Dorothea Kaufamannová se narodila v roce 1961 a vyrostla v unitářské rodině. Od osmdesátých let je členkou německé unitářské organizace Unitarier – Religionsgemeinschaft freien Glaubens. Dnes se podílí na jejím vedení a působí také v redakci časopisu Unitarische Blätter (Unitářské listy). Je profesionální psychoterapeutkou.
Začnu příběhem, skutečným příběhem,
který jsem prožila tak, jak ho budu vyprávět.
Obraz 1. Zahrada
Je léto. Jeden letní den střídá druhý. Příroda překypuje růstem. A v naší zahradě se to zelená a kvete a švitoří. Je to krásné! Letos bývám na zahradě často. O poledni sedáváme s mým mužem Volkerem a naším psem Panem často pod pergolou, zastřešenou terasou, na kterou se kousek za domem vstupuje loubím z růží.
Vedle je keř, který roste a roste, jako by chtěl pergolu strhnout nebo uzavřít vstup na terasu. Tak daleko to ovšem nesmí dojít… Ráno se směle chopím zahradních nůžek a stříhám, obcházím kolem keře a zastřihuji ho do přijatelné velikosti. Abych dosáhla i na horní větve, přinesu si štafle. S očima ve výši horního bodu pergoly odstřihnu několik výhonků…
„Je léto. Jeden letní den střídá druhý. Příroda překypuje růstem. A v naší zahradě se to zelená a kvete a švitoří.“
Obraz 2. Zahradní nůžky
… a najednou střihnu do hnízda. Zůstalo tu od minulého léta, pomyslím si nejdřív; proč jsme si ho tenkrát nevšimli? Ale když se podívám lépe, vidím, že se část hnědého hnízda hýbe, docela malinko se pohybuje. – To hnízdo dýchá, pomyslím si. Ne, samozřejmě že ne hnízdo, ale to vevnitř, cosi hnědě opeřeného. Je to až na dně hnízda, a tak nelze rozeznat, jestli je to jedno ptáče, nebo jestli je jich tam víc. To hnízdo tu rozhodně nezbylo z minulého léta. Je letošní a obydlené! Překvapení je velké. Ale ještě větší než radost z nálezu je leknutí. Strach. Zahanbení. Co jsem to tu provedla? Vnikla jsem na cizí teritorium, kde nemám co pohledávat. Cítím se, jako bych porušila nějaké tabu, nevyslovené pravidlo. Toto se tě nijak netýká. Ruce pryč. Zmizni! Sestupuji ze žebříku jako omámená. Co jsem to udělala! Jak jsem jen mohla být tak hloupá a stříhat keře uprostřed léta! Člověk musí přece počítat s tím, že v nich hnízdí ptáci. Vůbec jsem si toho nevšimla, i když jsem se tu v posledních dnech a měsících zdržovala dost často. Vůbec jsem nezaznamenala, že si tu ptáci staví hnízdo, že sedí na vejcích, že se vyklubali mladí. A teď jsem hnízdo nechtíc odkryla. Ne úplně, pořád je pěkně zasazené v keři. Ale po straně, kde jsem střihla, je teď jakési okénko, kterým bude v poledne dovnitř pražit slunce. To se ale ptáčkům nebude vůbec líbit. Dosud je před ním chránily větve, které jsem právě odstřihla.
„A najednou střihnu do hnízda. Zůstalo tu od minulého léta, pomyslím si nejdřív; proč jsme si ho tenkrát nevšimli?“
Žádný obraz
Na tomto místě bych se ráda na okamžik zastavila, příběh bude zas pokračovat. Ale proč ho tady vlastně vyprávím? Protože v něm jde o mnohost? A jde v něm vůbec o mnohost? Vraťme se malinko zpět.
Obraz 1. podruhé: Zahrada
Příběh se odehrává v létě, v té době, kdy lze mnohost prožívat obzvlášť silně. Jistě, mnohost je i v jiných ročních obdobích. Mnohost je stále. Ale mnohost v létě – to je růst, množení, rozmnožování. Tam, kde bylo něčeho předtím málo, je toho teď hodně; kde to bylo předtím jednotvárné, je to rozmanitější: traviny, listy, poupata, květy, hnízda, vejce, ptáci… rostlinám a zvířatům se daří a množí se. Mnoho forem života – to je živoucí mnohost. Mnohost druhů. Avšak i v rámci jednoho druhu je každá živá bytost jedinečná. Ať se podobají sebevíc – trávy a květy, vejce a ptáci – přece je jeden každý trochu jiný než ostatní. I my lidé jsme rozmanití. Nikdo nevypadá přesně jako druhý, ani jednovaječná dvojčata. Součástí této mnohosti jsme tedy i my, lidé. A přece jsme často tak omezení, tak hloupí, že tuto rozmanitost ohrožujeme, tak jako jsem ohrozila mláďata v hnízdě. Nikoli záměrně, ale nepozorností, nerozvážností. Ano, jednala jsem nerozvážně, prostě jsem zastřihovala rostliny, aniž bych pomyslela, jaké to může mít důsledky. Proto to zahanbení.
Když jsme udělali něco, co vnímáme jako nesprávné, cítíme stud. Tato hanba byla zesílena pocitem, že jsem vnikla do oblasti, kde jsem neměla co dělat: tento malý ptačí svět je jiný než můj. Je to dětský pokoj rodiny, kterou neznám. Je to prostor soukromý až intimní, kam by měli mít přístup jen rodiče. Proto ten pocit narušení tabu. Jde o pocit těsně spjatý s pocitem úcty k životu. Tento pojem razil Albert Schweitzer: „úctu k životu“ prohlašoval za základní normu. Co to znamená pro mě? Úctu k životu – k mnohosti života – prožívám v okamžicích, kdy mne potká něco živoucího a dotkne se mě to: ve své křehkosti i síle, ve své jinakosti a stejnosti, ve své oddělenosti ode mne i propojenosti se mnou. Toto živoucí je tím vším dohromady: jemné a silné, je mně to cizí a zároveň podobné, je to mým protějškem i součástí čehosi většího, k čemu také patřím. To vytváří můj unitářský životní pocit. Ale pozor: Jak dospíváme k tomu, že to označujeme za náboženství?
„Zas lezu po žebříku a nesu veliký slunečník – respektive deštník. Rozevírám jej nad hnízdem a pevně přivazuji, aby se ve větru neuvolnil a neuletěl.“
Byli jsme v zahradě, v přírodě, uprostřed mnohosti života… a teď je najednou řeč o náboženství. Jak jsem k tomu došla? – Protože když rozmanitost, mnohost prožíváme jako lidé, nemůžeme se jí jen opájet. Máme tu zvláštní schopnost, že si ji také uvědomujeme, a to kdykoli chceme. V Základních myšlenkách víry německých unitářů se k tomu píše: „Náboženskost je základní složka lidského bytí. Umožňuje člověku vztahovat se k celku života a motivuje jej k hledání smyslu. Prožíváním, vykládáním a utvářením života dospívá k představám, jež dávají smysl a tvoří jeho náboženství. To mu dává bezpečí, chuť do života a orientaci.“ Unitářský životní pocit je pro mne pramenem síly, protože v něm nacházím odpověď na velkou otázku po smyslu. Nebo lépe: V takových okamžicích se tato otázka rozplývá, už se po smyslu neptám, protože jsem pocitem smyslu naplněna. Trochu se to podobá stavu šťastně zamilovaných; ani oni už se neptají po smyslu, protože ho bezprostředně prožívají – v provázanosti s milovaným nebo milovanou. Smysl vždycky cílí k provázanosti. Ve stavu náboženského naplnění jsme jako zamilovaní – ale nejen do určitého člověka, nýbrž do celého života, do mnohosti života.
A jako unitáři jsme přitom naplněni prožíváním a vědomím, že všechny bytosti, věci, jevy, které jsou obsaženy v mnohosti, spolu vzájemně souvisí a tvoří celek, k němuž patříme i my sami. Prožíváme a myslíme jednotu v mnohosti. Naše Základní myšlenky k tomu praví: „Věříme, že všechno, co je, tvoří úplnost. Její mnohé jevové formy jsou začleněny do všeobjímající spojitosti. Prožíváme se jako součást této spojitosti, která nás nese a kterou ovlivňujeme. […] Pociťujeme úctu k životu, mnohost jeho jev
ových forem pro nás znamená bohatství. Rozhodně vystupujeme proti snahám o omezování této mnohosti.“ Úcta k životu nevychází z přemýšlení, ale je vnímána a pociťována. V tomto smyslu ji lze označit za jádro unitářského životního pocitu. Pro Schweitzera je to „základní etická norma“. Není to ještě zformovaný etický požadavek, žádné „musíš dělat to a to“ nebo „musíš se zdržet toho a toho“. Začíná dříve. Jako základní pocit tvoří prvotní základ etického jednání. O toto jednání půjde ve druhé části příběhu.
Obraz 2. podruhé: Zahradní nůžky
Když jsem odstřihla větve, jsou ptáčci v hnízdě chráněni méně. Lituji svého jednání, cítím vinu a odpovědnost, chtěla bych něco udělat. Ale co? Musí sem přijít nějaká ochrana před sluncem, deštěm a větrem. Nejbližší volbou je deštník.
„Teď už vím, že v našem keři bydlí rodina kosů. V dalších dnech přilétají rodiče k hnízdu stále častěji.“
Obraz 3. Deštník
Zas lezu po žebříku a nesu veliký slunečník – respektive deštník. Rozevírám jej nad hnízdem a pevně přivazuji, aby se ve větru neuvolnil a neuletěl. Pak se cítím lépe. Podařilo se mi škody zmenšit. Z dálky pozoruji své dílo. Deštník tvoří nad oknem v křoví ochrannou střechu a zároveň nechává dost místa, aby mohli rodiče létat do hnízda. Přiletí? Chvíli musím čekat, ale pak přilétají, aby rychle nakrmili mladé a zase odlétli.
Obraz 4. Ptačí let
Teď už vím, že v našem keři bydlí rodina kosů. V dalších dnech přilétají rodiče k hnízdu stále častěji. Terasu používáme dál a zdá se, že to ptáky neruší. Jen drobně změnili přistávací dráhu, ale zjevně nám důvěřují. Občas uslyšíme malé pípat, ze začátku docela slabounce, ale s každým dalším dnem hlásky sílí. Když zas jednou oba rodiče odlétnou, odvážím se k hnízdu blíže. Stojím na špičkách a teď už rozeznám tři široké zobáčky, které se zas a zas otvírají. Nějak mne to dojme a rychle se stáhnu. Oba rodiče jsou teď pořád v letu, aby opatřili potomstvo, od rána do večera. Když přistávají, strhne se veliký křik, sousta jsou rychle pozřena a běží další kolo. Já zatím lenivě vysedávám v polostínu a žasnu, kolik námahy stojí odchovat takovou snůšku. Zas a znova. Přílet a krmení. Čím je vlastně krmí?
Žádný obraz
Než se budu zabývat touto otázkou, chtěla bych se ještě jednou zastavit u tématu mnohosti. Zahrada je životním prostorem mnoha rozmanitých živých bytostí. Ptačí rodinu jsem poznala blíže – náhodou, do jisté míry nehodou, jsme se spolu s těmito kosy vzájemně sblížili. Úplně napoprvé jsem si jich všimla kvůli tomu, že jsem jim narušila nejbližší životní prostor. Tím vznikl vztah.
Tím, že se mě dotkl pohled na toto obydlené hnízdo, jsem dostala impulz, abych ty malé ptáčky chránila. Nebyla to otázka. Byla to odpověď. Má duše odpověděla na oduševnělou přírodu před mýma očima. Až pak přišel poznatek, že jsem těmto malým stvořením způsobila škodu, kterou jsem chtěla napravit. Cítila jsem se odpovědná. K odpovědi se přidala odpovědnost.
„To klubíčko je jedním z ptáčat, které – proč jenom – sedí na trávníku a k němuž se blíží zuby našeho psa.“
Obraz 3. podruhé: Deštník
Udělala jsem, co jsem mohla, a svým jednáním jsem vztah posílila. Byla jsem pozornější, soucitnější, starostlivější. A připadalo mi, jako by mi ptáci odpovídali – velkou důvěrou. Ze žití vedle sebe se stalo soužití. No není to úžasné!? Ačkoli jsou ptáci a lidé tak rozdílní, ačkoli jsou živé bytosti vůbec tak rozličné, může mezi nimi být úzké spojení. Kdo má nějaké domácí zvíře nebo zahradu, nebo kdo pobývá hodně v přírodě, v lese, u moře, v horách… ten to zná. Ten pocit bezprostředního vztažení, duševní propojenosti. Z tohoto pocitu se chce člověku obejmout strom, zabořit ruce do země, ponořit se do moře, podívat se do očí psu, skrýt ptáče v dlani… jako součást této mnohosti života dávám odpověď a přebírám odpovědnost. To utváří můj unitářský životní pocit. A tím se dostáváme k dalšímu důležitému aspektu unitářského náboženství: z náboženského životního pocitu propojenosti vyrůstá životní postoj odpovědnosti. Pak jde o jednání, o etické jednání. V našich Základních myšlenkách se k tomu píše: „Na základě své schopnosti rozpoznávat a vyhodnocovat mnohé souvislosti, nese každý člověk odpovědnost za své konání a nekonání vůči okolnímu světu i vůči sobě samému. […] Žijeme v přírodě a jsme její součástí. Proto se – i v případě, že osobně na něco rezignujeme – cítíme povinováni jednat s ní ohleduplně.“
Obraz 4. podruhé: Ptačí let
Sedím v polostínu, pozoruji rodiče při neúnavném krmení mladých a říkám si, čím je vlastně krmí. Kořist se dá většinou rozeznat jen těžko, ale zjistila jsem si to: Kosi sice žerou také ovoce a bobule, ale převážně se živí žížalami a brouky.
„Tady jde přece jen o můj vztah k ptačí rodině, a tak záměrně tlumím své uvědomění si skutečnosti, že pro jejich přežití musí umírat brouci a žížaly.“
Obraz 5. Krmení
A to jsou také zvířata, uvažuji, stejně jako ptáci. Jenomže o brouky a žížaly jsem se až doteď nestarala, natož abych s nimi měla soucit. Vždycky jsem se jen radovala spolu s kosy, že našli potravu a mají čím krmit. Takhle jednostranně jsem to vnímala. Kdybych vyprávěla příběh o broucích, jak vznikají a rostou oni, viděla bych to asi jinak. Pak bych se radovala vždycky, když nějaký pták broučka přehlédne.
Proč jsem na straně ptáků, a ne brouků? Hlavní důvod je jasný, totiž že se jako člověk propojím víc s ptákem, protože jsme si podobnější, a proto se můžeme snadněji a rozmanitěji dostávat do kontaktu. To ale nemění nic na tom, že mnoho lidí ptáky také pojídá, například slepice nebo kachny. Kdybych vyprávěla příběh o lidských dětech, které hladově čekají, až rodiče přinesou domů něco k jídlu, pak by bylo radostnou událostí, když domů přinesou slepičku. Ale tady jde přece jen o můj vztah k ptačí rodině, a tak záměrně tlumím své uvědomění si skutečnosti, že pro jejich přežití musí umírat brouci a žížaly. A je jich celkem dost, protože rodiče přilétají s krmením skoro nepřetržitě. Míjejí týdny a dovolená se nám krátí. Postupně nám dochází, že asi neuvidíme první letecké pokusy malých kosů, protože v té době už budeme pryč. Budou se učit létat, aniž by je kdo rušil, utěšujeme se. Pak přijde den odjezdu. Když otevřu dveře na zahradu, abych šla vyvenčit psa, zavane na mě svěží ranní vzduch. Na prahu si natáhnu boty, protože Pan už běhá po zahradě. Koutkem oka vidím, že se náhle zastavil a před sebou má cosi hnědého, co nedokážu rozpoznat. Pak ještě vidím, jak se jeho veliká tlama otevře a jak chce to hnědé klubíčko chňapnout… a je mi to jasné.
Obraz 6. Pes
To klubíčko je jedním z ptáčat, které – proč jenom – sedí na trávníku a k němuž se blíží zuby našeho psa. Vykřiknu z plných plic: „Ne!“ a mám jedinou myšlenku: Pes toho pípáčka nesmí – prosím, prosím – teď sežrat, i když to odpovídá jeho přirozenosti; přece jen je to lovecký pes. Pes – poslechne a přiběhne ke mně, rozčileně, protože v mém hlase zaslechl paniku. Teď je pro něj zjevně důležitější vidět, co se děje se mnou, než si pochutnat na ptáčkovi. Uleví se mi a nadšeně ho chválím, a přitom už uvažuji, co udělat s tím malým uprchlíkem.
Žádný obraz
Než budu pokračovat, potřetí vyprávění přeruším, abych se zeptala, co to má co dělat s naším tématem mnohosti. „Mnohost v létě – to je růst, množení, rozmnožování,“ řekla jsem předtím. Je to pravda, ale jen částečná pravda. Další stránkou je ničení, výměna látek a pomíjivost. Bez toho všeho by mnohost nebyla možná.
„Natáhne si rukavice, vezme ochmýřené ptačí mládě do obou rukou, z nichž udělá jakousi misku, dojde ke keři a prostě hodí pípáčka zase
do hnízda k sourozencům.“
Obraz 5. podruhé: Krmení
Všechno živoucí žije, protože v něm dochází k látkové výměně – lépe řečeno, život umožňuje právě to, že existuje výměna energie a látek, a tím dochází k vzájemnému působení s okolím. Tak se všechny živé bytosti nacházejí v neustálém procesu vnitřní a vnější výměny. A v tomto procesu rostou a obnovují se, zrají a stárnou, až nakonec zaniknou, zemřou.
A je jedno, zda přirozenou nebo násilnou smrtí – rostliny, zvířata i člověk obíhají v koloběhu života i smrti, nebo lépe: nikdy z něj nevypadnou, zůstávají v něm. To vytváří mé unitářské přitakání životu. A tím se dostáváme k dalšímu důležitému aspektu našeho náboženství: Jak se stavíme k pomíjivosti života? Náboženství skýtají nejrůznějšími způsoby útěchu tváří v tvář smrti a umírání. I v této oblasti vládne mnohost. Odpověď velmi často zní, že po smrti je další život, buď na onom světě, nebo snad dokonce věčný život. Útěcha spočívá vždy v tom, že je vnímatelný konec osoby zmírněn vírou, že nějak přetrvá i po něm. Tuto formu útěchy obsahují i unitářské myšlenky, například že to, co po mně zbude, zůstane po mé smrti v koloběhu života: neskončí přece všechno!
Člověk není prostě jen pryč – něco z něj zůstane jak z hlediska hmoty, tak energie, a to, co vytvářelo jeho osobnost, zůstane také nějakou chvíli ve vzpomínkách potomků, přinejmenším po několik generací. Ale na osobní posmrtný život většina z nás, unitářů, nevěří. Představa, že duše existuje nezávisle na těle, se jen těžko snáší s myšlenkou Unitas, s přesvědčením, že tělesné, duchovní a duševní od sebe nejsou ve skutečnosti odděleny, ale tvoří jeden celek. V našich Základních myšlenkách je to vyjádřeno poněkud opatrněji: „Život je pokračující a sebeutvářející sled vznikání, proměny a zániku. Nezbytným předpokladem pro vývoj této mnohosti je pomíjivost jednotlivé bytosti. […] Smrt ukončuje lidský život. Mimo to není žádná jistota. Toto vědomí posiluje naše úsilí vést vědomý život naplněný smyslem. Každý člověk zanechává stopy, které přetrvají po smrti.“ Ale život nejenže zaniká, ale také padá za oběť jinému životu a z jiného života se sám živí. To znamená: život se vždy děje na úkor jiného života. Nebo zkrátka: život znamená „žrát a být sežrán“. To platí i pro člověka. Stojí sice na konci potravního řetězce, ale nemohl by přežít, kdyby nejedl, to znamená nepřijímal potravu, i přesto, že v tom existuje velká mnohost možností i zálib. Tak se vegetariáni zcela zříkají masa, to znamená konzumace zvířat, vegani se zříkají i pojídání živočišných produktů jako například mléka a vajec – většinou z etických důvodů, k nimž mám velký respekt.
Nemění to ale nic na tom, že všichni žijeme výlučně na úkor jiného života. Živíme se životy rostlin. S každou vyhloubenou stavební jámou, s každým ošetřením nemocných je během našich každodenních kroků ničen život, jsou zahlazovány malé a zcela drobné živé bytosti. Život žije z jiného života. Tomuto životnímu principu nemůžeme uniknout, ačkoli si to možná někdy velmi přejeme: svět, v němž nežijí jedny bytosti na úkor druhých. Je to ale samozřejmě iluzorní. Pak už by to nebyl život. Život je takto definovaný. Všude ho takto zakoušíme. Jenom ne vždycky si to uvědomujeme. „Jsem život, který chce žít, uprostřed života, který chce žít,“ – domnívám se, že to nelze vyjádřit trefněji než těmito slovy Alberta Schweitzera. Máme náboženskou odpověď i na tuto zdánlivě drastickou zákonitost? Nemám jinou odpověď než tuto: K životu nevyhnutelně patří, že každá jednotlivá živá bytost za 1. zaniká, někdy je dokonce násilně zničena, a za 2. i ona sama ničí jiné živé bytosti, možná rovněž násilně. Lidé se pokoušejí se svojí etikou tomuto násilí bránit, ale daří se jim to jen v malé míře. Tyto snahy stále znovu selhávají, a nezřídka patří násilné ničení dokonce i k etickým požadavkům.
Všichni víme, že k takovému ničení dochází dokonce i ve službách a z příkazu náboženství. A není divu, protože i etika a náboženství jsou lidským dílem. Tímto vhledem se ovšem nezbavuji odpovědnosti zasáhnout tam, kde se jeví možné a smysluplné ničení a násilí bránit. Nezáleží na tom, zda se to děje záměrně nebo bezmyšlenkovitě. V naší době, vyznačující se nadměrnou konzumací ohrožující život – hromadění odpadů, velkochovy zvířat a plýtvání energiemi jsou jen některými z příkladů –, potřebujeme etický postoj směřující k šetření zdroji. Postoj sebeomezení vůči onomu přebytku, který je na úkor mnohosti. Není to vůbec jednoduché vydržet pohled na tvrdou realitu života a převzít odpovědnost při konkrétním jednání. Vyžaduje to mnoho síly. A přece – a možná právě proto – chci zůstat otevřená, otevřená a vděčná krásám a šťastným chvílím života. I když to – přiznávám – někdy není snadné.
Obraz 6. podruhé: Pes
Ptáče vypadlé z hnízda, které právě uniklo psu, mne staví před otázku, co teď udělat. Je moc dobře, že můj muž je dost odvážný.
Obraz 7. Ruce
Natáhne si rukavice, vezme ochmýřené ptačí mládě do obou rukou, z nichž udělá jakousi misku, dojde ke keři a prostě hodí pípáčka zase do hnízda k sourozencům. Zírám – šup, a malý je zas v pořádku tam, kam patří, u své rodiny. Mám z toho velikou radost.
A zatímco se zdá, že rodiče neúnavně dál přilétají s krmením, my balíme obytný vůz. Nazítří ráno panuje poněkud napjatá atmosféra, musíme poskládat poslední věci, pořád chodíme po zahradě sem tam.
„… pak si najednou všimnu, že něco chybí: pípání. Ptáčata nejsou slyšet, nastalo strašné ticho. […] A pak spatřím na křoví stopy, od hnízda vede dolů cesta polámaných větví. A tam leží na zádech jedno ze tří ptáčat mrtvé, nožičky mu trčí k nebi.“
Obraz 8. Zahrada a zavazadla
A pak si najednou všimnu, že něco chybí: pípání. Ptáčata nejsou slyšet, nastalo strašné ticho. A pak uslyšíme z protějšího stromu rodiče, ale nezpívají, křičí, stále znovu vydávají vysoké, pronikavé hvízdání. Přestaneme s mužem balit, znepokojeně se rozhlížíme. Jdu stísněně k hnízdu a zjišťuji smutnou skutečnost: je prázdné. Ta prázdnota je smutná. Proto rodiče zpívají tak usedavě. A pak spatřím na křoví stopy, od hnízda vede dolů cesta polámaných větví. A tam leží na zádech jedno ze tří ptáčat mrtvé, nožičky mu trčí k nebi. Pochopíme: V noci nebo časně ráno si tu prorazilo cestu nějaké zvíře, asi kočka. Hnízdo bylo přes noc vypleněné, vyloupené. Další dva ptáčci nejsou k nalezení, zřejmě už jsou dávno strávení v žaludku toho, kdo hnízdo vybral. Mám vztek – skutečný vztek na kočku, která se nespokojí s krmením v misce, nebo na cokoli jiného, co musí lovit zrovna v naší zahradě – a přitom vím: Takový je život! Ale je to tak neskutečně smutné… cítím nevýslovný žal.
Toto ráno je naplněné tichem, přerušovaným nářkem rodičů, z něhož je cítit veliká bolest. Za poslední týdny, co jsme s touto rodinou sdíleli zahradu, jsme s nimi nějak srostli. Teď nám chybí. Karavan je sbalený, auto může nastartovat. Normálně bychom se už těšili na cestu. Tentokrát je to jiné. Když odjíždíme, nejdřív mlčíme. A pak mluvíme o tom, jak nám je. Mluvení pomáhá, protože sdílíme smutek. Ale mluvíme i o svém vzteku na šelmu, která vyplenila hnízdo, a přitom je nám jasné, že zvířata loví, zabíjejí a žerou kořist, protože to mají v přirozenosti, takže se na ně doopravdy zlobit nemůžeme. A o něco později mluvíme o i tom, že kosi snad příští rok zase postaví hnízdo, snad na bezpečnějším místě.
A tím je můj příběh u konce, tak, jak se doopravdy stal. Bez šťastného konce. Chvíli jsem váhala, zda ho s vámi sdílet. A rozhodla jsem se, že si na to troufnu. Protože – copak život není plný troufalostí? Život píše mnoho příběhů, různorodých příběhů: těch se šťastným koncem, ale i jiných – a není jich málo. A právě tváří v tvář těm smutným, ba dokonce strašným příběhům potřebujeme přece náboženství. Právě tehdy přece potřebujeme odpovědi na velikou otázku po smyslu, jemuž hrozí, že se v takové spoustě utrpení ztratí. Tady jde jen o tři ptáčata, jejichž smrt probudila náš soucit. Přitom všichni víme, že je to nesmírně malý osud vzhledem k mnoha bolestným prožitkům světa. Pomysleme jen, že někdy i lidé ztratí naráz děti, ať kvůli nemocem, při různých nehodách, přírodních katastrofách nebo ve válkách. A že se něco takového ve světě děje téměř neustále. I v tomto okamžiku. Připusťme vědomě, že utrpení je v životě přítomno neustále – a jestliže se právě netýká nás, pak postihuje někoho druhého. Je to odvrácená strana životní radosti.
Životní radost nám ulehčuje přitakání životu v jeho celistvosti. Ale daří se nám přitakávat mu i tváří v tvář utrpení? Tváří v tvář vlastnímu utrpení – a utrpení druhých? V utrpení – ať už jde o nemoc, ztrátu blízkých, ohrožení nebo něco jiného – se často cítíme, jako by nás cosi katapultovalo ze souvislostí, na něž jsme se v životě dosud spoléhali. Čím se pak v bolesti utěšujeme? Co potřebujeme a očekáváme od náboženství? Co jsme, Volker a já, udělali? Cítili jsme smutek, ale i zlost, a ty pocity jsme si připustili. Něco jsme udělali: pohřbili jsme mrtvé ptáče. Sdíleli jsme své pocity a mluvili spolu o nešteˇstí. A později jsme rozvinuli i naději a mysleli na to, že to napřesrok bude snad lepší. – Zdá se, že je to strašně málo. Je to všechno, co nám v této situaci přišlo na mysl a pomohlo nám to. Když se člověk v utrpení cítí katapultován ze souvislostí, které mu normálně zprostředkovávají smysl bytí, jde o to, najít k těmto ztraceným souvislostem opět přístup – nebo najít nové souvislosti, jež smysl zprostředkují. To znamená cítit staré nebo nové spojitosti. Proto může dodat útěchu, když se utrpení sdílí s druhými. Utrpení se zmenšuje tím, že člověk zakouší propojenost s lidmi, kteří si dokážou uvědomit, jak trpíme, a soucítit s námi. Proto může být utěšující jít na procházku do lesa nebo podél moře.
Utrpení se zmírní prožitkem spojení s přírodou, které mne poučuje o tom, že utrpení k životu patří. Proto může být utěšující poslouchat hudbu nebo na něco hrát, zpívat, dívat se na obrazy anebo malovat, číst nebo psát: utrpení vyprchává, zjemňuje se tvorbou a uměleckým vyjádřením. Proto může být utěšující ponořit se do sebe: utrpení se může konejšit tím, že mu dám v sobě prostor a setkám se sama se sebou. Pak se rozpomenu a spojím se v sobě s osobou, která už dříve zažila a překonala utrpení. Neboť tato zkušená, možná dokonce moudrá osoba ve mně tím někdejším utrpením nejenom trpěla, ale i vyrostla. Zakusila, že i ve zdánlivě nepřekonatelné bolesti existují cesty, které lze znovu najít. Zažila, že po utrpení může přijít štěstí. Proto tato zkušená osoba ve mně může přinášet útěchu – to znamená: chápat utrpení a přijímat je, ale také rozvíjet odvahu a naději. Tak se může utrpení proměňovat. Tato moudrá osoba ve mně ale také ví, že existuje utrpení, které lze překonat jen stěží nebo vůbec. Takové utrpení se pak musí vydržet, pokud se pod ním nemám zlomit.
Ale i taková zkušenost nebo vhled znamenají ono „vydržet“. Co ale moje unitářské náboženství? Je to přesvědčení, že velké, ohromující, tvůrčí síly, které zakoušíme všude kolem nás, působí i v nás samotných. Uvědomit si: tyto síly působí i ve mně – toto vědomí může pomáhat přijímat utrpení, vydržet je a – v nejlepším případě – je proměnit. Naposledy budu citovat z našich Základních myšlenek, a sice větu, kterou jsem už citovala, ale ne do konce: „… pociťujeme úctu k životu, i s vědomím jeho rozporů a krutostí.“ Ano, pociťuji úctu k životu, který mi přináší nejvyšší šteˇstí i nejhlubší utrpení. Ve šťastných okamžicích jsem do života zamilovaná, do veškeré jeho mnohosti. A jako unitářka jsem přitom naplněna zkušeností a vědomím, že tato mnohost spolu vzájemně souvisí a tvoří celek, k němuž patřím i já sama. Pak zažívám jednotu v mnohosti. Tento unitářský životní pocit je pro mě zdrojem síly, která mne až do této chvíle dobře provází životem. I v těch nejtemnějších okamžicích. V těchto temných chvílích patříme k mnohosti stejně jako v těch světlých. A to pro mne znamená jednotu v mnohosti.
Přeložila Ruth Weiniger
Text byl uveřejněn v časopise Tvůrčí život 2019/02.
(Autorkou ilustrací je Dorothea Kaufmannová.)
