Bojovníci Irské republikánské armády (IRA) dne 8. listopadu 1987 umístili dvacetikilovou bombu do knihovny vedle památníku obětem první a druhé světové války v irském městě Enniskillen. Byl to den tradičního svátku, tzv. Dne vzpomínek, kdy se měla konat přehlídka připomínající všechny, kdo položili svůj život za mír a svobodu, kterou si dnes užíváme. V centru Enniskillenu se v tento den sešlo mnoho lidí. Místní duchovní měli sloužit obřad, aby připomněli všechny občany, kteří zahynuli během první a druhé světové války a všechny, kteří obětovali svůj život během severoirského koniktu. Obřad měl začít v 10:45, ale v 10:43 vybuchla bomba umístěná jednotkami IRA, zabila 11 osob a 64 jich zranila.
Mezi lidmi zasaženými výbuchem byl i Gordon Wilson, místní velmi známý obchodník s textilem, jenž vlastnil v Enniskillenu nejoblíbenější obchod s oblečením, a jeho dcera Marie Wilsonová, která byla zdravotní sestrou v místní nemocnici. Oba byli explozí zraněni, avšak Marie byla zraněna smrtelně. V okamžiku, kdy leželi mezi rozsypanými cihlami a sutinou, natáhl se Gordon ke své dceři a držel ji za ruku, aby ji uklidnil a podpořil. Marie plakala a řekla: „Tati, moc tě miluji!“ Poté upadla do bezvědomí. Když je záchranáři vyprostili z trosek, Gordon přežil, ale Marie o několik hodin později zemřela.
Bojovník za mír
Byly to jedny z nejtemnějších okamžiků v historii koniktu v Severním Irsku a později se staly známými jako „bombový útok na Den vzpomínek“. Několik hodin poté, co Marie zemřela, se národní i mezinárodní novináři sešli nedaleko centra v Enniskillenu, aby informovali o obrovské tragédii, k níž zde došlo. Reportéři se usilovně snažili natočit rozhovory s lidmi, kteří buď viděli, co se stalo, nebo byli zasaženi výbuchem bomby. Gordon Wilson vystoupil, aby reportérům řekl několik slov o tom, jak bomba zasáhla jeho i jeho dceru Marii. Řekl jim o smrti své dcery a poté prohlásil: „Nemám žádnou zlou vůli. Necítím žádnou zášť.“ Tato slova, jejich upřímnost a způsob, jak byla Gordonem Wilsonem v době jeho velké osobní tragédie vyslovena, ohromila i šokovala všechny novináře, místní obyvatele a lidi po celém světě. Když probritské teroristické organizace nabídly odvetu za ztrátu života Marie Wilsonové, Gordon Wilson odpověděl následujícím způsobem: „Tento špinavý způsob jednání Marii život nevrátí.“ Přístup Gordona Wilsona ke smrti vlastní dcery, k bombovému útoku i k jeho vlastním zraněním byl jasným příkladem „úmyslného jednání za účelem odpuštění“. Po této události se stal „bojovníkem za mír“. Tím, že odmítl jakýkoli odvetný čin za Mariinu smrt, s největší pravděpodobností zachránil životy mnoha nevinných římských katolíků (pokud by došlo k jakýmkoli následným odvetným akcím za smrt dcery). Wilson věnoval zbytek života úsilí o mír a pomáhal těm, kteří byli zasaženi teroristickými činy, naučit se odpouštět (mind set of forgiveness). Wilsonova křesťanská reakce na zabití jeho dcery byla opětovně uvedena v článku napsaném k třicátému výročí bombového útoku v roce 2017, kde o ní psala další oběť útoku, Stephen Ross: „Modlím se, aby ti, kteří nastražili bombu nebo útok podporovali, veřejně přiznali, co udělali, a hledali Boží odpuštění.“
Gordon Wilson (1927–1995), obchodník s textilem a mírový aktivista. (Foto převzato z commons.wikimedia.org.)
Záměrné odpuštění jako symbol lidské bytosti
„Záměrný akt odpuštění“ Gordona Wilsona je pro mě jedním z nejmocnějších symbolů lidské bytosti, která odpouští jiné nebo jiným. Je také silnou připomínkou, že nenávist je ztrátou času. Nenávistí nedosahujeme ničeho jiného než vytváření negativních stavů psychiky, které vedou k hořkosti, touze po pomstě a další nenávisti. Dr. Geraldine Smyth OP (představitelka liberální katolické feministické teologie a odbornice na řešení koniktů) píše, že „odpuštění je velmi významný koncept, který pochází především z náboženského prostředí a naznačuje něco více než lidského. Naznačuje něco, co se samo překračuje, transcenduje. Nemůžete to vnutit, nemůžete to řídit“. Když píšu tento článek, jsem si velmi dobře vědom skutečnosti, že Gordon Wilson byl věřící. Byl křesťanem a členem metodistické církve a já se musím sám sebe ptát, zda jeho „záměrný akt odpuštění“ byl zakořeněn v konceptu odpuštění, které najdeme v křesťanském náboženství, zejména v Ježíšově učení, například: „Nesuďte, a nebudete souzeni; nezavrhujte, a nebudete zavrženi; odpouštějte, a bude vám odpuštěno.“ (Lukáš 6:37) Faktem zůstává, že Wilson skutečně odpustil těm, kteří byli odpovědni za zavraždění jeho dcery. Nejenže úmyslně vrahům odpustil, ale po zbytek svého života byl součástí procesu aktivního jednání v duchu odpouštění. Jako mírový aktivista se politicky zapojil do kampaní za mír a aktivně se účastnil různých mírových projektů. V roce 1993 byl na základě své mírotvorné činnosti a angažovanosti v irském mírovém procesu jmenován senátorem vlády Irské republiky. Senátorem zůstal až do své smrti v roce 1995.
Násilí a ozbrojené snahy nejsou cestou k ukončení konfliktu
Jednání Gordona Wilsona ve jménu odpuštění a odmítnutí jakýchkoli možných odvetných opatření za Mariinu vraždu vzbudilo mnoho různých reakcí. Někteří lidé byli zmateni, že otec mohl odpustit vrahům odpovědným za smrt jeho dcery. Jiní si mysleli, že jeho slova o odpuštění byla pronesena v momentě, kdy se nacházel v posttraumatickém šoku. Další lidé si mysleli, že je v jakémsi „disociativním (odděleném) emočním stavu“ a že časem bude svých slov o odpuštění litovat. Jiní, zejména ti, kteří znali Gordona a rodinu Wilsonů, však věděli, že jeho akt odpuštění byl skutečnou a autentickou odpovědí laskavého a starostlivého muže. Po Mariině pohřbu Gordon poskytl rozhovor novinářům z respektovaných novin The Irish Times. V rozhovoru se ho novinář zeptal, jak se cítí v souvislosti s Mariinou smrtí a jak si vysvětluje smysl útoku v Enniskillenu. Gordon odpověděl: „Neptejte se mě prosím na smysl. Neznám smysl. Nemám odpověď, ale vím, že musí existovat plán. Je to součástí většího plánu a vím, že Bůh je dobrý.“ Bombový útok v Enniskillenu a škody, které způsobil místní komunitě, přinesly jeden z určujících okamžiků koniktu v Severním Irsku. Lidé v Irsku, Velké Británii i v ostatních státech byli naprosto zděšeni počtem obětí koniktu. Nesobeckost a odpuštění Gordona Wilsona se dotkly životů mnoha lidí v Irsku a ve zbytku světa. Jeho slova zopakovala to, co si mnozí lidé v Irsku v té době mysleli, a sice to, že násilí a ozbrojené snahy nemohou ukončit severoirský konflikt. Tato událost, více než kterákoli jiná, vyvolala touhu po míru mezi obyvateli Severního Irska. Rovněž způsobila, že se mnoho členů teroristických organizací začalo tázat, proč mezi sebou válčí.
Gordon Wilson jako senátor se svou ženou Joan, 2012. (Foto převzato z commons. wikimedia.org.)
Mírovy proces
O sedm let později, po letech intenzivních mírových jednání, teroristické organizace vyhlásily příměří a formálně se zapojily do toho, čemu říkáme mírový proces. Gordon Wilson žil pro tento cíl celým svým tělem i duší.
Mnozí z nás věří, že měl tušení, že tragédie bombového útoku a jeho slova o odpuštění zasadily semínko, které napomohlo tomu, že Irsko dokázalo přejít z ozbrojeného konfliktu k míru. Chtěl jsem s vámi sdílet příběh tohoto mimořádného muže. V zemích na celém světě je mnoho lidí jako on – obyčejných jednotlivců, kteří mají mimořádnou schopnost odpustit těm, kteří jim způsobují újmu nebo dělají něco špatného. Pokaždé, když si vzpomenu na příběh tohoto úžasného člověka, připomínám si, jak důležité je pro nás odpouštět. Věřím, že jako lidské bytosti se rodíme s vrozenou schopností dobra a pohody. Ano, život nám někdy chystá výzvy, staví nám překážky nebo se setkáváme s lidmi, kteří s námi jednají špatně. Někdy je jednoduché odpustit a někdy odpuštění trvá dlouho. Někdy potřebujeme při procesu odpuštění pomoc profesionálního psychologa nebo psychoterapeuta, duchovního nebo kněze. Často uvažuji o tom, jaké „náklady“ si v sobě člověk nese, pokud nemůže odpustit slova, jednání nebo činy. Třeba je pro nás snazší dané osobě odpustit než žít s tím, že její slova, zločin nebo zranění neodpustíme.
Zakončím tento článek slovy Buddhy: „Nenávist nelze porazit nenávistí. Nenávist může být uzdravena pouze láskou, to je odvěký a věčný zákon.“
Přeložila Anna Vachudová
Text byl uveřejněn v časopise Tvůrčí život 2020/3.
