Otázka náboženské svobody (nebo náboženských svobod) v nějakém konkrétním státě je primárně otázkou právní, respektive ústavní. Také proto musíme tento text vztáhnout k právnímu systému České republiky, byť jak se ukáže dále, jde o širší problém, který souvisí s historií dané pospolitosti a se současnou sociokulturní situací. Je neoddiskutovatelné, že v současné České republice existuje náboženská svoboda, přesněji řečeno že náboženská svoboda je českým státem nejen garantována, ale také respektována. Samotný text nejvyššího zákona naší republiky, tedy Ústavy, se věnuje spíše politickému systému (principu tří mocí – zákonodárné, výkonné a soudní), ale ve své preambuli jasně deklaruje úctu k lidským právům a závazek „střežit a rozvíjet“ kulturní i duchovní bohatství.
Slovo náboženství se v samotném textu ústavy nevyskytuje. Konkrétněji o náboženských svobodách a místě náboženství v právním a politickém systému České republiky hovoří Listina práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku naší země (jak deklaruje článek 3 Ústavy). V tomto dokumentu je jasně jmenováno několik klíčových principů:
a) Stát se nesmí vázat ani na výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání (článek 2, odstavec 1);
b) základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu víry a náboženství (článek 3, odstavec 1);
c) je zaručena svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání; každý má právo změnit své náboženství nebo víru anebo být bez náboženského vyznání (článek 15, odstavec 1);
d) nikdo nemůže být nucen vykonávat vojenskou službu, pokud je to v rozporu s jeho svědomím nebo s jeho náboženským vyznáním (článek 15, odstavec 3);
e) každý má právo svobodně projevovat své náboženství nebo víru, buď sám, nebo společně s jinými, soukromě nebo veřejně, bohoslužbou, vyučováním, náboženskými úkony nebo zachováváním obřadu (článek 16, odstavec 1);
f) církve a náboženské společnosti spravují své záležitosti, zejména ustavují své orgány, ustanovují své duchovní a zřizují řeholní a jiné církevní instituce nezávisle na státních orgánech (článek 16, odstavec 2);
g) zákon stanoví podmínky vyučování náboženství na státních školách (článek 16, odstavec 3);
h) výkon těchto práv může být omezen zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu veřejné bezpečnosti a pořádku, zdraví a mravnosti nebo práv a svobod druhých (článek 16, odstavec 4).
Francis Dávid pronáší řeč na Synodu v Tordě, Sedmihradsko, kde byla roku 1568 vyhlášena náboženská svoboda (poprvé v křesťanské Evropě) pro čtyři vyznání včetně unitářství. (Autorem slavného obrazu z roku 1896 je Körösfői Kriesh Aladár, dnes je dílo umístěno v muzeu v Tordě. Foto z archivu NSČU.)
Sekulární stát neznamená ateistický stát
Takto je ústavně vymezen obecný rámec místa náboženství v české společnosti, respektive vztah státu a náboženství. Co to znamená? Zopakujme to nejdůležitější. Skutečnost, že se stát nesmí vázat na žádné náboženství, je jasná deklarace sekulárnosti a náboženské neutrality státu. Někteří občané s tím nemusejíí souhlasit, neboť se domnívají, že stát by se měl přihlásit ke kulturnímu a náboženskému dědictví, z něhož vyrostl. Odtud zaznívají hlasy, aby stát ve svých ústavních zákonech deklaroval vazbu na dědictví křesťanství (jak je tomu například v preambuli ústavy Slovenska, kde je explicitně zmíněn respekt k cyrilo-metodějské tradici). Nicméně je potřeba si uvědomit, že sekulární stát není státem ateistickým.
Naopak, sekulárnost státu je silnou zárukou ochrany náboženské svobody, neboť sekulární stát se musí ke všem náboženstvím chovat stejným způsobem a nemůže jedno náboženství upřednostňovat před jinými. Otevřeně řečeno, fakt, že tento princip platí obecně, neznamená, že se v praxi stát chová ke všem náboženským skupinám stejně. To by mohlo být jen v ideálním modelu striktní odluky státu od náboženství. Znamenalo by to například, že stát neposkytne žádnému náboženskému subjektu ani korunu z veřejných zdrojů. Česká realita je tomuto modelu hodně vzdálena, neboť český stát zohledňuje historické okolnosti a dědictví (což je zcela legitimní a v mnoha ohledech žádoucí). Tak se například stalo, že při změně politického a společenského systému po roce 1989 stát respektoval (samozřejmě v některých momentech) právní kontinuitu a právní situaci již u komunistického státu registrovaných náboženských subjektů, když v závěrečných ustanoveních Zákona č. 308/1991 Sb., o svobodě náboženské víry a postavení církví a náboženských společností, rozhodl, že „církve a náboženské společnosti, které ke dni účinnosti tohoto zákona vyvíjely svou činnost ze zákona nebo na základě státního souhlasu, se považují za registrované podle tohoto zákona“. Tento krok byl pochopitelný a zcela na místě, zavedl však určitou nerovnost, neboť řada již státem uznaných (registrovaných) náboženských subjektů nesplňovala kritéria (především početní, tedy deset tisíc členů), které zákon na jiných místech požadoval jako nutná k registraci.
Skutečnost, že se stát nesmí vázat na žádné náboženství, je jasná deklarace sekulárnosti a náboženské neutrality státu. (Foto © pixabay.com)
Početní cenzus v náboženském právu
Diferenciace přístupu státu založená na kvantitativním kritériu zůstala (byť v pozměněné podobě) i v dalších právních úpravách. Byl sice radikálně snížen požadavek na počet členů pro registraci, ale nadále zůstal nezbytný pro získání takzvaných zvláštních práv. Snížení požadovaného počtu věřících pro registraci bylo nutností, neboť pokud by původní požadovaný počet podmiňující registraci zůstal v platnosti, celý zákon o „registraci“ by se stal prakticky neúčinný – v současné době (od roku 1989 do současnosti) žádný nový náboženský subjekt nemůže získat požadovaných deset tisíc členů.
Nicméně kvantitativní kritérium zůstalo i nadále nástrojem pro diferenciaci náboženských subjektů ze strany státu. V důvodové zprávě k návrhu Zákona č. 3/2002 Sb. ze dne 27. listopadu 2001, o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností a o změně některých zákonů (zákon o církvích a náboženských společnostech), je jasně vyjádřen tento princip diferencovaného přístupu k různým náboženským skupinám: „Stát zde vyjadřuje svůj zájem na uznání a podpoře pouze těch nově vzniklých církví či náboženských společností, jejichž náboženskou víru vyznává v rámci ČR nezanedbatelný počet zletilých osob. Vzhledem ke skutečnosti, že církvím registrovaným podle zákona o svobodě náboženské víry a postavení církví a náboženských společností jsou přiznávána určitá privilegia vymezená zejména v jeho § 6, 8, 9, ale i nepominutelné výhody, zakotvené v ostatních právních předpisech (celní zákon, devizový zákon, daňové předpisy a další) a výrazně tak zvýhodňující tyto subjekty oproti např. občanským sdružením, není zatím možné umožnit registraci nových církví bez početního cenzu.
Stát, privilegia a nové náboženské skupiny
Opačný přístup by mohl být též využíván k obcházení zákona a využívání uvedených výhod různými účelově založenými pseudocírkvemi. Ve svém důsledku by mohl znamenat poškození kreditu církví a náboženských společností u široké veřejnosti.“1 Jaká slova jsou z našeho pohledu v tomto textu významná? Jsou to na jedné straně „privilegia“, „nepominutelné výhody“, „zvýhodňující“ u skupin s dostatečným množstvím deklarovaných členů, a na straně druhé „obcházení zákona“ a „využívání výhod“ u „účelově založených pseudocírkví“. Stát tak jasně přiznává, že na jedné straně některé náboženské skupiny chce „zvýhodňovat“, a že se obává podvodného jednání u nových, netradičních „náboženských“ subjektů na straně druhé.
Striktně řečeno, stát k různým náboženským skupinám nepřistupuje rovně, neboť kvůli nastavení legislativních norem prakticky neumožňuje skupinám registrovaným po roce 1989 získat takzvaná zvláštní práva, přitom však vůbec neřeší otázku, zda by náboženské skupiny registrované před rokem 1989 a mající ona zvláštní práva, o tato práva mohla přijít. Tuto možnost zákon vůbec nepřipouští a jediná cesta, jak tento nerovný stav změnit (pokud by o to měl někdo zájem), by bylo domáhat se rovného postupu ze strany státu nějakou neúspěšnou náboženskou skupinou. Ale do takového boje se státem se žádné náboženské skupině příliš nechce; výjimkou by snad mohli být tradiční mediální „otloukánci“, tedy skupiny mající stigma „nebezpečné sekty“.
S největší pravděpodobností by takový spor musel řešit Ústavní soud, který by rozhodl, zda takové legislativní nastavení státu a náboženských skupin je, nebo není porušením ústavního principu respektu vůči náboženským svobodám a rovného přístupu před zákonem. Tyto výše zmíněné otázky se v podstatě týkají kolektivních práv, tedy práv náboženských kolektivních subjektů, které se navíc nějakým způsobem snaží být v pozitivně orientovaném vztahu se státem (usilují o různou úroveň uznání ze strany státu). Avšak ve svobodném prostředí se náboženský život vůbec nemusí vztahovat ke státu. A právě zde spatřuji nejsilnější argument pro své přesvědčení, které jsem vyjádřil na začátku tohoto textu, totiž že v současné České republice existuje náboženská svoboda.
Striktně řečeno, stát k různým náboženským skupinám nepřistupuje rovně. (Foto © pixabay.com)
Náboženská svoboda v Česku: Fakt, nebo zbytečné téma?
Odhlédneme-li od snahy některých subjektů získat od státu určitou prestiž (odvíjející se od samotné registrace u státu, respektive u Ministerstva kultury ČR) či výhody (odvíjející se od získání takzvaných zvláštních práv), nemůžeme popřít, že stát nijak nebrání, aby kdokoliv mohl „svobodně projevovat své náboženství nebo víru buď sám, nebo společně s jinými, 24 soukromě nebo veřejně, bohoslužbou, vyučováním, náboženskými úkony nebo zachováváním obřadu“ (viz výše). Samozřejmě pokud neporušuje svojí činností nějaký zákon (například trestní). Nikdo nebrání obrovskému množství náboženských či duchovně orientovaných aktivit, aby se mohly odehrávat, od nejrůznějších meditačních setkání přes práci s energií a uvědomování si spirituálního rozměru ženského cyklu až po pouť na Hostýn. Nikdo také nebránil Vesmírným lidem, aby na jednom z nádvoří Pražského hradu vzývali Plejáďany a rozmístěni v kruhu očekávali přistání lodi z vesmírné flotily Aštara Šerana. Nikdo nebrání vzývání Satana během metalových koncertů skupiny Root.
Díky dodržování principu svobody náboženského vyznání a respektu vůči náboženským svobodám může kdokoliv praktikovat jakékoliv tradiční i netradiční náboženství nebo duchovní cestu a stát do této sféry života svých občanů nijak nezasahuje. Popravdě řečeno, když jsem byl vyzván, abych se vyjádřil k tématu náboženské svobody v České republice, nijak jsem se tomuto tématu nebránil (chápal jsem ho jako otázku, zda jsou v naší zemi dodržovány náboženské svobody, možná proto, že jsem v něm cítil odraz diskusí z devadesátých let, a z období před rokem 1989). Avšak na závěr svého textu si dovolím položit (možná poněkud provokativní) otázku: Je téma náboženské svobody v současné české realitě něčím zajímavé? Cítí se někdo omezen ve svých náboženských svobodách? Pokud ano, proč se jich nedomáhá soudně?
Dušan Lužný je český sociolog, religionista, vysokoškolský pedagog.
Text byl uveřejněn v časopise Tvůrčí život 2017/04.
