Kdo ukáže cestu?

V následujícím článku se pokusíme zamyslet, co říká o životních vzorech a jejich následování klasická učebnicová biologie a jak se na celou věc dívají více filozofující biologické směry. A samozřejmě se také zamyslíme nad tím, co si z pestré sbírky různých teorií můžeme vybrat pro inspiraci v našich životech. 

Pohled evoluční biologie

Přísná evoluční biologie pracuje se vzory a jejich následováním pouze v přeneseném smyslu slova. Podle jejích předpokladů by měl být vývoj řízen zcela slepou náhodou (odtud také pochází slavná metafora a též název knihy Slepý hodinář Richarda Dawkinse), při které dochází k nepředvídatelným mutacím genomu a vzniku nových variant genů (tzv. alel).

Tyto alely a vlastnosti, které se díky nim realizují na tělech živých organismů (např. barva očí či míra chlupatosti), jsou testovány v různých životních situacích. Pokud se osvědčí a pomáhají svým nositelům v životě i v rozmnožování, mají větší pravděpodobnost, že budou zděděny do dalších generací.

Při pečlivějším studiu učebnic evoluční biologie se samozřejmě brzy dozvíme, že takhle jednoduché to zase není. Pravděpodobnost mutací alel a jejich přenosu do dalších generací není stejná, je ovlivňována mnoha okolnostmi, například umístěním daného genu v rámci celého řetězce DNA v buňce. Důležitým poznatkem také je, že obrovská část mutací se téměř nijak neprojeví (to jsou tzv. neutrální mutace), případně je jejich vliv pro organismus škodlivý. Vznik prospěšné mutace, která má navíc možnost se projevit ve vhodném prostředí a přenést se do dalších generací, je tedy ojedinělou událostí.

Pravděpodobnost mutací alel je ovlivňována mnoha okolnostmi, například umístěním daného genu v rámci celého řetězce DNA v buňce. (Foto © Pixabay.com.)

Je v takovémto obrazu života nějaké místo pro vzory a jejich následování? V přeneseném smyslu slova ano. Vzorem je ten jedinec, který během života odolává různým nástrahám, zajistí si dostatek potravy a dalších potřeb a úspěšně se rozmnoží. Jeho následovníky se tak stávají dědici jeho genetického materiálu (užitečných alel), který využívají k vlastnímu prospěchu. 

Jistě při čtení těchto řádek cítíme, že s následováním vzorů v našich životech je to trochu jiné. Ve výše zmíněném pojetí totiž zcela chybí subjektivní rovina událostí. Není v něm vůbec zmíněn osobní vkus, rozhodování, individuální životní historie a zkušenost. Živé organismy jsou v pojaty jako trpné nosiče genetického dědictví nemající jinou možnost než se jej pokoušet využít k vlastnímu reprodukčnímu úspěchu. Pokud se vám zmíněný přístup k živým bytostem ovšem zdá zajímavý, lze velmi doporučit kultovní knihu již zmíněného Richarda Dawkinse Sobecký gen.

Pohled přírodní filozofie

Zkusme se ale na celou věc podívat z hlediska myšlenkového proudu, který se pokouší porozumět živým bytostem z jejich vlastního hlediska a neredukovat je na systém molekulárních procesů. Tento směr myšlení bývá někdy označován jako vitalismus či eidetická biologie a k jeho předním zastáncům patřil Zdeněk Neubauer.

Podíváme-li se totiž na živé bytosti kolem nás, vidíme nekonečnou explozi různých tvarů, barev, zvuků, vůní a způsobů chování. Některé z vlastností živých bytostí jsou skutečně na první pohled užitečné k různým činnostem. Například kočka má ostré zatažitelné drápky ke šplhání a lovu kořisti, srst k tepelné izolaci, hmatové vousky k orientaci v prostoru atd. Proč se ale tak vystavuje a přede? Proč se kočky tolik liší svým zbarvením a nejsou všechny raději nenápadně mourovaté? Odkud se vzala všechna zvláštní plemena? Jistě můžeme říct, že byla vyšlechtěna a nesou tedy genetické dědictví svých předků. K čemu je ale člověku dobré šlechtit kočky bizarních tělesných tvarů? Lze si představit, že užitečné by bylo třeba lovecké plemeno kočky, ale o tom nemáme od dob starého Egypta žádné informace. 

Pokud listujeme ilustrovanou přírodovědnou knihou či vyrazíme do muzea, zoologické zahrady nebo přímo do terénu, je náš zájem o živé tvory nepochybně většinou estetický. Pozorovatel, rybář i lovec dnes touží hlavně sbírat zážitky či trofeje a fotografie, v naší kultuře už dávno nestopujeme kance a jeleny kvůli nutné obživě, pakliže to naši předkové vůbec kdy dělali. Někteří z nás se sice pokoušejí následovat výzvu samotného Aristotela a snaží se porozumět významu tělesných forem pro život svých nositelů, většina z nás však jednoduše žasne. Za zvláštními tvory, kteří nám imponují, jsme ochotni cestovat daleko od domova, obětovat na to celé jmění a překonávat nepohodu. Samozřejmě záleží na individuálním vkusu, zda se vypravujeme třeba za migrujícími jeřáby, jezdíme chytat kapitální sumce anebo nás fascinují stromy s pestrým podzimním listím. Podařená setkání s takovými bytostmi nás pak můžou ovlivnit na celý život. (Obr. 03)

Fascinace různými tvory rozhodně není vlastní pouze člověku. Už Charles Darwin si všiml, že spousta tvarů a barev živých tvorů není vlastně užitečná k ničemu jinému než k upoutání pozornosti. Takováto snaha stojí často živým bytostem za nemalé výdaje. Pávi musí obětovat svému ocasu spoustu pohodlí a obratnosti, samci bažantů velmi riskují svou nápadností, jeleni jsou po podzimních soubojích velmi vyčerpáni.

Fascinace a imponace mohou být různé. Samci imponují samicím, samice samcům, různě staří a dominantní jedinci sobě navzájem. Můžeme samozřejmě namítat, že je zde vidět jasný účel nápadného a neobvyklého vzhledu a chování, kterým je získání partnera, následovníků ve smečce atd. Záhadná je ovšem motivace k takovému jednání. Proč se vlastně nechat uchvátit výstředním vzhledem a chováním, a nikoliv některou užitečnou vlastností, třeba loveckými schopnostmi? Móda se navíc často mění s příchodem dalších generací, a tak není ani jisté, že s atraktivním partnerem budu mít atraktivní potomky. Proč se tedy módou vůbec v životě řídit?

Samci bažantů velmi riskují svou nápadností. (Foto© Pixabay.com)

Podívejme se nyní na několik příkladů, jak si navzájem imponují různí živočichové.

Tetřívci

Tetřívek obecný žije docela nezvyklým životním stylem. Samci i samice se během roku téměř nestýkají a k bližšímu kontaktu mezi nimi dochází vlastně pouze při páření.

Představme si nyní otevřenou plochu, třeba rašeliniště v Jizerských horách. Už od časného předjaří, ještě na sněhu, se zde před úsvitem shromažďují samci tetřívků, kteří se ostatně během roku zdržují ponejvíce v okolí tohoto tzv. tokaniště. Samci si v jeho rámci vymezí drobné okrsky, v nich začnou tančit a volat a na jejich okrajích rituálně zápasit. Dominantní jedinec zaujme místo uprostřed. Po čase přicházejí tetřívčí slepičky a volně se pohybují po tokaništi. Jejich chování je ovšem zarážející. Nevybírají si ze samců jako někde na tržišti, ale většina z nich se po prohlídce prostě spáří s dominantním jedincem uprostřed. Ostatní samci jsou přítomní jaksi k doplňování atmosféry.

Co ale subdominantní samce vlastně vede k takovému chování? Můžeme spekulovat, že jsou vzájemně emocionálně provázaní a vlastně je těší společné rituální trávení času. V rámci skupiny samců tedy dochází k vnitřnímu výběru jednoho jedince, který se se samicemi spáří a ostatní se tak mohou nerušeně věnovat zpěvům a tancům. Jejich odměnou je, že mohou trávit čas s dominantním jedincem, který je jistě neodolatelným nejen pro přicházející samice.

Lemčíci

Lemčíkovití ptáci patří do řádu pěvců a vyskytují se na Nové Guinei a na severu Austrálie, kde žijí převážně v tropických lesích. Velcí jsou asi jako náš kos. Jejich samci žijí skutečně pozoruhodným životním stylem.

Stejně jako samci tetřívků se nestarají o své potomky, ale spoustu času věnují zvláštnímu rituálnímu chování. To spočívá v tom, že místo hnízda staví tzv. loubí či besídku. Takové stavby jsou opravdu nezvyklé a každý druh je buduje trochu jinak.

Samci pro stavbu vyberou v rámci svého teritoria vhodné místo, kam začnou snášet větvičky a další stavební materiál. Někteří se spokojí s jakousi zástěnou či plůtkem ze spletených větviček. Jiní ovšem budují skutečné dřevěné domečky, které mohou být vysoké i široké více než jeden metr. Někteří dokonce své stavby zdobí květinami. Jiní použijí barevné bobule a s jejich šťávou natírají stěny svých stavbiček. To ovšem není všechno. Do svých pečlivě vybudovaných staveb přináší sbírky různých předmětů, vždy podle vkusu daného druhu či jedince. Někteří tak shromažďuji sbírky šnečích ulit, jiní plody různých barev a další třeba barevná víčka od PET lahví. Pokud domeček lemčíka navštíví samička, předvádí jí sameček taneční a hudební vystoupení, během kterého též prezentuje své sbírky. Podařená návštěva končí samozřejmě často pářením, podobně jako u lidských sběratelů.

Někteří badatelé ovšem upozorňují, že samečci nebývají z návštěv pouze nadšení, ale jdou u nich rozpoznat i obavy, zda návštěvnice sbírky nějak nepoškodí. Opodál u domečků zkušených stavitelů se někdy usazují mladší samci, kteří se učí stavět své první domečky a starší jedince mají zřejmě za vzory.

Jespáci bojovní

Jespáci bojovní patří mezi bahňáky. Mají dlouhé nohy a zobáky a dosahují výšky asi třiceti centimetrů. Potravu sbírají hlavně v mělkých vodách, ve vnitrozemí i na mořském pobřeží. Hnízdí v tundře v severní Eurasii, nejbližší hnízdiště se nacházejí v močálovité krajině východního Polska. Jejich chování je opět vysoce ritualizované.

Samci si vybírají vhodné malé plošky, tzv. taneční parkety. Zde natřásají své krásné peří, které trochu připomíná lví hřívu, a jsou obdivováni samicemi. Dominantní samci jsou obvykle tmavě zbarvení, subdominantní samci jsou světlí. Je velmi zajímavé, že největšího úspěchu dosahují oba typy samců tehdy, když se spojí v taneční skupinu vedenou tmavým samcem, kterého doprovázejí samci světlí. Takto dosahují všichni větších úspěchů u samic, než kdyby tančil každý zvlášť.

„Díky takovým fascinujícím setkáním máme možnost překonat svá obvyklá omezení a získat sílu a inspiraci k novým životním krokům.“ (Foto © Pixabay. com.)

Jak tedy následovat vzory?

Co nám tedy uvedené příklady říkají o vzorech a jejich následování? Kdo je vlastně vzorem a k čemu je dobré jej následovat?

Zdeněk Neubauer definuje život po vzoru Friedricha Nietzscheho jako vůli k moci. Ale k jaké moci? Jak poznáme její působení? Moc v tomto smyslu rozhodně nespočívá v ovládání druhých nebo ve vytváření svých vlastních kopií. „Život je to, co samo sebe přemáhá,“ říká dále Neubauer. Moc se tedy realizuje, když jedinec dokáže naplňovat svůj osud, dokáže se stávat sebou samým. Když dokáže naplňovat své genetické i kulturní dědictví a na základě vlastní zkušenosti jej dále rozvíjet.

Úspěch takového počínání je obvykle spjat s rozvojem vlastností jako je krása, zdraví, síla, důstojnost, originalita atd. Díky předlouhému evolučnímu vývoji navíc platí, že tyto ctnosti není možné dlouhodobě úspěšně předstírat. Lež má krátké nohy a podvodníci, kteří své konání „nemyslí upřímně“ a snaží se na sebe upozornit kvůli jednoduchému prospěchu, bývají obvykle po nějakém čase odhaleni. Pravdivé konání navíc často stojí samo sebou, přestože bývá namáhavé, a lež je potřeba dotovat velkými dávkami energie navíc, aby aspoň chvíli dokázala působit.

V předchozím textu jsme si uvedli jako příklady tři druhy ptáků, jejichž samci i samice se chovají skutečně zvláštně. Alespoň z hlediska běžné „ekonomické“ logiky. Není jednoduché odpovědět na otázku, proč se vlastně nepokouší získat partnery nějakým pragmatickým způsobem a investovat všechnu energii do výchovy co největšího množství mláďat. Místo toho se snaží realizovat svoji představu o kráse (často za velké námahy i nebezpečí), snaží se hledat fascinující protějšky a s nimi spojit své životy. Jak jsme si ukázali, nejde jenom o hledání pohlavních partnerů. Fascinace jinými jedinci je běžná i v rámci téhož pohlaví.

S trochou nadsázky můžeme říci, že smyslem života nemusí být posilování vlastní moci v běžném slova smyslu, ale že jde o to, hledat vzory hodné následování a vzory se i stávat. Ale kdo je vlastně v tomto smyslu takovým vzorovým jedincem? Protějškem, se kterým se můžeme setkat? Vzorem nám může být taková živá bytost, která nás dokáže strhnout k úžasu a vytržení. Která nás jenom tím, že je sama sebou, dokáže vytrhnout z běžného uvažování a jednání. Díky takovým fascinujícím setkáním máme možnost překonat svá obvyklá omezení a získat sílu a inspiraci k novým životním krokům. Jedná se tedy o skutečné mezní životní okamžiky. V případě samic zmíněných druhů jde zejména o získání potřebné odvahy k založení vlastního hnízda. (Obr. 07)

Překonávání strachu a nepohodlí je samozřejmě nebezpečné a nejeden živý tvor na to hořce doplatil, ať už jde o lovce zemřelého při lovu trofejního jelena či o tetřeví slepičku sežranou predátorem i s celou snůškou. Pokud ovšem mezní okamžiky inspirované setkáními s fascinujícími tvory zdárně přežijeme, můžeme se nezáměrně stát inspirativním vzorem pro další živé bytosti. A to se všemi obtížemi, které s takovým postavením souvisí.

V případě situace současného člověka platí, že odpověď na jeho otázku po správné životní cestě je šalamounská. Kdo chce najít někoho moudrého, musí být sám moudrý. Je důležité pátrat po inspirativních osobnostech, zároveň jim ale otrocky nesloužit a ustát ve zdraví iniciační zážitky při takovýchto setkáních.