„Pokud mám říct, co mě, ženu, motivovalo k tomu stát se rabínkou, musím zmínit dvě věci. Svou víru v Bohem dané povolání asvou lásku k lidem. Bůh do našich srdcí vložil schopnosti a poslání, aniž by se ptal, jakého jsme pohlaví. Aproto je povinností nás všech, mužů i žen, pracovat a tvořit, každý podle schopností, které nám Bůh daroval.“ (Regina Jonas, Central-Verein-Zeitung, 23. červen, 1938).
Mládí a vzdělání
Regina Jonas se narodila 3. srpna 1902 do rodiny Wolfa Jonase a Sary Hessové. Vyrostla v chudé berlínské židovské čtvrti Scheunenviertel1 v době, kdy židovský život procházel změnou. Dvacátá léta dvacátého století se nesla ve znamení rozvolňování židovského života, lidé se stále více přikláněli k liberálnímu stylu židovství a v dobovém Berlíně existovaly v podstatě dva směry – starý ritus, který se držel tradičních pořádků, a nový ritus, kde v synagoze zpíval sbor a hrálo se na varhany. Regina s rodinou navštěvovala synagogu Rykerstrasse, která reprezentovala jistý druh umírněné ortodoxie a na spektru tehdejšího berlínského života stála někde uprostřed mezi liberalismem a čistou ortodoxií. V čele této synagogy stál rabín dr. Max Weyl, který byl otevřený přítomnosti žen v synagogách, a dívkám dokonce sám poskytoval náboženské vzdělání. Po smrti Reginina otce to byl právě dr. Weyl, kdo se ujal náboženského vzdělávání budoucí první rabínky. Rabín Weyl v Regině záhy rozpoznal její velký talent a rozhodl se jej rozvíjet. Dvakrát týdně s ní studoval Talmud a komentáře, a to až do doby, kdy jej roku 1942 deportovali do Terezína. Byl to pravděpodobně právě on, kdo v Regině zažehl touhu po rabínském úřadu. 1 Dnes Berlin Mitte. Již od roku 1872 existoval v Berlíně rabínský seminář univerzitního typu (Hochschule für die Wissenschaft des Judentums), ze kterého vzešli učenci jako Leo Baeck, Emil Fackenheim nebo Abraham Joshua Heschel. Do programu pro rabínská studia však instituce přijímala pouze muže. Dívky mohly na semináři rovněž studovat, ovšem jen v programu pro učitelky náboženství. Právě do tohoto programu Regina roku 1924 nastoupila, přičemž od počátku svého studia dávala najevo svůj záměr stát se rabínkou. Takový přístup byl neslýchaný. Jednou z podmínek pro úspěšné zakončení rabínského studia bylo sepsání rabínské práce. Regina proto sepsala práci s názvem Může se žena stát rabínem podle pramenů halachy? Ve své studii popisuje různé historicky významné ženy, prorokyně a učenkyně jako Berurju, královnu Salome Alexandru anebo Rašiho dcery a dokazuje, že i ony se podílely na formování židovského zákona. Ve své práci zároveň vyvrátila nejrůznější argumenty proti tomu, aby žena zastávala rabínský úřad. Na sepsání práce dohlížel její učitel, profesor Talmudu na semináři Hochschule für die Wissenschaft des Judentums, rabín Eduard Baneth, který však ještě předtím, než stihl její práci přijmout a rozhodnout o její ordinaci do rabínského úřadu, náhle zemřel. Regina se proto obrátila na jiného svého učitele, kterým byl rabín Leo Baeck. Ten její žádost odmítl, protože se správně domníval, že ordinování Reginy coby rabínky by otřáslo základy soužití mezi liberálními a ortodoxními německými židy. Baeck v té době působil jako zástupce všech německých židů před nacistickou vládou a něco takového si nemohl dovolit.
Berlín na počátku století. (Foto převzato z commons.wikimedia.org.)
Práce v židovských komunitách a ordinace
Po následujících pět let proto Regina pracovala jako učitelka náboženství, navštěvovala nemocné a seniory. To byly jediné komunity, kterým mohla sloužit. Čas od času jí bylo povoleno kázat ve vestibulu synagogy, přičemž její myšlenky byly přijímány s ohlasem. Právě tak si jí všiml předseda společenství liberálních rabínů z Offenbachu nad Mohanem, rabín Max Dienemann, který se ji rozhodl podrobit rabínským zkouškám. Dne 27. prosince 1935 jí udělil rabínskou smichu. To přirozeně vyvolalo odpor z mnoha stran a Regina neměla zdaleka vyhráno. Dveře všech berlínských synagog jí zůstávaly uzavřeny. Teprve roku 1937 ji oficiálně zaměstnala berlínská židovská obec coby kaplanku a ona tak mohla ve své dosavadní práci pokračovat oficiálně. Spolu s rostoucí nenávistí vůči židům klesal počet rabínů a židovských učitelů v německých židovských obcích. Část z nich zavčasu emigrovala, část byla uvězněna. Tyto nešťastné okolnosti paradoxně otevřely Regině možnost působit v liberálnějších berlínských komunitách, kde mohla občas začít kázat. Teprve v letech 1940–1941 ji Říšský spolek německých židů, jak se tehdy musela židovská obec jmenovat, povolal do služby coby opravdovou rabínku. Regina byla záhy posílána do obcí po celém Německu, které náhle zůstaly bez jakéhokoli duchovního vedení. Působila tak třeba v Braunschweigu, Göttingenu, Frankfurtu nad Odrou nebo Brémách. I přes nárůst antisemitismu a otevřené ohrožení na životě se Regina rozhodla zůstat v Německu. Z jisté části pravděpodobně kvůli své postarší matce, z další části proto, aby se mohla plně vrhnout do služeb zbytků německých židů. Z této doby se dochovalo několik děkovných dopisů, ve kterých děkují Regině lidé, kteří opustili Německo a zanechali za sebou staré rodiče. Regina pečovala o hezkou řádku z nich.
Deportace
Roku 1941 byla Regina, stejně jako všichni, kdo doposud nebyli deportováni, poslána na nucené práce, a to do berlínské továrny na kartonový papír. I v této situaci pokračovala ve své činnosti, nadále kázala a pomáhala povznášet upracované duše ostatních židů. Čtvrtého listopadu 1942 musela podat detailní hlášení o svém majetku, aby jí dva dny nato bylo vše zabaveno. Někdy v této době uložila Regina několik osobních dokumentů spolu s kopií své rabínské práce do archivu židovské obce, kde dokumenty čekaly na své odhalení přes padesát let. Šestého listopadu byla Regina spolu se svou matkou deportována do Terezína. V Terezíně přirozeně pokračovala v tom, co celý život dělala, chtěla dělat a co jí přišlo přirozené – pomáhala ostatním, fungovala jako rabínka, přednášela, kázala. Z jejího působení v Terezíně se dochovalo tzv. Dvacet čtyři přednášek rabínky Reginy Jonas. Přednášky pojednávají o širokém spektru židovských reálií, o historii a roli židovských žen v ní, přednášela i o Talmu du a biblických motivech, základech židovské víry a etiky. V Terezíně začala Regina spolupracovat také s Viktorem Franklem ve skupině, jejímž cílem bylo poskytovat první psychickou podporu otřeseným a šokovaným lidem, kteří přijížděli transporty. Regina působila v Terezíně dva roky, dokud nebyla v polovině října roku 1944 deportována do Osvětimi, kde byla zavražděna. Bylo jí čtyřicet dva let.
Nevíme, kdy přesně byla Regina Jonas zavražděna, ale předpokládá se, že byla transportována do Osvětimi spolu s většinou terezínských vězňů během října roku 1944. (Foto převzato z commons.wikimedia.org.)
Znovuobjevení
Většina lidí, kteří Reginu znali, nepřežila druhou světovou válku a systematické vyvražďování. Zůstává otázkou, proč se lidé jako Viktor Frankl nebo Leo Baeck, kteří ji znali a pracovali s ní, o její existenci nikdy nezmínili. Po své smrti tak byla Regina na dlouhá léta zapomenuta. Protože se nikdo nezmínil o její existenci, stala se roku 1972 první rabínkou Sally Priesandová, kterou ordinovala americká škola Hebrew Union College. Zlom nastal po pádu berlínské zdi, kdy se západu zpřístupnily archivy ve východním Berlíně. Roku 1991 objevila dr. Katharina von Kellenbach obálku, která byla lidským očím skryta padesát let. Byly v ní právě ony dokumenty, které do archivu přinesla sama Regina krátce před tím, než byla deportována do Terezína. Dvě Regininy fotografie, kopie jejího rabínského diplomu, její učitelský diplom a samozřejmě výtisk její rabínské disertace. Nevíme, kdy přesně byla Regina Jonas zavražděna, ale předpokládá se, že byla transportována do Osvětimi spolu s většinou terezínských vězňů během října roku 1944 a zavražděna nedlouho poté. Přesné datum nám není známo, ale její „Jahrzeit“ – den, kdy si připomínáme její památku – byl stanoven na šabat, během kterého čteme parašat Berešit – Na počátku. Protože i Regina Jonas a celý její smutný příběh byly jedním velkým počátkem, počátkem nové éry židovství.
