Jedním z podnětných témat k zamyšlení je poslání duchovního a jeho proměny v průběhu času. Nabízí se proto pohled na české unitářství a úvaha nad tím, jak se charakter duchovenské služby vyvíjel v historii a jak vypadá dnes.
Tento článek není odbornou studií, která by vyžadovala hlubší analýzu. Jedná se spíše o vystižení hlavních specifických rysů jednotlivých období, zamyšlení nad klíčovými důvody, proč měla duchovenská služba v českém unitářství svou jedinečnou podobu, a připomenutí některých důsledků, které z toho vyplývají.
Základní vhled do duchovenské služby v NSČU
Zabývat se budeme až na několik výjimek profesní podobou duchovenské služby, byť od počátku je v našich společenstvích přítomná a důležitá také služba laiků. Ti byli a jsou na úrovni jednotlivých skupin nebo obcí pověřováni určitými segmenty duchovenské práce, odváděli a odvádějí zde velmi prospěšnou činnost, nicméně pro profesionální výkon duchovenské služby nebyli kvalifikováni. Těchto laických, pomocných či neordinovaných duchovních nebo také laických kazatelů (těmito termíny byli v NSČU nejčastěji nazýváni) působilo v naší společnosti v průběhu času mnoho desítek, málokterý z nich měl však výraznější vliv na samotnou podobu a pojetí duchovenské práce. Ty, kteří jej podle mého názoru měli, si dovolím v dalším textu zmínit navzdory faktu, že do sledované skupiny duchovních nepatří.
V naší historii od založení po současnost jsme měli a máme celkem přes dvě desítky ordinovaných, tedy k profesionální duchovenské službě oficiálně určených duchovních, mezi nimi pět žen. Podrobnější vysvětlení si ale zaslouží už sám termín ordinovaný duchovní, který jsem v předchozí větě použila poměrně zjednodušeně a nepříliš přesně. Ordinace znamená latinsky ustanovení (v našem případě duchovního do jeho duchovenské funkce). V některých církvích je ordinace posvátným aktem (například v protestantských církvích), nebo dokonce svátostí (církve pravoslavná a římskokatolická), v jiných je to termín užívaný méně fatálně – pro pověření duchovních ke službě v dané církvi či náboženské společnosti. Tak tomu bylo a je i v pojetí českých unitářů, byť v dobách komunistického režimu tento termín z Unitarie dočasně vymizel. Pro zjednodušení však budu v tomto článku používat termín ordinovaný duchovní i pro ty z našich duchovních, kteří byli „ustanoveni“ nebo „uvedeni do úřadu“, tedy na návrh NSČU získali nezbytný státní souhlas k výkonu plnohodnotné duchovenské služby mezi lety 1950 až 1989.
Mnozí z ordinovaných duchovních v NSČU působili desítky let, dva dokonce déle než půl století (Bohdana Hašplová a Miloš Mikota). V podstatě polovina ze všech (zahrneme-li i N. F. Čapka s dvaceti lety služby) pro nás v duchovenské roli pracovala či pracuje čtvrt století nebo déle. Druhá polovina naopak zahrnuje duchovní s výrazně kratší službou – pět jich působilo v NSČU maximálně dva roky, zbylých šest pak nejvýše jedenáct let (Jaroslav Šíma). Délkou služby ovšem dost dobře nelze měřit význam, který pro nás jednotliví duchovní měli (mají), protože někteří z těch, co se z hlediska stoleté historie NSČU ve službě jen „mihli“, zanechali velmi výraznou pozitivní stopu (například Drahomil Špale s pouhými dvěma roky aktivní služby).
Část z našich duchovních byla ordinována u nás, tedy přímo v NSČU (jedenáct duchovních), jiní na některé unitářské teologické fakultě v zahraničí (šest duchovních), další se k unitářství dostali až druhotně, nejprve sloužili jiné církvi, zejména husitské (pět z ordinovaných duchovních).
N. F. Čapek v netypickém pojetí duchovenské role v rámci jedné z letních škol Svobodného bratrství, druhá polovina 20. let 20. století. (Foto Archiv Meadville Lombard Theological School, Chicago.)
Zajímavé je také podívat se na to, ve kterých érách jsme nové duchovní do svých řad uváděli. Období největšího rozkvětu v tomto ohledu bylo mezi lety 1930–1955, kdy jsme uvítali deset duchovních. Častěji pak k ordinacím docházelo – vcelku logicky – až po sametové revoluci (dosud se jedná o deset duchovních). To jsou vcelku srovnatelná čísla, nedá se to ovšem srovnávat z hlediska naší vlastní systematické práce na výchově a vzdělávání kandidátů na duchovenskou práci. Zatímco v prvním uvedeném období jsme z oněch deseti plných devět našli ve vlastních řadách a systematicky je vzdělali a vychovali k duchovenské práci včetně například zajištění zahraničních studií a podobně, po revoluci se tohle týkalo jen tří duchovních, ostatní přišli takzvaně zvenčí.
Bohužel musím konstatovat, že nikdy, až do roku 2017, kdy vznikla Unitářská akademie, jsme neměli žádný (natož jednotný nebo delší dobu platný) systém pro vzdělávání budoucích duchovních. Pravda, existovaly různé pokusy jej vytvořit mezi lety 1939 až 1944, ale spíš šlo o školení aktivních členů pro role laických duchovních než vzdělávání profesionálů.
Z tohoto pohledu a se znalostí stoletého vývoje, který naši předchůdci samozřejmě neměli, se jako nejprozíravější z různých dobových přístupů jeví dva. Buď nechat vhodné kandidáty absolvovat plnohodnotné (a dodejme časově i finančně velmi nákladné) studium na zahraničních unitářských seminářích (tím prošli oba manželé Hašplovi, historicky první unitářští ordinovaní duchovní v NSČU, a Petr Samojský s Ivou Fišerovou – naopak dva z posledních), nebo v NSČU zajistit kandidátům základ studia a praxi pod vedením zkušených a v unitářské tradici vyrostlých duchovních a doplnit to alespoň půlročním intenzivním studiem na zahraničním semináři nebo na několika z nich. To byla oproti předchozí variantě relativně levná a velmi funkční vzdělávací struktura sdružující jak znalost českého prostředí, tak dostatečně dlouhý čas strávený v zahraničí, nutný pro hlubší proniknutí do prostředí mnohem profesionálnějších unitářských organizací. Toto schéma vytvořil a do praxe úspěšně uvedl Karel Hašpl, z mého pohledu nejsystematičtější vůdce, kterého NSČU kdy měla, a stihli jím projít Václav Žižka, Miloš Mikota, Dušan Kafka, Vladimír Vrána (a Hvězdoň Kafka), než se tento nadějný záměr zcela zhroutil neprodyšným uzavřením železné opony oddělující východní blok poválečné Evropy od svobodného západního světa. K velké škodě NSČU se poslední jmenovaný, Hvězdoň Kafka, který v té době studoval v USA, již do své vlasti nevrátil a stal se ordinovaným duchovním americké unitářské asociace.
Určitá nekonzistentnost a diskontinuita v přístupu jednotlivých duchovních ke své práci během existence naší organizace není dána ani tak samotnou liberálností českého unitářství, ale bohužel především tím, že požadavky na to, co má znát a umět ordinovaný duchovní, i způsoby, jak se jím mohl stát, byly v různých obdobích dramaticky odlišné (někdy až povážlivě snadné) a často bohužel převažoval citelný nedostatek jakýchkoli kandidátů, natož vhodných, nadějných, nad možností si vybírat. Na rozdílném způsobu práce našich duchovních bylo a je také pochopitelně hodně znát, jestli byli vyškoleni v zahraničí, vyrostli v naší tradici, nebo k ní přišli až druhotně.
Pojďme se nyní podívat na jednotlivé etapy vysledovatelné ve vývoji duchovenské služby v NSČU trochu podrobněji.
Norbert Fabian Čapek a jím utvářené vlastní pojetí duchovenské služby
Zabývat se počátky české unitářské duchovenské služby je poměrně jednoduché. Není totiž nutné sledovat množství duchovních, pestrost jejich práce ani sílu jejich vlivů, k vystižení podstaty se stačí věnovat jediné osobnosti – N. F. Čapkovi. Ten sám před založením NSČU prošel velmi zásadními proměnami své duchovenské práce (od prvních nadšených mladických a laických kazatelských pokusů přes nedokončené studium na kvalitním hamburském baptistickém semináři, ordinaci na baptistického kněze a intenzivní plodné působení ve službách této, v našich zemích se teprve usazující církve až nakonec po příklon k unitářství, s nímž se hlouběji seznámil v USA). Stalo se to v Čapkově poměrně zralém věku, a tak není divu, že se svými znalosti a zkušenostmi byl od počátku rozhodnutý nepřejímat pro svůj záměr vytvořit svobodomyslnou náboženskou organizaci v mladičké Československé republice nic bez důkladného uvážení, jak to bude fungovat jemu samotnému i v prostředí českých zemí. Bylo jen logické, že vědomě formoval poměrně specifický způsob duchovenské služby: už proto, že původně ani nechtěl, aby jím založená organizace usilovala o status státem uznané církve. V podstatě se dá říct, že klasické pojetí kněze křesťanských církví (z nichž sám vzešel) mu bylo zcela cizí: „Prostředníky mezi Bohem a lidmi ve smyslu starých církví […] ve Svobodném bratrství nehledejme, pokud se však jedná o vzájemnou pomoc a radu, měl by se v duchu Svobodného bratrství každý člen považovat za povolaného k bratrským službám v rámci prostředků, jimž vládne.“ Psal Čapek v roce 1925.
K naplnění této myšlenky, totiž aby každý člen byl co nejlépe schopný poskytnout dalším bratrské služby – dnes bychom řekli zejména pastorační péči –, založil Čapek takzvanou Rádcovskou školu, poprvé otevřenou roku 1924. Byl to v podstatě podpůrný kurz pro aktivní členy z celé republiky, probíhal korespondenčně a byl zaměřený zejména na psychologická témata a seberozvoj. Kurz běžel s přestávkami až do poloviny 30. let. Někdy je považován i za cosi jako školení na úrovni laických duchovních, spíš šlo však opravdu o podporu vzdělání aktivních členů, z nichž se mohli rekrutovat (ale příliš se to nedělo) vůdčí osobnosti různých lokálních skupin. Součástí rádcovského vzdělávání byly hlavně dějiny unitářství, ale také třeba řečnictví. Toto vše plně odpovídá vědomému potlačení role duchovních (byť se paradoxně sám Čapek stal v podstatě příkladem unitářského duchovního a byl za něj členy přirozeně považován; vnímali jeho velké charisma a spatřovali v něm vysokou duchovní autoritu).
O něco jiné to pochopitelně muselo být ve chvíli, kdy jsme začali usilovat o registraci jako státem uznaná náboženská společnost. Tehdy poprvé se oficiálně v naší organizaci objevuje funkce duchovního. V první ústavě z roku 1930 se hovoří o oddělení duchovní správy a o přednostovi v jejím čele, který je zároveň duchovním správcem a musí vyhovovat podmínkám daným tehdejšími právními předpisy. (Ostatně i termín duchovní správce pro českého unitářského duchovního, užívaný až do roku 1990, byl převzat z citovaného zákona.) K působnosti duchovního správce patřil zejména styk s úřady, církvemi a náboženskými společnostmi a vystavování úředních listin. Pouze jednoho duchovního správce jsme v té době měli proto, že existovala jen jedna obec (s celorepublikovou působností), ovšem kromě výše zmíněného styku se státní správou mohl veškeré činnosti delegovat na jiné osoby. K tomu se až v další verzi ústavy, téměř o dvacet let později, přidává podrobnější určení, že lze mít více duchovních správců, přičemž každého z nich musí ustanovit ústřední správní sbor (k tomu stále patřila nutnost jeho schválení státní správou). I potom platilo, že jednotlivé úkoly mohli duchovní správci se souhlasem správního sboru delegovat na jiné členy obce, kteří se jim k tomu zdáli způsobilí.
První ordinovaní duchovní českých unitářů
Do období, kdy byla státem schvalována první ústava NSČU a probíhala transformace spolku (Svobodného bratrství) na náboženskou společnost (českých unitářů), spadá také první ordinace našich vlastních duchovních. (Čapek nikdy nebyl ordinován na unitářského duchovního – měl původní baptistickou ordinaci z roku 1895.) Stalo se to na unitářské univerzitě Pacific Unitarian School (dnešní Starr King School for the Ministry), založené v roce 1904, kam odjeli studovat roku 1926 Karel Hašpl a o několik měsíců později Bohdana Čapková. Ordinaci získali 7. května 1930. Třetím žhavým kandidátem na duchovenskou službu byl Hašplův kolega, blízký a přesně o rok mladší přítel Václav Žižka. V roce 1929 byl na půl roku vyslán na unitářskou kolej do Manchesteru a Čapek se zde poté osobně účastnil jeho projevu na závěr studia. Žižka se vrátil roku 1930, ve stejnou dobu jako Hašplovi. Nikdy však nebyl ordinován, tedy ho nelze mezi duchovní zařadit, pro NSČU však v podstatě deset let plnil stejnou práci jako Hašpl a počítalo se s ním jako s prvním duchovním sloužícím nastálo mimo Prahu – v Plzni. I když se Žižka nakonec řízením osudu duchovním nestal, spolu s Hašplovými jde na jeho příkladu výborně ukázat již zmíněný nový trend z doby, kdy už Čapek vážně uvažoval o transformaci na náboženskou společnost: totiž nechat kandidáty na duchovní vzdělávat na nejproslulejších zahraničních unitářských vysokých školách.
Svatba manželů Hašplových na Pacific Unitarian School for the Ministry (dnes Starr King School for the Ministry) 1. května 1928. Zde byli také oba o dva roky později ordinováni na duchovní. (Foto Archiv NSČU)
Hašpl byl výraznou osobností, v systematičnosti práce podle mého názoru výrazně předčil Čapka, a pokud ten dal českému unitářství dynamický rozlet a ideové základy, Hašpl dokázal onen rozlet ukotvit, stabilizovat, utřídit a promyšleně předávat dál. Nebyl jistě tak charismatickým vůdcem jako Čapek, ale dokázal plánovitě pracovat s jednotlivci a učit je umění duchovenské služby. Bohdana nebyla výraznou duchovní, a to ani vlastní osobností ani svým pojetím služby, ovšem pro NSČU pracovala nejdelší dobu ze všech našich duchovních a její přítomnost až do roku 1989 dodávala velmi potřebný pocit stability ve velmi nejistých dobách. Zvládala i tíhu toho být Čapkovou dcerou a nést tento odkaz důstojně dál. To je myslím mnohdy těžší úkol než být „jen“ sám sebou.
Ještě je nutné zmínit – podobně jako Žižku – další osobnost počátků českého unitářství, která se rovněž nestala ordinovanou duchovní, ale přesto je za ni uznávána, byť spíš ve světě – a to Máju Čapkovou. Mája svému muži od počátků až do svého odchodu do USA v únoru 1939 velmi pomáhala v jeho práci pro (budoucí) české unitářství a velice aktivně se angažovala v tom, čemu dnes říkáme péče o chod obce. Nicméně jádro samotné duchovenské role, tedy vedení shromáždění, u nás nikdy nevykonávala, to pak až na krátký čas ve 40. letech v USA.
A ještě jedna výrazná postava, která velmi pozitivně, byť krátce, ovlivnila české unitářství, patří do této kapitolky, totiž sociolog Jaroslav Šíma. V povědomí českých unitářů je zapsán spíš jako tvůrce několika našich vzdělávacích projektů, do nichž byl schopen zapojit i renomované vědecké instituce, a ten, kdo prosadil výuku unitářského náboženství na několika pražských základních i středních školách, on byl však rovněž historicky prvním naším duchovním, který byl ordinován přímo v Čechách. Stalo se tak během nedělního shromáždění 2. června 1935 a ordinaci vedl sám Čapek. Do vývoje duchovenské služby NSČU se ovšem Šíma výrazněji nezapsal a lze se jen domýšlet, zda to nebyl i částečně účelový krok – při prosazování poměrně ctižádostivých projektů jménem NSČU s přesahem do veřejného života se Šímovi mohlo lépe vystupovat jako ordinovanému duchovnímu (ostatně měl ambice uplatnit se i v čele laického vedení NSČU, ty se mu však nenaplnily). Po druhé světové válce se Šíma s NSČU rozešel, stal se členem KSČ a jeho kariéra se začala ubírat jiným směrem.
Ordinace Dr. Jaroslava Šímy na unitářského duchovního roku 1932. Byl prvním naším duchovním ordinovaným v Čechách. (Foto Archiv NSČU)
Duchovní se zahraniční studijní zkušeností v předválečné době
Všechny tři duchovní, které je zde třeba uvést, Miloše Mikotu, Dušana Kafku a Vladimíra Vránu, spojuje osobnost Karla Hašpla. To on je vzal takzvaně pod svá křídla a díky práci s nimi i díky osobním kontaktům v zahraničí jim výrazně pomohl dorůst do zajímavých postav naší duchovenské služby. Mikota i Kafka pocházeli z rodin, které patřily k zakladatelským již ve Svobodném bratrství, oba v Unitarii vyrůstali od raného dětství – a navíc byli bratranci. Oba se velmi angažovali již v organizaci naší mládeže.
Mikota (o tři roky mladší) byl velmi akční, již jako mladý velmi úspěšně vedl několik kroužků nedělní školy a záhy začal také aktivně pomáhat se zakládáním a rozvojem mimopražských středočeských odboček – to jeho pílí vyrostly takřka přes noc například Velvary. Je ovšem pravda, že na Mikotův růst měl přímý vliv i sám Norbert Fabian Čapek. Dušan Kafka byl naproti tomu spíše studijní typ, lákaly ho jazyky. Už střední školu odešel studovat do zahraničí, do Ženevy. Po návratu absolvoval na Karlově univerzitě práva a znovu se zapojoval do dění v NSČU.
Mikota byl od mládí v NSČU na menší úvazek zaměstnán a k ordinaci v podstatě dlouhodobě směřoval (musel si kvůli tomu doplnit vysokoškolská studia). Stalo se tak těsně po válce, v září 1945. Teprve potom (během války to nebylo možné) získal stipendium na zahraničních unitářských univerzitách, v Chicagu a následně v Oxfordu. Kafka to měl opačně, nejprve studoval v zahraničí (s Mikotou se střídali) a pak dosáhl ordinace – v červenci 1949. Oba dva ordinoval Hašpl. To už se nad svobodnou Československou republikou i svobodnou Unitarií stahovaly mraky.
Vrána, který se na rozdíl od Mikoty a Kafky stal naším členem až jako teenager, se Hašplovi osobně jevil pro duchovenskou kariéru jako nejnadějnější z nich. V podstatě si ho vybral jako svého nástupce. Po návratu z vojenské služby Vránu NSČU roku 1946 zaměstnala, už s tím, že se začal systematicky připravovat na službu duchovního. Kromě toho se spolu s Hašplem velmi obětavě zapojoval do práce pro Unitářskou pomocnou službu. V té době také absolvoval první z pro něj zamýšlených zahraničních pobytů, dva měsíce v Manchesteru. Další byl plánován na rok 1948 v Chicagu, poté, co se měla vrátit první vlna našich studentů, totiž Mikota a bratři Kafkovi. Ordinován byl v říjnu 1948, rovněž Hašplem, a měl se ujmout služby pro celou jihočeskou oblast s centrem v Táboře. Jenže Vránovo levicové smýšlení se v této turbulentní době čím dál víc a velmi rychle radikalizovalo, až se nakonec s NSČU zcela rozešel. Pro Hašpla to bylo velmi bolestné (protože velmi osobní) zklamání.
Mikota a Kafka naopak vytrvali, oba v podstatě až do konce svých životů, a oběma (i když každému z nich v jiné době) po jednu etapu našich dějin v podstatě ležela na bedrech tíha budoucnosti celé NSČU.
Dušan Kafka se po odchodu Karla Hašpla na odpočinek v roce 1958 stal ústředním duchovním správcem NSČU a na této pozici působil až do roku 1990. Nebyla to příliš vděčná role: Pokud bylo cílem, aby NSČU oficiálně fungovala, musel být zadobře se státní mocí. Státní bezpečnost Dušana Kafku vedla ve svých spisech jako tajného spolupracovníka. Na druhou stranu dokázal po dlouhá desetiletí až do sametové revoluce NSČU udržet funkční, což rozhodně nebylo jednoduché. Samozřejmě se tímto pro jakékoli porevoluční působení diskreditoval, navíc mu v té době již selhávalo zdraví. Oprostíme-li se však od nánosů politikaření, byl Kafka bezesporu velmi dobrým duchovním, který stále ctil čapkovskou tradici, v níž vyrostl, navíc obohacenou obrovským vlastním rozhledem a znalostmi. Z jeho dochovaných ryze duchovenských textů je znát, že unitářskému étosu formovanému ještě ve svobodných dobách velmi dobře rozuměl. (Po této generaci duchovních toto dosud přímé spojení s tím, co jsme byli až do 50. let 20. století, bohužel načas zcela vyprchalo.)
Zatímco Kafka se angažoval v ústředí, Mikota po druhé světové válce jako duchovní velmi nadějně rozvíjel místní skupinu (a od roku 1950 obec) v Brně. Jeho slibné působení však přerušil uměle vykonstruovaný politický proces, během něhož byl Mikota odsouzen za sdružování proti republice. Několik let strávil ve vězení, několik dalších pak podružnými dělnickými pracemi, než mu bylo roku 1966 umožněno vrátit se k duchovenské práci. Pro obec v Brně i NSČU pak vykonal ještě mnoho záslužného, například i v tom, že vedle něj mohla do nových, opět svobodných časů vyrůst nová mladičká duchovní Jarmila Plotěná. Důležité je také zmínit, že jako jeden z mála našich duchovních dokázal Mikota i ve velmi pokročilém věku stále mít na paměti, čemu ho naučili Čapek s Hašplem před mnoha desetiletími, totiž jak moc důležitý je kontakt se zahraničním unitářským světem. Nepřehlížel tento zdroj inspirace a zprostředkovával jej skrze vlastní překlady důležitých soudobých textů, především z britského prostředí, českým unitářům. Po roce 1989 zůstal v NSČU z našich zkušených duchovních jako jediný. Na něm zůstalo, aby se pokusil o udržení určité kontinuity v této profesi, provázanosti s tím, jaké bylo české unitářství ve svých počátcích, nepřekryté a nepokřivené působením totalitního státu. Tento nesnadný úkol splnil.
Duchovními v poválečném státě
Těsně po druhé světové válce se mezi členy NSČU nově objevili dva přátelé z jihu Čech, v podstatě vrstevníci Karla Hašpla, nadšení pro svobodnou duchovní cestu: František Ondřej Lexa a Emil Muk. František Lexa byl těsně po válce okouzlen dílem a osobností N. F. Čapka a Emila Muka přesvědčil, že se oba musejí stát unitáři. Společně uspořádali v březnu 1946 přednášku K. Hašpla v Besednici, místě, které mělo sotva tisíc obyvatel, a tím věci nabraly až neuvěřitelný spád. Tamní obyvatele unitářství velice zaujalo a ještě v témž roce měla místní unitářská skupina na padesát členů. V dalším již přes sto. Muk i Lexa se od počátku intenzivně angažovali v jejím vedení a Lexa, který se více zajímal i o práci duchovenskou, se tu logicky záhy stal pomocným duchovním.
Poté, co se čerstvě ordinovaný Vladimír Vrána, který byl určen k službě právě pro jihočeskou oblast, náhle zřekl celého svého působení v NSČU, bylo ústředí NSČU vlastně rádo, že je zde sice neškolený, ale velmi zapálený Lexa, navíc ochotný doplnit si potřebná studia a zkusit duchovenskou práci dělat profesionálně. Okamžitě na tom začal pracovat: Přestěhoval se do Prahy, zapsal si předměty na pedagogické i husitské bohoslovecké fakultě, působil kromě Besednice i v kladenské skupině.
V té době byl ještě ve hře Hašplův velký projekt rozvoje NSČU prostřednictvím uměle založených oblastí a nových obcí, pro něž doufal získat ideovou i finanční podporu státu (byla to bohužel velmi utopická představa). Jenže v roce 1950 se začalo ukazovat, že církve nebudou zrovna oblastí, kterou by nový socialistický stát chtěl rozvíjet, spíš právě naopak – naděje na růst vzaly za své a unitáři byli rádi, že mohli ustavit alespoň tři mimopražské obce, v místech, kde měli registrováno alespoň sto členů. To byla Plzeň, Brno – a překvapivě právě Besednice. Logicky se tedy nabízelo, že se vznikem nové obce by státní správa mohla povolit zřídit zde rovněž nové místo duchovního. Komunistický režim byl ale liknavý. Od ustavení obce do vytvoření duchovenského místa v Besednici uplynul nakonec víc než rok. Tak dlouho Lexa nemohl čekat – potřeboval zaměstnání. Přijal tedy první duchovenské místo, které tehdy bylo pro nové unitářské obce systematizováno, to bylo v Plzni. Zde byl Dušanem Kafkou uveden do funkce (první z našich duchovních, který nebyl ordinován) 24. září 1950.
František Ondřej Lexa o obřadu přivítání dětí, 1960 (Foto Archiv NSČU)
A když pak konečně o téměř čtyři měsíce později došlo na Besednici, nebyl v NSČU už žádný adept na duchovního, kterého bychom mohli navrhnout sem dosadit. Abychom o toto místo nepřišli, navrhlo ústředí obsadit jej prozatím Emilem Mukem. Samozřejmě jako pouze pomocným duchovním, protože neměl potřebné vzdělání. Státní správa kupodivu souhlasila. Tak se Emil Muk stal duchovním, zatím neordinovaným, vlastně náhodou. Následně v NSČU jako jediný v historii bez potřebného studia, zato díky obětavé službě, dosáhl – po deseti letech – udělení státního souhlasu se jmenováním duchovním správcem. Při vyjednávání s úřady sehrál zásadní roli Dušan Kafka, v tomto případě jistě z hlediska NSČU pozitivní.
Tak se nerozluční přátelé geograficky rozdělili, ovšem blízcí si zůstali až do sklonku svých životů. Oba rovněž až do konce svých dní zůstali duchovními v obcích, v nichž začínali – Lexa v Plzni (kde z jeho pozdního působení ještě čerpal své první zkušenosti v Unitarii Petr Samojský podobně jako Jarmila Plotěná od Mikoty v Brně) a Muk v Besednici. Zde bohužel po jeho odchodu v roce 1985 obec zanikla. Lexa zemřel v srpnu 1989.
Oba tito duchovní svou poměrně nenápadnou, ale velmi oddanou prací výrazně utvářeli ráz duchovenské služby v NSČU mimo Prahu v době nesvobody. Melancholický Muk, po celý život vycházející z křesťanského základu, velmi skromný, pokorný, obětavý a s pevnými morálními zásadami, byl podle mého názoru nejsilnější z našich duchovních v pastorační práci. Lexa v osobní spiritualitě prodělal vývoj od křesťanského základu až k východním náboženským proudům, byl životním optimistou a podobně jako Mikota nezištně překládal a šířil zajímavé texty ze zahraničních (i západních) unitářských zdrojů nebo z východní filozofie, čímž české unitářství velmi obohacoval (těžko si to ve svobodných dobách a s internetem neustále po ruce dovedeme představit). Na práci obou bylo ovšem znát, že již nevzešli z oné „čapkovské“ líhně, liturgie jejich shromáždění byla prostší, chyběly přímé zkušenosti s něčím pestřejším než socialistické Československo.
Do období komunistického režimu spadá také duchovenské působení Václava Rubeše, z mého pohledu nejvíc nenápadného z duchovních, kteří v NSČU odsloužili dlouhé desítky let. Podobně jako Muk se i on stal duchovním spíš z nouze, což ovšem neznamená, že by nebyl dobrým duchovním! Vyučený tiskař a typograf se stal členem Svobodného bratrství v roce 1924, ve svých dvaceti čtyřech letech, a v podstatě ihned se začal věnovat aktivní práci pro NSČU; působil například v nedělní škole. S dětmi to velmi uměl – a hlavně uměl i tvořit pro děti: jeho meditace a písně pro nedělní školu jsou tím nejlepším, co v NSČU pro malé unitáře z liturgických věcí kdy vznikalo. Václav Rubeš byl velmi renesanční člověk a to se plně promítalo do všech poloh jeho duchovenské práce. Kromě hudebního nadání měl i výtvarný talent a také dobře psal.
Jeho povaze pravděpodobně víc vyhovovalo působení v laickém vedení NSČU (dodnes je nejdéle sloužícím členem ústředního správního sboru), ale kdykoli to bylo zapotřebí, vypomáhal i s duchovenskou prací. Mezi lety 1950–1951 absolvoval teologický seminář na Husově teologické fakultě a díky tomu mohl být v říjnu 1950 jmenován duchovním správcem pro nově zřízenou obec na Praze 12. V roce 1960 sice odešel do důchodu, ale záhy se ke službě v NSČU opakovaně vracel, vykrýval nemoci, odchody a s drobnými přestávkami v NSČU v duchovenské roli působil až do svého skonu v roce 1983.
Dodnes je z mého pohledu málo zmiňovaný a málo doceněný Rubešův přínos pro udržování určitého étosu unitářské duchovenské práce. Myslím, že jako jeden z mála i v dobách totality a převrstvování naší vlastní unitářské identity dobře rozuměl tomu, čím v jádru bylo Čapkovo pojetí duchovenství včetně bohaté liturgie a včetně důrazu na člověka samého – a dovedl (a nebál se) to pojmenovat i v dobách, kdy Karel Hašpl byl již po smrti, Mikota vězněn a Dušan Kafka si to nemohl nebo nechtěl dovolit. Na ústředním správním sboru v roce 1966 například navrhoval, aby duchovní začali znovu používat termín promluva namísto přednášky. To znamená, že v tom vnímal zásadní rozdíl, oproti mnoha svým kolegům, pro něž byla cesta přednášek jednodušší a z hlediska státní moci i méně nebezpečná. Sice se to nepodařilo (během následujícího čtvrtstoletí se v NSČU přednášky ocitaly stále víc v popředí oproti žité liturgii s inspirativní promluvou a trvalo ještě dlouho po revoluci, než jsme se začali navracet k promluvám), svědčí to však o jeho velkém porozumění unitářské duchovenské službě. Jako další ilustraci toho chci uvést jeho vyjádření z roku 1971 ohledně své práce: „Od počátku své duchovenské činnosti jsem ve svých promluvách a článcích věnoval zvláštní zřetel lidské osobnosti. Snažím se především ukazovat lidem cestu k sebepoznání a k tvůrčímu sebevyjádření, chápat správně svět a vůkolní dění a najít své místo ve společném zápase o lepšího, ušlechtilejšího člověka, jak pracovati o sociální, kulturní a duchovní pokrok zbavováním se sobectví, malichernosti, pesimismu, pěstit v sobě ladné a pozitivní vlastnosti a pevný charakter a účastniti se velkého zápasu o lepší a spravedlivější budoucnost lidstva na zemi. Zajímají mne především psychologické problémy každodenního života člověkova, jinými slovy umění žít.“ V Čapkových dobách by to neznělo nijak mimořádně, nicméně v 70. letech to, troufám si tvrdit, mimořádné a také odvážné bylo. Je to další doklad, že Rubeš pochopil, v čem tkvěla hlavní síla Čapkova odkazu, a vědomě s ní pracoval i v dobách, kdy ji v NSČU válcoval neustálý tlak státní moci i trendy zvenčí založené spíš na východních naukách a přednáškové činnosti.
Kromě těchto dlouhodobě činných duchovních se v NSČU mezi lety 1955 až 1957 na pouhé dva roky objevil jako svěží vítr obrovský duchovenský talent Drahomil Špale, který o něco dříve na Husitskou teologickou fakultu nastupoval již s jasnou vizí, že se stane unitářským duchovním. Praxi zakoušel v obci vedené právě Václavem Rubešem a samostatně pak působil v Brně. Místní obci svitla naděje, že po tragické ztrátě vězněného Mikoty bude mít dalšího výborného duchovního. Špalemu nechyběl entuziasmus, který se leckomu v bezútěšné době komunistického režimu jen těžko hledal. Máme dochováno jen málo z jeho duchovenského díla, ale zato dost vzpomínek na to, jak výborně si vedl. Bohužel zemřel v podstatě na počátku práce, v pouhých dvaceti pěti letech.
Podobně krátce, byť méně výrazně, ovlivnil NSČU v druhé polovině 80. let Prokop Lébl. V NSČU působil jako duchovní od srpna 1985 (nastoupil na místo uvolněné po Václavu Rubešovi) až do konce roku 1989. Do NSČU se podle svých vlastních slov dostal poprvé v roce 1984, když navštívil jednu z přednášek v NSČU pořádaných a rozhodl se zůstat. Předtím studoval na Husitské teologické fakultě a také v Bernu na starokatolické fakultě tamní univerzity. Trpěl od dětství poměrně velkou oční vadou, což mu komplikovalo studium i výkon většiny zaměstnání. Během doby, kdy byl duchovním NSČU, se ještě snažil uzavřít si vzdělání na Husitské teologické fakultě (měl mezi lety 1986 až 1988 individuální studijní plán), ale nepodařilo se mu to. V našem duchovenském sboru byl pozitivně přijímaný, ovšem jeho působení ukončily vleklé psychické obtíže.
Jarmila Plotěná při ordinaci Ivy Fišerové, květen 2007. (Foto Archiv NSČU)
Divoká doba po sametové revoluci
Odehrával se převratný, nadějeplný závěr roku 1989 a leckterý dnešní český unitář by si představil, jak aktivně a radostně se naši předchůdci zapojovali do revolučního kvasu. Ale nebylo to tak – a těžko to tehdejším duchovním vyčítat. Duchovenská služba v NSČU držela pohromadě spíše setrvačností než energií a tvůrčím duchem, a v určitých ohledech už ani to ne, vezmeme-li v potaz, že když v červnu zemřel Emil Muk, nikdo ze zbylých kolegů mu nebyl schopen přijet na pohřeb. Na jejich službě se podepisoval pokročilý věk, podlomené zdraví a úbytek sil. Z osobností, jež provedly Unitarii čtyřiceti lety nesvobody, zůstal v podstatě jen Miloš Mikota. Václav Rubeš zemřel už v roce 1983, v onom přelomovém roce 1989 odešli postupně ještě před revolucí v březnu Bohdana Hašplová, v červnu Emil Muk a v srpnu František Lexa. Dušan Kafka byl nemocný a kvůli své spolupráci s předrevoluční vládní mocí ani nemohl ve svém působení pokračovat. V nejmladší generaci sice dorůstali dva mladí kandidáti, Jarmila Plotěná a Petr Samojský, ale o tom, že by převzali duchovenské vedení celé společnosti, zatím nemohla být řeč.
A protože vedení NSČU bylo takto pasivní, vznikla iniciativní skupina vedená Otakarem Mikešem, která vnukla ústřednímu správnímu sboru nápad pozvat nějakého duchovního ze zahraničí. Ale koho, když zde přirozeně existovala jazyková bariéra a kdysi vřelé a intenzivní styky s organizacemi v Británii a USA byly už dlouho udržovány jen minimálně, jak to život v takzvaném východním bloku po dobu studené války dovolil. Pomohla tehdy Mezinárodní asociace pro náboženskou svobodu (IARF), sdružující liberální náboženské organizace, nejen unitáře (ti tu byli a jsou dodnes zastoupeni jen velmi minoritně), která byla intenzivně zapojena v takzvaném mírovém hnutí. To byla jedna z mála cest, jak bylo možné stále mít určitý kontakt mezi organizacemi v socialistických a demokratických zemích. Dušan Kafka a od přelomu 70. a 80 let i Miloš Mikota se v ní hodně angažovali.
Jako vhodný kandidát, který měl z pozice ústředního duchovního zachránit české unitářství, byl vybrán a osloven Vladimír Strejček – v polovině sedmdesátých let pro Dušana Kafku podobně nadějný kandidát na duchovenskou službu jako pro Karla Hašpla o třicet let dříve Vladimír Vrána – a rovněž podobně bolestné zklamání: Strejček při první příležitosti (při své první zahraniční služební cestě) v roce 1978 emigroval a po neúspěšném pokusu vystudovat unitářský seminář v Chicagu působil u kvakerů.
Záhy se ukázalo, že návrat V. Strejčka do NSČU nebyla dobrá volba. Nebyl to unitář, ani jej unitářství nezajímalo, ale pocítil šanci proměnit NSČU podle své vlastní duchovní cesty, jež byla v základu ovlivněná evropským (nikoli americkým) pojetím univerzalismu s příměsemi New Age. Povedlo se mu nelegálními cestami prosadit vlastní pojetí ústavy, rozbít dosud funkční demokratické zřízení NSČU umělým zakládáním nových obcí, jež netransparentním způsobem financoval z peněz NSČU, zatímco tradičním obcím, které se proti němu postavily, finance zastavil. Naši společnost to stálo sedm let (1993 až 2000) soudních sporů, jež nakonec vyhrála, ale hlavně poničení celého tradičního pojetí duchovenské služby, jak ji formovaly osobnosti předválečné a válečné doby, a jaké s určitými šrámy přežilo i téměř půlstoletí nesvobody. Strejček centralizoval vliv, což bylo a je naprosto v rozporu s unitářským étosem, ovládl v podstatě laické i duchovenské vedení, potlačil přirozený pluralismus a v zásadě rozštěpil NSČU na své příznivce a odpůrce. To poslední bylo pravděpodobně také to nejhorší, s čím se musela Unitaria, a zejména pak její noví duchovní, potýkat ještě dlouho poté, co Vladimír Strejček opustil své honosně zařízené kanceláře v ústředí NSČU.
Petr Samojský vede duchovní shromáždění OŠS při jednom z putování krajinou, květen 2023 (Foto archiv KLK)
Pokud jsme v oblasti duchovenské práce po roce 1989 mohli alespoň trochu na něco ze své vlastní tradice navazovat, po Vladimíru Strejčkovi už v podstatě nebylo na co. A tak novou generaci čekalo mnoho práce v hledání kořenů a autentičnosti českého unitářství, v rozmýšlení, čím se inspirovat u spřátelených unitářských organizací v zahraničí, jejichž vývoj nebyl uměle přerušovaný jako ten náš, v čem hledat zcela novou vlastní cestu. Obrovský kus práce v tom zůstal především za Ivou Fišerovou a stále zůstává za Petrem Samojským, bez nichž by NSČU svou léty a událostmi překrytou tradici a identitu ve 21. století pravděpodobně nedokázala (znovu) nalézt a na to cenné z ní navazovat.
Pohled zpět a současnost
Pojetí práce duchovního v NSČU se během sta let existence naší organizace hodně proměnilo, což je přirozeně dané nejen způsobem výchovy a získávání duchovních, ale i celkovým vedením NSČU, státním zřízením a proměňujícími se potřebami jednotlivých společenství (obcí a skupin). Z několika složek práce duchovního prošlo dynamickým vývojem zejména pojetí duchovního shromáždění, kdy jsme se obloukem přes všechny možné redukce vrátili k tomu nejpestřejšímu, co může naše tradice nabízet a co i samotnému Čapkovi stálo za to vložit do naší první ústavy, totiž k jeho sendvičovému modelu. V praxi je podpořený i prvním vydáním konvolutu liturgických textů v našich dějinách (Cestou světla, 2018); do té doby vycházely jen zpěvníky. Ten zahrnuje stovky písní i dalších děl, a přesto je jen pouhým základem, odrazovým můstkem pro pokračující unitářskou autorskou tvorbu.
Těžiště našich běžných shromáždění až na výjimky tkví v podstatě celých sto let v promluvě, spíš záleží na tom, jak je pojatá a jak provázaná s dalšími liturgickými prvky. Charakter promluv se v naší tradici také dost proměňoval: od apologizačního přes inspirační, přednáškový až po dnešní většinové (nikoli jediné) ukotvení zase v nabídce inspirace pro každotýdenní osobní růst.
Z důrazu na pastorační práci jsme od dob Čapkových poněkud ustoupili, stejně tak nedosahujeme té intenzity a profesionality, jaká je na tento segment unitářské duchovenské služby kladena ve větších organizacích typu Británie, Transylvánie nebo USA. Ale to je dáno i českou mentalitou, v níž stále není příliš ochoty sdílet, co člověka tíží, otevřít se pomoci, která se nabízí od duchovního i od samotného společenství.
V podstatě ve všech našich společenstvích, i proto, že jsou malá, až na výjimky velmi dobře funguje ze strany duchovního i péče o běžný chod obce. Jen v jednom segmentu, pokud si mohu dovolit i kritičtější pohled, podle mne velmi zaostáváme za tím, co se opakovaně osvědčuje v zahraničí a co bylo velmi silnou stránkou českého unitářství až do roku 1950, a to v aktivní práci duchovních (společně s obcemi, které vedou) na tvorbě koncepce pro budoucnost, na formulování vizí, cílů, poslání. Možná to souvisí i s tím, že nám zcela chybí podporované celoživotní vzdělávání duchovních. To bych sama viděla jako nejkřehčí místo současné duchovenské služby v NSČU a oblast, kde nás čeká ještě dost práce, jež by měla našim duchovním v budoucnu jejich službu usnadňovat.
Je samozřejmě velmi obtížné hodnotit dobu, v níž žijeme, která se i z hlediska dějin samotných, nikoli jejich interpretace, ještě tvoří. Přesto si dovolím malé bilancování. Téměř dvacet pět let po odchodu Vladimíra Strejčka má NSČU z hlediska duchovenské služby zpět svou pluralitu. Víme, jaká je v ní naše tradice, dokážeme již bez příměsi emocí popsat, čím jsme si v dějinách, i těch nejnovějších, prošli a dokážeme díky navracení se ke kořenům a studiu pramenů odkrývat, co patří k naší vlastní identitě a co bylo do českého unitářského duchovenství vnášeno v průběhu času odjinud a proč. A pak má každý svou svobodnou volbu, kterou cestou se vydá.
Máme dnes opět velmi stabilní a troufám si říci i přátelské vztahy s unitářskými organizacemi ve světě a znovu jsme si získali, byť jsme pouze malé společenství, jejich respekt. Díky tomu jsou všem zájemcům o duchovenskou službu zase otevřené dveře do světa, jako tomu bývalo dřív, aby mohli nasávat zkušenosti odjinud, zkoušet se vystavit proměně svého úhlu pohledu, kterou každý intenzivní studijní zahraniční pobyt přináší, a vracet se obohaceni. A hlavně – máme dnes, konečně, založený svůj vlastní systém teoretického i praktického vzdělávání kandidátů na duchovenskou službu, určený rámec požadavků na ně; a to vše za posledních sedm let již také ozkoušeno v praxi. Máme vícegenerační přirozeně rostlé kolegium duchovních, v němž budou, troufám si říci, každý nový kolega či kolegyně vítáni.
Text byl uveřejněn v časopise Tvůrčí život 2024/1.
