Začnu vzpomínkou: v době mého dávného, nikoli nevinného dětství byla pro sídlištní děti kouzelným slovem „parta“. Tedy: ne jakákoli, byla jich kolem nás spousta, ale ta „správná parta“, nebo taky „dobrá parta“. Tenkrát, na začátku 90. let, bylo mezi námi part hodně, ale málo se nám jich zdálo správných. Už samotný důvod, proč bylo dobré mít partu, spočíval v tom, že některé party si dovolovaly na mladší a slabší. Bylo dobré mít partu, aby každý věděl, že pokud vás jedna parta zmlátí nebo vás bude držet hodinu na roztočeném kolotoči, udělá vaše parta odvetnou akci. Samozřejmě jsme snili o tom, naučit se nějakému bojovému umění a fungovat pak jako parta, která chrání všecky slabší v okolí a obecně „nějak pomáhá“, ale nikdy jsme to nedokázali.
Druhým, už naprostým ideálem byla taková parta, která má svůj „bungr“ (vyslovovalo se zásadně s výrazným g), nebo dokonce klubovnu. Bungry byly skrýše, za výtahovými šachtami nebo v roští, na schovávání pokladů, hlavně nalezených hraček a patron z nedaleké střelnice, a potom zbraní, obvykle samostřílů na šípy se špendlíkem a praků „skobičáků“. Bungry bývaly tajné a vykrádání patřilo k zápolení mezi partami. Klubovny se, pokud vím, nedobral nikdo, ale všichni jsme o ní snili.
Dětské sny o komunitě
Byla by to místnost, kde bychom se mohli scházet, kterou bychom si společně zařizovali a budovali a bylo by nám tam dobře. Samozřejmě bychom si tam zvali kamarády. Naše parta měla dokonce plán vykopat ve svahu menší zemljanku, samozřejmě lopatkami na písek, strop vytvořit z kmenů odhozených vánočních stromků a nějak udělat, aby skrz něj nepršelo, ale parta se rozpadla dřív, než jsme stihli vytvořit větší díru a způsobit sesuv půdy.
Pokud se usmíváte nad naivitou takových snů, zkuste si poctivě říct, jak moc se podobají snům o komunitě s vlastním místem pro setkávání, které si sníme dnes jako dospělí. I my chceme být chráněni před tím, co nás ohrožuje – totiž před osaměním a odcizením, vytržeností z okolí. I my sníme o společenství, ve kterém najdeme pochopení, kde budeme společně prožívat radost a kde budeme čerpat síly, když nám bude smutno. Samé dobré věci. Nejsme už tak uzavření jako sídlištní děti s „partou“. Někteří z nás přitom vzývají přátelství, jiní sousedství, další mluví dokonce o „takové velké rodině“. Ze všech těch názvů si představujeme samozřejmě to dobré, dokonce nejlepší, co si pod nimi jenom lze představit. Trochu zapomínáme, že přátelství prochází řadou krizí i etapami chladu, že k sousedství patří i spory a leckdy pomluvy a že v nejedné rodině jsou velké problémy, až patologie. Každá komunita má i svá negativa a komunitní centrum je někdy „zkon-centruje“.
Jsem možná moc rezervovaná a skeptická, ale říkám si, jestli jsme schopni brát v potaz i všechno to, co taková komunita stojí (čas, peníze, síly), a hlavně, jestli jsme schopni unést i její negativa, která dřív nebo později zákonitě přijdou. Zatím nemluvím výslovně o unitářích, ale o nás, městských lidech 21. století. Míváme kolem sebe velkou nabídku aktivit, mnohdy nevíme, kterou vybrat. Nestíháme, jelikož potřebujeme být dobří ve spoustě věcí: v rodině, v práci, často ve sportu, sebevzdělávání a možná ještě v dalších aktivitách. Když už se máme do něčeho zapojit, jsme vedeni spíš úvahou, co nám to dává (mně osobně), než k čemu je to obecně dobré, jak tím můžeme my být užiteční. A pokud komunitu, pak ať nám maximálně vyhovuje. Většina z nás žije ve městech nebo aspoň s takovými možnostmi dopravy, že máme na výběr. Pořád si můžeme vybírat lepší a lepší – a nechceme ztrácet čas s tím, co nám „nic nedává“.
Zobecňuji, možná trochu moc. Určitě jsou mezi námi lidé, kteří se setkávají kolem výrazně neziskových aktivit nebo v náboženských společenstvích, která toho od jednotlivců žádají hodně. Prostě i vzdor svému škarohlídství musím přiznat, že jsou mezi námi i nadšenci (a je to samozřejmě dobře). Většinou mívají nějaké silné zaměření (společenství matek na mateřské, party ochránců přírody, sportovní kluby) a/nebo silné přesvědčení.
V době mého dávného dětství byla pro sídlištní děti kouzelným slovem „parta“. (Foto © pixabay.com.)
Ideály versus realita komunitních center
Když se podíváme na komunitní centra a jejich osudy, zdaleka ne všechna se vyvíjejí tak úspěšně jako ta, která jsou popsána v předchozích článcích. Nezaměřujme se jen na ta úspěšná a nedělejme si představu, že takové podniky prostě nějak vyjdou. Ony i vycházejí, ale ne prostě… Řada komunitních center zaniká, řada jich vydrží, ale projde si cestou těžkými osobními spory mezi zakládajícími osobami, které si pak nesou doživotní vzpomínku na (údajnou či skutečnou) zradu, nepochopení, ukradení myšlenky, nevděk, zneužití dobré vůle a podobně. Přitom to na začátku vypadalo pěkně a všichni to mysleli dobře.
A aby toho malování v temných barvách nebylo málo, přidám všecky nevýhody, které budou mít čeští unitáři při zakládání komunitních center – a ještě víc při jejich rozvíjení.
Tak tedy zaprvé, unitáři nemají „silnou myšlenku“ toho druhu, že by nabízeli jednoznačný výklad světa, spásu, zbavení zásadních životních otázek. Naopak, ještě více než ostatní liberální náboženství zdůrazňují svoji nevýlučnost a nabízejí „víru bez jistoty“ (slovy P. Rasora), prostě člověku tu záležitost se životem, pánembohem a smrtelností nijak zásadně neulehčí. A navíc netrvají na shodě ani v té nejistotě! Takový postoj je v mnohém sympatický, ale většinu lidí ze židle nezvedne. A v dalších vyvolá podezření, jestli ona to není nějaká divná sekta.
Zadruhé, unitáři s výjimkou Prahy nemají vlastní prostory, naopak se scházejí v pronajatých „nebytovkách“, což znamená řadu omezení. Pro komunitní centrum je ideální velký prostor, bezbariérový nebo aspoň v přízemí, se sociálním zázemím a kuchyňkou a se zahradou nebo aspoň terasou pro hezké dny. Takový ideál nemá ani jediná obec. Dá se s tím něco dělat? Určitě ano, pokud se ta nevýhoda nějak zpracuje, ideálně dokonce změní ve výhodu. Ale jak?
Začtvrté, co má být náplní takového centra? Která komunita se v něm bude „kon-centrovat“, když ani shromáždění nemívají velikou účast? Čím se bude zabývat?
A zapáté, kde jsou vztahy, tam není jen vzájemnost a solidarita, ale i drby, vzájemné nevraživosti, soupeření, konflikty. Centrum může uvolnit některá napětí uvnitř obce, ale zároveň přinést nové třecí plochy a nové spory.
Zbývá ještě někdo, koho jsem neodradila?
Jestli náhodou ano, tak něco pozitivního: komunitní centra jsou samozřejmě důležitou součástí občanské společnosti, kterou v této zemi potřebujeme rozvíjet jako sůl. Kdybychom jako děti na sídlišti měli nějaké takové centrum, možná by ty boje nebyly tak drsné a slabší by se cítili bezpečněji. A pokud jde o dospělé: příliš mnoho lidí se cítí osaměle, příliš mnoho lidí si nemá s kým popovídat (i když žijí v rodině), příliš mnoho lidí nezná lidi v bezprostředním okolí, na ulici, v domě a příliš mnoho lidí je odkázáno na sociální sítě. Takže potřebujeme místa, kde se lidé mohou potkávat tváří v tvář a mluvit spolu. Potřebujeme místa, kde si lidé mohou vyměňovat věci, služby, znalosti. Potřebujeme taková „vztahová ohniska“, protože nám zlepšují kvalitu života a protože v nich lidé mohou nacházet smysl. Čeští unitáři mají potenciál taková místa vytvářet a rozvíjet (jen udržovat by bylo málo!) – a dělat to „sakra dobře“. Jenom není jasné, jestli vědí, že ten potenciál mají.
Hlavní je, aby chtěli. Nesmí mít pocit, že je to nějaký nápad, který se jim snaží vnutit pražské ústředí. Bez tohoto základního předpokladu unitářská komunitní centra nevzniknou. Praha, Brno, Liberec, Ostrava, Plzeň a Teplice potřebují naléhavě podpořit místní lidskou provázanost a nejrůznější lokální iniciativy. Ale bude to jenom tehdy, když členové budou sami chtít, když v sobě najdou důvod, proč se do něčeho takového pouštět.
Nadšení, nebo naivita?
Unitářské obce mohou být součástí městské krajiny jako místa, s nimiž jejich sousedé počítají. Představme si to: Lidé z okolí do obcí pravidelně docházejí, protože se tam dějí zajímavé akce, třeba swapy rostlin, různé dílny, občas jen tak posezení u kafe. Možná se tam schází i nějaká místní iniciativa, třeba skupina nadšenců ze spolku Ukliďme Česko nebo ti nadšenci, co pořádají pro děti z ulice na jaře turnaje v ping-pongu a basketbalu. Většina jich dost možná na shromáždění nikdy nepřijde, ale někteří už říkají „naši unitáři“ a jeden pár uvažuje, že si u duchovního domluví svatbu.
Zní to hezky, což o to. Je důležité, aby unitáři nebyli podobně naivní jako kdysi my, co jsme chtěli ideální partu jako z knížek a komiksů. Čeští unitáři si musí k pojmům „komunita“ a „společenství“ zachovat stejnou otevřenost a nedogmatičnost, o jakou usilují ve všech ostatních myšlenkách. Je to důležité zvlášť proto, že špatné pojetí pojmu „milované společenství“ může vést k dogmatismu tak jako všechny ostatní pojmy (třeba i Bůh nebo Dobro). Současně se „komunita“ stává pro některé lidi módním slovem a móda pojmy vždycky vyprazdňuje, aspoň trochu.
Na jedné straně je potřeba mít spoustu nadšení, a na druhé je nebezpečné idealizovat si ten kýžený výsledek – a to je paradox. Není možné, aby se člověk „nenakláněl“ na tu nebo onu stranu.
Zároveň si každá obec bude muset ujasnit, jakou komunitu bude tvořit, jaké bude to centrum. Prakticky žádné se nebude „centrovat“ jen kolem samotných členů a jejich přátel, každé bude muset počítat s lidmi z „venku“ – a to nejen s těmi, kdo je využívají, ale i s organizátory. Tady už samozřejmě můžou vznikat střety zájmů, protože někdo musí mít rozhodující slovo. A pak je otázkou, jestli zásadní rozhodování svěřit někomu ze členů, nebo si na to „sehnat lidi“. Jak ukazují předešlé články, nabízejí se různé možnosti a kombinace. Výsledek bude určitě jiný, než jaká byla očekávání, jak už to bývá skoro se vším. Může být v něčem i mnohem lepší, než si kdo dovedl představit, ale každopádně jiný. Jiná bude i ta komunita a vztahy v ní, navíc se to všecko bude neustále měnit.
Příliš mnoho lidí se cítí osaměle, příliš mnoho lidí si nemá s kým popovídat. (Foto © pixabay.com.)
Komunitní centrum není náhradou za rodinu
Nemůžu to říct s naprostou jistotou, ale myslím, že je lepší, aby členové obcí neupínali ke komunitnímu centru velké naděje, hlavně pokud jde o vztahy. Zvlášť nebezpečné je, pro jednotlivce i celek, dělat si naději, že tu vznikne jakási „rodina“. Možná do komunitního centra budou chodit celé rodiny, možná nějací lidé díky setkání v komunitním centru vytvoří svoji vlastní rodinu, ale z místa setkávání různých lidí se rodina nevytvoří, a byť bude fungovat i o svátcích, nikomu rodinu nenahradí. Taková očekávání, stejně jako třeba naděje, že jim setkávání v centru vydrží pro zbytek života a že lidé ve vzniklé komunitě pro sebe budou celoživotně důležití, to je očekávání příliš velké, aby nedalo důvod k velkým zklamáním.
Potom si členové musí zodpovědně říct, nač mají momentálně síly, čas a peníze, a to tak, aby jim zbyla ještě nějaká rezerva. Když si člověk něco moc přeje, může se mu zdát možné vytvořit centrum lopatkami na písek… K uskutečnění plánu je nutné pořádně plánovat a odhadnout možnosti. Možná jde začít v malém a postupně přibírat nové aktivity.
Jak udržet rovnováhu mezi otevřeností a udržitelností?
Zásadní bude, jak moc bude takové centrum pojímáno jako služba lidem z „venku“ a do jaké míry bude obec od těchto lidí něco očekávat – a co to bude. Něco z toho mít musíte, jinak vyhoříte. Aspoň dobře strávený čas a dobrý pocit.
Například: je obec připravena na to, že její služby začnou někteří lidé využívat, aniž by je nějak opláceli? Jak to má vypadat, aby se členové necítili využití, až zneužití? Pokud bude na místě zdarma káva, sušenky, nebo dokonce budou někteří členové nosit „do placu“ bábovky a koláče, rychle se ta informace dostane k příslušníkům tzv. „holubí letky“ a ti je přiletí vyzobat. S překvapivou rychlostí se dovídají o všech místech, kde je něco zadarmo. Mohou přijít i tací, co budou chtít jen zadarmo využít WC nebo prostě obhlédnout, co by se mohlo hodit. A i když vynecháme ty nejhorší scénáře, vždycky se objeví lidé, kteří se budou v centru chovat jako konzumenti, tedy brát, ale ne dávat. Na ty se musí obec připravit a vymyslet si postupy, jak se nenechat vysávat: materiálně, ani psychicky. A není to nic proti sociální spravedlnosti, ale je to úvaha, jak zvládnout k té sociální spravedlnosti přispívat dlouhodobě.
Navíc jsou unitáři inkluzivní, otevření všem. Jak to ale udělat, aby se do centra směstnaly i takové typy lidí, které se vzájemně moc „nerýmují“? Tak třeba: několik starších paní si přijde posedět na kus řeči a do toho se objeví rodiče a menšími dětmi, které jako natruc budou dost ukřičené. Jak to udělat, aby se na omezený prostor vešli „všichni“? Upovídanost/uzavřenost, hlasitost / potřeba ticha, čistota/špína (třeba jen háčkování vs. vodovky), spiritualita/oddech, legrace/vážnost, to všecko a spousty dalších aspektů se mohou vzájemně rušit, ale taky skvěle doplňovat.
To se týká všech komunitních center. Co ale znamená, když má být takové centrum unitářské? Vlastně: bude to unitářské komunitní centrum, nebo komunitní centrum vedené unitáři? A jsme zase u základního konceptu a poslání.
Koneckonců nemusí vzniknout hned něco jako pražské Kácéčko nebo Žižkostel. Lze organizovat pravidelné „dny otevřených dveří“ mimo shromáždění, s programem, který přiláká i nečleny a umožní setkávání a povídání. Prostory některých obcí slouží jen jednou týdně, ke shromážděním. Kdyby obec hostila jakékoli setkání místních lidí, obsazenost prostor by se zvýšila o 100 %. Lze si koneckonců představit i jiné začátky. Třeba otevřené setkávání v parku, piknik „co kdo přinese“ s povídáním, společnou muzikou, s pozváním kamarádů na pétanque nebo jiné hry. Pokud se taková setkání osvědčí a začnou se opakovat, možná jejich účastníci začnou přemýšlet, jak v nich pokračovat i v zimě.
A kdoví, možná unitářské obce přijdou s něčím, co zatím nikdo nezkusil.
Text byl uveřejněn v časopise Tvůrčí život 2024/4.
