Rasismus – jedna z nemocí, kterou lidstvo strádá. Je možné nazvat rasismus chorobou? Podle slovníku je nemoc „porucha zdraví, zdravotního stavu; choroba“(1), a to známe z vlastní zkušenosti: když nás bolí v krku, víme dobře, že nejsme vpořádku – je to odchylka od stavu pohody, kdy jsme zdraví. Takto definuje pojem zdraví Světová zdravotnická organizace WHO: „Zdraví je stav úplné fyzické, duševní a sociální pohody, nikoli pouze nepřítomnost nemoci nebo zdravotního postižení.“(2) O nemoci sice hovoříme obvykle u člověka, ale můžeme otázku zdraví vztáhnout i na lidstvo?
Lidstvo je úhrn jedinců, národů a kultur žijících na Zemi. Podobně jako můžeme hodnotit zdraví člověka, můžeme se zamýšlet i nad zdravím (tj. stavem fyzické, duševní a sociální pohody) třeba skupiny lidí nebo organizace, a pokud vnímáme, že pohodu nezažívají, můžeme se pokusit o diagnostiku, proč to tak je. Nakonec to děláme běžně, když se o druhých vyjadřujeme, že jsou takoví či onací, rozumí se oproti tomu, co by se nám zdálo správné, dobré a prospěšné, tedy zdravé. Je tady samozřejmě kluzká půda, protože takový subjektivní pohled svádí k zjednodušování a generalizacím, ale to už obvykle na překážku není, jak vidíme vcelku běžně ve společenském životě (a ano, tato generalizace je toho příkladem).
Zdraví lidstva
Je dnes lidstvo zdravé? K takové úvaze se potřebujeme napřed zamyslet nad tím, jaký je optimální stav zdraví lidstva, kupříkladu porovnat různé předchozí stavy jeho zdraví. Jak se porovnává stav zdraví lidstva současného s předchozími staletími? To je ale příliš abstraktní otázka a nejde na ni uspokojivě odpovědět, protože čím dále do minulosti, tím obtížněji mělo lidstvo přehled o sobě samém. Zato dnes, díky plynule proudícím informacím, máme všeobecný přehled o tom, co jako lidstvo prožíváme, v jakém stavu se nacházíme i co nás nejvíc trápí. Shodneme se v dojmu, že jako lidstvo nejsme zcela zdrávi? V řešení komplexních otázek de facto existenčního přežití jsme takříkajíc zralí na neschopenku. Dokážeme určit chorobné projevy? K tomu stačí rozhlédnout se pozorně kolem sebe; rasismus je jedním z nich.
Rasismus je nemoc. Je to názor, že člověka současného typu Homo sapiens sapiens je možné nebo nutné dělit na rasy, mezi kterými je kvalitativní rozdíl, a proto jsou některé nadřazeny jiným. (3) Proč je to nemoc? Protože cesta za poznáním a porozuměním (a klasifikováním všeho) přerostla v samoúčelný koncept s destruktivním dopadem. Základem podstaty člověka je pouze to, že člověk je zkrátka člověk. Kde začalo rozlišování, které se stalo rozdělováním, které se stalo vyvyšováním a které nezřídka přechází k nespravedlnosti, týrání, a případně až k likvidaci?
Pravdou je, že skrytý rasismus je v naší kultuře častý, že jej právem lze považovat za daný historií. (Foto © pixabay.com.)
Neviditelná barva pleti
Před lety, když jsem studoval v Chicagu na semináři, jsem jednou se svou profesorkou probíral další studijní postup a v jednu chvíli si posteskla, že se často potýká s přehlížením, protože je černoška. Já jsem se zarazil a málem jsem řekl, že jsem si nevšiml, že je černoška. Zní to trochu divně, ale já jsem sice těch několik měsíců tak nějak na pozadí mysli věděl, že má černou barvu pleti, ale bylo to, jako by můj mozek neřekl nahlas: „Ona je černoška, a to něco znamená.“ Proto mne to v tu chvíli zaskočilo. Barva pleti pro mne byla podobně jako šaty, boty, účes, které registrujeme, ale nebereme v potaz do té míry, že bychom je hodnotili a vyvozovali z toho důsledky. Plnou pozornost zapneme až tehdy, když nás něco zarazí, třeba kvůli naší citlivosti na barvu, styl a podobně. V tomhle smyslu říkám, že rasismus je nemoc, respektive virus, který přináší nemoc. Když potkáme druhého člověka, co se v naší mysli děje, jaké procesy se aktivují, jaké stereotypy potvrzují, jaké instinkty nastupují?
Virus odlišnosti
A nejde samozřejmě pouze o rasovou rozdílnost, ale o cokoliv, co vyvstává jako rozlišující, rozdělující impuls. Ve školním prostředí tak žáky může rozlišovat, kdo má „správný“ mobilní telefon, oděv nebo účes; kdo nemá, může být sociálně vyčleněn. A pak je už jen rozdíl v míře intenzity a obvyklosti (zvykovosti); zatímco módní výstřelky jsou dočasné, rasismus je s námi už velmi dlouho. Bereme ho proto někdy až jako samozřejmou nevyhnutelnost, zdá se být přirozeným, je to hodnotové klišé, které se do naší mysli dostává tím, že žijeme v prostředí, jež je udržuje naživu. A pak je otázka, jak kdo kdy ten virus posiluje, jaké události vzbuzují imunitní reakci, nebo naopak vytváření virové mutace. Nemůžeme se ho zcela zbavit, a tak tou nemocí trpíme více či méně. Někdy prožíváme období klidu, jindy přijde ataka vznícená třeba nečekaným podnětem. Přidejme k tomu obranné mechanismy, kterými se jedinec nebo celé společenství brání, když jsou jeho stereotypní zvyky ohroženy. Slyšíme pak stížnosti, vtipy nebo i agresivní výpady v podobě výroků: „Zakazují mi říkat o černochovi, že je černoch.“ „Naše společnost je dogmaticky ‚multikulti‘, kádruje a diskriminuje, když někdo ‚multikulti‘ není.“ „Politická korektnost ničí naše tradiční hodnoty.“ „Pořád se mluví o rasismu, ale přitom se praktikuje obrácený rasismus, když normální člověk je diskriminován barevnými.“
Uvažme jako příklad koledu: „Copak ty tam černej vzadu, vystrkuješ na nás bradu?“
(Foto © pxhere.com.)
Skrytý rasismus
Pravdou je, že skrytý rasismus je v naší kultuře častý, že jej lze právem považovat za daný historií: najdeme jej v lidové tvorbě i v současném umění a upozorňovat na něj bereme jako útok na naši kulturu. (4) (Na druhé straně snaha o narovnání takových tradičních nebo i současných ra sistických zmínek může působit křečovitě a směšně, čímž způsobuje spíš opak. Princip však zůstává prostý: pokud sdílíme (nebo tím spíš vytváříme) stereotypy o skupině lidí, ať už jakoukoliv formou, de facto tu danou skupinu zjednodušujeme, ořezáváme širší souvislosti a kontext, zatímco skupina, se kterou se vědomě či nevědomě identifikujeme, zůstává nedotčena. Tím u té druhé skupiny snižujeme její hodnotu, důstojnost a úctyhodnost, což pak už snadno může vést k její dehumanizaci. Věc je to samozřejmě velmi složitá a osobní; pokud se snažíme vyhýbat sociálním klišé, jak se zachováme v situaci, když nám někdo vypráví anekdotu, která svou podstatou staví pointu na zesměšnění někoho vůči někomu? To bychom se ani neměli zasmát vtipu o cikánech, Vietnamcích, blondýnkách, homosexuál ech? (5)
Unitářská odpověď
Pravdou je, že zatímco teď uvažujeme o rasismu jako nemoci, úplně stejné je to v jakýchkoliv jiných případech, kdy je někdo nějak zesměšňován, ponižován a ti smějící se „nad ním“ z něj těží své potěšení. Věc je to tedy nejen složitá a osobní, ale také rozpačitá – jak se k té věci vlastně stavět? Být přehnaně korektní, pro korektnost samotnou, to nechceme. Nechceme ani, aby nám samozvané autority kázaly o tom, jak se máme chovat a co máme dělat, kdy se můžeme smát, a kdy ne; nechceme, aby nám někdo bral tradiční hodnoty a vůbec to vše, na čem je naše kultura postavená, že? Ale nechceme podléhat ani vlastním stereotypům, abychom nebyli jako ten pán, který se úporně vyhýbal všem lidem bez vlasů, protože skinheadi jsou přece nebezpeční. Jsou to složité otázky, které potvrzují přítomnost nemoci lidstva zvané rasismus. V Unitarii to máme naštěstí výrazně ulehčeno naší unitářskou tradicí!
Unitářské principy k otázce rasismu mají co říci hned ve třech z nich:
- Soucítění, rovnost a spravedlnost v mezilidských vztazích – Láska k bližnímu předpokládá soucítění, rovnost a spravedlnost, které vedou k tomu, abychom se otevírali druhým i světu. Svědomí je nám pak vodítkem při našich konkrétních životních rozhodováních.
- Respektování hodnoty a důstojnosti každého člověka – Každý člověk je neopakovatelnou bytostí a potřebuje žít tak, aby byla zachována jeho lidská důstojnost. Nikdo nesmí být diskriminován pro svou víru, rasu, národnost, věk, pohlaví, sexuální orientaci, politické přesvědčení nebo jinak.
- Pomoc druhým a sociální odpovědnost – Nedílnou součástí naší duchovní cesty je pomoc druhým. Služba bližním je praktickou zkouškou našeho duchovního života. Proto podporujeme všechny snahy o sociální spravedlnost v místním i celosvětovém měřítku.
V principu pátém není ani slovo o tom, že by někdo nějak mohl uplatňovat soucítění, rovnost a spravedlnost vůči někomu na úkor někoho; v principu šestém, když hodnotu a důstojnost má každý člověk, tak to znamená, že každý. A v principu sedmém opět – pomoci druhým platí vůči komukoliv čili jak kdekoliv v naší zemi, tak i na světě, třeba i u těch, kteří k nám přicházejí a pomoc hledají. (6) Rasismus je nemoc, kterou trpí lidstvo v naší době – což je v mnohých ohledech dědictví po generacích, které nás předcházely. Rozlišování, které se stalo rozdělováním, které se stalo vyvyšováním a které nezřídka přešlo k nespravedlnosti, týrání, a případně až k likvidaci v masových hrobech a koncentračních táborech, provází člověka po věky; tou nemocí trpíme i my. Máme ale možnost s tím nějak pracovat, stavět se k tomu určitým způsobem, hledat cesty ke zdraví!
„Rasismus je nemoc, kterou trpí lidstvo v naší době – což je v mnohých ohledech dědictví po generacích, které
nás předcházely.“ (Foto © pixabay.com.)
Nepodléhat populismu
My jako lidé na unitářské duchovní cestě, jak již bylo řečeno, máme svůj postoj pokrokové vstřícnosti usnadněný tím, že naše tradice od samotného počátku odbourávala klišé, předsudky a stereotypy chování – tak nám naše kořeny ve snaze pracovat se sebou a dělat něco pro náš svět mohou být velkou morální a duchovní posilou. Co dělat konkrétně? V první řadě je výzvou nepodléhat populismu politiků a politických uskupení, která mají rasismus jemně nebo napřímo vetknutý ve svém programu. Můžeme uvážit, kdy se sami ocitáme ve vleku sociálních předsudků, klišé a stereotypů, které jsou stavěny na nerovnosti, třeba i v jemných nuancích – a zkusit uvažovat za sebe, načisto, bez zkreslení zvykovostí. A může to být i upevnění svých duchovních základů v moudrosti nahlížející podstatu řádu věcí: „Začalo-li vnější utváření, objevují se jména. A jsou-li tu jednou jména, je třeba vědět, kdy se zastavit. Jen víme-li, kdy se zastavit, můžeme se vyhnout nebezpečí.“ (7) (Lao-c´, Tao-te-ťing 32)
(1) Slovník spisovného jazyka českého III, Praha: Academia 1989, s. 316.
(2)https://www.who.int/about/governance/constitution
(3) Současný trend je používat namísto zastaralého, matoucího a snadno zneužitelného pojmu rasa spíš pojmy jako národ, populace nebo etnická skupina.
(4 )Uvažme jako příklad koledu: „Copak ty tam černej vzadu vystrkuješ na nás bradu? Já vyznávám, že jsem černý, že jsem z mouřenínské zemi. Slunce je toho příčina, že je má tvář opálena. Kdybys na slunce nechodil, byl bys svou tvář neopálil.“ Jiným příkladem může být lidová píseň Černý cikán, kde se jednoznačně jako zločinec označuje cikán; jeho etnicita je tím zřetelně stavěna jako jeden z důvodů, proč se zločin stal. Pousmějeme se shovívavě, vždyť to jsou přece tradiční, milé a úsměvné písničky. To jistě ano, ale současně je pravda, že se v nich zřetelně odráží rasistický postoj.
(5)Zkusme si ale představit okamžik, kdy vtip vznikl: kdo byl autorem, proč mu zápletka připadla vtipná, jaký měl k vytvoření vtipu důvod a motivaci? Chtěl vtipem něčemu prospět, nebo se jen pobavit na něčí účet? My bereme vtip již jako daný a smějeme se mu, čímž oprávnění jeho existence potvrzujeme.
(6 )To na druhé straně neznamená poskytovat pomoc bez rozvahy, vnímání souvislostí, na vlastní úkor a podobně.
(7) Jiří Navrátil, Ve světě taoismu, Praha: Avatar 1992, s. 82.
