společenství. Architektonický návrh tohoto uspořádání byl považován za natolik vhodný pro setkávání nonkonformních společenství, že se stal vzorem pro metodistické kaple po celé Evropě.
Unity Temple v obci Oak Park v Illinois. (Foto archiv Jany Tiché.)
V unitářské tradici má centrální uspořádání interiéru důležité místo. V Tvůrčím životě jsme již psali o unitářském kostelu v obci Oak Park v americkém státě Illinois, který navrhl jeden z největších architektů 20. století Frank Lloyd Wright v roce 1905. Kostel byl ve své době naprosto originální: neměl věž a zvenčí vypadal spíš jako běžná veřejná budova. Originální bylo i vnitřní uspořádání, kde na rozdíl od tradičního schématu lidé nevstupovali do kostela naproti kazatelně, frontálně umístěné před řadami lavic, nýbrž po straně sálu, takže nejprve spatřili své bližní, své společenství. V průběhu dvacátého století se podobné „demokratičtější“ uspořádání vnitřního prostoru začalo prosazovat nejen v reformovaných církvích, ale i v katolických kostelech, zejména po druhém vatikánském koncilu. Troufám si říci, že s tím, jak postupuje sekularizace veřejného života v moderní společnosti a jak se náboženský život stává individuální záležitostí, která není přirozeně sdílená s většinou sousedů, nabývá centrální dispozice náboženských shromáždění na oblibě pro svou demokratičnost a podporu společenství.
Essex Unitarian Church v Londýně. (Foto archiv Jany Tiché.)
Unitářské „kostely“ (za chvíli bude už úplně jasné, proč je píšu v uvozovkách) jsou dnes velmi často zkrátka sály nebo i menší místnosti v obytných domech či administrativních budovách, kde se lidé mohou sejít. U nás je tomu tak bez výjimky. Místa unitářských shromáždění jsou poměrně pestrá, ale společné jim je to, že by se v nich mohlo odehrávat i cokoli jiného, mohly by být divadlem, koncertním sálem, ba i tělocvičnou, kanceláří nebo prostě obývacím pokojem. A právě obývací pokoj se mi zdá být nejvýstižnějším přirovnáním pro unitářskou „shromažďovnu“. Pravda, u nás v Anenské je obývací pokoj trochu větší a spíš připomíná ten divadelní sál. Ostatně Čapkův sál byl tak navržen, aby byl, jak se dnes říká, multifunkční a nesloužil jen pro nedělní shromáždění („bohoslužby“), ale aby vyhovoval všem možným formám společenského života, který k náboženské komunitě patří stejně jako rituál a liturgie slavnostního shromáždění jednou nebo dvakrát za týden.
Z unitářských kostelů, které jsem měla možnost navštívit, mi zvlášť silně utkvěl v paměti i v srdci Essex Church v londýnském Kensingtonu. Architektonicky zdařilá moderní budova, inauguravaná v roce 1977, působí důstojně, ale ne příliš formálně. Kdyby to nebyl kostel, mohla by to docela dobře být třeba knihovna nebo podobné kulturní zařízení. Velký sál, kde se konají shromáždění, je prostor příjemných proporcí, spíše širší než protáhlý, s horním osvětlením, které zajišťuje několik kruhových oken ve stropě. Sál vzbuzuje slavnostní dojem a zároveň díky péči reverendky Sarah Tinkerové nepostrádá útulnost. Textilie živých barev, moderní umění na stěnách, polštáře a barevné svíce – to jsou rekvizity, které dodávají sálu obytnou kvalitu. Sál se může snadno proměnit v taneční, koncertní nebo třeba v tělocvičnu jógy, přechod mezi slavnostní atmosférou nedělního shromáždění a denním či večerním programem pro veřejnost je velmi snadný. V každém případě sál vyzařuje atmosféru otevřenosti a radosti ze života.
Kostel v Torockó. (Foto Michal Kohout.)
Koronavirová doba přesunula naše setkávání na internet – a tedy doslova do našich „obývacích pokojů“. Vedlejším, ale nikoli nepodstatným efektem této situace je stav, kdy nedělní shromáždění přichází k nám domů: nemusíme chodit nikam ven, do speciální budovy a speciálního prostoru, abychom mohli mít podíl na shromáždění naší obce a abychom si mohli připomenout, že náš život se nerozprostírá jen po horizontále každodenního obstarávání. Omezení nám tak připomíná, co je nejhlubším smyslem náboženského života: nejen pěstování naší osobní spirituality, ale také její společné sdílení. Ve virtuální realitě našich současných setkání ustupuje konkrétní architektura našich budov a prostorů trochu do pozadí a ukazuje se velmi jasně, že základem společenství jsou lidé – ať jsou kdekoliv. Ale to neznamená, že by charakter těch fyzických míst, kde se zase budeme scházet, až to situace dovolí, nebyl důležitý a neměl symbolický význam jako reprezentace hodnot, které zastáváme. V pražské obci se i v současnosti intenzivně věnujeme dokončování interiéru Čapkova sálu, abychom se mohli – doufejme brzy – sejít v novém, příjemně zařízeném prostředí a zahájit novou éru života našeho unitářského společenství.
Text byl uveřejněn v časopise Tvůrčí život 2021/02.
