František Vladimír Lorenc (1872–1957) byl fenomenální polyglot, autor desítek knih, překladatel z mnoha jazyků, tlumočník, zakladatel a ředitel školy i léčitel, přesto je v Čechách skoro neznámý. Pokusím se shrnout důvody: F. V. Lorenc strávil v Čechách (tehdy součást Rakouska-Uherska) pouze prvních dvacet let života, pak utekl před rakouskou policií a tříletou vojenskou službou do Brazílie. Je u nás ovšem skupina lidí, kteří si ho velice váží, a to jsou esperantisté. Protože F. V. Lorenc byl prvním esperantistou v Čechách (a jedním z prvních v Brazílii) a je autorem první učebnice esperanta v češtině. Vydal ji v roce 1890, třetí rok po vyjití první učebnice vůbec, vydané vlastním nákladem tvůrcem esperanta Ludvíkem Lazarem Zamenhofem.
Od svého vystěhování se už do své rodné země nikdy nepodíval, přestože po rozpadu Rakouska-Uherska mu tady už nic nehrozilo. Dokonce byl oficiálně pozván k návratu do již svobodného Československa předsedou senátu Františkem Soukupem. Toto pozvání však odmítl.
Vliv na esperantismus a jazykové dovednosti
V Brazílii je ovšem Lorenc mnohem více ctěn: jeho jméno nese renomované nakladatelství Lorenz, v Porto Alegre existuje Lorenzův lingvistický institut, v Dom Feliciano, kde žil, nese jeho jméno knihovna a také tam má pomník. Kromě toho je mezi brazilskými spiritisty uznáván jako významné médium. Možná jste si všimli v předchozím odstavci jeho jména ve tvaru Lorenz, což chce vysvětlení: Po příjezdu do Brazílie si Lorenc své jméno poportugalštil na Francisco Valdomiro Lorenz. V článku toto budu respektovat a používat při popisu jeho činnosti v Čechách původní jméno, ale při popisu jeho života a činnosti v Brazílii jeho portugalskou formu.
František Lorenc se narodil v roce 1872 ve Zbyslavi, která je dnes součástí obce Vrdy. Jeho otec byl mlynářským dělníkem, proto prožil Vladimír dětství v chudobě. Byl druhým dítětem, měl čtyři bratry (z nichž jeden zemřel brzy po porodu) a jednu sestru. Svá studia začal na gymnáziu v Čáslavi, kam docházel pěšky (asi osm kilometrů), studium však musel přerušit z důvodu vážné nemoci. Pokračoval na gymnáziu v Kolíně, ale ani to nedokončil. Už v průběhu studia ohromoval učitele svým nadáním pro jazyky a jazykovými znalostmi. Tam se také seznámil s mezinárodními jazyky – nejprve se naučil perfektně volapük, následně i tehdy nové esperanto. V té době už znal většinu slovanských jazyků, uměl německy, anglicky – a dokonce ovládal i klínové písmo.
Cizí jazyky se nejen snadno učil; brzy se začal věnovat překladům, psaní básní a české žurnalistice. K té se dostal díky tomu, že jeho otec odebíral socialistické noviny, které neunikly jeho pozornosti, a myšlenka socialismu ho pak naprosto pohltila. To byl také hlavní důvod, proč nedokončil gymnázium a místo toho odešel v roce 1890 do Prahy, kde se intenzivně zapojil do dělnického hnutí, vstoupil do sociálnědemokratické strany a stal se pilným dopisovatelem sociálnědemokratických periodik. Nejvíce publikoval v časopisu Zář. V roce 1891 se stal spoluzakladatelem a následně redaktorem časopisu Omladina, kolem kterého se shromažďovala pokroková sociálnědemokratická inteligence a kromě problému sociálního útlaku se zabývala také otázkou nerovného postavení Čechů v Rakousku. Tím se samozřejmě dostal do hledáčku rakouské policie a byl často vyslýchán. Aby nedostal do problémů svého otce, který měl stejné jméno, přidal si druhé křestní jméno Vladimír. Ale i v Omladině měl problémy se staršími soudruhy, a tak se spolu s dalšími radikálními kolegy přemístil do revolučnějšího Kladna. V roce 1893 časopis Omladina z finančních důvodů zanikl, ale neformální skupina vzniklá kolem něj zůstala, pracovala dál a byla nazývána Omladina i podle časopisu.
Lorenc byl nejen vyslýchán, ale i odsouzen na deset dní do vězení, navíc mu hrozila tříletá služba v rakouské armádě, které se chtěl za každou cenu vyhnout, proto se rozhodl odjet do ciziny. Nejprve to zkusil ve Švýcarsku, ale odtud se vrátil. Ještě před nastoupením trestu mu pomohla náhoda: Rodina Maršálkova už měla vyřízeno vystěhování do Brazílie, ale jejich syn, stejně starý s Lorencem, s nimi odjet nechtěl, protože tady měl milou, kterou nechtěl opustit. Tak přijali Lorence jako náhradního syna a odjel s nimi jako Josef Maršálek.
Brzy po jeho odjezdu nastal velký proces s Omladinou, šedesát osm lidí bylo odsouzeno k dost vysokým trestům, a kdyby Lorenc neodjel, určitě by byl mezi nimi.
F. V. Lorenz se svými syny Waldomirem (stojící důstojník) a Paulem (1947). (Foto archiv Petra Chrdleho.)
V září 1893 odjel vlakem do Hrádku nad Nisou, přes hranice se vydal pěšky až do Žitavy (Zittau) a dále opět vlakem do Hamburku, kde se připojil k ostatním dvěma stům emigrantů, mezi nimiž bylo i dvacet českých rodin. Z Hamburku ještě poslal rodičům lístek se stručným textem „Osud mne unáší přes moře“.
Přestože v té době už Lorenc ovládal perfektně desítky jazyků, portugalština, kterou se mluví v Brazílii, mezi nimi nebyla. Měl ale štěstí. Loď měla mezipřistání v Lisabonu, kde přistoupilo dvanáct Portugalců. Další plavba trvala devatenáct dnů a to mu stačilo, aby pomocí nich zvládnul plynule mluvit portugalsky, což mu potom v Brazílii hodně pomohlo.
Útěk a nový začátek v Brazílii
Před přistáním se vrátil ke své identitě, jenom si své jméno poportugalštil. Pro následující období budu i v tomto článku používat toto jeho jméno – Francisco Valdomiro Lorenz –, které už si zachoval do konce života.
Devátého října konečně vstoupil na brazilskou půdu v Rio de Janeiru, ale už první pohled v něm vzbudil neblahé tušení. V přístavu byla spousta otrhanců, kteří na ně dost nepřátelsky pokřikovali „imigranti, Němci“, a brzy zjistil, že sliby, které dostali, vzaly za své. Zem se zmítala v revoluci a jejich zaslíbená země Rio Grande do Sul na jihu Brazílie a jejich sen o založení socialistické vesnice se rozplynuly. Následovaly jen posměšky, hlad a hledání alespoň nějaké obživy.
Chodili mezi nimi náboráři nabízející práci, a tak kdo uměl nějaké řemeslo, relativně brzy se uplatnil. To však nebyl případ Lorenze, proto se musel nechat najmout jako dělník do dolů na zlato poblíž města Ouro Preto (černé zlato), kde ho čekala namáhavá práce za minimální odměnu, která nestačila ani na obživu, a tak často zažil i hlad.
Vynechám další velice dobrodružnou a strastiplnou, rok trvající cestu Lorenze z Ouro Preto přes Pinheiro, přistěhovalecký dům v Cristalu a přes Porto Alegre do slíbené kolonie v São Feliciano, kde už se usadil natrvalo a začal budovat nový domov.
Jako všichni imigranti dostal přidělený pozemek, většinou porostlý lesem, který bylo nutno vyklučit, aby ho šlo zemědělsky využívat a postavit si tam obydlí. To nebyl dar brazilské vlády, ale půjčka s velmi výhodnými splátkami. Na rozdíl od Ria a okolí se tady nesetkal s žád- nými projevy nesnášenlivosti mezi domorodci a přistěhovalci, naopak, všichni si vzájemně pomáhali.
Nakonec tam dorazil jako jediný Čech, vět šinu imigrantů tvořili Poláci a mezi nimi si také našel manželku, o šest let mladší, sedmnáctiletou Idu Kraschewskou. V listopadu 1896 se jim narodil první syn, který po porodu zemřel. Celkem spolu měli třináct vlastních dětí (z toho deset zůstalo naživu), ale přijali ještě pět dětí po švagrech a několik sirotků.
Pokud jde o živobytí, věnoval se z počátku jako všichni zemědělství. V tom ale nebyl moc úspěšný, a tak k tomu brzy přibral učitelství. Nejprve po večerech po práci, ale pak už založil opravdovou školu, kde mu rodiče dětí platili, většinou buď vypěstovanými potravinami, nebo prací na jeho pozemku. Kromě toho už začal být známý jako překladatel, spisovatel a léčitel – homeopat.
Tady je asi vhodné uvést jeho jazykové znalosti. Jak jsem již zmínil, už na gymná- ziu udivoval znalostí jazyků (kromě slovan- ských znal latinu, němčinu, ruštinu, učil se i klínové písmo, volapük a esperanto, ale studoval i další včetně čínštiny). Na lodi cestou do Brazílie se naučil portugalsky, což následně uplatnil při pomoci českým a polským vystěhovalcům. V Brazílii jeho zájem o jazyky pokračoval, nejen o ty živé, ale i ty již mrtvé. Uvádí se, že ovládal celkem 104 jazyky. Existuje například záznam, že byl dotázán na přezkoušení v Porto Alegre (aby mohl učit na státní škole a dostávat příspěvek od státu), jestli umí také japonsky. Když přisvědčil, že ano, byl konfrontován s rodilým Japoncem, který dosvědčil jeho perfektní znalost.
Kniha o F. V. Lorencovi. (Foto Matěj Čihák.)
Duchovní rozvoj a literární odkaz
Zájem o jazyky se také projevuje v jeho literární tvorbě. Už v Čechách v roce 1890 vydal Esperanto por Bohemoj. V Brazílii začal tím nejpotřebnějším a vydal Gramatyka jezyka Portugalskiego a Slownik Polsko-Portugalski. Z portugalsky psaných děl uveďme alespoň Iniciação Linguística (Úvod do jazykovědy), Homeopathia Doméstica Brasileira (Domácí brazilská homeopatie) nebo A sorte Revelada pelo Horoscopo Kabalistico (Osud zjevený kabalistickým horoskopem). Z německy psaných Deutsch-Chinesisch, Chinesisch-Deutsch Wörterbuch, Deutsch-Japanisch, Japanisch-Deutsch Wörterbuch. V esperantu vydal například Klasifiko de brazilaj indianoj (Klasifikace brazilských indiánů) nebo Kom- pleta Gramatiko de la Tupia lingvo (Úplná mluvnice jazyka tupi).
Ve své tvorbě nezanedbával ani informování o českém kulturním prostředí v portugalštině: Chamas de Ódio e a Luz do Puro Amor (Plameny nenávisti a světlo čisté lásky) o Janu Husovi a jeho životní filozofii, Um Apóstolo de Progresso (Apoštol pokroku) o životě a díle Jana Amose Komen- ského nebo Pequena Antologia Tcheca (Malá česká antologie).
Stejně pestrá jako Lorenzova autorská díla jsou i jeho překlady. Do portugalštiny přeložil například O Labirinto do Mundo e o Paraíso dos Coraçöes (Labyrint světa a ráj srdce). Protože neměl k dispozici český originál, přeložil ho z rumunštiny. Velmi popu- lární se stal jeho překlad Bhagavadgíty, který do roku 2014 vyšel v šesti vydáních. Tento indický epos považovaný za „bibli“ hinduismu přeložil ze sanskrtu. A do portugalštiny překládal i z aramejštiny (např. novozákonní Kázání na hoře) a z hebrejštiny.
Velmi bohatý je seznam Lorenzových překladů do esperanta, z nichž jsou neopomenutelné například Diverskolora bukedeto (Pestrobarevná kytice), obsahující básně Kollára, Čelakovského, Sládka, Vrchlického, Hálka a dalších. Dále Bhagavadgíta s podtitulem Suplika kanto pri senmorteco (Vznešená píseň o nesmrtelnosti), Brazila antologio poezia (Brazilská básnická antologie) nebo Voĉoj de poetoj el la spiritisma mondo (Hlasy básníků ze spiritistického světa).
Při představování F. V. Lorenze není možné nezmínit jeho složitý duchovní vývoj a cestu k spiritismu, kterému zůstal věrný do konce života. V rodině a škole prošel katolickou výchovou, avšak už jako student měl velké problémy s katechety. Dokonce tím ztratil výhodné vyučování, když katecheta žaloval rodině žáka, kterého doučoval, že jejich syna doučuje bezvěrec s podivnými názory. Od té doby ho čekala bída a dokonce nemoc z podvýživy. Jako redaktor ve svých novinách ostře vystupoval proti kléru coby přesvědčený proletář a zanícený socialistický materialista.
Přesto cítil, že duchovně strádá, a hledal odpověď na otázky po smyslu života. Věnoval se studiu východoasijských náboženských doktrín, ale i judaismu včetně židovské mystiky, kabaly, také křesťanství, kde zejména Kázání na hoře v něm podnítilo filantropii, dále islámu a veškeré spirituální literatury, k níž se dostal.
Setkání se spiritismem
Ještě v Čechách se setkal i se spiritisty, kteří na něj kladně zapůsobili. Ocituji z jeho dopisu sestře:
„Milá sestřičko!
Večer jsem se vrátil z cesty třídenní, byl jsem v neděli na přednášce v Semilech a v pondělí mezi spiritisty ve Vojicích. Vrátil jsem se velice posilněn a potěšen; není snad lépe chápán pravý socialismus, než- li mezi těmito dobrými lidmi. Od nich by se měli naši ‚vynikající‘ vůdcové učiti, co je bratrství, volnost a rovnost. Mne v těchto krajích mají velice rádi. ‚Pokrok‘ se jim velmi líbí; dovedou také oceniti, co je prospěšno duši, a co ne.“
Po příjezdu do Brazílie se zapojil do spiritistického hnutí, kde byl velmi ctěn, a dokonce pro spiritisty dosud zůstal médiem. Dodnes jsou vydávána jeho díla Paprsky duchovního světla, Praktické lekce aplikovaného okultismu, Štěstí zjevené kabalistickým horoskopem a další. Dokonce po jeho smrti vyšla esperantská publikace Esperanto kiel revelacio (Esperanto jako zjevení), text, který posmrtně jeho médium údajně diktovalo příteli, který ho zaznamenal čitelně, přestože se nikdy esperanto neučil.
Další neopomenutelnou stránkou osobnosti F. V. Lorence jsou mezinárodní jazyky. Nejprve se naučil volapük, dokonce poslal jeho tvůrci Schleyerovi své básně a překlady Rukopisů zelenohorského a královédvorského. Dostal odpověď, v níž mu Schleyer udělil titul poedan (básník). Následně poznal esperanto, pro které se nadchnul, a nejen se ho naučil, ale i napsal a v Čáslavi sám vydal učebnici esperanta pro Čechy hned tři roky po jeho vzniku (tedy v roce 1890). Po schizmatu v esperantském hnutí a vzniku ida (reformované esperanto) se pustil, už v Brazílii, do jeho studia a vydal portugalsky učebnici Lingua Ido. Gramatica e Dicionario (Jazyk ido. Mluvnice a slovník). Brzy se však vrátil k esperantu, které považoval za mnohem dokonalejší, a tomu už zůstal věrný až do smrti.
Toto jeho nadšení pro mezinárodní dorozumívací prostředek, který sám nepotřeboval, protože se domluvil všemi jazyky, jež mohl potkat, pramení pravděpodobně z díla J. A. Komenského, kde pochopil jeho důležitost, a tak se mu intenzivně věnoval.
Kdyby nebyly hmatatelné důkazy ve formě jeho rukopisů v muzeu v Dom Feliciano a důvěryhodných svědků jeho aktivních jazykových znalostí, považoval bych život a dílo F. V. Lorence za legendu. Je naprosto nepředstavitelné, jak mohl na zapadlé vesnici, bez přístupu ke knihovnám vše dokázat, když se navíc musel tvrdou prací postarat o živobytí pro svoji početnou rodinu. A toto také spiritisté považují za důkaz, že musel být spojen s nějakými médii, protože jiné vysvětlení neexistuje.
Mezinárodním jazykem se Komenský zabývá jednak teoreticky v díle Via lucis a v pátém dílu Všenápravy věcí lidských, Panglottia, dokonce mj. představil i základy dvou mezinárodních jazyků jako praktický příklad.
Jako závěr tohoto stručného pojednání o F. V. Lorencovi ocituji bývalou ředitelku Kulturního domu imigrantů v Dom Feliciano z jejího článku Francisco Valdomiro Lorenz – um homo Sábio (FVL – moudrý člověk).
„Francisco Valdomiro Lorenz byl, jak známo, intelektuál, učitel, filozof, homeopat, spisovatel (publikoval sedmdesát čtyři knih), překladatel, astronom, astrolog, polyglot (ovládal více než sto jazyků), esperantista, filantrop, mistr zednářské lóže, vrchní představitel ezoterického kroužku Pensamento v Rio Grande do Sul, doktor kabalistického řádu rosekruciánů a věhlasné médium.
Kariéra homeopata
Byl pro své okolí velkým přínosem a jako lékař-homeopat bylinami uzdravil mnoho lidí. […] Když se v roce 1918 v Brazílii rozmohla tak zvaná španělská chřipka, jíž padlo za oběť také mnoho Brazilců, v Dom Feliciano a jeho okolí nebyly oběti na životech, protože Lorenz vyvinul nějakou vakcínu, aby zabránil nástupu epidemie. Francisco Valdomiro Lorenz byl pro Dom Feliciano skutečně velmi významným mužem, který nešetřil silami, aby pomáhal lidem. Přišel do kolonie společně s přistěhovalci, většinou Poláky. Když viděl jazykové problémy, s kterými se potýkali, vypracoval učebnici a slovník portugalštiny, aby se snáz v této zemi s pro ně cizím jazykem lépe dorozuměli. A jen připomínám, že byl Čech, a ne Polák.“
Pro bližší seznámení se s životem a dílem F. V. Lorence doporučuji publikaci Vlastimila Novobilského František Vladimír Lorenc: Svědectví o životě a díle neobyčejného člověka, KAVA-PECH 2017, 151 stran.
Text byl uveřejněn v časopise Tvůrčí život 2023/5.
