Nepočetná a kusá literatura, která o Charlottě Garrigue Masarykové existuje,1 se vztahuje k její osobnosti, vztahu s Tomášem Masarykem, jejich rodině, její veřejné činnosti i tragickému období během první světové války. I tento článek zahrnuje hlavně tyto oblasti života Charlotty, neboť byly významné jak pro ni, tak pro její působení v české společnosti.
Cesta k zakotvení Charlotty v Praze byla poměrně neobvyklá pro mladou americkou dámu ze zámožné rodiny. Vyrůstala ve velkém domě v početné, ale privilegované rodině v Brooklynu na okraji New Yorku. Její otec Rudolph Garrigue byl ředitelem pojišťovny a rodinu byl schopen dobře zajistit. Pro svoji píli, tichou, samotářskou a učenlivou povahu byla Charlotta nejmilejším dítětem svého otce. Podobně jako jejích deset sourozenců byla hudebně velmi nadaná, na rozdíl od svých sester dávala před zábavou a módou přednost cvičení na piano a čtení. Rodiče velmi dbali na vzdělání svých dětí. V Americe byla příslušnost k nějaké církvi svým způsobem povinná. Téměř každý člen Garriguovy rodiny patřil k jiné církvi a Charlotta pod vlivem dánské babičky byla v církvi unitářské, nedogmatické, tolerantní, zdůrazňující mravní principy jako základ náboženské víry pro denní život i pro spasení. Charlotta přijala principy křesťanství celou svou podstatou, ale k žádné církvi nepřilnula; zvláště kritická byla k církvi katolické. Pro silný humanitní aspekt jí později byla nejblíže církev reformovaná (v českých zemích navazující i na českobratrský odkaz), do níž vstoupila stejně jako T. G. Masaryk. Časem ji ovšem kvůli teologickým výhradám opustila a zůstala bez církevní příslušnosti. Byla si vědoma evropských kořenů svých předků, částečně francouzských protestantských hugenotů, kteří koncem 16. století uprchli z Francie do Dánska. Její otec často navštěvoval Dánsko a brával Charlottu s sebou, takže Evropa jí nebyla neznámá.
Dětství v Brooklynu
Když bylo Charlottě jedenáct let, propukla v USA občanská válka za osvobození otroků. Sever USA potřeboval levnou pracovní sílu pro průmysl a dovážet otroky z Afriky nebylo již možné. Davy zběhlých otroků proudily z jihu na sever a Charlottina babička mnohé nasytila, sedávala s nimi na zahradě a poučovala je o svobodě, demokracii, o lidské důstojnosti. Jejím nejvděčnějším posluchačem byla Charlotta. Zkušenost s lidskou bídou, nespravedlností a morální povinností pomáhat těm, kteří to potřebují, s ní zůstala celý život.
Charlotta vyrostla ve vysokou, štíhlou a krásnou dívku se spoustou plavých vlasů. Celý její zjev vyzařoval neobvyklou kultivovanou sebedůvěru a laskavost ženy, která vyrůstala ve svobodnějším světě, zajištěné existenci s kultivujícím vzděláním. Vlastní četbou, a to i filozofickou, své vzdělání stále kriticky doplňovala. Po létech studia klavíru se stala virtuoskou a otec jí zaplatil studium hudby v Lipsku v Německu, kde rok pobývala. Její přání, aby se mohla ke studiu v Lipsku ještě na čas vrátit, jí otec splnil, ale na mnohem kratší dobu. Vracela se ke své bytné, kde hrou osudu bydlel český mladý chudý filozof Tomáš Masaryk se svým ne úplně zdravým svěřencem Alfredem Schlesingerem, kterého dovedl úspěšně k maturitě. Jeho zámožný otec jim poskytl za odměnu roční studijní pobyt v Lipsku. Masaryk o Charlottě slyšel již od bytné jako o dívce milé, vzdělané a sečtělé. Byl velmi zvědavý a díval se na ni dokonce z okna, když vystupovala z drožky. Brzy se zamiloval. Pod dohledem vzdělané paní domácí ke vzájemnému sblížení přispěly společné výlety, čtení, večerní besedy.
Charlotta Garrigue Masaryková (1850–1923), americká unitářka a manželka Tomáše Garrigue Masaryka. (Foto ČTK.)
Pobyt ve Spojených státech
Masaryka nesmírně zajímaly poměry v USA, Charlottě líčil poměry na své rodné Moravě, rodinu, svá studia. Masaryka Charlotta okouzlila nejen svou krásou a znalostmi, ale hlavně svojí morální opravdovostí a nezlomnou vírou, která vyvěrala z výjimečného i racionálního pochopení základů křesťanství. Žádné téma jim nebylo cizí. Velký dojem na ně udělalo společné čtení knihy Johna Stuarta Milla O poddanství žen, kterou pak Charlotta v 90. letech přeložila do češtiny se svou učitelkou českého jazyka. Shodli se, že muž a žena jsou bytosti rovnocenné a že muž v manželství nežije jen pro ženu a žena pro muže, ale že spolu mají hledat zákony boží, což znamenalo i účast na veřejných záležitostech. Už tady položili pevné základy k naprosté vzájemné důvěře, která je doprovázela celý život. O několik desítek let později Masaryk vzpomínal: „V tom, pravda, měl jsem zvláštní výhodu a štěstí, že se má životní pouť křížila s životní drahou Charlotty Garriguové; bez ní bych si nebyl ujasnil smysl života a svůj politický úkol…“3 Ale cesta ke společnému manželství nebyla úplně snadná. Napřed Charlotta Masaryka odmítla, ale těsně před svým odjezdem do USA se hluboce zamilovala. Masaryk slíbil co nejrychleji dokončit práci o sebevraždě a habilitovat se na docenta, aby se mohl stát profesorem filozofie. Charlottě psal každý den, seznamoval ji s českou kulturou, literaturou a historií. Když však dostal dopis od Charlottina otce, že se Charlotta vážně zranila pádem z koně, sedl v Hamburku na první, velmi vetchou loď a odplul do New Yorku. Loď se při další plavbě potopila.
Rodině Garriguových se Masaryk velmi líbil, až na otce, který tušil, že mladým manželům bude muset finančně vypomoci, neboť Masaryk neměl stálý výdělek. Nakonec to učinil, ale s Masarykem pak dvanáct let nemluvil. Teprve při návštěvě Prahy, když viděl, že jejich manželství je šťastné, se udobřili. Kvůli Masarykově dokončení studia se manželé usadili ve Vídni. Masaryk se snažil vydělat nějaké peníze soukromými kondicemi. Druhou verzi své habilitační práce Sebevražda dokončil i pod vlivem Charlotty, neboť do ní více zahrnul i problematiku žen. Místo soukromého docenta na vídeňské univerzitě bylo však bez platu. Oba se ve Vídni stali členy společnosti českých studentů (česká univerzita ještě v Praze neexistovala). Charlottě se tento život velmi líbil – četlo se, diskutovalo, zpívaly se české, moravské i slovenské písně. Oba, jak již zaznělo výše, vstoupili ještě v době vídeňského pobytu do reformované církve, v Českých zemích po roce 1918 transformované do Církve českobratrské evangelické (CČE).
Duchovní zrání
Přestože Charlotta zůstala později bez církevní příslušnosti, udržovala kontakty s duchovními různých církví. Po desetiletí zůstal blízkým přítelem celé rodiny zejména František Urbánek, bývalý duchovní reformované církve, jenž byl za první republiky prominentním členem a kazatelem Jednoty českobratrské. Masaryk a Charlotta mu po příchodu do Čech svěřili náboženskou výchovu svých dětí.4 Po více než roce manželství Masaryka a Charlotty se narodila dcera Alice. Charlotta své mateřství velmi prožívala. Po dalším roce se narodil syn Herbert. Vzhledem k tomu, že porod byl velmi těžký, s psychickými následky, Masaryk se vzdal tolstojovské myšlenky, že rodiny mají mít hodně dětí, a začal klást zdraví ženy a dětí na první místo, což v jeho chápání znamenalo sexuální abstinenci. V nesnázích jim velmi pomáhala Masarykova matka, která přijela do Vídně. Charlotta s dětmi pobývala někdy v Kloboukách. Charlotta neměla ráda povrchní a frivolní Vídeň a moravský venkov si zamilovala. Později, v Praze, se Masarykům narodily ještě čtyři děti: Jan, který byl nejvíce hudebně nadaný, po roce 1918 se věnoval diplomatické službě, Eleonora a Hanička – které zemřely brzy po narození – a Olga, která odešla s otcem do zahraničí roku 1914. Pomáhala mu s exilovým úsilím vytvořit demokratické Československo.
Když byla roku 1882 založena česká univerzita v Praze, Masaryk dostal na univerzitě místo provizorního profesora filozofie na základě úspěšné habilitační práce o sebevraždě. Charlotta se na Prahu těšila. Už ve Vídni se začala učit česky a v Praze pokračovala. Kolegy na univerzitě byli přivítáni vřele, s řadou mladších se spřátelili. Masaryk se hned zapojil do různých činností a organizací, zvláště do Sokola. Na rozdíl od tradičních autoritativních přístupů učitelů ke studentům byl jeho způsob založen na přátelské komunikaci se studenty, učil je myslet, klást si otázky, diskutovat.
Společenský život
Založil páteční domácí semináře, kterých se účastnila i Charlotta a zapojovala se do diskusí. Věc nevídaná, aby se žena účastnila vysokoškolského vzdělávání. Ještě nezvyklejší bylo, s jakým zájmem a respektem Masaryk přijímal její názory. Těchto inspirativních seminářů se účastnili i slovenští studenti, kteří pak doma navazovali na Masarykovy názory a metody. Charlotta byla dobrou hostitelkou, zvláště odpolední čaje s přáteli se staly milým zvykem, podobně jako domácí koncerty, divadlo, diskuse, výlety do přírody atd. Všechny jejich děti byly velmi hudebně nadané, zvláště Jan. Charlotta měla jemný smysl pro humor, ráda se smála, ale vždy v ní byl zvláštní mysl pro uměřenost, pro mravní princip, nesnášela vtipy o intimním životě. O přátelské styky nebyla u Masaryků nouze.
Přítelkyně měla Charlotta většinou z rodin Masarykových kolegů. V domácnosti, která byla občas trochu chaotická, však vládl určitý řád. Masaryk zavedl atmosféru respektu vůči její práci pro rodinu s přesvědčením, že tato práce byla zrovna tak náročná a důležitá jako jakákoli práce placená. Sám vydatně v domácnosti pomáhal. Vidět univerzitního profesora na procházce s dětmi bylo v té době nevídané. Jeho přístupy k rodině a k ženám budily u českých žen velký obdiv a důvěru v jeho názory na ženskou otázku. Masaryk nechal Charlottě prostor pro vše, co ji zajímalo, včetně činnosti veřejné. Nejvíce se však věnovala rodině, dětem, které ji milovaly. Charlotta si nikdy nenechala říkat ‚milostpaní‘, jak bylo zvykem pro ženy z její vrstvy, vždy byla paní Masaryková a své jméno měla ráda. Naopak, nechala se oslovovat křestním jménem, říkali jí Charlie. Máme řadu svědectví, jak působila na lidi, kteří ji znali – Jana Herbena, Josefa Laichtera, Františku Plamínkovou, Miladu Veselou, Zdeňka Nejedlého, Irmu Jarmilu Fischerovou, Oldru Sedlmayerovou a další.
Budova sboru First Unitarian Congregational Society v Brooklynu (New York), kterou Charlotta navštěvovala. Kostel byl dostavěn a vysvěcen v roce 1844, šest let před Charlottiným narozením. (Foto převzato z: www.nycago.org/ Organs/Bkln/html/FirstUnitarian.html.)
Vznešená důstojnost a hluboká víra v český národ
Vybrala jsem reminiscenci Josefa Laichtera a jeho bratra, nakladatele Jana Laichtera, který vydával Masarykovy práce. Josef Laichter popisuje, že základním dojmem byl „neobyčejný duchovní zjev“ – kultivované jednání a úroveň vzdělání paní Masarykové byly jevem výjimečným v české společnosti. Přitom se sžila s českým národem, ctila jeho kulturu, obdivovala jeho reformační a obrozeneckou historii a věřila v génia českého národa. V myšlení, názorech a postojích byla i v manželství samostatná, ale většinou ve shodě s Masarykem. Jan Laichter charakterizoval Charlottu ještě výrazněji: „Osobnost paní Masarykové měla vždy znak jistého jakoby vznešeného důstojenství, někdy i ráz vědomé hrdosti, přísnosti a neochvějné pevnosti, ale zároveň tvář i pohled její okouzlovaly vlídnou laskavostí, povzbuzovaly mírným přátelským úsměvem, takže při veliké úctě, kterou vyvolával její zjev, rychle jste se jí cítili blízkými.“
Charlotta toužila po přesném poznání, byla dobrá v matematice. Zároveň citově hluboká a vstřícná k lidem. Ač měla obdiv pro český národ, nebyla slepá k jeho slabinám. Brala je jako výsledek nedostatku svobody, dvou set let katolické a jezuitské výchovy a věřila v možnost nápravy. Podle svých sil a možností se zapojila do obrodného procesu, který její muž rozvíjel svou přednáškovou činností na univerzitě i pro veřejnost i prací publikační. Vědomě pokračoval v obrozeneckém díle Palackého, Havlíčka a mnoha dalších. Pro pozitivní rozvoj národa ukazoval relevanci spisů Tomáše ze Štítného, Jana Husa, Petra Chelčického, Jana Amose Komenského a dalších reformátorů, kterým záleželo na tom, aby lidé měli možnost rozvíjet svůj pozitivní duševní a mravní potenciál, své myšlení. Cestu viděli v možnosti dobrého vzdělání, v respektu nejen pro pravdu zjevenou, ale i pro pravdu poznanou, kterou katolická církev se svými dogmaty a absolutismem po staletí odmítala; a pravdu zjevenou k nepoznání zdeformovala. Oba byli přesvědčeni, že národ, který dokázal bojovat a vítězit v bojích proti dekadentní katolické církvi a vlastně celé katolické Evropě, neztratil potenciál vědomě navazovat na relevantní duchovní, mravní a intelektuální hodnoty přispívající k vyšší úrovni lidí ve všech důležitých oblastech života. Masaryk později shrnul tento pozitivní proud české historie v České otázce (1895),8 nazval ho „filosofií českých dějin“, a ovlivnil jí generace mladé inteligence, zvláště historiků, k vědomé pozitivní práci pro úroveň českého národa.
Víra, pravda a boj za morální integritu
Hledání vyššího smyslu života, prospěšného obecnému dobru, mravnímu a sociálnímu pokroku, bylo Charlottě a Masarykovi společné. Jako silně věřící bytost Charlotta později v jednom dopise Alici do vězení psala: „Mám v náboženství ráda jasnost a především upřímnost, sic jinak je srdce celého života ochromeno.“ I to měli společné. Přívětivou, přátelskou a pracovní atmosféru rodiny Masarykových a jejích přátel a kolegů drasticky narušily konflikty a boje kolem rukopisů Zelenohorského a Královédvorského.
Masaryk dal v lednu 1896 Janu Gebauerovi možnost uveřejnit v Athenaeu článek, v němž zpochybňoval pravost rukopisů. Měsíce trvaly následné akademické nepřátelské a dost nízké třenice a teprve v září se poněkud uklidnily. Problém byl, že nyní do celé záležitosti zasáhla brutálním způsobem žurnalistika, veřejnost i někteří spisovatelé. Ani Gebauer ani Masaryk netušili, jaké hrozné nepřátelství proti sobě vyvolají. Jan Herben, Masarykův spolupracovník, to později komentoval, že jako mladý intelektuál byl otřesen „jak Čech dokáže nenávidět Čecha“. Masaryk měl občas pocit, že by se chtěl z Čech vystěhovat.
Když měl Masaryk dostat permanentní pozici profesora filozofie na filozofické fakultě Univerzity Karlovy, univerzitní senát ji neschválil, ministerstvo ve Vídni se přiklonilo na jeho stranu a Masaryk musel čekat na definitivu ještě třináct let. Musel dočasně odejít i ze Sokola a z Amerického klubu dam. Řada přátel mu však zůstala věrná, zvláště studenti a Jan Gebauer s rodinou. Společně oslavili bohatou nadílkou Mikuláše u Masaryků, kam v září přibyl novorozený syn Jan. Charlotta stála celou dobu za svým mužem a posilovala ho slovy „co bys ustupoval, když máš pravdu?“, podobně jako v době hilsneriády roku 1899. Dcera Alice později charakterizovala Charlottu slovy: „Věřila, že český národ Masaryka potřebuje, aby mravně a politicky dospěl.“… „Pevná, věrná, nekompromisní, prožívala všechno tiše a nikdy jsem ji neslyšela naříkat.“
Láska k hudbě, národu a duchovnímu odkazu
Do začátku 20. století Charlotta četla všechny Masarykovy rukopisy a společně je probírali. Charlotta milovala české, moravské a slovenské lidové písně, které podle slov Olgy byly denní součástí jejich domácnosti. Děti vyrůstaly na českých a slovenských pohádkách, na české historii, české kultuře. Málokteré české dítě dostalo tak vlasteneckou výchovu. Když přišly do školy, začaly se také učit cizím jazykům. Se Slovenskem měli všichni poměrně intimní vztahy, jezdili od konce 80. let 19. století na prázdniny hlavně do Bystričky. Byla to nejen nádherná léta, ale Masaryk tu navázal trvalá přátelství; vždy se považoval za polovičního Slováka. V 90. letech jich jezdilo na prázdniny již šest, neboť začátkem 90. let přibyla do rodiny Olga. Charlotta tak vlastní zkušeností poznala národnostní útlak Slováků pod maďarskou vládou, která ani nedovolila, aby Slováci měli své vlastní střední slovenské školy, které jim v 70. letech vláda zrušila v důsledku samostatnějšího postavení Uherska v rámci habsburské monarchie od roku 1867.
Alice ještě na konci života mluvila dobře slovensky, ač žila od roku 1948 v USA. Hudba byla důležitou součástí Masarykovy rodiny. Charlotta milovala a obdivovala hlavně hudbu Bedřicha Smetany a Antonína Dvořáka. Měla dojem, že Smetana je naprosto zbytečně kritizován a že mu národ nerozumí. Přeháněl se vliv Wagnera na Smetanu. Proto napsala studii o Smetanovi, která vyšla na tři pokračování od prvního čísla Masarykovy Naší doby, vycházející od září 1893. Tak jako mnoho jiných hudebních skladatelů musel být Smetana napřed uznán v cizině, aby byl uznán doma. Charlotta vysvětlovala originalitu a bohatost jeho hudby, její půvab, humor, českost, lidovost. Byl přirozený se svým sepětím s českým národem. Vnímala ho jako „nejdokonalejšího skladatele oper“, „poetu říše tónů“, poetu lidi sdružujícího.
Boj za rovnoprávnost žen
Když děti povyrostly, zapojila se do práce Ženského klubu českého založeného začátkem 20. století v Praze ženami činnými v českém ženském hnutí. Klub vydával odborné publikace, časopisy, zakládal dívčí školy, odborné kurzy pro dívky, knihovny (klub měl knihovnu o 12 000 svazků). Velmi důležité a pravidelné byly vzdělávací přednášky pro ženy (obvykle uznávaných odborníků včetně Masaryka), které se týkaly české i světové historie, sociálních podmínek, výchovy dospívajících dívek, zeměpisu, zdravovědy, manželského práva a potřeby jeho reformy, ekonomie (zdůrazňující orientaci na spotřebu domácích výrobků) a kurzy cizích jazyků. Důležitá byla spolupráce se školami, výlety do Prahy pro venkovské školy, styky se slovenskými ženami a úsilí o volební právo žen. Klub pořádal šest až dvanáct akcí za měsíc vlastenecky orientovaných; nerovnoprávné postavení českého národa v habsburské říši mělo trvalé dopady na úroveň národa, včetně žen. Ženy se ve své aktivitě nedaly zastrašit občasnými postihy ze strany vládních autorit. Zásluhou Charlotty se Masaryk stal svými přednáškami činný v českém ženském hnutí způsobem, ke kterému by byly ženy nikdy neměly odvahu. Byla to odvaha mluvit otevřeně o vztazích mezi ženou a mužem, včetně intimního. Podle tradičních katolických přístupů se žena ve všech ohledech musela v manželství přizpůsobovat muži na úkor svého zdraví, důstojnosti, osobního rozvoje, vzdělání. A zároveň měla většinou povinnost přinést do manželství věno, neboť zákonem byla považována v manželství za přítěž.
Ve svém úsilí o rovnoprávnost a povznesení své úrovně byly české ženy téměř na prvním místě v Evropě. Když ženy vyjadřovaly Masarykovi vděčnost za jeho odvahu, odpovídal, že v tomto ohledu byl pouze „kolportérem“ své ženy. Vzhledem k hluboce důvěrnému a otevřenému vztahu mezi ním a Charlottou věděl, co je pro ženu důležité v emocionální a intimní oblasti. Jejich vztah byl pro Charlottu svatý, nesnášela vtipy o intimním životě. Charlotta byla oddanou členkou Ženského klubu českého. Účastnila se organizování přednášek, vydávání publikací, sbírek, kontaktů se slovenskými ženami atd. Vzhledem k tomu, že Ženský klub byl přístupný ženám a potřebám všech vrstev, Charlotta se v něm seznámila i s ženami ze sociální demokracie. Zvláště se spřátelila s přibližně stejně starou Karlou Máchovou, učitelkou a redaktorkou Ženského listu, měsíčníku dělnických žen, který spolu často dávaly dohromady u Masaryků na kuchyňském stole.
Charlotta nesdílela materialistickou ideologii sociálnědemokratického hnutí, ale vyznávala humanismus a spravedlnost i pro chudé nižší vrstvy. Účastnila se roku 1905 demonstrace sociálnědemokratických žen za volební právo žen. Masaryk s ní zcela souzněl. Věřila v protestantské „pomoz si a Bůh ti pomůže“, což znamenalo hlavně odvahu zapojit se do úsilí o nápravu. Křesťanský princip lásky byl pro oba trvale závazný: „Prokazovat dobro musíme těm, kdo toho jsou potřební, chudým a utiskovaným.“ Byla spoluzakladatelkou „Spolku žen a dívek v domácké práci zaměstnaných“, zapojila se do protialkoholního hnutí, podobně jako dcera Alice. Masaryk pod jejím vlivem přestal pít alkohol již v 80. letech 19. století. Po roce 1905 se začala u Charlotty stále intenzivněji projevovat zděděná nemoc srdce, takže musela omezovat svoji veřejnou činnost.
Rodinné starosti a válečné zkoušky
V Ženském klubu českém přestávala pracovat po roce 1908. Přišly i určité starosti s dětmi, které, ač dospělé, nebyly téměř ideálním rodinným prostředím zcela připraveny na nárazy života a Charlotta a Masaryk si to uvědomovali. Charlotta se i svěřovala svým přátelům s otázkou, kde udělali ve výchově chyby. Je pravda, že Masarykovy děti měly více svobody, než bylo v rodinách v té době běžné. Byly sečtělé, měly důkladné povědomí o morálce a náboženských principech reformačních, měly znalosti české historie, zvláště reformačních a obrozeneckých osobností. Alice ještě v pozdním věku vzpomínala na úroveň gymnázia Minerva založeného Eliškou Krásnohorskou v roce 1890 a na krásná přátelství, která tam navázala. Charlotta byla oporou dětem, měla pro ně možná až příliš porozumění, ale od problémů je uchránit nedovedla. Možná se nedovedla vžít do obecného způsobu myšlení ovlivněného převažujícím katolicismem, závislým více na církevním autoritářství než na morálce a rozvinutém svědomí.
Zvláště je trápila nevyrovnanost Jana. Ta měla zjevně kořeny v době hilsneriády, v době útoků na otce, kdy malý Jan zažil mnoho nepřátelství od svých spolužáků a situaci nerozuměl. Ještě těsně před válkou, navzdory křehkému zdraví, Charlotta poměrně dost cestovala. V srpnu 1913 odjela přes Terst a Benátky do USA, kde v té době pobýval Jan, aby usměrnil návyky více k americké disciplinovanosti. Na jaře 1914 pobývala Charlotta s Masarykem na Capri a v červnu s ním a rodinou trávila dva týdny v saském lázeňském městečku Schandau. Nejhorší období života Charlottu teprve čekalo.
První světová válka přinesla Charlottě utrpení takřka antického rázu. Svůj osud i rány nesla téměř až do konce se statečností, která musí budit nejhlubší úctu a obdiv. S odchodem svého muže do exilu a jeho činností pro obnovu české státnosti plně souhlasila. Když se loučili, řekli si: „Zůstaneme a jsme stále v duchovním spojení,“ a Masaryk to tak cítil celou válku. O práci svého muže nevěděla nic, nechtěla vědět. Nedovedla lhát. Ale pevně věřila, že to, co dělá, bude ku prospěchu svobody a úrovně českého národa. Nezlomily ji ani výslechy, kdy jí policejní ředitel Preminger kouřil celou noc do obličeje, ač věděl, že má nemocné srdce a špatně se jí dýchá. Na otázky policie odpovídala: „Nevím, a kdybych věděla, neřekla bych.“
Pomník Charlotty Garrique Masarykové v obci Hutisko-Solanec. Je jediným památníkem Charlotty G. Masarykové na našem území. Byl odhalen v roce 1926 z iniciativy Cyrila Macha, řídícího učitele a osvětového pracovníka z Hutiska-Zákopčí. (Foto převzato z: commons.wikimedia.org/wiki/ File:Charlotta_Masaryková.JPG.)
Ztráta syna a perzekuce rodiny
Nejhorší katastrofy přišly roku 1915. Syn Herbert, nadaný malíř, otec několika dětí, nevlastních (po malíři Slavíčkovi, který zemřel roku 1910) i vlastních, se nakazil tyfem v nemocnici v Borové, kde sloužil, aby se vyhnul službě v rakouské armádě, a zesnul doma v polovině března 1915. Herbert byl emocionálně nejvíce vázán na matku a pro ni byla jeho smrt strašnou ránou. Když se Masaryk ve Švýcarsku o smrti Herberta dověděl, chodil po horách, plakal a volal „Herbertku, Herbertku“. Do Masarykova vystoupení v Ženevě 6. července 1915 si mohli ještě dopisovat. Pak už to nebylo možné.
Masaryk byl brzy po vystoupení za svou odbojovou činnost rakouskými soudy za své nepřítomnosti odsouzen k trestu smrti a rodina v Praze začala být pronásledována. Masarykův plat byl zastaven a Charlotta s Alicí žily jen z učitelského platu Alice. Čeští přátelé nedopustili, aby Charlotta trpěla. Byl založen fond, ze kterého dostávala podporu, podobně jako jiní postižení vlastenci. Vyhýbala se však přátelům, odmítala návštěvy. Nechtěla své přátelé přivádět do problémů, policie ji stále sledovala. Další těžké období dolehlo na Charlottu, když byla Alice koncem října 1915 zatčena (spolu s Hanou Benešovou a Václavem Oličem), krátce vězněna v Praze a poté až do počátku července 1916 v zemském vězení ve Vídni. Jan, jemuž se nepodařilo včas odejít za hranice, sloužil v rakouské armádě. Řada jeho dopisů Charlottě se zachovala, Charlottiny nikoli. Dýchá z nich vzájemná láska a naděje, že bude lépe.
Osamocené Charlottě byly útěchou vnučky Anička a Herberta, dcery syna Herberta, které ji s matkou Mílou občas navštívily. V dopisech chválila jejich výchovu. Vzácně přijala i jiné návštěvy, jedna ze zahraničí jí přinesla povzbuzující zprávy o muži a Olze. Nikdy o nic neprosila, jen jednou o přísun dobrého chleba pro Karlu Máchovou, svou přítelkyni ze sociální demokracie, která byla perzekvována podobně jako desetitisíce Čechů. Charlotta nesla uvěznění Alice, která se o ni starala, velmi těžce. Záchranou pro obě byla jejich korespondence. Charlotta brzy pochopila, že musí být tou silnější. A byla, věděla, že jí je velmi potřeba a věřila v lepší budoucnost.
Charlottina podpora Alici ve vězení
Alici drásaly výslechy, chtěli na ní, aby se zřekla otce, což neučinila. Drásaly ji časté popravy českých žen, většinou pro malé vlastenecké činy. V malé cele bylo šest žen různé úrovně. Zkušenosti ve vězení by ji bývaly možná zlomily, nebýt dopisů matky Charlotty, kterými Alici vracela do šťastnějších chvil – rodinných, s literaturou, do pobytů na Slovensku, s přáteli. Aby urychlily cenzuru, psaly si německy. Charlottiny dopisy jsou jedním z pokladů naší literatury, dopisy Alice cenným dobovým dokumentem. Samozřejmě mohla psát jen o nedůležitých záležitostech života ve vězení. Charlotta jí posílala knihy, oblečení a jiné drobnosti, peníze na jídlo. Zpochybňovala, že Alici stačí na měsíc 140 Kč na jídlo, měla dojem, že potřebuje nejméně 300 Kč, spíše více. Měla velkou obavu o její zdraví, neboť Alice ve vězení několikrát onemocněla. Psala jí i o tom, jak někdy chodí na Herbertův hrob, vzácně na procházku. S radostí oznamovala, že bude mít Herbert v Mánesu výstavu. Zdravotní stav Charlottě nedovolil, aby se do Vídně za Alicí vypravila. Vzájemně na dopisy nedočkavě čekaly.
Dopisů se zachovalo dvě stě a jejich části či výběr z nich byly několikrát vydány. Vyměňovaly si názory na literaturu, Charlotta milovala Babičku Boženy Němcové, kterou Alici poslala: „Máš u sebe dobrou přítelkyni, máš-li Němcovou. Ona je čistá láska. (…) … čistá příroda. (…) … podává jenom svůj cit. Svou lásku k prostému životu, své sympatie k citům, které ji obklopují.“ (18. 2. 1916). S obdivem psala i o Charlottě Brontëové. Kriticky o románu Anna Karenina. „Člověk přece musí o životě přemýšlet a trochu být připraven na životní osudy, takže není událostmi zaskočen, nýbrž připraven přijmout je s pevnými zásadami. (…) Chybíš mi každý moment.“ (12. 3. 1916). Později znovu hájila Bedřicha Smetanu. Občas si Charlotta stěžovala na to, jak je slabá. Vzpomínala na svůj vztah k rodině: „… cítila jsem tak nekonečně silně s každým členem své rodiny a dala jsem si vždycky práci, abych měla čas pro každého, kdo ke mně přišel…“ (16. 4. 1916).
Cítila se nesmírně osamocená a toužila po vyšším duchovním a náboženském souznění: „Co mi zde vždy nejvíce chybělo, byla schopnost nábožensky myslit. To jsem takřka vůbec nenacházela. Nábožensky cítit, to ano – nábožensky myslit ne. A přece je v naší době nezbytně nutné nábožensky myslit, myslit docela klidně a logicky, jako o každém jiném praktickém problému, neboť náboženství je eminentně praktické, je základem života. Mám v náboženství ráda jasnost a především upřímnost, sic jinak je srdce celého života ochromeno. Člověk si musí být jasný a musí si umět říci: to vím, to nevím, neboť žít nábožensky neznamená vědět všecko.“ (16. 4. 1916).
Poslední roky Charlotty Masarykové a její trvalý odkaz
Masaryk v exilu nesl těžce, že byla Alice ve vězení kvůli němu. Kontaktoval své přátele v USA, zvláště Charlese Cranea, a žádal o pomoc. Americký tisk a přátelé rozpoutali protesty proti jejímu uvěznění. Pod tímto tlakem byla propuštěna začátkem července 1916. Bylo štěstí, že USA nebyly ještě ve válce s Německem. Návrat Alice k matce byl pro obě nesmírným požehnáním. Alici však nebylo dovoleno učit. Živila obě soukromými kondicemi. Pomáhala i svým malým neteřím Aničce a Herbertě, jejichž poručnicí se stala. Nesmírné nervové vypětí, tragické události, samota, policejní vyšetřování, strach o Olgu a muže a to, že musela být vždy tou silnější, nakonec přineslo své hořké ovoce.
Charlotta se koncem roku 1917 nervově zhroutila. Rakouské úřady nedovolily, aby se z Prahy vzdálila na Šumavu, kde byl klid a čerstvý vzduch. Alice o ni pečovala s nadlidskými silami. Na doporučení ošetřujících lékařů však musela být od května 1918 v péči odborného sanatoria ve Veleslavíně. Alice charakterizovala situaci slovy: „Uštvali bílou holubici.“ Charlotta se dočkala návratu svého muže v prosinci 1918. První jeho cesta vedla za ní. Jeho vyprávění o exilové činnosti, založení samostatného Československa, organizování československých legií, poslouchala s nesmírným zájmem, čehož si všimly i děti. Ale ztraceného zdraví již nenabyla. Masaryk s ní trávil co nejvíce času jak v Lánech, tak ve Veleslavíně. Její nemocné srdce dotlouklo 13. května 1923. České ženy nezapomněly na její osobnost a práci.
K 10. výročí jejího úmrtí vydalo několik spolků knihu vzpomínek řady osobností na Charlottu. Byly si vědomy, že spolupráce Charlotty a Masaryka přispěla ke zrovnoprávnění žen v nové republice daleko před většinou zemí Evropy. Existuje fotografie, na níž Masaryk se Charlottou odchází z prvních voleb do parlamentu roku 1920. Františka Plamínková připomněla: „Ten paragraf sto šestý naší státní ústavy, jímž je žena postavena na roveň muži ve všem životě, nese duchovní vklad paní Charlie Garrigue Masarykové“.
Text byl uveřejněn v časopise Tvůrčí život 2018/4.
