Přijde-li na tak závažné téma, jako je mystika, připadá českému unitáři takřka nemyslitelné, že by k tomu neměl co říct zakladatel Unitarie, Norbert Fabian Čapek. Vždyť kdo už jiný…?! Tím spíše, pokud dotyčný zastává názor, že mystika je skutečným jádrem náboženství, ba dokonce je tím průsečíkem, který je všem náboženstvím společný.
Ale ouha! První potíž spočívá už v tom, co ona to ta mystika vlastně je… Shoda tu není a nezdá se, že by se k ní představitelé oborů zabývajících se tak či onak mystikou (ať už teologové, religionisté, psychologové či neurovědci) chystali v dohlednu dospět. Takže co s tím? Pokud se podíváme na řecké sloveso μύω (MYÓ), tedy „skrývám“, „zakrývám“ (potažmo „dělám tajnosti“), a od něj odvozenou souvislost s mystérii a iniciačními rituály pro zasvěcované a zasvěcené, napadne nás hned: Ne! Takovým mystikem N. F. Čapek nebyl.
Ve Svobodném bratrství a pozdější Unitarii vidíme důraz na demokratické uspořádání obcí i na otevřené sdílení myšlenek. Pokud jsou mezi unitáři lidé, kteří „vědí více než druzí“, pak jde buď o znalosti nabyté studiem, nebo o individuální životní zkušenosti. Tajemství v unitářském prostředí nechybí – je to tajemství základů života a existence, zjevující se v každém stéble pod nohama, každé prasklině ve zdi a každém smítku na podlaze. Čapek na ně upozorňuje a dělá to často, není však tím, kdo by znal, nebo dokonce měl nějakou odpověď. Podivuje se, zůstává v úžase stát a zve ostatní, aby se dívali s ním. Možná je tím, kdo si víc všímá, ale zároveň často přiznává, že neví a že se mu nedostává slov.
K tomu nedostatku slov se ještě vrátíme, teď ale k druhému zdroji slova „mystika“: je to sloveso μυέω (MYEÓ), tedy „zavírám oči“ nebo „zavírám ústa“. Proč? Abych se soustředil na výjimečný, změněný stav mysli a/nebo abych dospěl k vnitřnímu usebrání. Tady jsme možná na dobré cestě. Norbert Fabian Čapek zakusil hluboké duchovní prožitky, což se odráží v jeho textech k meditacím:
„V hlubinách naší duše nás voláš a my vycházíme pokorně za hlasem Tvým k výšinám nových zážitků Tvé přítomnosti. Při zápase se strastmi a smutky všedních dnů, Ty nás potkáváš…“
Busta N. F. Čapka ve foyer pražské Unitarie. (Všechny fotografie jsou z archivu NSČU.).
Tak píše člověk, který takovou zkušenost nezažil jen jednou. A navíc, z jeho slov vyplývá přesvědčení, že v této zkušenosti není nijak výjimečný, že tu jde o cosi, co patří sice k vrcholům lidského života, ale zároveň o nic, co by bylo vyhrazeno jen několika vyvoleným. Prostě už to k životu patří… Ale Čapek není člověkem, který by chtěl o takových prožitcích žvanit. Nezdá se ani, že by upadal do jakéhosi „sběratelství“ těchto prožitků, které někdy vídáme kolem sebe. Pokud víme, nevedl si o nich žádné záznamy či deníky.
První takový jej potkal už v dětství a zmínil jej v rozhovoru s D. J. Kafkou:
„Vracel se k večeru domů z jedné okolní vesnice. Když se tak blížil k Radomyšli, náhle pocítil ve svém nitru, že má na tomto světě nějaké zvláštní poslání. Jaké, nebylo mu v tu chvíli známo. ‚Jen mi cosi říkalo, že to bude něco zvláštního. Stál jsem jako ozářen na cestě. Trvalo to snad jen minutu. Byla to jakási extáse.‘ Doma nikomu nic o tomto podivném zážitku neříkal a sám později na tuto událost pozapomněl.“
V Anglii (a zřejmě i v USA) zažil Čapek setkání charismatických křesťanských skupin:
„Nikdy nezapomenu na chvíle, kdy se v Anglii při náboženských shromážděních, tak řeč. ‚Revival Meetings‘ [= setkání obrody, pozn. autorky] jednotlivci oddávali Bohu. A všechno mluvení, zpívání a modlení v těch shromážděních směřovalo k tomu, aby lidé se rozhodli k takovému odevzdání. Často jsem spolu zpíval píseň ‚I surrender all‘… (Cele se odevzdávám). Někteří to své odevzdání učinili veřejně a mysleli ho doopravdy, někteří snad až doma.“
Dále Čapek popisuje, jak sám „asistoval“ u obrácení jednoho účastníka. Je pravděpodobné, že takové odevzdání Bohu prožil na vlastní kůži (či spíše duši), možná i několikrát. Zároveň byl ale natolik racionální a natolik se zajímal o lidskou psychiku, aby si byl vědom možnosti sebeklamu (byť vzniklého se sebelepšími úmysly). Takováto setkání a prožitky velkého obrácení nebo skutečného sebeodevzdání Bohu, jež má tak bohatou tradici v protestantském pietismu, začaly být v Čapkově době předmětem intenzivního výzkumu tehdy vznikající psychologie náboženství.
“V hlubinách naší duše nás voláš a my vycházíme pokorně za hlasem Tvým k výšinám nových zážitků Tvé přítomnosti.“
A právě k „velkým“ příběhům takových obrácení spojených s vizemi anebo prožitkem spojení s Bohem či Vše-jednoty se vrací klasické práce o mystice a mystických zkušenostech. Můžeme se tedy domnívat, že Čapek něco takového prožil, ovšem nezastavil se u toho prožitku (stejně jako mnozí z pietistů a charismatiků), ale šel dál. Vždyť jinak by dnes neexistovala Unitaria.
Zároveň víme, že se Čapek ve druhé polovině života aktivně věnoval parapsychologii (vedle fyziognomie a grafologie):
„Některé zvláště silné zážitky, které zároveň posílily vědomí o skutečnosti jiného světa, měl jsem při experimentálních výzkumech jevů parapsychologických, o nichž je těžko psát.“
Samozřejmě si o těchto „výzkumech“ můžeme myslet, co chceme. To, že neodpovídají požadavkům na vědecký experiment (přesný popis podmínek, stanovení hypotézy, zohlednění alternativních hypotéz, a zejména opakovatelnost), je zřejmé. Jisté ale je, že pro Čapka a jeho souputníky znamenaly mnoho. Měly nahradit vědecký zájem o oblasti, jimiž se tehdejší věda odmítala z různých důvodů zabývat. Jednou z hlavních byla otázka podstaty lidské duše, zejména pak její ne/smrtelnosti. Změněné stavy vědomí přitom hrály důležitou roli, medijními pokusy spiritistů počínaje a experimentováním s hypnózou a sugescí konče. Dnes máme nepřeberně větší množství poznatků, a tak nám některé úvahy (včetně Čapkových!) mohou s odstupem jednoho století připadat úsměvné. Jistě.
Nabízí se však ještě jeden pohled (ano, nemusí být nutně správný), vycházející z křesťanského pojmu theologia experimentalis, což je jednak označení pro „prožívání“ duchovního života, a jednak označení pro mystiku (též: cognitio Dei experimentalis – „poznání Boha zkušeností“; theologia mystica est sapientia experimentalis – „Mystická teologie je zkušenostní moudrost“. Na rozdíl od vědeckého pokusu totiž účastníci takovýchto pokusů hledali mimo jiné, a často především, zkušenost, prožitek toho, co jim zavedené církve ani nenáboženský občanský život nemohly poskytnout. Samozřejmě byli mezi nimi i povrchní hledači kuriozit. Řada těchto lidí ale myslela své úsilí vážně a snažila se „vědecky pracovat“ a zároveň „empiricky zjišťovat“, jak ono to s tou lidskou duší je. Přitom některé z nich, a Čapek zde není výjimkou, to vedlo i k svébytným výrokům teologické povahy. Nemusí být tedy jen nadsázkou, když tyto aktivity označíme za experimentální teologii nové doby, jakousi theologia experimentalis post-christiana.
Otázka náboženského života těch, kteří už nemohou sdílet zbožnost tradičních církví (především římskokatolické a protestantských), se v Čapkových textech neustále vrací a postupně nabývá na intenzitě. Pro Čapka přitom nevede další vývoj těchto lidí k ateismu (jak předpokládají protinábožensky zaměřená hnutí), ale k jinému, vyspělejšímu náboženství. Slovo Bůh, jak mnohokrát zmiňuje, dostalo pro mnoho lidí tak negativní význam, že se mu raději vyhýbají. Ale: každé slovo vyjadřuje jen lidský pojem a každý pojem je omezený, kdežto Absolutno je neomezitelné. Proto v unitářství je soukromou věcí každého jednotlivce, chce-li a jak vyslovovat Nevyslovitelné.
Tito lidé jsou podle Čapka těmi, kdo mohou společně se členy Svobodného bratrství či Unitarie (ale ne nutně s nimi) přispívat ke vzniku nového lidství, k němuž bude patřit i nový typ vnímání Boha.A tento způsob vnímání zdůrazňuje zkušenosti, které klasik bádání o mystice, William James (1842–1910), označuje za „ten náboženský prožitek“ – mystický stav, „při němž se spojujeme s Absolutnem a zároveň si uvědomujeme vlastní jednotu“. Právě tato zkušenost podle Jamese prochází napříč různými vyznáními a objevuje se v různých dobách, ale je vlivným prvkem ovlivňujícím všechna náboženství a vyskytujícím se i nezávisle na nich. (Dlužno dodat, že James zkoumal téměř výlučně lidi z křesťanského prostředí, které už tehdy bylo historicky připravené vnímat takové prožitky jako součást jednoho jevu, což dnes vede k oprávněnému upozorňování na kulturní podmíněnost Jamesových myšlenek.)
Dílo Susan Loy, členky IUCP, ztvárňuje Čapkovu píseň Zapalte ohně lásky.
Když se podíváme na Čapkovy meditace, často odkazují právě k pocitu jednoty s Bohem (který pro vyspělého člověka musí být jeden), s předpokladem, že vědomí této jednoty je hnací silou, která člověka vede k dobrému jednání (vedle hlasu svědomí), k touze po hlubším (sebe)poznání i k pocitu hluboké spřízněnosti s druhými lidmi, jež má dopad na konkrétní jednání v oblasti celospolečenské služby (služba bližnímu, lidoslužba, je více než bohoslužba):
„Vznešený, mnohými jmény jmenovaný a nad každou lidskou představu vyvýšený, na okamžik sobě společně uvědomujeme tajemství Tvé přítomnosti v nás, vůkol nás a ve všech oblastech všehomíra.“
„Bůh je ve mně a já jsem v Něm. On je mou pravou a věčnou podstatou. Jeho životem jsem spojen se všemi životy a se vším, co je v nich dobrého.“
„O Sílo, jež kráčíš veškerým žitím a mluvíš v duši tišinách; jsi částí nás a my jsme Tvou, jsme Tvou prací i Tvými pracovníky. Jsi paprskem naší duše, a my hovoříme v života Tvého sluncích.“
Tyto meditační promluvy byly používány při shromážděních a zároveň vycházely v časopise Cesty a cíle jako texty pro soukromou duchovní praxi. Jsou koncipovány tak, že mohou připomínat již prožitou jamesovskou „náboženskou zkušenost“ a stejně tak ji mohou navozovat. A přitom vyslovují některé předpoklady čapkovského unitářství, formulované v promluvách, přednáškách a článcích (včetně vlivného textu Tvůrčí náboženství).
V tomto smyslu byla mystika v samotných základech českého unitářství. Zároveň ale musíme říci, že individuální mystická zkušenost byla od samého počátku vnímána jako záležitost soukromá, takže mystické zážitky jednotlivých lidí nemohly mít vliv na vznik nějaké „unitářské dogmatiky“; a to se týká i zkušeností samotného Čapka. Vedle „náboženského prožitku“ tu byl vždy důraz na racionální uvažování (včetně poznání možností, hranic a klamů lidské mysli!) a na otevřenost k dalšímu poznání. Příkladem může být text Stvořil Bůh člověka anebo člověk Boha?, v němž Čapek nevylučuje ani jednu možnost (!), ale naopak vyzývá k hledání a objevům:
„Přítomnost Boží je největší skutečností, větší než slunce a měsíc, a než naše tělo. My tedy nebudeme se zdržovat dohady, zdali Bůh stvořil člověka, nebo člověk Boha, ale vyjdeme na cestu jako objevitelé, a půjdeme od světla k světlu, od síly k síle a z radosti do radosti.“
Text byl uveřejněn v časopise Tvůrčí život 2022/05.
