Jsou lidé, jejichž životní dílo působí jako průsečík, v němž se protnuly zásadní vlivy jejich doby. Právě takovou osobností je Norbert Fabian Čapek, zakladatel českého unitářství. Následující text je pokusem zahlédnout, z jakých pramenů čerpal a v jaké atmosféře tvořil.
Duchovním vývojem Čapkovy osobnosti se zevrubněji zabýval již D. J. Kafka1 (své dílo však nepublikoval) a rozdělil jej na základě vlastních Čapkových poznámek do tří období: 1. katolické, 2. evangelicko-biblické a 3. filozoficko-náboženské. Je příznačné, že v tomto pojetí opisuje Čapkovo duchovní zrání častou dobovou představu o vývoji evropské spirituality: od lidového náboženství ke stále racionálnějšímu a zároveň s jednoznačně mystickými prvky.
Dětství
Chceme-li pochopit, jak asi vypadala víra Čapkova dětství, musíme se podívat do Radomyšle v jižních Čechách. Je to obec s výraznými barokními stavbami a dlouhou historií, propojenou s rytířským řádem johanitů. Kromě „dolního“ obecního kostela sv. Martina (svatomartinské posvícení bývá velkým svátkem) tu stojí, na kopci, ještě druhý, hřbitovní a poutní. Vede k němu kapličková křížová cesta pod lipovou alejí a je zasvěcen Janu Křtiteli. Proto krátce po letním slunovratu, když jsou lípy v plném květu, bývá v Radomyšli pouť. Vedle kostela stojí poustevna, a pokud se vydáte přes les do sousedního Oseka, projdete kolem židovského hřbitova, kde pod jedním z náhrobků odpočívá dědeček spisovatele Franze Kafky. O Čapkově otci se uvádí, že byl náboženský agnostik. Co to v tehdejším venkovském prostředí znamenalo? – Možná hlavně nedůvěru v institucionalizovanou, církevní zbožnost.
Nicméně je zřejmé, že malý Norbert měl od dětství zkušenost s jakousi světonázorovou růzností. Náboženství ho přitom zajímalo, v deseti letech ministroval a pomáhal ve svatomartinském kostele, zřejmě krátce po prvním svatém přijímání. To takřka s jistotou absolvoval s dalšími vrstevníky a spolužáky ze školních hodin náboženství. (Memoáry a dětská literatura často zmiňují tyto obřady – první zpověď a první přijímání – jako důležitý prožitek zpytování svědomí, nového začátku s „čistou stránkou“, i zkušenost, že takový stav člověku nevydrží dlouho.) Jestliže se bystrý chlapec z chudší rodiny začal více zapojovat do náboženského dění nebo přímo ministrovat, nabízela se v té době přirozeně otázka, jestli z něj jednou nebude pan farář. Byl sice jediným synem a znamenalo by to konec rodové linie, ale vyloučené to nebylo. Norberta však brzy zklamala osobnost kněží (děkana a kaplana) a jejich přístup k farníkům. Nakolik můžeme soudit z pozdějších vzpomínek, vznikl spor z toho, že malý Čapek bral ministrantskou službu poctivě a vážně a totéž předpokládal u ostatních. Každodenní kostelní provoz s platbami za jednotlivé úkony však přinášel konfrontaci s drobnými podvůdky ostatních ministrantů, tiše trpěnými kostelníkem a snad i kněžími. Takové příhody se stávaly i mnoha jiným katolíkům, kteří si je zpracovali jinak, někdy ještě větším prohloubením této zbožnosti.
Norbert Fabian Čapek okolo roku 1900, v době, kdy začal jako třicetiletý baptistický kazatel působit v Brně. (Foto archiv NSČU.)
Různé Čapkovy osobní vzpomínky na toto ob dobí vyznívají tak, že již v dětství ostře vnímal to, co moderna pranýřovala jako pokrytectví, a již tehdy hledal pravdivé náboženství. Další vzpomínky ale naznačují, že tyto pocity mohly být vyvolány kritikou náboženského života ze strany dospělých. Možná se v něm objevoval idealizovaný obraz husitství (či utrakvismu? Jednoty bratrské?), jak se objevuje v literatuře přibližující lidu české dějiny. Zase toho ale více nevíme, než víme: „Při jakési příležitosti zaslechl, že v Čechách kdysi lidé vyznávali svobodnější a osvícenější náboženství. Blíže se o tomto náboženství ničeho nedověděl, ale nicméně si tajně v duchu přál poznati víru svých praotců, a dokonce mu problesklo myslí, že jednou, až vyroste, bude sám usilovat o vzkříšení oné víry.“ Od koho to zaslechl? Jaká to byla příležitost? V tomto kontextu je mimořádně zajímavé vylíčení Čapkova prvního mystického zážitku: „Vracel se k večeru domů z jedné okolní vesnice. Když se tak blížil k Radomyšli, náhle pocítil ve svém nitru, že má na tomto světě nějaké zvláštní poslání. Jaké, nebylo mi v tu chvíli známo. Jen mi cosi říkalo, že to bude něco zvláštního. Stál jsem jako ozářen na cestě. Trvalo to snad jen minutu. Byla to jakási extáse.“ Doma nikomu nic o tomto podivném zážitku neříkal a sám později na tuto událost pozapomněl.“ Ačkoli vyprávění působí živě, v podání se odráží tehdejší zájem o mimořádné náboženské zážitky, jejichž nejslavnější sbírkou jsou Druhy náboženské zkušenosti z pera amerického průkopníka psychologie náboženství Williama Jamese.
Vídeň – baptistické období
Norbert se vydal na učení do Vídně. Znamenalo to přesun do velkoměstského a zároveň německojazyčného kulturního prostředí. Vedle národnostní a náboženské různorodosti, jíž si musel povšimnout, se tu před ním ukázaly ohromující a místy děsivé sociální rozdíly. Pro letmou představu doporučuji položit si vedle sebe Zweigův Svět včerejška, Saltenovu Josefinu Mutzenbacherovou a Torbergovu Tetu Joleschovou. Ostré protiklady se projevovaly i v dalších oblastech: nejnovější objevy a myšlenky vedle negramotnosti, vysoká kultura vedle nejlidovějších zábav, státní cenzura vedle mocného tisku, úzkoprsá morálka vedle bující prostituce, kosmopolitní společnost vedle šovinistických spolků. Zrodila se zde Píseň práce, Freudova psychoanalýza, „otec sionismu“ Theodor Herzl zde napsal Židovský stát (1895) a podobných příkladů bychom mohli uvést ještě mnohem více.
Uprostřed toho všeho začal Norbert asi v sedmnácti letech „přemýšlet, proč je na světě“. Bylo zřejmě shodou okolností, že mladého Čapka oslovil právě Alois Bílý, člen Křesťanského spolku mladých mužů – YMCA. Spolky pro městskou mládež měly i další náboženské komunity a politická hnutí. Všechny si kladly za cíl chránit mladé před alkoholem, hazardem a prostitucí. Většina jich nabízela kromě bohoslužeb i možnost vzdělávání (přednášky, čtenářské kroužky), i svého druhu sociální poradenství. Od německé konference roku 1865 se v organizaci YMCA navíc začal prosazovat koncept Muscular Christianity (svalnaté křesťanství), kladoucí důraz na fyzické cvičení a sport jako prostředek morální výchovy. Mladí muži se tak měli učit sebepřemáhání, rytířskosti a mužnosti. Obava ze ztráty mužného charakteru v městském prostředí patřila k typickým obavám doby.
Ekumenismus a tělesná reforma
Ekumenismus, ale i pozitivní hodnocení těla Čapka celoživotně ovlivnily. V německém prostředí narůstal, kromě důrazu na tělesnou zdatnost, již propagovaly různé cvičenecké jednotky, zájem o zdravý životní styl. Odmítání alkoholu, tabáku, kávy či masa zde nebylo výrazem křesťanské askeze, nýbrž aktivního zájmu o dobrou kondici a dlouhověkost. Návrat k přírodnímu stavu (Naturzustand) objevující se od osvícenství získával nový význam. Zaznívaly výzvy k odhození „civilizačních nánosů“ a uskutečnění „reformy života“ (Lebensreform). Nešlo o jednotné hnutí, nýbrž o počiny, postupy a metody, propagované různými skupinami i jednotlivými „Lebensreformery“. Jen výjimečně přitom považovali civilizaci za zcela špatnou. Obvykle uměli docenit zlepšení hygienických podmínek, vzdělání a lékařskou péči, jež civilizace skýtá. Tak jako si náboženská reforma(ce) kladla za cíl oprostit křesťanství od „nálezků lidských“ (něm. Menschliche Er ndungen) směrem čistému božskému zjevení srozumitelnému současníkům, tak Lebensreform usilovala o celkovou reformu všech životních oblastí.
V některých podobách měla náboženské (Mazdaznan) či kvazi náboženské formy (navazování na Paracelsa, Hildegardu z Bingenu, pokusy o obrodu předkřesťanských tradic), v jiných byla laděná spíše protinábožensky. Podle historika W. R. Krabbeho byla Lebensreform „sekularizované gnosticko-eschatologické učení o spáse“.12 Dodejme, že pro spásu lze v němčině použít totéž slovo jako pro zdraví a zdar – totiž později tak neslavné Heil.
Čapek a baptistické hnutí Norbert Fabian Čapek tyto snahy pozorně sledoval až do konce života a jejich ohlasy později najdeme i v českých unitářských publikacích. V časopise Cesty a cíle se pravidelně objevovaly příspěvky o tělocviku, výživě, reformě školy a výchovy, důležitosti přírody pro člověka a podobně.
Alois Bílý v době, kdy již po návratu do Čech působil jako farář smíchovského evangelického sboru – na fotografii v černém obleku, uprostřed farníků. (Foto převzato z webové stránky tamního sboru, smichov.evang.tk/fotogalerie/)
Zásadním setkáním však bylo pro Čapka setkání s baptisty, kam ho pozval již zmíněný rodák Alois Bílý. Baptisté působili ve Vídni už několik desetiletí. Čapka bezpochyby zaujalo kongregační uspořádání sborů, v nichž není předěl mezi knězem a laiky, jaký znal z římskokatolické církve. Shromáždění se konala v bytech nebo pronajatých prostorech. Jádrem dění nebyl obřad vykonávaný knězem, ale niterná pietistická zbožnost. Po čase, v osmnácti letech, zde Čapek zažil první obrácení neboli „znovuzrození“ a dal se pokřtít. Po letech to reflektoval: „Ona zkušenost obsahovala všechny prvky vědomého vytvoření nového „já“, jenže každý z těch prvků měl tehdy jiné jméno, než jakých užívá moderní psychologie.“ V letech 1888 až 1891 působil jako misionář v Bratislavě, pak odjel na duchovenská studia do Hamburku. Byla to pro něj možnost, jak si částečně doplnit to, co šťastnější vrstevníci získali na gymnáziích: základy latiny a řečtiny a předmětů tehdy potřebných k maturitě. „Po skončeném studiu propouštěli nás profesoři s důraznou výzvou, abychom ve studiu pokračovali.
[…] Od té doby uplynulo dvaačtyřicet let a já nikdy nepřestal studovat. Považuji sebe z větší části za samouka, neboť ani zdaleka nestačilo, co jsem jmenovitě za svého sedmiletého pobytu v Americe na různých učelištích získal.“ Německý pobyt mu přinesl i dvě důležitá knižní setkání: Odhalenou Isis H. P. Blavatské (viz dále) a rané spisy Waltera Rauschenbusche (1861–1918), pozdějšího hlasatele „sociálního evangelia“ (Social Gospel). V roce 1892 založil Rauschenbusch v americkém Marlborough (NY) skupinu Království bratrství (Brotherhood Kingdom), zaměřující se na sociální problematiku. Zejména pak sdílel myšlenku, že „Bůh v této generaci dává lepší porozumění myšlence Božího království na Zemi. Budeme poslušni vůli svého Pána a s důvěrou ve vedení Ducha svatého utvoříme bratrství tohoto Království, abychom tuto myšlenku navrátili do myšlení církve a napomáhali jejímu praktickému uskutečnění ve světě.“
Hlasatelé sociálního evangelia zdůrazňovali, že člověk se nemá s vírou a jejími dary uzavírat do sebe, ale je povinen vnášet ji do pomoci druhým lidem. V lidech, konkrétních lidech s jejich slabostmi a utrpením, potkává člověk Boha a koná jeho dílo. Království Boží je třeba aktivně uskutečňovat, nejen se modlit za jeho příchod.
Velké očekávání
Atmosféra kolem roku 1900 byla naplněna očekáváním zásadního přelomu. Nastávalo poslední století druhého křesťanského tisíciletí, což více než jiné přelomy století vyvolávalo obavy z konce světa. Zároveň však existovaly silné naděje v příchod světa nového, éry, v níž se lidstvu otevřou nevídané možnosti a lidé si osvojí neslýchané schopnosti. Velkou nadějí bylo „všeobecné sbratření lidstva“, střízlivěji řečeno sjednocení v jazykové, ekonomické a kulturní oblasti, někdy včetně náboženství. Poslední desetiletí 19. století jsou dobou rozkvětu umělých jazyků jako byly solresol (1827), volapük (1879), esperanto (1887), s počátkem 20. století se zrodily latino sine flexione (1903), ido (1907) a occidental (1922). Minimálně dva z nich (volapük a esperanto) byly zároveň projekty náboženského sjednocení lidstva. Volapük vznikl podle svého tvůrce z božího vnuknutí s cílem sjednotit celé lidstvo v katolické víře. V případě esperanta měl jazyk sloužit jako prostředek šíření nového náboženství, vycházejícího ze židovského mesianismu (hilelismus, později homaranismus). Dodejme, že taková snaha by z hlediska abrahámovských náboženství znamenala ukončení prokletí lidstva po stavbě babylonské věže, a tedy novou éru.
Zatímco sjednocující snahy středověku (Lullus, Mirandola, Komenský) počítaly s monoteistickými náboženstvími starého světa (judaismus, křesťanství, islám) a spojení všech ve zdokonaleném křesťanství, v nové době mělo dojít k překonání rozdílů na jakémsi univerzál ním, neutrálně lidském základě. Jen málokdo si tehdy uvědomoval, nakolik je i sám koncept univerzality provázán s konkrétní kulturou a obdobím. Během krátké doby se objevilo – nejen v Evropě a Severní Americe – vícero hnutí usilujících (z různých východisek) stát se onou sjednocující platformou či metanáboženstvím.
Biblická kritika, rozvíjející se od dob osvícenství (jež samo v této oblasti navazovalo na rozvoj biblických studií reformace), přinesla poznatek, že náboženství se vyvíjí společně s proměnami lidstva. V duchu převažujícího optimistického nahlížení na člověka jako na bytost rozvíjející se ke stále větší dokonalosti (čili dějiny jako pokrok) se mělo i náboženství vyvíjet ke stále vyspělejším formám (viz například dílo G. W. F. Hegela), od nejprimitivnější podoby přes polyteismus k monoteismu. Jenže čím dál víc se zdálo, že ani nejlepší dosažené formy nestačí: racionální monoteismus jen stěží dokáže uspokojit citové potřeby člověka, citově orientovaná zbožnost zase neuspokojí rozumové nároky – nemluvě o palčivých problémech náboženských institucí. Odtud byl už jen krok k otázce, zda s revolučními proměnami v ostatních životních oblastech nemá přijít i radikální průlom v oblasti duchovní.
Pro ty, kdo si na tuto otázku odpovídali kladně (a bylo jich hodně), se nabízely v zásadě tři možnosti: buď je třeba zásadním způsobem modernizovat dosavadní náboženství (nicméně pokusy s reformou měly křesťanství i judaismus již za sebou), nebo je náboženství jako vývojový stupeň již překonáno a odsouzeno k zániku (příští společnost bude ateistická) či bude třeba vytvořit náboženství nové, odpovídající potřebám moderního člověka. Hledání náboženství pro moderního člověka se mělo stát jedním z hlavních témat Čapkova života. Už v roce 1849 vytvořil francouzský filozof August Comte (1798–1857), zakladatel pozitivismu, „náboženství humanity“, určené stoupencům jeho ateistické folozofie. Toto náboženství, připomínající řadou prvků (modlitba, kněžstvo, katechismus, pravidelná shromáždění a přechodové rituály) římskokatolickou církev Comteho doby, dosud nevymizelo, má stoupence a Chrámy lidství ve Francii a Brazílii. Oproti náboženským pokusům Velké francouzské revoluce, tedy kultu rozumu (a kultu Nejvyšší bytosti), udělal Comte jednu významnou změnu: centrem jeho náboženství už nebylo cosi nadlidského či božského, nýbrž zabstraktnělé lidstvo/lidství/humanita.
Shromáždění zakladatelů NSČU roku 1930 v Radiopaláci. (Foto archiv NSČU.)
Comte nebyl ovšem první, kdo použil pojem Chrám lidství. Už téměř půldruhého století jej používalo hnutí, jež mělo rovněž ambici stát se duchovní platformou, na níž se mohou setkávat lidé různých vyznání: svobodné zednářství. (Pro potřeby tohoto článku uvažujeme jako počátek svobodného zednářství moderního typu datum 24. 6. 1717, kdy se sjednotily londýnské lóže.) Společenství, otevřené v praxi nejdříve jen mužům různých křesťanských vyznání, začalo do svých řad postupně přijímat také židy, muslimy a další jinověrce (zejména v evropských koloniích) a v některých svých formách také ženy. Svá setkávání zednáři symbolicky pojímají jako „práce na stavbě Chrámu lidství“ a své společenství chápou jako „bratrský řetěz, objímající Zemi“. Jde o pozoruhodný kulturní fenomén, nabývající v různých dobách, místech a situacích nejrůznějších konotací: jako specifická spiritualita, vzdělávací či charitativní sdružení, zábava elitních vrstev, pánský klub. Výrazně ovlivnilo mnohá další společenství, která někdy napodobovala jeho rituály a uspořádání, jindy se snažila překonat samo zednářství v tom, v čem jim připadalo nedokonalé.
Dalším příkladem je Theosofická společnost. Založena byla v New Yorku roku 1875 necelou dvacítkou osob v čele s Helenou Petrovnou Blavatskou, Henrym Steelem Olcottem a Williamem Quanem Judgem. Část jejích zakladatelů znala zednářství z vlastní zkušenosti. V konstituci tohoto hnutí se praví: „Theosofická společnost je absolutně nesektářská (za sekty byly v protestantském prostředí často označovány různé církve, někdy tak autoři psali i o vlastní skupině)16 a pro přijetí není třeba souhlasit s žádnou věroučnou formulí, vírou či vyznáním. Každý žadatel a člen však musí mít sympatie k úsilí vytvořit jádro Univerzálního bratrství lidstva.“ Členové se scházeli v lóžích a nástupkyně H. P. Blavatské, Annie Besantová (1847–1933), patřila do skupiny zakladatelů smíšeného zednářského řádu Lidské právo (Le Droit Humain, 1902). Theosofická společnost čerpala z řady evropských i mimoevropských zdrojů (například antický novoplatonismus, kabala či védánta, súfismus, buddhismus). Tady se už přímo dotýkáme Čapkova příběhu.
V roce 1891, během pobytu v Berlíně, narazil na knihu H. P. Blavatské Odhalená Isis, mistrovský klíč k mystériím dávné i moderní vědy a theologie (Isis Unveiled, 1877). Kniha se skládá ze dvou dílů, Věda a Theologie, a třebaže bývá označována za směsici srovnávací náboženské vědy, okultismu, pseudovědy a fantazie a z dnešního pohledu je třeba na ni pohlížet kriticky, bezpochyby se dotkla zásadních témat své doby. První díl se mimo jiné zabývá hranicemi poznání a možnostmi vědy zodpovídat základní lidské otázky. Blavatská kritizovala soudobou vědu za její materialismus a dobře ukazovala slabiny redukcionistické argumentace (typu „člověk je jenom složitý stroj“). Zároveň se snažila uvést nejnovější objevy (jako Darwinovu evoluční teorii) do souladu s tradičními představami různých věr a kultur. Vyzývá též ke zkoumání oněch zvláštních jevů, jimiž se zabývá parapsychologie. Jestliže totiž vědecká odvětví nemají odpověď, odmítá část vědců někdy samotnou existenci takových jevů (například hypnózy). Nabízí se pak vysvětlení, že „k tomu věda ještě nedospěla“, zatímco „staré kultury“ to znaly dávno. Na druhou stranu některé jevy, odmítané generacemi skeptiků jako mylné či neexistující, byly později potvrzeny.
Hledání pravdy v náboženství
Druhý díl je věnován hledání pravdy z náboženského hlediska, tváří v tvář rozmanitosti náboženských systémů. Blavatská dospívá k závěru, že všechna náboženství jsou pravdivá ze svého vnitřního, ezoterního hlediska, zatímco z hlediska vnějšího, exoterního, jsou všechna víceméně mylná. Nikoli poprvé, ale zřejmě poprvé s takovou silou, zaznívá myšlenka, že mystici a mudrci všech náboženství dospívají k témuž poznání. Důkazy pro to nachází Blavatská v citacích klasických zdrojů „staré moudrosti“, jako jsou starořečtí filozofové, bible, Zoroaster, chaldejská orákula a další, u nichž viděl takový soulad již Pico della Mirandola. (U Blavatské se k tomu připojily nově objevované a zkoumané texty starověkého Egypta, Číny, Indie a Tibetu. Posledně jmenované pro ni byly nejdůležitější, protože „Pravé učení“, obsahující tajné vědění lidstva, vzniklo v Himálaji. Tato oblast měla zvláštní význam v jejím učení i proto, že Blavatská prohlašovala, že v Tibetu strávila sedm let a dostalo se jí zde zasvěcení od tajemných „Mistrů“.)
Je to fascinující kniha, jejíž vlivy – pravděpodobně nevědomky – pociťujeme dodnes. Bývá označována za významný zdroj New Age, antroposofie (viz dále), okultních prvků nacismu i dalších hnutí. Vedle Frazerovy Zlaté ratolesti (1890) byla jednou z knih, které vyvolaly masový zájem o podobnosti různých světových náboženství, respektive hledání jakéhosi „společného jádra“. K popularitě Odhalené Isis přispělo i to, že dokázala přesně vystihnout oblasti, v nichž každý člověk zakouší nejistotu, a následně zprostředkovat pocit jistoty. Blavatská nabídla svým čtenářům a následovníkům cestu k „absolutnímu poznání“, k nejčistší podobě jediné a prastaré pravdy, obsažené v různě pokřivených podobách ve všech náboženských učeních, a navíc obsahující všechny odpovědi – tedy i ty, které jiné poznání (jako věda) neposkytuje. Tisíce čtenářů vedlo čtení spisů Blavatské k tomu, že začali důvěřovat hlavně jejím spisům a texty různých duchovních myslitelů četli s ohledem na ni.
Zdá se, že v Norbertu Čapkovi podnítila Odhalená Isis především zájem o zkoumání jiných, mimokřesťanských náboženství i doživotní zájem o parapsychologické výzkumy. Ty byly pod různými označeními populární po celé Evropě a veřejně či tajně se jimi zabývala řada vědeckých autorit. Jak dále uvidíme, tato oblast na pomezí vědy, náboženství a okultismu byla výrazně zabarvena očekáváním převratné nové doby.
Spiritismus jako věda a cesta k novému věku
Už ve druhé polovině 50. let 19. století začal pedagog Allan Kardec (bývalý spolupracovník Pestalozziho) vážně experimentovat s pařížskou salonní zábavou – spiritistickými seancemi. Ačkoli dnes jeho snahy působí často naivně, tehdy zaujaly některé renomované vědce, ochotné zabývat se „edge science“. Jako „věda“ byl „kardecismus“ otevřen lidem všech vyznání, a přitom měl zároveň náboženské prvky. Pro část spiritistů, kteří měli pocit, že užuž drží v rukou vědecké důkazy nesmrtelnosti duše, bylo toto hnutí podnětem k životnímu obratu, který se snažili šířit do společnosti.
Vegetariánství, abstinence, vzdělávání a sebezdokonalování patřily k očekávání blížící se nové doby, k jejímž vymoženostem bude kromě telegrafu či vlaku patřit i komunikace se zesnulými anebo s mimozemskými civilizacemi. Kardec začal s experimenty v téže době, kdy došlo ke zpopularizování teorie živočišného magnetismu (Animalischer Magnetismus) německého lékaře Franze Antona Mesmera (1734–1815). Ostatně, mesmerismus hraje důležitou roli i v díle Blavatské. Kardecův spiritismus, který se sám chápal jako věda, hledal vysvětlení různých psychických jevů jako hypnóza či sugesce právě prostřednictvím této zvláštní síly. Mesmerismus se pozoruhodnými cestami stal inspirací pozdější psychologii a psychiatrii i základem dalších parapsychologických výzkumů. Brzy uvidíme, jak tyto podněty ovlivnily i N. F. Čapka a jak se s nimi vypořádal.
Parlament světových náboženství v Chicagu, 1893. (Foto převzato z en.m.wikipedia.org.)
Parlament světových náboženství: První krok k mezináboženskému dialogu
Zvláštní a opomíjenou událostí, jež ovlivnila životy milionů lidí, byl Parlament světových náboženství, který byl svolán do Chicaga v roce 1893. Šlo o sérii konferencí, pořádanou u příležitosti světové výstavy s cílem zahájit mezináboženský dialog na celoplanetární úrovni. Byli zde přítomni zástupci křesťanství (protestantismu), islámu, théravádového buddhismu, zenového buddhismu, hinduismu (svámí Vivékánanda), hnutí Brahmo samádž (indický teismus), džinismu, Theosofické společnosti, spiritualismu, Křesťanské vědy – a také unitáři a univerzalisté. Ano, některé z těchto proudů již vymizely z běžného povědomí… Organizátoři akci chápali a prezentovali jako milník na cestě k mezináboženskému porozumění. Poprvé v dějinách zástupci světových náboženství u jednoho stolu!
Jistě, citelně chyběli oficiální zástupci římskokatolických a pravoslavných křesťanů, židovství, i dalších náboženství. Už tehdy se vtírala otázka, kdo koho reprezentuje a kdo může za koho mluvit (která provází mezináboženské panely dodnes). Na druhou stranu ti, kdo přišli, mohli být vnímáni jako hlasatelé pokroku a tolerance. A vtírala se otázka, zda by nebylo možné všechna náboženství světa v novém světě propojit na nějaké univerzální rovině, kde nebudou rozdíly vadit.
Prvních čtrnáct let nového století se zdálo, že sen o novém, lepším světě se naplňuje. „Nikdy nebyla Evropa silnější, bohatší, krásnější, nikdy nevěřila v ještě lepší budoucnost upřímněji; nikomu, kromě několika scvrklých starců, se už nestýskalo po „starých dobrých časech“ jako kdysi. […] nejen města, i lidé zkrásněli; díky sportu, lepší výživě, zkrácené pracovní době a niternějšímu spojení s přírodou ozdravěli. […] Neboť život běžel v jiném rytmu. Jeden rok, co všechno se nyní událo za jediný rok! Jeden vynález, jeden objev střídal druhý a každý se okamžitě stával obecným majetkem, poprvé cítily národy pospolitěji, když šlo o společné věci.“ Světová válka jako by tomuto nadějnému světu učinila přítrž. Miliony oněch nových lidí se povraždily na jejích frontách. Bylo možné vnímat ji jako konec přílišného optimismu, nebo jako předěl ke skutečnému příchodu nové doby.
Čapkův zájem o člověka
Norbert Fabian Čapek byl selfmademan, což se výrazně týkalo jak oblasti vzdělání, tak i utváření osobnosti. „Ačkoli jsem vždy toužil po universálním vzdělání, […] ze všeho nejvíc mě zajímalo stu dium člověka po všech stránkách. Podle hesla: poznej člověka a poznal jsi hlubokosti božské! Od studia zevních tvarů od fysiognomie jsem se věnoval víc a více studiu duše, zvláště pak jejích skrytých a dosud obecně málo známých sil a možností.“ Celoživotní zájem skýtal Čapkovi také obživu. Ještě během brněnské služby v baptistickém sboru vydával měsíčník Talent a inzeroval se jako „praktický psycholog a fysiognomik, člen lidozpytných společností zahraničních“, jak uvádí v praktické příručce Talentograf. Svůj dům pojmenoval „Vila Talento“. K „lidoznalství“ vydal několik knih v češtině a němčině. Již v té době se věnoval poradenství, zejména s ohledem na volbu zaměstnání či škol pro děti (zjištění vloh), výběr obchodních partnerů, vhodné osoby k sňatku a podobně. O lidoznalství psal též do různých populárních časopisů a zabýval se jím až do konce života. Vyučoval je ve Svobodném bratrství dospělé i děti (bylo součástí nedělní školy), v Cestách a cílech vycházelo Lidoznalecké okénko. Vytvořil také poradenský program (Rádcovský kurs).
Čapek a vědecké zkoumání člověka
Při pohledu na tuto stránku Čapkovy osobnosti jsme v pokušení odbýt ji jako marginální, nebo ji dokonce označit za šarlatánství či výstřelek. Nacházíme se ale právě v ohnisku jeho celoživotních snah: Člověk je u Čapka středobodem zájmu, ovšem chtěl jej poznávat také vědecky, na úrovni moderního bádání. To ovšem znamenalo úroveň bádání daného dobou – vědy o člověku, ať již antropologie nebo psychologie, se teprve ustavovaly, status vědeckých oborů si musely ještě dlouho dobývat a hájit. Typologie lidských tváří a lebek má v evropském myšlení kořeny již od antiky a objevuje se v různě vážných pokusech dodnes. Lékařské, a zvláště kriminalistické spisy Čapkovy doby jsou plné fotografií „typů“ – ať již nemocných, nebo zločinců. Vycházely z takzvané pozitivní školy kriminologie (Scuola positiva di diritto penale), jejímž zakladatelem byl italský kraniolog Cesare Lombroso (1835–1909). Jeho teorie o vrozenosti zločineckých sklonů a možnosti vy číst je z celkové fyziognomie měla rozporuplné vlivy: na jednu stranu vnesla do trestních procesů psychiatrické posudky, na druhou přinesla i negativa: eugenické programy nucené sterilizace „duševně nemocných“ (včetně například epileptiků) a zločinců s lékařským posudkem o „vrozených zločineckých sklonech“.
Ačkoli byl Lombroso Žid, odvolávali se na jeho závěry i nacisté. (Sám se za eugenika příležitostně označoval, tak jako za socialistu, rasistu a podobně.) Kromě Lombrosových snah o poznávání lidských povah z fyziognomie musela Čapka zaujmout i jeho teorie geniality, zkoumání hypnózy a spiritismus (pokusy s médiem). Psychologie musela o své uznání ještě bojovat. Předvedení některých metod bylo sledováno jako senzace, a to i když probíhalo na univerzitní půdě. Literární odraz můžeme najít v povídkách Karla Čapka. Další praktiky, jako sugesce, volné asociace a tak dále již byly známy z cirkusových a varietních produkcí, což jim na důvěryhodnosti nedodalo. Pokud šlo o hypnózu, byla často zkoumána vědci či laickými zájemci v rámci parapsychologických experimentů. (Její samotná existence je například některými členy Klubu skeptiků Sisyfos zpochybňována dodnes.) Psychoanalýza byla dlouho odmítána jak pro některé „skandály“ (například tematizování sexuality), tak proto, že ji mnozí stoupenci „tvrdých věd“ považovali za pavědu kvůli nekvantifikovatelnosti a minimální prokazatelnosti výsledků (výklady snů patřily podle nich do oblasti lidového věštění).
Jedna z Čapkových raných publikací o frenologii, vydaná v Brně roku 1901 (Foto archiv NSČU.)
Čapek a otázky mystiky
Po vzniku Československa ale stoupal zájem o psychologii často ruku v ruce s nadšením z amerických tipů na seberozvoj a cestu k úspěchu. Tak začaly vycházet české překlady zaručených návodů a metod. Východiskem jim často byla představa, že člověk je sám tvůrcem svého osudu, a když vynaloží energii správným směrem, dokáže takřka všechno. Získat si přátele a působit na lidi (jak zní cíl jednoho z prvních takových bestsellerů), dosáhnout duševní vyrovnanosti či úspěchu v podnikání. Některé z takových příruček nabízely i „zaručené postupy“ k získání nadpřirozených schopností. A mezi prvními původně českými publikacemi z této oblasti najdeme právě knihy N. F. Čapka. V jeho pozůstalosti je Kapesní manuál pro charakterové analytiky a zaměstnanecké manažery, který usuzuje na lidské vlastnosti mimo jiné podle barvy vlasů, tvaru prstů a nehtů. Podobně se Čapek zajímal o grafologii; dopisoval si i s některými českými grafology. Nabízí se ještě otázka, v jaké podobě se Čapek věnoval parapsychologii. Bohužel, právě tady narážíme na mlčení samotného zdroje. Nevíme, jaké pokusy konal, zda je prováděl sám, nebo ještě s někým, podle jakých modelů. Nevíme, co přesně bylo jejich cílem. Je to pro nás škoda, protože z toho mála, co víme, pro něj tyto experimenty měly zásadní důležitost. (V rozhovoru pro Cesty a cíle v odpovědi na otázku ohledně jeho nejsilnějších životních zážitků uvedl, poté co zmínil mystické prožitky obrácení a extáze: „Některé zvláště silné zážitky, které zároveň posílily vědomí o skutečnosti jiného světa, jsem měl při experimentálních výzkumech jevů parapsychologických, o nichž je těžko psát.“
Lze usuzovat, že Čapkův zájem o člověka těsně souvisel i s jeho zájmem o poslední otázky lidského života a možná právě při tomto úsilí získal i mystické zkušenosti.
Republika a úkol malého národa
Počáteční doba Československé republiky byla naplněna značnou, pro nás již těžko představitelnou euforií. Nešlo přitom jen o politickou, ekonomickou a kulturní samostatnost. Řada Čapkových současníků byla přesvědčena, že právě nastává cosi nového, tak dlouho očekávaného v oblasti duchovní, filozofické a náboženské. A právě nyní do světového duchovního dění vstoupí Češi (respektive Čechoslováci), v jejichž čele stanul prezident-filozof Masaryk. Ke zrodu nového světa po Velké válce přispějí svým dědictvím a specifickou zkušeností. Poté, co prožili svoji vítěznou revoluci, pomohou svým dílem k tolik očekávané revoluci v duchovním vývoji lidstva. (Číslování světových válek nebylo tehdy ještě zavedeno a ona poslední válka měla pro mnohé význam apokalyptického předělu.)
Čím mohou v té době Češi přispět světu? Především to byl odkaz Jana Husa, považovaného nejen za prvního křesťanského reformátora, ale za prorocko-mučednickou postavu, ocitající se v různých přehledech vedle zakladatelů světových náboženství: Mojžíše, Zarathuštry, Ježíše, Buddhy. Vedle Husa pak byli stavěni Komenský a Masaryk. Je příznačné, že Masaryk byl významnou postavou nejen politickou, ale také náboženskou. Nejenže se zabýval filozofií náboženství a jeho náboženské postoje byly směrodatné pro statisíce lidí, ale měl důležitou roli i pro Církev československou a hledání moderní české spirituality. V prvních letech nové republiky se začaly objevovat různá nábožensko-eticko-reformní hnutí. Kdybychom je zkoumali blíže (což zde nemůžeme), ukázalo by se, že se snažily obsáhnout všechna zásadní témata doby, od existenciálních otázek přes pedagogiku po zdravovědu. Tvůrci jejich programů se navíc nezřídka znali. Několik set metrů od sídla unitářů, na Staroměstském náměstí, pronášel svá „kázání“ Alexandr Sommer-Batěk v rámci „Volného sdružení klasů“ a na základě své knihy Převýchova národní. V mnoha ohledech navazoval na „reformu života“ a odkazoval se k autorům, jako byli Humboldt, Hellenbach nebo E. Carpenter. V argumentacích bohatě využíval poznatky tehdejší religionistiky a antropologie, podobně jako Volná myšlenka a další, a jako čeští unitáři propagoval například i vegetariánství. V roce 1924 vyšla také publikace Víra v nové době od architekta Václava Weinzettla. Šlo v ní o nikdy neuskutečněný projekt nového náboženství, jehož centry měly být nově stavěné „chrámy kultury“, jakési kulturní domy či kulturní centra.
Svobodné bratrství
Všichni tito myslitelé (a jejich výčet výše zdaleka není kompletní) usilovali o vznik nového náboženství: nedogmatického, oproštěného od formalismu a pověr, otevřeného poznání a nesoupeřícího s vědou, demokratického a zušlechťujícího. Z těchto různých snah se částečně vydařila právě ta Čapkova. Je příznačné, že jím založené nové společenství, Svobodné bratrství (1922), se v počátcích neoznačovalo za náboženskou společnost. „SB. jako určitý způsob myšlení a životní prakse neobmezuje se na určitou zemi nebo dobu. Je universální a všelidské. SB. se také neobmezuje na určité názvy, tedy ani na své nynější české pojmenování. Vždy a všude bylo, kde se našli lidé téhož ducha. Většinou ti, kdo vstoupili do SB., učinili tak proto, že v něm našli, po čem už dříve toužili, anebo co v sobě už měli a chtěli v tom úspěšněji pokračovat. Tato slova nám připomínají, co už známe z jiných hnutí: jejich tvůrci považují své uskupení za konkrétní projev čehosi univerzálního, přesahujícího dějinnou dobu a konkrétní místo. Jestliže si Čapek volí pro své společenství název Svobodné bratrství, musí si být vědom, že to přinejmenším část veřejnosti bude vnímat jako přihlášení se k ideálům české reformace (Jednota bratrská), Francouzské revoluce (volnost – rovnost – bratrství) i humanitním směrům, jako bylo právě svobodné zednářství. Ve své době bylo poměrně nadšeně přijímanou alternativou v oblasti duchovního života. Lze jen spekulovat o další dynamice jeho společenství v případě, že by se jí dostalo delší možnosti svobodného vývoje a volné „konkurence“ s dalšími směry.
Text byl uveřejněn v časopise Tvůrčí život 2020/4,5
