Několikasetleté dějiny liturgie a modlitebních knih Americké univerzalistické církve (TheUniversalist Church of America) můžeme vnímat jako cosi, co se zrodilo z krize středního věku. Začaly v polovině 19. století, po prvních desetiletích církve, které se vyznačovaly vzbouřenectvím, neusazeností a určitým tuláctvím.
Samotná církev byla založena anglickým metodistou Rev. Johnem Murrayem v newjerseyském Goodluck Pointu roku 1770 (data se liší, ale v mém sboru zde v Providence kázal v prosinci 1772).
Američtí univerzalisté v 19.století
Podle toho, co uvádějí texty Ann Lee Bresslerové, Russela E. Millera a dalších, spočívalo poselství univerzalistů zpočátku v hlásání zmrtvýchvstání a nanebevstoupení Krista a spásy veškerého lidstva z nekonečného pekla – toto poselství vzniklo v kontextu puritánského kalvinismu a často je šířili kazatelé-samouci pocházející z různých denominací, kteří putovali krajem na koních. Univerzalistická církev, která byla zpočátku „outsiderkou“, se postupně stala šestou největší církví USA (na jejím znaku byly kříž a bible pod nápisem „Kristus je přemůže“, jako parafráze Zj 17:14).
Přibližně v polovině 19. století se univerzalisté pod vlivem okolní kultury, podobně jako ostatní denominace, přestali tolik zajímat o otázku věčného zatracení a začali se zaměřovat spíše na otázky „svobodné lidské vůle a vývoje morálního charakteru“. Zkrátka a dobře, univerzalisté začali být usedlejší, více odpovídat střední třídě a zároveň si vydobyli větší uznání. (O několik desetiletí později to znamenalo, že mohli dokonce diskutovat s unitáři prošlými Harvardem o tom, zda je Ježíš spasitelem.)
Samotná církev byla založena anglickým metodistou Rev. Johnem Murrayem v newjerseyském Goodluck Pointu
roku 1770. (Všechny fotografie z archivu autora.)
Texty, knihy a liturgie
Roku 1865 vydalo nově zaměřené vedení Univerzalistické církve kapesní Modlitební knihu pro kostel i domov s výběrem z žalmů (A Book of Prayer for the Church and the Home with Selections from the Psalms); působila mainstreamově a jejích 220 stránek bylo uvedeno obecně pojatým křížem. Vyšla v době, kdy se občanská válka (1861–1865) chýlila ke konci, jedenáct let před stým výročím založení USA. Před vstupem do druhého století své existence se církev snažila získat postavení národní církve USA – státu, který se zaměřoval na denominace mnohem víc než před devadesáti lety.
Předchůdci univerzalistů původně nepocházeli z jednoho místa či jednotného církevního prostředí, na rozdíl od kongregacionalistů (puritánských „Poutníků“ z Nové Anglie), metodistů (anglikánská církev), presbyteriánů (ze Skotska) a luteránů (z Německa a ze Skandinávie). Jejich modelem byly modlitební knihy klasického alžbětinského formátu, které se hodily k jejich vydáním Shakespeara a Bible krále Jakuba (anglikánská Book of Common Prayer protestantské Episkopální církve v USA – americká verze z r. 1842, revize podoby z r. 1789). (Dnešní návštěvníci našeho kostela pak pochopitelně myslí, že se tu setkají s verzemi „1928“ nebo „Rit I“ – na rozdíl od moderní verze z r. 1977! – žádná z těchto podob v roce 1865 samozřejmě neexistovala!)
Ve vydání z roku 1865 byla bohoslužebná liturgie a související texty, plus texty k soukromým modlitbám (odtud zmínka o modlitbách pro „domov“). Takže: máme tu ranní a večerní modlitbu, nešpory, svaté přijímání, týdenní modlitby liturgického roku, modlitby k obětování (offertoriu) a litanie, Boží zákon (Desatero a tzv. největší přikázání), Kázání na hoře, křest (mladých a dospělých), katechismus, konfirmaci (stvrzení příslušnosti k církvi), uzavření sňatku, návštěvu nemocných, pohřeb (včetně pohřbu do moře), žalmy, texty pro doma. Tím měla modlitební kniha blízko k episkopální knize Book of Common Prayer z roku 1842, v níž došlo ke zjednodušení složitých alžbětinských vět a která výběrem citací z Písma působila radostnějším, méně kajícným dojmem, byla na svou dobu pozoruhodně ekumenická (neobsahovala sektářské zmínky o „univerzalismu“, a to ani při obřadu přijímání nových členů) a předběhla svou dobu i tím, že stavěla Nanebevstoupení Páně vedle Vánoc, Velikonoc a Letnic, což většina protestantů udělala až ve 20. století.
Nešlo o otrockou nápodobu. Měla podtitulky. Například zde byly dodatky (v tomto textu uvádím kurzivou) k anglikánské kolektě k Nanebevstoupení (Velikonoce VII): „sešli nám k útěše svatého Ducha a povznes nás na místo, z něhož přišel, až ke své požehnané a slavné přítomnosti, abychom tam přebývali na věky věků. Amen.“ – Chápete? Půjdeme tam všichni! Ikonografie, která se často objevuje v univerzalistických svatyních, znázorňuje vedle Krista jako Dobrého pastýře také Kristovo nanebevstoupení (jako je tomu na hlavním oltáři v našem kostele v Providence), díky němuž bude celé lidstvo přivedeno po pravici Otce. Tato volba ikonografie není náhodná.
Dva z pastorů, kteří působili u nás v Providence, patřili do tříčlenného celostátního výboru, jenž tvořil tyto modlitební knihy, používané po celém kontinentu, spolu s Rev. dr. Charlesem Hallem Leonardem (někdejší děkan fakulty Tufts College Divinity School, který zavedl „Dětské neděle“). Byli to: náš sedmý pastor, Rev. dr. Elmer Hewitt Capen (jenž předsedal naší svatyni Third Sanctuary, registrované roku 1872, a pak se stal třetím předsedou Tufts Divinity College, založené univerzalisty) a náš osmý pastor, Rev. dr. Henry Irving Cushman (jehož článek Katolický univerzalismus, který vyšel roku 1888 v časopisu Universalist Quaterly, ukazoval ekumenické postoje, k nimž dospěl během čtyřiceti let duchovenské služby).
Tato původní modlitební kniha Book of Prayer (jež zůstala během sta let téměř beze změn) vyšla celkem šestkrát, až do decentralizované konsolidace s unitářskou organizací roku 1961 (kterou unitáři nazvali fúze). K tomuto půltuctu vydání můžeme připočíst tři vydání modlitebních knih The Gloria Patri. Když dnešní, většinou postkřesťanští kolegové slyší o těchto modlitebních knihách (o nichž se téměř nemluví, a pokud vůbec, pak jen v těch nejstandardnějších historických knihách, které samozřejmě píše převládající většina!), reagují tak, že odmítají, že by tyto knihy byly v amerických univerzalistických kongregacích běžně používány. Naše odpověď zní: „Když je nikdo nepoužíval, proč je potom univerzalistické nakladatelství, jež na tom nebylo nikdy finančně dobře, vytisklo celkem devětkrát?“
Mám k tomu pěkné anekdoty. Jeden kolega z Nové Anglie, který pochází ze staré univerzalistické rodiny a zažil bohoslužby s Book of Prayer, řekl, že když sloužil ve sboru First Church v minnesotské Minneapolis (což byla po desetiletí přední bašta humanismu), našel k svému údivu v nějaké zadní skříni několik stovek těchto knih. (Byly zapomenuté, ale vydržely!) Další kolega z tradiční univerzalistické rodiny našel zase několik výtisků knihy The Gloria Patri v První farnosti v massachusettském Maldenu – vrátil je do lavic a začal je používat. Tu první neděli za ním přišlo několik starších členů se slzami v očích. Totéž se stalo po určitém mezidobí v Providence, s vděčnými slovy: „Když děláte svaté přijímání [s nepostradatelnou modlitební knihou], tak nevypadáte, jako byste se nejraději někam ztratil!“
Obsah těchto modlitebních knih zůstal po celá ta léta beze změn. Nevyskytuje se zde to, čemu specialisté na liturgiku říkají „liturgická neposednost“. Když skupina UU Christian Fellowship použila při své eucharistii během oslav dvou set let univerzalismu konaných v rámci sněmu UUA v severokarolínském Charlotte text „Večeře Páně neboli Svaté přijímání“ (The Lord’s Supper, or Holy Communion), šlo o text z vydání knihy Book of Prayer z roku 1941, tedy o rituál, který se od roku 1865 vůbec nezměnil.
Všechny následující změny se týkaly drobných dodatečných změn a určitého zjednodušení textu. První nové vydání z roku 1894 vypustilo například modlitby církevního roku a některé texty pro domácí modlitbu a přidalo kalendářní pomůcky k postním dnům a apoštolské vyznání víry (jež je součástí tří článků winchesterského [newhampshirského] vyznání víry z roku 1803). V nepodepsaném úvodu stojí: „V původním vydání bylo mnoho instrukcí a modliteb, které jsou nyní vypuštěny; účelem tohoto revidovaného vydání je poskytnout těm, kdo po nich touží, prostou bohoslužbu… po knize bylo naléhavě voláno…“
„Kristus je přemůže.“
Knihy a liturgie 20.století
Šedesátistránkové „černé knížečky“ z let 1941, 1943 a 1957 byly vždy „zkrácená vydání“, z nichž byly vynechány žalmy (šlo o dobu, kdy bible bývaly v kostelních lavicích) a to, co se netýkalo každotýdenních bohoslužeb – uzavření sňatku, pohřeb, návštěva nemocných, výroky k obětování, blahoslavení a zbytek domácích modliteb. Vynechán byl rovněž psaný text eucharistické modlitby (epiclesis) v liturgii svatého přijímání, protože měl být tvořen podle inspirace pastora. A naopak byl přidán tradiční zpěv Te Deum laudamus, který spolu se zachováním takových liturgických prvků, jako jsou nešpory a litanie, naznačuje, že byl i nadále používán v kongregacích. Bylo to v době druhé světové války a je třeba brát v potaz dostupnost papíru i celkové náklady.
Poslední stránka těchto zkrácených vydání odkazuje k winchesterskému vyznání víry jako „podmínce členství“ a připomíná nám, že tolik zneužívaná „klauzule o svobodě“ (sic) schválená Generálním shromážděním (nařizující, že žádná konkrétní slova nesmí být používána jako zkouška víry) je součástí málokdy zmiňovaného „zbytku téže věty“ končící slovy „za předpokladu, že je vyznávána víra, k níž se tímto poukazuje“. Může někdo vážně trvat na tom, že odstranění slov „Ježíš Kristus, spasitel všech“ se skutečně týká téže víry? Určitě ne, aspoň pokud znáte Aristotelovu logiku. Na zbytku stránky je uvedeno washingtonské vyznání svazku společenství z r. 1935 (Washington 1935 Bond of Fellowship) a vyznání schválené Generálním shromážděním v Chicagu roku 1897 (jež bylo předzvěstí pěti principů z Bostonu roku 1899). Všechna tato vydání byla založena na winchesterském vyznání, které bylo chápáno jako jejich obsah; toto vyznání nebylo nikdy zbaveno platnosti.
Někteří se o to pokusili: prvotní hlasování o nahrazení všech předchozích vyznání roku 1935 nedokázalo uspět, dokud tato předchozí vyznání (1803, 1899) nebyla opatřena dodatky a opětovně potvrzena. A tak bylo vyznání z roku 1935 chápáno prostě jako aktualizované, modernější vyjádření téže přetrvávající víry. A jsme zase u Aristotela.
Série modlitebních knih The Gloria Patri (1872, 1894 a 1913 „revidované vydání“), jež tvoří paralelu ke knize Book of Prayer a která byla vytvořena tou samou pracovní skupinou, nabízela tři vylepšení. Prvním byly sezónní variace na ranní modlitbu dané měsícem nebo příležitostí, jako je Den díkůvzdání, Dětská neděle či bohoslužebná liturgie pro svátek Všech svatých 2. listopadu (to je velmi univerzalistické; žádná jiná denominace nemá liturgii na tento den, o němž univerzalisté prohlašují, že všechny duše budou nakonec svatými Boha v nebi). Je tu i bohoslužba k ordinování duchovních, jejíž ústřední modlitba je založena na liturgii ke dni nanebevstoupení. Nic z toho nemá odkazy na odpadlé univerzalistické směry.
W. Scott Axford. (archiv autora.)
Druhým vylepšením bylo zařazení hudebních částí liturgie zpívaných společně celou kongregací do bohoslužebné liturgie; to znamená zpěvy jako Venite (žalmy 95 a 96), zpěv Gloria in Excelsis a zpívané response na Desatero: neškolení účastníci bohoslužby je zpívají společně, místo aby nechávali školené členy sboru hledat noty na konci zpěvníku. Po celá léta se tradují příběhy, jak si venkovské kongregace, které se občas pokoušely zajistit pravidelné duchovní nebo získat zastupující kazatele, dokázaly udržet svoji víru a vést bohoslužby pomocí čtení, jež vedli laičtí předčitatelé z těchto modlitebních knih, kde byly přehledně rozepsané liturgie.
Na třetí výhodu se snadno zapomíná: na samotný název knihy – The Gloria Patri –, jak jej známe z formulace „Sláva Otci, i Synu, i Duchu svatému…“. Během uplynulého století byli univerzalisté (kteří se před dvěma staletími osamostatnili jako denominace) vždy citliví na to, aby nebyli dáváni do jednoho pytle s unitáři (kteří se pro ně nakonec stali partnerem, jež rozhoduje), jako by mezi nimi nikdy nebyly skutečné rozdíly (až na PCHE, tituly z Harvardu a Chicago Divinity School). Tím, že zdůraznili vyznání Trojice a soustředili se na ně (což najdete v celé liturgii), a tím, že je dali přímo do názvu knihy, vyslala univerzalistická liturgie jasný a záměrný signál.
Během náročných časů občanské války a měnící se společnosti je člověk vděčný za duchovní společenství, která si navzdory obvyklým tlakům uchovala evangelijní bohoslužbu coby Tělo Kristovo – jako tomu bylo z Boží milosti od roku 1821 v Providence na Rhode Islandu. Každou neděli zde univerzalistická liturgie ukazuje kontinuitu s pradávnou křesťanskou tradicí a udržuje tak po staletí příslušnost k tomu, co sv. Juda nazval „vírou, jež byla kdysi dána svatým“.
Není to tak, že bychom si udrželi modlitební knihu, ať už uspořádáním, netečností, nebo ze zvyku. Ne, je to naopak: modlitební kniha ve skutečnosti udržela nás. Bohu díky!
Reverend Master Warren Scott Axford je od roku 1992 pastorem [trinitářského] sboru First Universalist Church v Providence a prezidentem Univerzalistické církve Rhode Islandu. Vystudoval školy Dartmouth College (1978) a Harvard Divinity School (1988); byl ordinován duchovním ve svém sboru First Church (o Letnicích 1988). Od roku 2005 slouží v Národní radě církví v komisi pro víru a řád a je členem společenství duchovních v rámci UUA, Křesťanské univerzalistické asociace a Národní asociace kongregacionalistických křesťanských církví.
Přeložila Ruth Jochanan Weiniger
Článek byl zveřejněn v časopisu Tvůrčí život 03/2024.
