„Tvůrče světla, barev a tónů a všech krásných harmonií! Ze zdání a klamů smyslových vždy více pronikáme k podstatě Tvého bytí. Voláš nás v hlubinách naší duše a my vycházíme za Tvým hlasem a vystupujeme k výšinám nových projevů Tvého tvůrčího ducha.“ (Norbert F. Čapek)
S obnovou náboženské svobody v roce 1989 se začal oživovat také život v naší náboženské společnosti. Poznala jsem se v té době osobně s řadou Čapkových žáků, kteří, i když byli v seniorském věku, byli plni životní síly, optimismu, zájmu a energie. A tak jsem se sama sebe ptala, jaký asi byl ten jejich duchovní učitel? Jaký byl jako člověk a teolog? V čem spočívalo Čapkovo charisma?
Z Čapkových deníků pro mne vysvítá, že byl velmi citlivý a zbožný. Cítil se už jako chlapec při ministrování v kostele v rodné Radomyšli povznesen, prožíval blažené chvíle. Zároveň pozoroval dvojí život svého kněze a vnímal to jako neupřímnost. Později katolickou církev opustil, aby se stal úspěšným baptistickým kazatelem. Šíře jeho působení byla nezměrná, ať již geografickou rozlohou či činností spojenou s kazatelstvím. Od Saska přes Ukrajinu, Slovensko a Maďarsko, a zejména na Moravě, ale i v New Yorku rozsvěcel lidem svým nadšeným kázáním světlo na cestu. Založil dlouhou řadu církevních sborů, a nejen pro ně vydával celou řadu časopisů. Byl ovšem velmi pokrokový ve svém náboženském i politickém smýšlení, a tak se stal pro církev překážkou a pro Rakousko-Uhersko nepřítelem, ocitl se na černé listině.
Domnívám se, že tomu bylo zejména proto, že jeho sociálně orientovaná kázání byla hojně navštěvovaná. Velmi rozjímal nad výkladem bible a nenašel v sociálních otázkách pokoje, dokud se na sklonku 19. století nesetkal v baptistickém semináři v Hamburku při jedné příležitosti s radikálním kazatelem a učitelem sociálního evangelia Walterem Rauschenbuschem. Byl to pro něj zlom; objevil pro sebe konečně způsob, jak evangeliu porozumět. Od té doby byla jeho osobní víra již nepochybně ukotvena ve skutcích.
Kongres svobodných křesťanů a dalších náboženských liberálů 1927 v Praze. (Foto archiv NSČU.)
Pátrání po historickém Ježíšovi
Myslím, že na tomto místě je zapotřebí osvětlit, že na přelomu 19. a 20. století docházelo v církvích v souvislosti s pokrokem vědy a měnícími se sociálně-ekonomickými podmínkami k ohromným změnám v teologickém myšlení. Díky nově nalezeným archeologickým důkazům i odbornějším analýzám biblických textů narůstalo kritické myšlení, které kupříkladu odhalilo vícenásobné autorství biblických knih, Genesis i dalších. Stejné metody vynesly na světlo historické okolnosti života historického Ježíše. V roce 1906 napsal Albert Schweitzer ve svém pojednání Pátrání po historickém Ježíši, že hrozí nebezpečí, že by lidem mohl být nabízen Ježíš příliš malý, poněvadž kněží by se ho mohli snažit přizpůsobovat lidským měřítkům a psychologii člověka.
Ten pokrokový proud, který začínal být nazýván modernismem, způsobil, že kněžstvo nemělo odpovědi na otázky svých laiků vyvstávající s novým poznáním a proměnou společnosti. Takže to nebyl jenom Čapek, kdo se ptal sám sebe na výklad bible. V roce 1907 modernismus vykvasil do takových rozměrů, že papež Pius X. o něm vydal encykliku, kterou uzavřel těmito slovy: „Modernismus vede k anihilaci všech náboženství. První krok v tom směru učinil protestantismus, druhý modernismus a ten další se střemhlav vrhne do ateismu“.
Duchovní domov F. N. Čapka
Čapek byl ve svých kázáních nadmíru svobodomyslný, nikam nezapadal, a teprve když potkal Tomáše Garrigua Masaryka, tehdy profesora pražské univerzity, a přečetl si jeho (nám notoricky známá) slova „Čapku, vy jste unitář“, našel konečně duchovní domov. Masaryk dobře znal tradici našeho liberálního náboženství díky své manželce Charlottě, unitářce, a tak mu doporučil, aby se vydal na pátý Kongres svobodných křesťanů a dalších náboženských liberálů, který se konal v roce 1910 v Berlíně. Setkal se tam s unitáři, kteří byli spoluzakladateli a hybnou silou této mezinárodní rady liberálních náboženských myslitelů a pracovníků, založené v roce 1900 v Bostonu. Od té doby se Čapek jejích kongresů zúčastňoval a přispíval k nim. V roce 1927 dokonce organizovali čeští unitáři spolu s Církví československou kongres těchto pokrokových liberálů u nás v Praze. S narůstající předválečnou tenzí a pronásledováním monarchistické policie se Čapek v roce 1914, stále ještě jako baptistický antiklerikální kazatel, přestěhoval spolu s manželkou a osmi dětmi do Spojených států, aby se ujal vedení jednoho ze sborů v New Yorku, které mu tam církev nabídla.
S vypuknutím první světové války, souvisejícími tragickými ztrátami na životech a barbarstvím národů způsobeným industrializací války Čapek nenáležel k velkým teologickým myslitelům, jako byl Karl Barth nebo Adolf von Harnack. Měl s nimi velmi blízká teologická východiska, nicméně jako opravdový kazatel a učitel sociálního evangelia především jednal. Když se ocitl ve Spojených státech, podporoval Masaryka, který tam vedl mnohá jednání o poválečném uspořádání Evropy a vzniku samostatného Československa. Čapkovým významným příspěvkem byla účast na zakládání Československých legií. V USA Čapkův liberálně náboženský postoj narůstal, a tak záhy čelil dvěma obviněním kolegů baptistů u jejich církevního soudu a snaze vyloučit ho z baptistické asociace. V roce 1919 nakonec Čapek na své kazatelství rezignoval. Napsal si tehdy do deníku, že již nemůže být baptistou ani z kompromisu, že v něm hoří oheň nové touhy po nových světech. A skutečně to byly v poválečném čase nové světy, které bylo potřeba objevit a zabydlet.
Když se následně vrátil Čapek s rodinou do Prahy, do dvou let zaplnilo několik tisíc jeho stoupenců Smetanovu síň Obecního domu až ke stropu. Řeč je o zakládající schůzi Svobodného bratrství v roce 1922, organizace, která předcházela vzniku unitářské náboženské společnosti. A bylo ji jistě možné uskutečnit také díky společenské vlně obnovy národní identity. Charizmatický Čapek dobře znal náboženskou povahu svých spoluobčanů a vystavěl nové, moderní náboženství na základech odkazu heretiků českých a moravských zemí. Po dlouhou dobu se již Čapek zabýval hnutím moravských bratří v 16. století a sám napsal, že zdůrazňovali duchovní způsob života nad dogmatem, v čemž se s nimi ztotožňoval. Vlastně šel ve stopách české náboženské tradice vnitřní reformace – ať již církve, kněžstva či laiků, kterou započal ve 14. století mistr Jan Hus. Na rozdíl od Lutherova požadavku reformovat učení katolické církve o století později, Hus předešel počátky reformace katolické církve vyžadováním integrity učení a žití.
Čapek s unitářskou mládeží na letním táboře. (Foto archiv NSČU.)
Pro Čechy se stal ikonickou postavou. Hnutí Moravských bratří či Moravská církev (součást Jednoty bratrské), která klade důraz na prostotu, blaženost, nevtíravost, bratrství a ideál služby, byla všestranně a systematicky hluboce rozvinuta pod vedením Jana Amose Komenského. Během přísné protireformace naší země katolickou církví v 17. století byla ovšem vypuzena. (Pozn. aut.: Moravská církev dodnes existuje díky misijní práci v mnoha kontinentech světa.) Ti, kteří se vypudit nedali, žili svou víru v utajení, někteří z nich se stali později deisty, racionálními věřícími. Můžeme říci, že naše země je od dob mistra Jana Husa silně heretická.
Češi už nemuseli skrývat svou víru
Vraťme se k Čapkovi a poválečné době. Založení nezávislé Československé republiky v roce 1918 šlo ruku v ruce s vlnou náboženského uvolnění a ukončení vlády habsburské monarchie způsobilo navíc národní vytržení. Nemohla být vhodnější doba společenského povznesení pro položení základů unitářství. Češi přivykli žít svou víru skrytě a tady se jim nabízela možnost připojit se k náboženskému hnutí, které kultivovalo jejich vnitřní život! Navíc Čapek byl silně antiklerikální, to znamená proti církvi jako instituci a také proti církevním hodnostářům.
A od dob Husa a díky protireformaci byl i náš národ k církevním institucím nedůvěřivý a velmi kritický. Proto bylo nové Čapkovo náboženské společenství bez vnějších církevních znaků jako jsou duchovní roucha či ornáty, předepsané rituály, modlitby, a zejména bez předepsaného náboženského dogmatu pro mnohé přitažlivé. Má babička mezi ně patřila. Opustila s rodinou katolickou církev, aby se k unitářům připojila při založení a uznání Náboženské společnosti unitářů Československých v roce 1930. Celý národ byl na nohou a procházel nějakým procesem seberealizace. Toto jsou okolnosti Čapkova naprostého úspěchu. A poněvadž dobře rozuměl lidem, brzy zjistil, že jim ve společenství přece jen chybí nějaký smysluplný obřad, a tak vytvořil v roce 1923 Květinovou slavnost. Vlastními slovy popsal Čapek symbolický význam Květinové slavnosti následovně: „Každý z nás je symbolizovaný v květině. Spojené květiny v kytici symbolizují bratrství, naši sounáležitost. Způsob, jak jsme květiny volili a přinesli, symbolizuje dobrovolnost, svobodu. Až budete odcházet z tohoto shromáždění, klidně, bez shonu, vezme si každý ze společné kytice jednu květinku pro sebe bez vybírání, na znamení, že si nevybírá, koho chce uznat bratrem a sestrou.“
Jen bych ráda přičinila poznámku, že kytice je v průběhu „Květinové“ požehnána. Shodou okolností letos v květnu dokončila výtvarnice sestra Susan Loyová po pečlivém výzkumu naprosto nádhernou okouzlující kaligrackou mandalu, jejímž ústředním motivem se stala slova Čapkovy písně Zapalte ohně lásky, kterou pro „Květinové“ složil. Na letošní pražské slavnosti byla mandala představena, věnována českým unitářům a limitovaná edice tištěných grackých listů z ní zhotovených dána do prodeje na podporu NSČU. Čapek vytvořil pro náboženská shromáždění ještě další liturgický prvek, charakteristickou meditaci českých unitářů. Na Bohu si v ní člověk nic nežádá ani nevyprošuje, slouží k vyladění na sféry, které člověka přesahují, aby se mohl v duchu sladit s tvořivými silami Univerza, osobně prospívat a přispívat tak společnosti i světu, aby také prospívaly.
Čapek spolupracoval na záchraně stovek židovských dětí
Jedním z významných Čapkových činů byl podíl na záchraně několika tisíců sociálních demokratů ze Sudet předtím, než nacisté okupovali zemi v roce 1939. Jeden z plných vlaků již čekal na hlavním nádraží na odjezd, když právě přijížděl na stejné nástupiště druhý vlak, který přivážel vyslance amerických unitářů. Ti uviděli na nástupišti Čapka a patriarchu Církve československé Gustava Procházku, kteří byli přítomni dojemnému loučení rodin při odjezdu vlaku sudetských Němců, aby je odvezl do bezpečí do Londýna. Tito vyslanci unitářů ze zámoří, manželé Martha a Waitstill Sharpovi, přijeli do Evropy, aby zachránili mnohé životy nejen v Československu, ale i v dalších zemích, jmenovitě v Portugalsku a ve Francii. Na počátku své mimořádně nebezpečné mise spolupracovali v Praze mimo jiné s Čapkem a Karlem Hašplem, posléze, když jim hrozilo zatčení gestapem, přesunuli kancelář do Lisabonu. Za mimořádnou odvahu byl jim oběma v roce 2005 udělen památníkem obětí holokaustu Jad vašem v Jeruzalémě titul Spravedliví mezi národy.
Dalším statečným činem Čapka spolu s Hašplem, na němž se se Sharpovými pravděpodobně podíleli, byla záchrana životů dvou desítek židovských dětí. Holandské aerolinie KLM vzaly v Praze děti na palubu a po přestupu v Amsterodamu se dostaly letecky na letiště Croydon u Londýna, kde už byly očekávány a bylo o ně postaráno. Obě statečné mise byly také podpořeny britskými unitáři, členy parlamentu. V roce 1999 jsme v pražské obci zažili dojemné setkání s jedním členem z unitářské obce v Croydonu a podařilo se nám ve stejné době získat díky Rev. Marku Belletinimu dopis od Renaty Ortegové, která v té době žila v oblasti zátoky San Franciska v USA. Popisuje v něm vroucně svůj zážitek holčičky při odjezdu z Československa.
Fotograe z Marthina archivu zachycující děti nastupující do letadla v rámci mise Kindertransport. Tuto akci organizoval Trevor Chadwick.
(Foto z 14. března 1939, archiv A. Joukowského.)
Po okupaci naší země chtěli samozřejmě nacisté Čapka zatknout, nakonec se našel důvod a podařilo se jim to. Svůj statečný život dožil v koncentračním táboře Dachau. Po válce do ústředí osobně přišli Čapkovi přeživší spoluvězni, aby dosvědčili jeho nekonečnou víru a odvážnou podporu jeho bližních ve společném osudu. Svědectví bylo tehdy otištěno v Cestách a cílech. Mezinárodní rada pro náboženskou svobodu odhalila v Dachau pamětní desku k uctění Čapkovy památky. Během svého života, v roce 1934, obdržel Norbert Fabian Čapek čestný doktorát na Meadville Lombard Theological School.
Žádný mučedník si nepřeje, aby se on sám stal předmětem uctívání
Ráda bych uzavřela svůj příspěvek k uctění jeho života a duchovenské služby následovně. Norbert F. Čapek se hluboce zajímal o duchovní prospívání člověka a dokázal užívat znalosti ze souvisejících vědních oborů vznikajících v jeho době, kupříkladu psychologie, ale i dalších příbuzných oborů. Již před sto lety poskytoval předmanželské, manželské a rodičovské poradenství, vzdělával mládež, a přirozenou součástí tohoto poradenství a vzdělávání bylo i prospívání sexuální. Svou duchovenskou službu spojil s publikováním obrovského množství pokrokových knih a časopisů, vzdělával také své nástupce a spolupracovníky. Byl na celoživotní evangelizační misii, unitáře neobracel na víru slovem z bible, obracel je tím, že otevíral jejich mysl a srdce k novému, pozitivnímu způsobu života a ke skutkům, které z něj vyvstávaly.
Inspirován nejvýznamnějšími českými náboženskými reformátory minulosti, Husem a Komenským, Čapek jako významný český průkopník v duchovní oblasti ve 20. století směřoval lidského ducha k integritě, tedy celistvému žití. Celým svým životem svědčil o tom, co znamená Boží láska tady a teď. Jeho vlastní láskyplná energie tryskala ze zřídla jeho neobyčejně bohatého vnitřního života spojeného s transcendencí, praktikovaného v denním životě. Pro mne je Čapek mystikem činným v tomto světě. Jsme poctěni jeho neobyčejnou integritou, která je nám věčnou inspirací. „Z moře věčnosti jsme se vynořili jako kapka ozářená ranním sluncem a k novým věčnostem se ubíráme po zastávkách. Dostáváme se do proudů zvířených a zdává se nám, že mizíme navždy v jejich chladných hlubinách. V tom vynořujeme se znovu, snoubíme se s jásajícím paprskem a letíme bezstarostně k závratným výšinám. Drženi vesmírnou mocí, kterou stojí všechno, pociťujeme dotek všemohoucnosti…
Text byl uveřejněn v časopise Tvůrčí život 2020/03.
