„Osamělost nevzniká tím, že člověk kolem sebe nemá žádné lidi, ale z neschopnosti sdělit
věci, které se mu zdají důležité, nebo ze zastávání určitých názorů, které ostatní považují
za nepřípustné.“ (C. G. Jung)
„Technika překonala všechny vzdálenosti, avšak nevytvořila žádnou blízkost.“
(Martin Heidegger)
V historii lidstva jsme si zdánlivě nikdy nebyli blíž. Díky technologiím můžeme snadno být s našimi blízkými v kontaktu i na dálku a cestování je díky hromadné dopravě dostupnější než kdy dřív. Přesto se v posledních letech setkáváme s alarmujícími statistikami.
Alarmující čísla o osamělosti
V USA proběhl na začátku roku 2021 postpandemický průzkum (vedený zdravotnickou organizací Cigna) zaměřený na zkušenosti s pocity osamělosti mezi dospělými. Výsledky ukázaly, že u mladých dospělých je dvakrát větší pravděpodobnost prožívání pocitů osamělosti. Až 79 % dospělých ve věku 18–24 let se cítí osaměle, ve srovnání se 41 % seniorů ve věku 66 let a starších. Tyto výsledky jsou v souladu i s výzkumy z dřívějších let. V roce 2023 ukázal výzkum mezinárodní analytické společnosti Gallup vedený ve 140 zemích světa, že přes 50 % lidí se cítí v životě částečně osamoceně a 27 % lidí uvádí, že se cítí velmi osaměle. Od 90. let se v Americe počet jedinců, kteří uvádějí, že nemají žádné přátele, zčtyřnásobil a ve Velké Británii ztrojnásobil. Počet uzavřených sňatků klesl v posledních dvou generacích o 60 % a 57 % nezadaných na vztahy zanevřelo nebo nemají o jejich hledání zájem. Tato čísla vystihují stav naší společnosti, která, jak se zdá, zažívá psychosociální krizi. Tento fenomén osamělosti označil v roce 2017 americký lékař Vivek Murthy za „epidemii samoty“. Je evidentní, že se nejedná o stav, který by nastal v návaznosti na pandemická opatření omezující pohyb, nýbrž o společenskou tendenci, která je patrná již roky.
Osamělost není samota
Mnohdy můžeme mylně považovat samotu a osamělost za totožný stav. Samota nutně neznamená, že se cítíme odříznuti od svého okolí. Můžeme být sami v místnosti a necítit se opuštěně. A osamělost můžeme zažívat, i když jsme fyzicky obklopeni lidmi. Osamělost nevzniká následkem fyzického „bytí o samotě“, je spíše duševním stavem. Z neurologického hlediska je pocit osamělosti způsobován hypervigilitou – stavem zvýšené, až extrémní ostražitosti bez přítomnosti jasně definovaného nebezpečí. Jelikož se tento pocit ohrožení nevztahuje k ničemu konkrétnímu, nedá se mu ani cíleně vyhnout. Hypervigilita se často objevuje u jedinců s poruchami úzkostného spektra, poruchami nálad, posttraumatickou stresovou poruchou, hraniční poruchou osobnosti či schizofrenií. Osamělost je druh emocionální bolesti, který v nás vyvolává potřebu navázání kontaktu a blízkosti s druhým člověkem. Pocit osamění se objevuje, když je rozdíl mezi tím, jaký druh a množství sociálního kontaktu chceme, a jaký skutečně prožíváme. Můžeme být v kontaktu se svým okolím, a přesto naše sociální potřeby nemusí být naplněny. Pokud se v takto sociálně deprimovaném stavu nacházíme delší dobu, začne mít vliv i na naše zdraví. Dlouhodobé pocity osamění mohou vést k rozvinutí úzkostí, deprese, k problémům s agresivitou a dalším duševním problémům. Podle Viveka Murthyho jsou rizika chronické osamělosti z hlediska předčasného úmrtí srovnatelná s následky kouření nebo obezity. Ve své knize Together (přel. Společně) popisuje osamělost jako zdravotní riziko, které může mít dopad na kohokoliv bez ohledu na věk, pohlaví, kulturu nebo prostředí, z něhož pocházíme. Je to fenomén, který oslabuje a ohrožuje mentální i fyzické zdraví stejně jako náš sociální život.
„Technika překonala všechny vzdálenosti, avšak nevytvořila žádnou blízkost.“ (Foto © pixabay.com.)
Proč právě mladí?
Nacházíme se ve společnosti, v níž se několik posledních dekád vytvářel a prohluboval individualismus a podporovala soutěživost. S tím se pojí prožívání odloučení a pocitu, že člověk „nikam nepatří“. Ačkoliv žijeme ve stále houstnoucím osídlení, tudíž jsme ve větší fyzické blízkosti, vytrácí se koncepty komunit a lokálního sociálního cítění. Zajímavostí je, jaký vliv na sociální interakce má architektura. Ve městech je pro zdravé fungování společnosti nezbytná přítomnost náměstí, dvorků a parků. Tato venkovní veřejná místa fungují jako přirozeně sdružující prostředí, ve kterých se lidé každodenně potkávají. Kupříkladu mezi evropskými a americkými městy můžeme z tohoto hlediska vidět patrné rozdíly. Mnoho nově budovaných měst ve Spojených státech vznikalo přímo s cílem maximálního využití prostoru, čímž v nich však prakticky neexistuje členitost a prostor pro setkávání, mimo místa pro to určená, jako jsou kavárny a obchodní centra. Tématu duševního zdraví lidí v souvislosti s životem ve velkých městech západního typu se například již v 70. letech věnoval rakouský zakladatel etologie Konrad Lorenz ve své knize Osm smrtelných hříchů civilizace. Dalším problémem, s nímž se mladá generace potýká, je ekonomický stav společnosti. Ten si možná hned nespojíme s problematikou osamělosti a nárůstem problémů s dušením zdravím, je zde však návaznost. Inflace a růst cen bydlení jsou pro současné mladé dospělé velikým problémem, kterému musí čelit. Třeba mnoho studujících je nuceno si vydělávat a není výjimkou, že mají dvě až tři práce, aby dokázali pokrýt své náklady na bydlení a živobytí. Na volnočasové, tudíž i socializační aktivity nemají prostředky, a v důsledku toho ani prostor a energii. Když se veškerý čas dělí mezi studium a práci, člověku zkrátka nezbývá kapacita na udržování vztahů. Další výzvou, které lidé narození na přelomu tisíciletí čelí, je rapidní technologický rozvoj. Sociální sítě jsou nástroj, s nímž se jako lidstvo setkáváme poprvé. Již nyní je obecně známým faktem, že časté používání sociálních sítí zhoršuje schopnost se soustředit, může vést k poruchám spánku a ovlivňuje mezilidské vztahy. Virtuální svět se snadno stává únikem od toho reálného, čímž se oslabují osobní interakce a komunikace ve skutečném životě. Se sociálními sítěmi zároveň souvisí fenomén sociálního srovnávání. Jelikož na sociálních sítích sledujeme životy ostatních lidí, nevyhnutelně to svádí k tomu porovnávat je s životem, jaký vedeme my sami. Často se zapomíná, že příspěvky na sociálních sítích jsou pouze úryvky, které dotyčný chce prezentovat, a tak se pozorovateli zdánlivě může život druhých skrze tuto digitální optiku zdát lepší než jeho vlastní. Toto srovnávání, které si ani nemusíme plně uvědomovat, může vést k nízké sebeúctě a pocitu méněcennosti.
Děti a náctiletí
Problematika zhoršeného psychického zdraví se týká i dětí. Na podzim roku 2023 Národní ústav duševního zdraví (NUDZ) provedl celostátní průzkum duševního zdraví dětí na základních školách. Koordinátor a analytik Matěj Kučera uvedl, že 30 % dotazovaných projevuje příznaky úzkosti a 40 % vykazuje známky středně těžké až těžké deprese. Duševní onemocnění mají silný vliv na subjektivní prožívání a schopnost zvládat stresové situace. Lidé, kteří se s psychickými problémy potýkají, vedou často každodenní tiché bitvy se svými vlastními pocity a myšlenkami. Jak ukazují statistiky, množství dospívajících, kteří se nacházejí ve stavu zhoršeného psychického zdraví, je alarmující. V období dospívání procházíme všichni silným emocionálním vývojem a dochází k rapidním fyziologickým i psychickým proměnám. Je to období, v němž jsme velmi zranitelní a to, co prožíváme, do značné míry utváří naše vidění světa, ve kterém se máme připravovat na dospělost. Proces dospívání je sám o sobě náročným úkolem. Pokud však přidáme, k již tak složité fázi vývoje jedince psychické problémy, jako jsou úzkosti a deprese, čelíme nevyhnutelně kumulovaným obtížím. Ve školách jsou duševní onemocnění stále nepříliš reflektovaným pro blémem.
Ve školách jsou duševní onemocnění stále nepříliš reflektovaným problémem
Mnoho rodičů, jejichž děti vykazují známky zhoršeného psychického zdraví, neví, kam se obrátit a není výjimkou, že se školy snaží problémových dětí „zbavit“. Vzhledem k nedostatku pedagogického personálu, přeplněným třídám a celkově podfinancovanému školství se není čemu divit. Vzdělávací zařízení nejsou odpovídajícím způsobem vybavená a mnohdy ani nemají nástroje a kapacitu na řešení psychického stavu studentů. Stává se z nás společnost s narůstajícím počtem deprimovaných mladistvých uchylujících se k nezdravým kompenzačním (neboli tzv. copingovým) mechanismům, jako je užívání návykových látek nebo sebepoškozování. Například jen na Lince bezpečí byl zaznamenán na začátku roku 2023 nárůst počtu telefonátů týkajících se sebepoškozování o 500 % za předchozích pět let; zároveň s tím stoupl i počet dokonaných sebevražd dětí a mladistvých. Tato skutečnost, že zde máme nešťastné a zoufalé dospívající, se zákonitě projevuje i společensky. Duševní zdraví má neopomenutelný vliv na schopnost sociálního zapojení a fungování. Lidé s psychickými problémy se nezřídka v životě setkávají s odmítavým postojem ze strany svého okolí, s bagatelizací či zacházením, které může obtíže, s nimiž se potýkají, ještě zhoršit.
Osamělost je druh emocionální bolesti. (Foto © pixabay.com.)
Samota, která není volbou
Nezvyklé projevy chování, které duševní onemocnění provázejí, se často odchylují od toho, co je danou společností považováno za normu. Takto se odlišující jedinci jsou pak vystaveni sociální stigmatizaci a nutnosti vyrovnávat se s mnohdy necitlivým zacházením a s pocity nepatřičnosti, neadekvátnosti a nedostatečnosti. Není výjimkou, že si pak na základě toho vytvářejí negativní sebeobraz a mohou se objevovat projevy „sebenepřijetí“. K již stávajícím problémům se na základě nepříznivých zkušeností může přidat sociální úzkost. Sociální úzkosti se projevují různými způsoby a míra intenzity se individuálně liší. Ztěžují, a v některých případech přímo znemožňují komunikaci s okolím a sociální začlenění. Ani ti, jejichž komfortní zóna se nachází v samotě, však nejsou výjimkou, co se lidské potřeby kontaktu týče. Smysluplné a hluboké dlouhotrvající vztahy jsou pro zdravé prožívání nezbytností. Ovšem právě navazování a udržování takovýchto nepovrchních přátelství je pro současnou mladou generaci nesnadné. Překážkou jsou jistě důvody, které jsme uvedli výše, ale nepochybně bychom mohli jmenovat mnohé další. Od stále se zvyšujícího počtu rozpadajících se rodin po nepříliš nadějné vyhlídky našeho životního prostředí, a tudíž i naší budoucnosti (tzv. environmentální úzkost). Ideály konzumní společnosti také rozhodně nejsou něčím, co by mohlo být podpůrné pro naše duševní a duchovní zdraví.
Hladovějící duše
Společnost, která má nemocné mladé, je nemocná. Jaká nás čeká budoucnost, pokud naši mladí postrádají entuziazmus, který byl vždy pro nadcházející generaci příznačný. Revoluce, společenské změny a snahy o změny v legislativě v historii velice často vycházely právě od studentstva a mladých dospělých obecně. Velká francouzská revoluce, karbonáři v Itálii v 19. století, společenské obrození v 60. letech v podobě hippies, sametová revoluce a další hybné síly společnosti byly neseny mladou generací každé své doby. Nyní se však zdá, že naše současná mladá generace má dost práce jen s tím, aby přežila. A to doslova. Sebevražda je v naší společnosti mezi mladými druhou nejčastější příčinou smrti. Stav přežívání je duševním strádáním. Když fungujeme jen za účelem přežití, není místo pro život. Nacházíme se ve větší materiální hojnosti, než se kdy mohli nacházet naši předkové. Komfort, jaký jsme sami pro sebe dokázali vytvořit, nemá obdoby. A přesto nám tento současný svět jen těžko dává smysl. Postrádáme duševní potravu, naději na lepší zítřky a víru ve smysluplnost života. Vypadá to, že ve společnosti jsme si čím dál víc odcizení.
„Sociální sítě jsou nástroj, s nímž se jako lidstvo setkáváme poprvé.“ (Foto © pixabay.com.)
Přetížení komfortem, vyhladovělí po smyslu
Důvěrná přátelství, ve kterých bychom se mohli autenticky projevovat bez obav z odsouzení, jsou vzácná. Což nemusí být nutně jen fenoménem dnešní doby. Pokud ovšem nemáme žádné společenství, ve kterém bychom nemuseli maskovat své prožívání, zůstáváme v pocitu, že jsme na všechno sami a nikdo nás nepřijme takové, jací jsme. Pro lidi trpící osamělostí však vyžaduje nemalou dávku odvahy i jen to, aby byli sami k sobě upřímní se svými city a tím, co prožívají, natož pak otevření se druhým. Tím spíše, pokud třeba byli někdy v minulosti lidmi v dřívějších vztazích zklamáni nebo zraněni. Jak se ukazuje, jsou pevné a důvěrné sociální vazby něčím zcela nepostradatelným. Mnozí lidé se tak například rozhodnou zapojovat se do komunit, které usilují o hlubší sociální sounáležitost, nebo je i sami vytvářet. Některá komunitní společenství, jež mají blíže k evolučně původnímu lidskému společenskému soužití, tak tvoří určitou protiváhu vůči hlavnímu proudu společnosti trpícímu odlidštěností a určitým duševním a duchovním vyprázdněním.
Závěrem
Toto pojednání začalo citáty dvou významných osobností – psychiatra C. G. Junga a filozofa Martina Heideggera. Závěrečnou inspirací může být citát od vlivného náboženského a politického vůdce Mahátmy Gándhího: „Buď sám tou změnou, kterou chceš vidět ve světě.“ Buďme tedy tím přítelem, kterého bychom sami potřebovali. Pro ostatní i pro sebe. Zkusme v sobě nacházet a prohlubovat laskavost a empatii. Touha po bezpodmínečném přijetí je všem lidem společná. Najděme si prostor pro vstřícnost, vlídnost a ohleduplnost vůči sobě samým i vůči ostatním. I když se svět zdá být krutým, odmítavým a nepříznivým, snažme se nepodléhat pocitům beznaděje a nestaňme se zlostnými. Pokud máme mít víru ve zlepšení situace v naší společnosti, musíme tu jeden pro druhého být.
Text byl uveřejněn v časopise Tvůrčí život 2024/02.
