Lidská kultura poznala za svoji existenci nespočet náboženství a myslím, že není ani pro věrného křesťana nikterak na závadu, když se někdy podívá i „jinam“. Je velmi mnoho pravdy na staré moudrosti: „Kdo zná pouze jedno náboženství, nezná žádné.“ Právě setkání s odlišnými soustavami přivádí člověka k uvědomění si „jak to máme my“ a tím i k hlubšímu prožitku své víry a příslušnosti k určité komunitě. Jakési religionistické minimum by snad mohlo být součástí křesťanova vzdělání, jistě by to nebylo na škodu.
Religionistika se přednáší i na teologických fakultách, i když za nás, za času mých studií (je to 50 let), to bylo velice, velice okrajově. Zažil jsem tak na křesťanské půdě několik „výletů do cizích končin“, a jeden „přípodotek“ mně z toho vychází jako nutný k sdělení. Tyto výlety byly někdy, rozhodně ne vždy, vedeny v duchu nepřátelském, až vysloveně pohrdavém. To myslím není potřeba, takováto metoda ujišťování se, že my jsme ti nejlepší, s křesťanstvím, domnívám se, poněkud neladí. Takže – pusťme se do toho!
Okolnost hrající v lidském životě zcela zásadní roli se nazývá „heteronomie cílů a výsledků“. Přeložit to lze jako „jinozákonnost“ cílů a výsledků. To zní trochu tajemně, ale vysvětlím vám to. Možná jste to zažili také, já to zažívám každou chvíli. Jde o to, že cíle lidského konání a usilování nejsou tou zákonitostí, která přivozuje a určuje výsledek. Jinak a úplně srozumitelně řečeno – výsledkem našeho snažení bývá mnohdy něco úplně jiného než to, co jsme chtěli. Na základě letáku, který vám přistál ve schránce, se vypravíte do „Lídla“ koupit v akci výhodně, řekněme, přístroj na lisování slunečních paprsků, ale oni ho už nemají, a vy jste ztratili odpoledne a jdete s prázdnou zpět. Ale stávají se i horší věci a každý lékař, obchodník, politik či voják by mohl vyprávět. To zažíval i lovec z mladší doby kamenné – vyšel na lov, aby měl potravu a zahnal hlad, ale dopadlo to úplně jinak. Neulovil nic, i když mu všechny okolnosti byly nakloněny. To mu pozoruhodně kontrastovalo s tím, že jindy si jen tak vyšel, a aniž se musel moc snažit, ulovil kapitální kus! Takto se mu do mysli dostala ona zapeklitá heteronomie a provokovala ho k nějakému systémovému vysvětlení a pochopení, a povedlo se mu to skoro geniálně. Pochopil to tak, že výsledek snažení člověka nevyplývá jednoduše a příčinně z toho, co člověk chce, ale spolupůsobí tam jakási neznámá síla, neznámý činitel, který finálně rozhodne o tom, jak jeho snaha dopadne. A to je schéma myšlení, kterému se říká magické.
Jeho průlomový „zlepšovák“ spočívá v tom, že člověk může onu neznámou sílu či inteligenci nějakým způsobem motivovat, aby jemu a jeho plánům byla nakloněna a dala mu onen očekávaný výsledek, nebo alespoň něco hodně podobného. To je ovšem velice závažný a specifický úkol, který nedovede naplnit každý, a tu se nám také rodí do dělby práce první výrazná specializace, známá nejčastěji pod označením šaman. Je to člověk mající vlohy a znalosti týkající se právě toho, jak motivovat bohy k tomu, aby dali plánům daného kmene zelenou a byly tedy korunovány zdarem. Takový šaman, který je schopen komunikovat s nadpřirozenem, je pravý poklad a všichni si ho také jaksepatří váží.
„Takový šaman, který je schopen komunikovat s nadpřirozenem, je pravý poklad a všichni si ho také jaksepatří váží.“ (Foto © freepik.com.)
Magie a její role
Magie má mnoho podob – je to jak oběť, zavazující bohy, aby vám to v dobrém vrátili; latinsky se tato strategie vyjadřovala úslovím „do ut des“ – dávám, abys dal. Takový duchovní – prostředník – musel vědět, co na kterého boha platí a kolik čeho ho učiní plánům člověka nakloněným, nebo musel být schopen rozeznat znamení určující čas, ve kterém si bohové akci přejí. Ono to nebylo tak bláznivé a „nevědecké“, jak by se nám mohlo na první pohled zdát – například tanec před lovem měl přímo tréninkově posilující význam. Pěkným druhem magie je magie napodobivá, to když se namaluje či naaranžuje obraz, jak by to mělo dopadnout, a k tomu je dobré rovněž ještě nějakou oběť přihodit. Produktem takové magie jsou třeba jeskynní malby znázorňující úspěšný lov.
Kvalifikace duchovního v tomto magickém kontextu spočívá právě v tom, že je schopen se světem nadpřirozených sil a bohů komunikovat, a s tím souvisí i to, že ví, co si jeho bohové přejí, a je schopen takový obchod úspěšně zorganizovat. Záhy však i takový šaman pochopil svoji roli šířeji, pečoval i o vztahy ve své prvobytně pospolné tlupě, což zvyšovalo její potenciál a projevovalo se větší úspěšností. Docela pozoruhodnou postavou je keltský druid. Je to vysoce vážená a posvěcená role zahrnující v sobě i další – věštce, léčitele, učence, soudce a kněze. I on obstarává komunikaci se světem bohů, ale spíše kletbami a zaklínadly než extatickými rituály. Tomu se říká slovní magie. Jejím pozůstatkem je to, když třeba někoho pošleme do háje. Lze říci, že tyto postavy jsou ve svých mnoha podobách nositeli kulturní tradice, nositeli onoho specifického „obrazu světa“, jehož nejdůležitější částí je právě ono propojení s ochranným a prospěch nesoucím božstvem. To je jak role keltského druida, tak v nejsofistikovanější podobě pak i hinduistického bráhmana.
Vydatně jim pomáhají i bardové, tvořící a deklamující přepestrou paletu příběhů o bozích a jejich činech. Postava a role kněze obětníka a obřadníka se patrně objevuje ve starověkém Egyptě, a je zajímavé, že v antickém Řecku byl takový kněz spíš úředníkem majícím pravidelně, přesně a spolehlivě vykonat předepsané úkony u sochy božstva. Ti všichni jsou nositelé kulturních vzorců dané pospolitosti a v rámci komunikace s božským světem dbají i o to, aby se neujala nějaká nepatřičnost, která by bohy urážela. Hledí-li člověk na různé podoby a role onoho pověřeného komunikanta s posvátnem, pak v míře oddělenosti a zasvěcenosti do posvátných nauk jednoznačně vede hinduistický bráhman. Pouze on je nositelem a ochráncem posvátných textů, ve kterých je načrtnuta ona základní struktura toho všeho, co je za a nad naším viditelným světem, co je jeho podstata a tajemství. Je to brahma, a jedině on, bráhman, je v této nauce doma. Na pozadí těchto modelů si nyní posviťme na to, co známe a co nás obklopuje, i to však začíná kousek dál…
Někdy v polovině druhého tisíciletí před naším letopočtem se v některých nomádských kmenech pohybujících se v prostoru polopouští mezi pobřežím Středozemního moře – Kanaánem – a Mezopotámií ujal zcela nový způsob pochopení Boha a člověka na Zemi. Člověk zde není pro Boha jen jakási chamraď, která stále s něčím otravuje a něčeho se dožaduje, ale je to jeho milované stvoření, které Bůh nezavrhl ani tehdy, když zneužilo svobody, kterou mu tento Bůh dal. Je to Bůh, který se zjevuje v dějinách záchrannými operacemi, při nichž vyvádí svůj lid z nebezpečí a poskytuje mu možnost nových začátků. Zde není potřeba šaman, vědoucí „jak se na něj musí“, zde je potřeba učitel, který bude tuto novou situaci a její důsledky a souvislosti vysvětlovat.
Postava a role kněze obětníka a obřadníka se patrně objevuje ve starověkém Egyptě. (Foto © pixabay.com.)
Prorok jako prostředník
Učitel-prorok, to není věštec budoucnosti, ale někdo, kdo je schopen lidu ukázat boží ruku i vůli jak obecně, tak i v dané konkrétní situaci. Prorok však není nějaký „zasvěcenec do tajných nauk“. Jde tu naopak o to, aby onoho ducha pravého proroctví a vidění světa měl, byť v různé míře, každý člen pospolitosti nebo komunity. Z tohoto nového pochopení a uspořádání vztahů mezi Bohem a člověkem vykrystalizovaly již ve starozákonním Izraeli dvě formy onoho vůdce a prostředníka. I zde je to kněz, obětník a vykonavatel základních, skoro by se řeklo rutinních obřadů k připomenutí a oslavě Hospodinovy milosti a vlády, a dále pak právě onen prorok, neinstitucionalizovaný zvěstovatel Hospodinovy vůle objevující se v náročných situacích na všech možných rozcestích a křižovatkách.
Byl to například prorok, který Jeruzalémským ukázal, jak chápat babylonské vojsko, ležící nepřátelsky kolem hradeb Jeruzaléma. A oni dobře udělali, že se podle toho zařídili. Jak vidno, jejich role i poslání mají s šamanem i bráhmanem sice společné to, že jsou prostředníky mezi světem lidí a jejich bohem, ale to nevychází z žádné tajné zasvěcenecké nauky, kterou by ovládali a pokoušeli se tak svého boha „manipulovat“, nýbrž skoro naopak – jsou to ti, kteří v dané situaci mají onu „známost Hospodina“ a dokážou jeho vůli vyjádřit a předávat ostatním. Právě v tom je skryt zárodek oné myšlenky vyjádřené později výrazem „všeobecné kněžství“.
A nyní jsme u toho, která z těchto rolí je přiměřená naší dnešní situaci a moderním formám religiozity a spirituality. Lze říci, že ve hře jsou dva zřetele – sociologický, případně pedagogický, a teologický. Ten sociologický spočívá v tom, že každá lidská pospolitost potřebuje někoho, kdo bude její jednání řídit, koordinovat či plánovat. Aby tato role byla respektována, vyžaduje jisté institucionální zakotvení, jinak řečeno, musí to být „úřad“. Jde pouze o to, jak moc bude člověk v této roli oddělen od těch ostatních. O to se vedly a dosud vedou spory, mně však z posouzení všech stran této otázky vychází, že jak vyšší míra institucionalizace v podobě kněze, tak menší či malá v podobě jakéhosi pouhého předsedajícího nějaké pospolitosti věřících mají své výhody i nevýhody a není třeba je stavět proti sobě.
Finálně jde totiž o to, aby v dané pospolitosti panovalo to, co vyplývá z významu latinského slovesa „religere“ (spojovat). Možná více než na formách a detailech tedy záleží na tom, zda daná náboženská společnost skutečně staví mosty mezi lidmi a národy, zasypává příkopy a přináší hlubší prožitek života, než je čiré konzumentství. Lze připomenout, že myšlenka „občanské společnosti“ předpokládá, že úctu k hodnotám nezbytným pro demokracii mají přinášet mimo jiné i církve a náboženské společnosti.
Jsou takové kraje a národy, kde jsou lidé zvyklí na oddělenou a posvěcenou vrchnost, a jinde zase ze všeho nejvíc vyznávají rovnost. Bylo by zbytečné těm prvním vnucovat nějakou demokracii a těm druhým oddělené posvěcené kněžství. Jde o něco jiného. Viděl jsem kreslený vtip, na kterém ufoni z kosmu pozorují Zemi zahalenou do výbuchů, a jeden říká druhému: „Právě tam válčí o to, které náboženství je nejmírumilovnější.“ Tak tudy jistě ne, duchovní by měl být tím strážcem na hradbách, upozorňujícím, že se blíží nebezpečí. A nebezpečí je v tom, že náboženská společnost opustí svůj věroučný základ, jako u křesťanů lásku, u jiných třeba moudrost nebo určitý způsob ušlechtilé spirituality. Náboženství či víra by měly vést člověka k hlubšímu, pokojnějšímu, a nakonec i ekologičtějšímu prožívání a naplňování svého života. A takové úsilí a život v tomto znamení asi nějakého poučeného pastýře a učitele potřebuje, nemá-li taková společnost být pouze nezávazný fanklub nějaké myšlenky. Což je nakonec jistě také možné…
Naše věrnost či nevěrnost zušlechťující víře se patrně bude posuzovat podle něčeho jiného než podle toho, jak to máme „zorganizováno“ a zda ten v čele má honosné roucho či sako nebo jenom svetr a jak se mu říká. No a co ta heteronomie? O tu jde také a ta nás provází stále! K tomu, abychom ji mohli pozitivně a konstruktivně uchopit, nám mohou pomoci i ony dávné typy přírodní spirituality vedoucí ke schopnosti pozitivního myšlení. Křesťan by řekl, že zde platí „buď vůle tvá“, což je spojeno s důvěrou v boží lásku, moc a moudrost. To, co je jinak, než bychom chtěli, to bude třeba zkouška trpělivosti, napomenutí, výzva, následek našeho selhání. A co máme dělat, to by nám měl napovědět onen moudrý hlas duchovního. To je zde poslání duchovního, obdařeného darem moudrosti, o kterou můžeme ovšem prosit všichni a vždycky!
Text byl uveřejněn v časopise Tvůrčí život 2024/1.
