Narodil se v roce1985, studoval na FFUK, nejprve filozofii a logiku, následně filozofii a divadelní vědu. Po „magistru“ přešel na PřF, kde si udělal doktorát z filozofie a dějin přírodních
věd. Vedle toho se pak věnuje překládání, divadlu, hudbě a cvičení aikida. Má rád všechny
formy náboženství, které si uchovávají autentický vztah k posvátnu. Zvláštní slabost má
třeba pro různé formy zbožnosti v Africe, kde se islám či křesťanství přirozeně prolínají
s místními duchy a božstvy.
O čem jsi psal ve své disertační práci a jak ses k takovému tématu dostal? Zabýváš se podobnými tématy dlouhodobě, navazovalo to nějak na tvoje předchozí studia?
Oficiálním tématem mé disertace byl „Vývoj pojetí světové duše u Henryho Mora“. Takhle úzce vymezené téma bylo samozřejmě už samo výsledkem nějakého hledání a bádání. Původně jsem se chtěl věnovat vztahu mezi tvůrčí imaginací (v corbinovském slova smyslu) a vědeckým myšlením. Postupným hledáním, diskuzemi se školitelem a přáteli apod. se to nejprve zúžilo na raný novověk, následně na osobnost Henryho Mora a konečně na téma světové duše u něj.
Henry More stojí v jistém ohledu na rozhraní rodící se moderní vědy a renesanční myšlenkové tradice (ve které hraje právě imaginace zásadní roli) a v pojmu světové duše, respektive „Spirit of Nature“, se tyto myšlenkové světy potkávají, takže alespoň v nějakém ohledu jsem zůstal původnímu tématu věrný. Filozofií vědy jsem se zabýval i ve své diplomové práci, Corbina jsem předtím zase překládal, takže to opravdu není něco, co by přišlo zničehonic. A i když je možné, že dříve či později Henryho Mora opustím, téma vztahu imaginace a vědy obecně mi stále připadá fascinující a v mnoha ohledech neprobádané, takže u toho myslím ještě dlouhou dobu setrvám.
Co myslíš, že nejvíc zarazí dnešního čtenáře, vzdělaného v přírodních vědách, pokud nahlédne do díla Henryho Mora?
Největší šok asi bude naprosto odlišně nastavené vnímání disciplinárních hranic. Stejně jako většina jeho současníků dělá Henry More „přírodní filosofii“, což je obor zkoumání, ve kterém se prolíná to, co bychom dnes považovali za přírodní vědu (a v Morově době už se objevuje řada poznatků, které dodnes považujeme za relevantní), s mnohem spekulativnější metafyzikou a ontologií (tj. filozofickou naukou o povaze jsoucen) i s tím, co se tehdy označovalo jako „přirozená magie“ a kam spadaly jednak nauky, které dnes považujeme za pověrečné, ale i zkoumání takových jevů jako magnetismus, gravitace či harmonická rezonance.
V takhle široce definovaném hracím poli se pak mohou aktivně ovlivňovat úvahy z disciplín, které dnes vnímáme jako mnohem ostřeji oddělené, a výplodem toho jsou na jednu stranu všechny ty teorie, nad kterými se dnes usmějeme jako nad dobovými kuriozitami, ale na druhou stranu i obdivuhodné spekulativní výkony, které dláždily cestu mnoha významným objevům.
Henry More (1614–1687), anglický filozof zabývající se přírodou a hermetismem. (Převzato z commons.wikimedia.org.)
Jaké filozofické spisy Henryho Mora inspirovaly? Vůči kterým se vymezoval?
Byť se to v pozdních dílech snaží trochu upozadit, po celý život byl Morovi velkou inspirací Órigenés a novoplatonismus – Plótínos, Proklos – a v renesanční tradici pak Marsilio Ficino. Mnohem ambivalentnější vztah měl pak k Descartovi. More byl jedním z prvních, kdo ho v Anglii rozšířil, a karteziánskou fyziku považoval za vrcholný myšlenkový výkon. Čím dál víc ale postupně nabýval dojmu, že bez nějaké „platonské“ protiváhy vede karteziánství v konečném důsledku k ateismu.
Tím se dostávám i k tomu vymezování se. Obecně lze Morovu filozofii označit za pokus vybudovat filozofický systém na obhajobu té podle něj „správné“ formy křesťanství. Těmi dvěma největšími hrozbami, proti kterým bylo podle něj třeba křesťanství bránit, byly pak na jedné straně materialistický ateismus (např. Thomas Hobbes, jak jej v té době většina lidí chápala) a na druhé straně poblázněný náboženský entuziasmus různých dobových puritánských sekt. Zejména na sklonku života pak na straně ateismu ještě přibyla vitalistická varianta, která tvrdila, že hmota je sama od sebe živá (popř. přímo božská), čímž ale opět popírala existenci nehmotného Boha. More měl pocit, že takovou pozici nachází u Spinozy, Glissona, kabalistů či paracelsiánů.
Byl Henry More kromě filozofie vzdělaný i v tradiční teologii? Pokud ano, jaká teologie to tedy byla? Vymezoval se vůči některým směrům?
Samozřejmě byl, jako univerzitní profesor musel být dokonce vysvěcen. Ostatně vedle filozofických spisů sepsal i značné množství teologických textů a knih zabývajících se interpretacemi biblických proroctví. More vyrůstal v přísně kalvinistickém prostředí, ale velmi brzy se sám od této striktní, pesimistické formy křesťanství odvrátil. Skrze četbu církevních otců a zejména Órigena se u Mora utváří představa Boha, jehož klíčovým atributem je především jeho dobrota. To jednak vede k tomu, že Boží počínání musí být nějak racionálně uchopitelné, a jednak k optimistickému závěru, že Jím stvořený svět je nutně také vesměs dobrý.
Stejně jako Órigenés zastává i More heterodoxní představu o preexistenci duší (tj. všechny duše byly stvořeny na počátku a nevznikají až v okamžiku sestupu do těla) a v neposlední řadě odmítá nauku o predestinaci a naopak je přesvědčen, že ačkoli spásy a blaženosti je možné dosáhnout jedině díky Boží milosti, přesto v sobě každý člověk obsahuje zárodek božství, o jehož plné rozvinutí by se měl vlastním úsilím přičinit. V konečném důsledku je podle Mora úkolem každého člověka (a zároveň je to i v jeho moci) dosáhnout osvícení, tj. splynutí s Bohem.
Je zároveň třeba si uvědomit, že More žije v době, kdy je Anglie zmítaná několika občanskými válkami, Cromwellovým protektorátem a obnovením stuartovské monarchie. Souboje parlamentaristů s royalisty měly přitom i náboženský rozměr souboje puritánských radikálů s anglikánskou ortodoxií. More, stejně jako jeho učitelé, přátelé a žáci, zastával tzv. „latitudinariánskou“ pozici, tj. jakousi smířlivou pozici, jež rozlišovala „fundamentální teze“ křesťanství, které jsou nezbytné pro spásu, rozumem odvoditelné, na nichž by se měli všichni shodnout, a „nejisté názory“, které se v různých odnožích křesťanství liší, mezi nimiž není možné jednoznačně rozhodnout, ale které zároveň nejsou pro spásu zásadní.
Zjednodušeně řečeno, ortodoxní anglikáni podle něho příliš lpěli na drobnostech, zatímco puritáni zase příliš potlačovali rozum a kladli důraz na domnělý osobní kontakt s Bohem, který byl ale podle Mora ve skutečnosti ve většině případů jenom důsledek poblouznění a nerovnováhy tělesných šťáv (More byl ostatně jedním z prvních, kdo prosazovali lékařské vysvětlení stavů náboženského vytržení). Sice jsem výše zmínil, že i podle Mora je cílem dosáhnout osvícení, toto skutečné osvícení (na rozdíl od „špatného“ entuziasmu puritánů) ale bude vždy v souladu s rozumem.
Cílem Morovy teologické pozice mělo být utišit křesťanské rozbroje. Poněkud paradoxně byl ale za tenhle postoj kritizován jak anglikány, podle nichž nebyl dost ortodoxní, tak puritány, podle kterých byl zase k anglikánům příliš shovívavý. Nakonec tak nastalo hned několik situací, kdy si More univerzitní pozici udržel jenom díky vlivu mocných přátel, kteří se ho zastali.
Marsilio Ficino (1433–1499), italský renesanční filozof, mág a astrolog, který ovlivnil myšlení
Henryho Mora. (Převzato z commons.wikimedia.org.)
Byl Henry More tedy křesťan? Byl aktivním členem nějaké církve? Chodil do kostela a ke svátostem? Vyčníval nějak mezi svými současníky v tomto ohledu?
Jak jsem právě řekl, More byl vysvěceným knězem anglikánské církve, byť zastával v jejím rámci poněkud neortodoxní názory. Byl velmi upřímně zbožný a úcta a láska k Bohu pro něj byly velmi důležité. Do kostela chodil pravidelně a nabádal k tomu i ostatní. Jak jsem naznačil v předchozí odpovědi, Morova doba byla v Anglii velmi nábožensky pohnutá a více či méně ostře se tam střetávala řada různých podob křesťanství. Těžko říct, zda More v takto pestré náboženské krajině nějak vyčníval – pokud, tak leda svou umírněností.
Rozuměl by si Henry More s dnešními křesťany? Bál se třeba pekla? Věřil na poslední soud? Trápili jej kacíři? Měl problém s církevními autoritami?
To jsou všechno zajímavé otázky, ale na většinu z nich bohužel neznám odpovědi. Pokud vím, na poslední soud Henry More věřil, ostatně jako řada lidí v jeho době. Spousta lidí, i on, si dokonce myslela, že je v podstatě za dveřmi, že nastane každou chvílí. Když jsem výše zmiňoval, že v některých spisech se zabývá interpretací biblických proroctví, velkou pozornost věnoval proroctvím z knihy Daniel a právě snaze určit, kdy přesně nastane poslední soud. Tomu samému věnoval mnoho času a energie i Isaac Newton. Při zpětném pohledu se to zdá zvláštní, ale spousta lidí byla tehdy opravdu přesvědčena, že se poslední soud blíží – třeba v horizontu let, desetiletí. I proto se Newton domníval, že se znovu vyjevují ona velká tajemství přírody, která byla dlouhou dobu zapomenutá, jako je například gravitační zákon. Bylo to takové finální odhalení předtím, než všechno skončí.
Nemyslím si ale, že by se Henry More posledního soudu nebo pekla nějak zvlášť bál. Ze všech stran je v jeho spisech cítit velký metafyzický optimismus: klíčovým atributem Boha je jeho dobrota, celý svět je hlubokým, zásadním způsobem dobrý, krásný. I konec světa a poslední soud byl podle mě v jeho očích nikoli přísným soudem a potrestáním ohněm a sírou, ale mnohem spíš majestátním završením stvoření, kdy se veškerenstvo platonsky opět navrátí k Bohu a splyne s ním v jedno.
Kacíři, totiž různí puritánští entuziasté, ho samozřejmě trápili, ale z řady náznaků se zdá, že měl pochopení pro jejich zbožnost. Nepochyboval, že to myslí upřímně, považoval je spíš za nemocné lidi. Tento posun k medikálnímu chápání náboženského poblouznění je něco, k čemu More zásadním způsobem přispěl. Entuziasté podle něj upřímně věřili, že k nim promlouvá Bůh, ve skutečnosti ale byli jen zmítáni nerovnováhami tělesných šťáv v těle a hlavně přebytkem černé žluči – melancholií. Jinak by podle něj totiž nahlédli, že autentické božské vytržení nikdy nemůže být v rozporu s přirozeným rozumem.
Problémy s církevními autoritami měl. Ve své snaze o smířlivý postoj si znepřátelil obě hlavní strany v tehdejších politicko-náboženských konfliktech – anglikány i puritány. V pozici univerzitního profesora (a za svého života velmi významné osobnosti) byl samozřejmě na očích a několikrát se dostal do různých sporů a pod různé tlaky. Naštěstí byl blízkým přítelem rodiny Conwayů, která mohla svým politickým vlivem zapůsobit a ochránit jej.
More žije v době, kdy je Anglie zmítaná několika občanskými válkami, Cromwellovým protektorátem a obnovením stuartovské monarchie. (Převzato z commons. wikimedia.org.)
Co si Henry More myslel o ateismu? Měl na něj nějaký názor?
Na ateismus samozřejmě názor měl, podobně jako u řady dalších dobových myslitelů bylo dokonce jedním z hlavních cílů jeho filozofie právě vyvrátit ateismus. Je přitom paradoxní, že v té době reálně ateismus víceméně neexistoval. Filozofové, kteří byli tehdy obviňováni z ateismu (např. Spinoza), ve skutečnosti měli pouze velmi heterodoxní představy o Bohu. Jedinou výjimku snad představuje Thomas Hobbes, ale i u něj je to nejednoznačné a rozhodně nebyl explicitně přiznaným ateistou. To znamená, že ateismus byl vlastně takový strašák, pozice, kterou nikdo nezastával, ale kterou všichni vyvraceli.
Ironické na tom je, že tito autoři samozřejmě museli formulovat hypotetické argumenty svých ateistických protivníků – a právě tyto argumenty následně osvícenci převzali. Jinými slovy, horečná snaha vyvrátit ateismus v době, kdy ho vlastně nikdo nezastával, bezprostředně umožnila, aby se u další generace myslitelů už stal zastávanou pozicí.
Ale když se vrátím k Henrymu Morovi, ateismus měl podle něj dvě možné příčiny. První z nich byla stejná jako u entuziasmu. Melancholici totiž ve svém zápalu věří, že k nim promlouvá Bůh, ale když zápal pomine, dostavuje se depresivní fáze, propadají chmurám a přesvědčení, že žádný Bůh neexistuje. Druhou příčinou ateismu je pak mechanistická filozofie, tj. filozofie, která se pokouší všechny jevy ve světě vysvětlit pouhými mechanickými interakcemi materiálních částic. V tu chvíli k vysvětlení světa stačí pouhá látka a nepotřebujeme Boha.
More byl pro mechanicismus nadšený, ale měl pocit, že je to filozofie dvousečná. Na jednu stranu ukazuje, co všechno je možné vysvětlit mechanicky, a to je skvělé, na druhou stranu však zároveň ukazuje, že určité jevy mechanicky vysvětlit nelze, a proto musíme předpokládat i něco jiného než jen látku, totiž různé nehmotné entity – duše a Boha.
Jaké názory měl Henry More na magii? Zajímala jej alchymie? Astrologie?
Alchymie ani astrologie jej příliš nezajímaly, nicméně o magii se zajímal, byť to tak výslovně nenazýval. Musíme si ale uvědomit, že tehdejší „přirozená magie“ byla dost odlišná od toho, co si pod tímto pojmem představíme dneska, a měla v mnohém blízko i k dnešní vědě. Pod tzv. „sympatetické působení“, a tudíž pod magii, podle Mora spadaly všechny jevy, které podle něj dokazovaly nedostatečnost mechanicismu, takže například gravitace, elektřina, magnetismus, harmonická rezonance atd.
Vedle toho se More velmi aktivně zajímal o různá zjevení duchů a přízraků nebo o různé případy čarodějnictví (17. století je období, kdy vrcholí čarodějnické procesy). Opět mu při tom šlo o vyvrácení mechanicismu a s tím souvisejícího ateismu. Měl pocit, že zdokumentuje-li dostatečně věrohodně případy různých zjevení duchů či čarodějnického působení, bude to představovat soubor empirických důkazů potvrzujících existenci netělesných substancí, jinými slovy empirické vyvrácení předpokladu, že existuje pouze látka a nic dalšího.
Ono je vůbec zajímavé si uvědomit, že téma čarodějnictví bylo mnohem komplexnější, než jak si ho často představujeme dnes, totiž že na jedné straně stála dogmatická církev upalující nevinné oběti a na druhé straně pokrokoví osvícenci, kteří proti tomu bojovali. Církev také mohla argumentovat vědou – totiž právě tím, že účinky, kterých čarodějnice dosahovaly, není možné vysvětlit přirozenou cestou a že jsou tudíž důsledkem spolčení s ďáblem – zatímco proti nim mnohdy stály osobnosti, které bychom zdaleka nepovažovali za osvícené, ale naopak různí podivíni, paracelsiáni, magikové a ezoterici, kteří vysvětlovali, jak čarodějnice daných účinků dosahovaly právě prostřednictvím různých přirozeně magických úkonů.
Jestliže těch účinků ale dosahovaly prostřednictvím přirozené magie, znamená to, že v tom nijak nefigurovalo žádné spolčení s ďáblem, takže to byly pouze nevinné ženy využívající svou znalost skrytých souvislostí v přírodě za účelem dosahování neobyčejných účinků, které prostý lid považoval za nadpřirozené.
Jaké přírodní vědy Henry More pěstoval? Liší se výsledky jeho bádání od názorů dnešní vědy?
Henry More sám o sobě žádné přírodní vědy v dnešním smyslu nepěstoval – tak aby vykonával nějaké experimenty, měření apod. Jeho zaměření bylo mnohem teoretičtější. Sledoval ale vývoj dobové vědy a domýšlel filozofické důsledky různých objevů. Velmi slavný je v tomto ohledu jeho spor s Robertem Boylem. Robert Boyle vydal knihu plnou řady různých experimentů s vakuovou pumpou. Tyto experimenty zkoumaly spoustu jevů souvisejících s tlakem vzduchu, specifickou hmotností, vytvářením různých podtlaků, vakua atd.
Henry More byl přesvědčen (a velmi důsledně to vyargumentoval), že tyto pokusy opět poukazují na jevy, které nelze vysvětlit mechanicky, a považoval je za důkaz existence všudypřítomného duchovního principu, který pohybuje hmotou nad rámec mechanických zákonů – nazýval ho Spirit of Nature. Robert Boyle ovšem s Morovou interpretací svých pokusů nesouhlasil a ostře se proti ní ohradil.
Na tom je myslím i vidět, v čem se Morovo bádání liší od názorů dnešní vědy. Mora jednoznačně zajímá metafyzika, filozofické spekulace o nejzákladnějším uspořádání světa, jež dnešní věda zcela vytlačila ze svého zorného pole. Je přitom zajímavé si uvědomit, že, řečeno velmi obecně (a zjednodušujícím způsobem), dnes nemáme nutně lepší odpovědi na otázky, na které se More snaží odpovědět. Spíš se dnešní věda rozhodla, že tyto otázky ze sféry svého zájmu vytěsní.
Máme sice pocit, že jsme se od metafyziky oprostili a že současná věda (oproti Morovi) ukázala, že lze prakticky všechno vysvětlit mechanicky, potřebuje k tomu ale zároveň takové pojmy, jako jsou síla nebo pole. Když se přitom zamyslíme nad tím, co je fyzikální pole, je to sice koncepce oproštěná od různých duchovně-metafyzických přesahů, v jádru se to ale zas tolik od Morovy představy Spirit of Nature neliší. V obou případech je to cosi nehmotného, co vyplňuje prostor a působí na předměty v něm.
Ostatně ta souvislost je do jisté míry i historicky dohledatelná. Sílu jako problematické působení na dálku (k jehož vyřešení se právě do fyziky zavádí představa pole) zavedl do fyziky Newton a byl právě kvůli tomu obviňován, že znečišťuje hezký mechanicismus magickým „skrytým působením“. Newton přitom vyrůstal ze stejné tradice jako Henry More. Studoval v Cambridgi v době, kdy tam More učil, četl jeho díla a velmi pravděpodobně s ním byl v osobním kontaktu.
Kniha Svět jako živý stroj o filozofii Henryho Mora. (Fotografie z archivu Jacquese Josepha.)
Pomáhalo Henrymu Moreovi jeho filozofické a teologické vzdělání k poznávání světa kolem nás? Používal ve vědeckých spisech například teologické pojmy?
Pokud vím, ve svých vědeckých (či spíš filozofických) spisech přímo s teologickými pojmy zase tolik neoperuje. Ale Mora je určitě možné zařadit do tradice tzv. přírodní teologie, tedy tradice, pro kterou má (vědecké) poznávání světa důležité teologické přesahy. Zjednodušeně řečeno, lepším poznáváním stvoření se přibližujeme Stvořiteli.
Zároveň, jak jsem se pokusil ve svých předchozích odpovědích ukázat, More pojímá vztahy mezi vědou, filozofií a náboženstvím poněkud odlišně, než jak je chápeme dneska. Jsou to pro něj nerozlučně spjaté oblasti, které se navzájem organicky prorůstají. V tomhle ohledu je pro něj filozofické a náboženské zasazení klíčové pro správné vědecké porozumění světu, stejně jako je zase vědecké poznání zásadní pro porozumění nehmotným substancím a Bohu.
Může být jeho myšlení inspirací i pro současného člověka, či přímo pro současné badatele?
Určitě. Kdybych si to nemyslel, tak se jím nezabývám! Je sice pravda, že z hlediska přísného vědeckého bádání jako takového asi More nepřináší příliš zajímavých podnětů, ale v poněkud širším kontextu určitě za pozornost stojí. Morovo myšlení představuje podle mého názoru zajímavý průzor do způsobu vnímání světa, který je zároveň dosti odlišný, a zároveň díky zasazení do období vědecké revoluce a rodící se moderní vědy má s tím naším řadu styčných bodů.
Jak už jsem několikrát naznačil, More pojímá hranice mezi vědou, metafyzikou, magií a náboženstvím dost jinak, než jak je chápeme my; jsou to pro něj mezi sebou úzce provázané tematické okruhy. To představuje velmi zajímavý kontrast k dnešnímu většinovému názoru, podle kterého jsou exaktní přírodní vědy v nějakém smyslu privilegovaným, „pravdivějším“ způsobem pojímání světa. Studium myslitelů, jako je More, ukazuje, nakolik je tato dnešní představa nová a nesamozřejmá a do jaké míry dnešní věda vyrůstá z těchto disciplín, od kterých se zdánlivě „odřízla“. To všechno nám pak podle mého umožňuje mnohem hlouběji promýšlet vztahy mezi vědou, filozofií a různými „nevědeckými“ disciplínami.
Rozhovor vedl Roman Figura
Rozhovor byl zveřejněn v časopise Tvůrčí život 2022/3.
