Nad úvahami Hermanna Levina Goldschmidta
Svobodu rozporu! Tak se jmenovala pozoruhodná kniha, která vyšla roku 1976 a ukázala rozpor a rozpory v jiném světle, než jak je obvykle vnímáme. Filozof Hermann Levin Goldschmidt (Berlín 1914 – Curych 1998) v ní ukázal, že nejběžnější přístup k rozporu, s nímž se setkáváme a který sami obvykle zaujímáme, není jediný možný.
Jakmile si uvědomíme nějaký rozpor, máme sklon ho nějak zahladit, zrušit, zničit – protože rozpor nenechává věci v klidu, provokuje a pošťuchuje… No, takhle úplně to pan Goldschmidt neřekl, ale všichni víme, že bez rozporu je větší klid a pořádek. Dokonce i zastánci/zastánkyně pestrosti a rozmanitosti, třeba ve spiritualitě, mají sklon srovnat všechny spirituality na nějakou jednu (třeba jen pomyslnou) rovinu, na kterou by se bez rozporů umístily, našly shodu „na tom podstatném“ a všechny rozdílnosti odbyly jako „méně důležité“.
Jenomže ono to nejde. A kdyby to šlo, možná bychom zjistili, že to není ono. Představme si třeba bezrozpornou rodinu: všichni členové by najednou překonali svoje protichůdnosti (a možná i „mimochodnosti“) a začali by se ve všem shodovat. Nebyly by spory o peníze ani trávení víkendů a dovolených, o dělbu domácích prací ani o venčení psa. Na první pohled to možná vypadá jako ráj na zemi, pro některé dokonce nedostižný vzor, ke kterému byli vychováváni – „jak by to asi vypadalo, kdyby všichni byli hodní“.
Jakmile se na takovou představu podíváme blíž (tedy pokud ji chceme vzít aspoň na chvilku vážně), uvědomujeme si, jak málo je živá. Jak a o čem si budou povídat, když spolu bezrozporně souhlasí? Můžou si povídat o tom, co zažili venku – ale už tady se nám ta harmonie rozpadá: každý má venku jiné zkušenosti, jiné prožitky, tady přece musí vznikat jinakost, a nakonec i rozpornost ve vidění světa, v názorech a způsobech myšlení… A co hůř: jak by se nám bez rozporuplnosti vůbec něco dělo? Dokážeme si takovou rodinu představit v nějakém příběhu, v nějakém vývoji?
Když se nad tím zamyslíme, vidíme, že rozpornost a rozporuplnost je ve světě i v nás samotných zevnitř, že se bez ní neobejdeme. Jak říká Goldschmidt – „od samého počátku“. Na to jsme nemuseli studovat filozofii.
Neboť to jedno a úplné, skrze které musí člověk sám sebe uskutečňovat, jej žene vstříc jednotě, zahrnující celé veškerenstvo. (Foto © pixabay.com.)
Rozpor od samého počátku
Každý člověk je celým člověkem, nebo se jím rozhodně může stát. Přitom se proti němu staví veškerenstvo světa jakožto něco, co je jedno a úplné, stejně jako on sám. Když tato znepokojivě slabá a sama o sobě nesmírně bezmocná bytost zapochybuje o tom, že i přesto je – ona sama – úplným člověkem nebo že by se jím mohla stát, cítí se zároveň sama udržována jednotou a úplností, spojitostí se vším, která ji zároveň potvrzuje. Kromě toho je však člověk propojený s druhými lidmi, z nichž je ovšem každý, stejně jako on sám, zcela odkázán sám na sebe a každý je úplným člověkem. Ačkoli je jejich spojitost tak niterná, a tím sjednocená se spojitostí veškerenstva, nejsou lidé svým vzájemným opakováním. Lidský protějšek, cosi, co je ze své strany rovněž jedno a úplné, není nikdy totéž jako já, vždycky je to jiný člověk. Lidé se neopakují. Rozporují se.
Rozpor jako cesta ke svobodě
Rozpory, vyvstávající mezi lidmi ve víře a v myšlení, stejně jako mezi vírou a myšlením, jsou od počátku stejně zásadní jako rozpory mezi každým jednotlivcem a jednotou veškerenstva, s níž se setkávají všichni jednotlivci. Není tato jednota tváří v tvář této rozporuplnosti jen zdánlivě sjednocenou růzností, tedy nejzazší jednotou? A není tedy tím posledním různost: různost, kterou sice je třeba sjednocovat, kterou však nikdy a nijak sjednotit nelze? Převládající tendence však, plna nedůvěry vůči různosti, upřednostňuje jednotu.
Jediná bezrozporná úplnost by prý měla mít přednost před úplností plnou rozporuplné různosti, přestože různost je právě tak úplná a otevírá úplnost mnohem svobodnější. Má se za to, že kde vychází najevo rozpor, tam je něco špatně – namísto pochopení, že špatně musí být něco tam, kde žádný rozpor není. Svobodu nedává sjednocení, směřující ke glajchšaltování, ale právě rozpor: a to tím, že jakékoli sjednocení vylučuje. Svobodě k rozporu se však stavějí do cesty hluboce zakořeněné předsudky, třebaže osvobození rozporu – a jedině toto osvobození – ukazuje cestu, na níž se uskutečňuje svoboda.
Neboť to jedno a úplné, skrze které musí člověk sám sebe uskutečňovat, jej žene – i přes něj samého – vstříc jednotě, zahrnující celé veškerenstvo. V tom spočívá podnět k upřednostňování jednoty, k němuž dochází s ohledem na lidstvo a veškerenstvo, ale které vede k pokušení. Ani jeho další podnět není o nic méně velkorysý, a proto vytváří úchvatný dojem a zanechává zkušenost, že duch je sice vnímán individuem – a jedině individuem –, otevírá však individuu nadindividuální pravdu.“
Dialog bez nutnosti shody
Že by výsledkem dialogu mělo být dospívání ke shodě? Jak vidíme, podle Goldschmidta ne nutně. Dialog může znamenat také setkání, nebo dokonce setkávání, z něhož všichni účastníci vycházejí nějakým způsobem proměnění, ale setrvávající v zásadní odlišnosti, aniž by to znamenalo, že se dialog „nezdařil“.
Ještě víc se staví proti principu Hegelovy dialektiky, v níž teze a antiteze nemohou jinak, než se nakonec spojit v syntézu. Podle Goldschmidta o sebe rozdílnosti mohou křesat a ovlivňovat se – zůstávat v dialogu a vyvíjet se každá po svém. Dialogičnost místo dialektiky.
Rozpor není ne-řád, není to entropie, které se snažíme bránit. Je to něco, co je dáno jinakostí, rozmanitostí, tím, že jsme sami sebou, a ne nekonečně stejným vše-jednem. Ve chvíli, kdy bychom takto splynuli v jediný celek, by sice skončily všechny rozpory, zároveň s tím by ovšem skončilo i veškeré vnímání a bytí – už by se nemohlo nic dít.
Tak se ukazuje, aspoň podle Goldschmidta, že rozpor má v sobě osvobozující potenciál, který málokdy využíváme. Naopak, vydáváme nesmírné množství sil na jeho kompulzivní popírání (tady je blízký Freudovi). Když se nám podaří oprostit se od tohoto popírání a zahlazování – vždyť i snaha o totální zničení rozporuplnosti nebo aspoň protivníka je koneckonců formou popírání –, tedy připustit si rozporuplnost, vzít ji na vědomí a naučit se s ní žít jinak než jako s (nutným) zlem, uvolníme síly vydávané k jeho potlačování. Rozpor patří mezi ty nejzákladnější aspekty naší existence, a proto je třeba uznat jeho hodnotu a využít jeho možnosti.
Rozpory jsou do jisté míry průvodním znakem svobody. (Foto © pixabay.com.)
Vsuvka: Rozporuplnost samotného Goldschmidtova díla
Pokud si říkáte, proč ta kniha už není dávno na pultech v češtině a většině světových jazyků, pak vám prozradím, že má (krom toho, že se opravdu těžko překládá) jeden háček:
V argumentaci proti dialektice Goldschmidt ukazuje slabiny Marxe, Engelse, Lenina a Stalina (sic!), aby proti nim postavil – Mao Ce-tunga. To spoustě lidem stačí, aby knihu odložili, případně hodili do koše na odpadky (snad tříděné). Nelze se jim divit – proč by měli brát vážně někoho, kdo mezi filozofy zařadí diktátora?! Nejsou to pak všecko jen nějaké maoistické kecy?
„V Mao Ce-tungovi povstal obhájce rozporu, který na půdě modernity znovuobjevil a prosadil Hegel, a zároveň kritik pokusů o potlačení osvobozeného rozporu, které také najdeme už u Hegela. S velkou zřejmostí ukazuje, jak dialektika už od Hegela, a potom v dílech Marxe, Engelse, Lenina a Stalina, přiznávala rozporu jeho oprávněné místo, ale zároveň podléhala snahám o jeho potlačení.“
Cituje pak ze dvou přeložených Maových spisů o rozporu, a to O praxi: ke vztahu mezi vědomostmi a praxí, mezi věděním a konáním a O správném zacházení s rozpory mezi lidmi.
A prozrazuje, odkud soudruh Mao čerpá argumenty pro svoje námitky vůči západní dialektice: jsou to Mistr Sun (Sun-c´, autor známého Umění války) a Wej Čcheng. Stačí se podívat na jeden z Maových citátů a vidíme, jak si všímá sám Goldschmidt, že Mao vůči myšlenkám pocházejícím z evropského myšlení staví – a chvílemi opakuje – myšlenky hluboce zakořeněné v čínské myšlenkové tradici:
„Vzájemná závislost protikladných aspektů je přítomná ve všech věcech a souboj mezi těmito aspekty určuje žití všech věcí a tlačí jejich vývoj kupředu. Neexistuje nic, co by neobsahovalo rozpor; bez rozporu by nic neexistovalo.“
Tato slova mají svoji hloubku a ukazují dvojí:
1. I diktátor a masový vrah může říkat pravdivá a hluboká slova.
2. I moudrý a myšlenkově zajímavý člověk může uškodit své knize tím, že v ní cituje diktátora a masového vraha.
Čili rozporuplnosti neunikl ani autor, ani samotná knížka o rozporu.
Rozpor svobodě!
Jenomže Goldschmidt jde dál a zkoumá, přemýšlí, jak moc je rozpor propojený se svobodou. Rozpory jsou do jisté míry průvodním znakem svobody: tam, kde není svoboda projevu, tam, kde není radno projevit jiné mínění, se rozpor moc neukazuje. Tak třeba na výročním sněmu NSČU nečekáme (naštěstí!) jednotné hlasování jako v Národním shromáždění před rokem 1989. Stejně tak nemůže v armádě, má-li být funkční, zaznívat rozmanitost hlasů, jakou slýcháme na poradě sboru duchovních.
Ale svoboda sama je – rozporuplná. Aby se udržela, musí sama sebe omezovat, stanovovat si nějaké limity (ale jaké?). A pokud je svoboda rozporuplná, pak jí rozpor dává proměnlivost a dynamiku stejně jako všemu ostatnímu.
„Nemohou jedna svoboda a jiná svoboda stanovit samy sobě limity – ze svobody a ve svobodě? Cožpak zde svoboda, chápaná ve svém naprostém završení jako svoboda rozporu, neukazuje tím spíše ke kolektivní, a přece osvobozující cestě? Proč by to, co svoboda vyhlašuje pro druhé – tedy rozmanitost rozporů – nemělo platit také o svobodě samotné?“
Tady se Goldschmidt dostává k něčemu, co je téměř padesát let po vydání jeho knihy palčivou otázkou pro nás dneska: dokážeme se vážně a beze strachu zamyslet nad tím, jestli svoboda opravdu není vnitřně rozporuplná, a pokud ano, co pro nás její rozpory znamenají? Protože pokud měl Goldschmidt pravdu, pak opravdu nemá cenu je popírat.
Text byl uveřejněn v časopise Tvůrčí život 2022/4.
