Ne nadarmo dr. Eduard Tomáš začínal dokument o trvalém štěstí slovy „není trvalého štěstí
v žádném předmětu světa, je v nás“.
Život projevený podléhá neustálé přeměně, vše projevené je nestálé a proměnlivé, oproti tomu je stálý jedině zdroj života samotného, Esence života, Zdroj, ze kterého vše vyvěrá a který je pravou příčinou vzniku všeho projeveného. Klidem a ponořením se do sebe setkáváme se postupně
s Podstatou bytí, která se i skrze nás, stejně jako skrze naše bližní a celý vesmír projevuje. Jestliže postupně poznáváme základ života v sobě, rozpoznáme základ života jako takového. Při ponoření opakovaném si začneme ujasňovat, že se jedná o podstatu, která nemá barvy ani tvaru, chuti ani vůně a není nijak velká při své nekonečnosti. Nejde do ní nic přidat a nemůže být ani umenšena. Je projeveným prostupující a přitom neviditelná. Nemá formy ani váhy a slov výstižných pro zdroj života příliš není…
Poznání vnitřní podstaty
Snad by se dalo říct, že se podobá pojmům jako láska, bytí, vědomí, blaho, vnitřní zdroj, pramen života, podstata života… Že nás miluje jako Bůh otec, který dbá o každé ze svých milovaných dětí, a stejně jako se děti mohou obracet k otci, tak i my se můžeme obracet na Boha, otce Vnitřní skutečnosti. Moudrý a osvícený život spočívá v uvědomování si a prožívání toho věčného v nás při současném chápání jevů projevených, se kterými vyváženě a nepřipoutaně hospodaříme.
Život v kontaktu s vnitřní trvalou pravdou je velmi naplňující. Být v kontaktu s věčnou láskou Boží umožňuje nenechat se pohltit projeveným světem. Umožňuje najít pevný a stabilní bod ve vesmíru, který je nám vždy nablízku, tolik nablízku, že ničeho přítomnějšího není, přesto však mnohdy zůstává nepoznán. Život s uvědomělou vnitřní skutečností nám také ukazuje pravý zdroj lásky, zdraví a nadčasovosti. Ukazuje nám svůj neomezený přesah a pomíjivost ega, což vede k neustálé pokoře a umírněnosti.
„Byl jsem tu, jsem tu a budu tu jako Bytí, Existence a Blaho vnitřní skutečnosti neustále.“ (Foto © pixabay.com.)
Cesta k věčné lásce
Svět projevený je pouhým odleskem světa neprojeveného, a nemusíme ho proto brát tolik vážně, jako kdybychom podstatu života neznali. Projevený svět může být radostnou hrou nebo alespoň nerušící kulisou projeveného života, stejně tak i odleskem božím, kdy do projeveného světa promítáme Boží ctnosti a necháváme vnitřní kvality pracovat skrze nás pro blaho světa.
Podstata je v tobě milý příteli, bez ní by života ve tvém těle nebylo.
Neváhej a nepochybuj o ní, ona tě miluje a tvoří.
Miluj ji i ty, milý příteli. Ona je vždy s tebou. Nikdy tě neopouští.
Seznam se s ní důkladně. Miluje tě láskou věčnou.
Láskou prostupující životy i krajiny. Láskou nadčasovou, prostupující časoprostory.
Seznam se s ní prosím, pak už samoty není. Prožíváš s ní podstatu života vesmíru.
Je v tobě a tebou, nenech se zmýlit, najdeš ji v sobě.
To věčné, nestárnoucí, nemládnoucí, věčně stejně radostné.
Ano, láska nestárne. Ta skutečná, vnitřní, duchovní Láska je stále v nás, stejná v dítěti, školákovi i starci. To hluboké v nás, co prožíváme, má stále stejnou esenci. Není to nádhera být v sobě svědkem nekonečnosti a nemuset se již upínat na vždy proměňující se projevený svět? Pokaždé když se zklidníme, můžeme se ponořit do trvalé skutečnosti Bytí, věčně mladé, věčně přítomné. Mistři ji pak dokáží vnímat neustále, být si jí vždy vědomi. Nevědomci naopak krouží okolo a zatím ji poznali jen na povrchu, nevstoupili do ní a nerozpoznali se v ní, do té doby, než ji poznají, pokládají projevený, měnící se svět za jediný skutečný.
Však pro tento vstup do věčného je třeba dobré, čisté srdce. Nenucená etika, morálka a čistý charakter, přání dobra a odpuštění a touha po poznání, to vše patří ke zralosti člověka, která umožní vnitřní seznámení se s Věčným v nás.
Mudrc v okamžiku své smrti promlouval takto k bližnímu svému:
„Neplač, já nikam neodcházím, jsem ve všem a vším, princip života a podstata, kterou Jsem, je tu, byla tu a bude tu stále. Pláčeš, příteli, nad starým tělem, které zaslouží odpočinku. Podstata, která k tobě promlouvá, je věčná a je i tvojí podstatou. Neplač proto, drahý příteli, pro mé skomírající, polomrtvé tělo. Uvědom si raději to Věčné v nás, tam nalezneš trvalého domova nad čas i prostor.
Byl jsem tu, jsem tu a budu tu jako Bytí, Existence a Blaho vnitřní skutečnosti neustále. Jsem vědomí, které prožívá v tobě stejně, jako prožívá ve všech ostatních bytostech. Jsem láskou, protože láska Boží je nekonečná.
Najdeš mě v sobě, milý příteli, vnímej mne jako svou vnitřní podstatu. Tvá i má je stejná. Nenaříkej nad ubohým tělem… Skutečnost se nemění a nikam neodchází, nemá barvy, tvaru a není na ničem závislá, už vůbec ne na tomto skomírajícím těle, které se brzy rozplyne v neustálé proměně světa.
V lásce svého Srdce mě hledej, tam mě nalezneš teď i po mém odchodu jistojistě…“
Text byl uveřejněn v časopise Tvůrčí život 2023/5.
