Včela žije na této planetě mnoho milionů let a přežila změny klimatu, které si ani nedovedeme představit. Skutečnost, že tu stále ještě je a že se dokáže přizpůsobit mnohému nepohodlí, ukazuje na velikou schopnost adaptace, a přesto se zdá, že dnes začíná mít problémy s existencí. Její život je tajemný, protože všechny procesy, které v úlu i mimo něj pozorujeme, jsou projevem lásky. Ostatně jako všechny přírodní procesy.
Společenství oddaných a láskyplných jedinců
Prohlédněte si někdy s klidnou duší včelu na květu, zkuste vnímat jemnou komunikaci, která se v té chvíli odehrává, a zjistíte, že kromě lásky se tam nic víc nevejde. Včela nemá potřebu dostat z květu víc, než v něm je, a narušit tak posvátnou vzájemnost. Vrátí se domů, tam předá sladinu další včelce a ta s onou manou nakládá naprosto v souladu s celkem. Neschová si někam trochu pro sebe, aby měla více, aby si mohla říct: „To jsem to ale chytrá, že si ukládám a budu mít víc než ostatní.“
Prostě to předá dál nebo uloží do plástů, aby to tam mohlo zrát jako zásoba na zimu. Ta zásoba, které my říkáme med a připravují ji včely v létě. Je to ukázka nesebestředného jednání oproštěného od osobní důležitosti, neboť ani jedna z letních včel se zimního krmení medem nedožije. A tak to funguje v celém úlu. Některé včely létají, nosí nektar a pyl, jiné se starají o ukládání zásob, další o krmení potomstva, trubci zahřívají plod a těší se, až budou moci vyletět a ve správný čas a na správném místě, které znají jen oni, se spojit s královnami a zajistit další rozmnožení včelích rodin. Jiné včely staví plásty nebo hlídají česno proti vetřelcům. Ale to není vše. Všechny tyto činnosti si jednotlivé včely předávají v rámci času a dospívání, aby si každá za život vyzkoušela všechny práce.
Včela žije na této planetě mnoho milionů let a přežila změny klimatu, které si ani nedovedeme
představit.“ (Všechny fotografie z archivu autora.)
Královny, matky, stvořitelky
A aby toho nebylo málo, máme tu ještě královnu, která se v posvátném čekání svých dělnic rodí v jedinečné mateří buňce a vyletí z úlu v lepším případě dvakrát za život. Poprvé při zásnubním letu, kdy se nechá oplodnit trubci, a podruhé při rojení. Jinak klidně cestuje po plástu a klade vajíčka, aby udržela rodinu při životě. Rodinu, která se rozmnožuje tím nejoriginálnějším způsobem – rojením. Jak a kdo o rojení rozhoduje, představuje jednu z velkých záhad. Je to snad nějaké kolektivní vědomí, jež rozhodne, která včela poletí za dobrodružstvím smrti a znovuzrození a která zůstane v úlu? Ano, je to dobrodružství smrti, neboť když přijmeme obraz vnímání včelstva jako těla skládajícího se ze včel jako údů a hmoty, plástů jako kostry, jednotlivých včel jako buněk a mozku a královny jako srdce, tak opuštění této jistoty zásob a potomstva a vydání se na pospas počasí a nejistotě znamená smrt. A jak víme, smrt je vždy jen cesta do dalšího poznání a znovuzrození v jiné dutině. Tam začne nový příběh. Další příběh ve znamení tvorby, spolupráce a porozumění. Všechny tyto procesy a práce jednotlivých včel se dějí nerušeně v klidném vytváření hnízda v jednoduché dutině, bez zásahu. Takto svobodně žije divoké včelstvo. Tam, kde si včely staví své plástve samy a o všem si také rozhodují, se učíme včelařit přirozeně. Naproti tomu konvenční včelař v touze ovládnout děje v úlu se záměrem vyššího výnosu a s potřebou prosadit vlastní představu o jeho fungování vnáší do úlu neklid a nerovnováhu.
Kolik toho vlastně o včelách víme
Z hlediska vědeckého asi hodně. Ale tato znalost věcí materiálních, jejich zařazení a pojmenování nás dovedly sem. Tušíme, k čemu používá včela pravé tykadlo a mezi kterými články zadečku potí vosk. Ale co víme o organismu včelí rodiny? Včely začínají ve velkém hynout a vědci si s tím mnohdy nevědí rady. A možná právě zaměření se na včely, čmeláky, motýly a jednotlivé části celku může vést k omylu segregace a k touze po zachraňování. Ale domnívám se, že to je jen další myšlenkový konstrukt, který nás odvádí od celku.
Máme co do činění s dokonalým společenským systémem, který funguje už mnoho milionů let.
Člověk jako hospodář nebo ničitel
Jde skutečně o to zachránit včely? Jak můžeme zachraňovat někoho, o kom nic nevíme, koho neznáme a ani se ho poznat nesnažíme? Jestlipak to není snaha udržet vlastní pohodlí a pocit, že něčemu můžu vládnout. Protože pokud hodláme nějaký druh zachraňovat, měli bychom se ptát, proč záchranu potřebuje, kým nebo čím je ohrožen. Je na této planetě někdo jiný, kdo vědomě porušuje přírodní pravidla a rovnováhu, než člověk? Tedy včely zachraňujeme před námi samotnými. Protože naše sobectví a egoismus způsobují nerovnováhu a v poslední době nejspíš i změny klimatu a pravidel v přírodní říši. Člověk byl stvořen v přírodě a z přírody, a přesto se snaží z ní vyčlenit. Neměli bychom tedy více přemýšlet nad vlastním postojem k okolí a k sobě samým? Není na čase si přiznat, že trvale udržitelný růst je nesmysl a že cestou je střídmost a mírnost?
Včely jsou dnes v civilizovaném světě, zejména v Evropě a v Americe, neživotaschopné.
Za přibližně sto let zemědělského včelaření a honby za větším výnosem medu jsme dokázali včelí genofond natolik ovlivnit, že dnes včely zpravidla nepřežijí, pokud včelař nezasáhne a chemicky je neošetří. Je až s podivem, že to včelařům není divné. Nebo naopak říkají, že je potřeba včely léčit a ošetřovat, aby přežily. Toto „léčení“ zpravidla není nic jiného než aplikace jedů, které mají takovou koncentraci, aby zabily všechny škůdce kromě včel. Tato koncentrace se samozřejmě musí časem zvyšovat, protože parazité začínají být rezistentní. V přírodním včelaření by nemělo být místo pro žádné chemické zásahy, proti parazitům existují totiž i alternativní přístupy, a je otázkou, zda je potřeba vůbec zasahovat. Dogmatická víra v chemické ošetřování je tak silná, že pokud někomu včely umřou, pak je to on, kdo něco zanedbal a předpisově a preventivně neléčil.
Nemělo by to být tak, že když se včelař přestane o včely starat, včely se vyrojí a nastěhují někam jinam? Většina dnes chovaných včel zemře, když se o ně včelař přestane starat.
Existují národy, které považují med za něco posvátného a mají s ním spojené rituály.
Přirozený životní prostor včel
Včelstvo (nebo lépe včelí rodina) je závislé na přirozeném fungování a na přirozených procesech v úle. Každá včela má spoustu jednotlivých úkolů, které ji během života definují jako nepostradatelnou součást celku. A nejspíš právě to nás na včelách tak fascinuje. Prostor, v němž včelí rodina žije, ta dutina, kde staví své tělo, které se v letních dnech může rozletět do krajiny, je svatyní. Měli bychom se ptát, jestli smíme vstoupit, dobře vnímat náladu včel a být připraveni odejít. Místo toho lezeme do úlu s pocitem, že nám patří. Původně žily včely v dutinách vyhnilých stromů, které mnohdy ve své okrajové části ještě žily.
Pro včely je tedy přirozené tvořit svůj domov v přírodním materiálu. V oněch dávných časech bylo nemyslitelné, aby se jim dutina během sezóny měnila tak, jak to s oblibou včelaři dnes dělávají přidáváním a odebíráním nástavků v rámci své „technologie“. Ta mnohdy dochází až k takovým extrémům, že královna smí jen do určité části úlu, aby v jiné části zvané medník nekladla a tím včelařům nekomplikovala vytáčení medu.
Med, laskomina nebo zdroj pro přežití.
Zkuste pozorovat své myšlenky, kam se ubírají, když se řekne včela. Mnohdy totiž zjistíme, že nevnímáme včelu jako samostatnou a svobodnou bytost, která vytváří nepostradatelnou součást toho, čemu dnes říkáme příroda. Mnozí včelu vnímají jako tvora, který nám dává med. Jenomže med je zásoba na zimu. Je to výsledek úsilí trvajícího celé jaro a léto.
Jsou to jejich brambory ve sklepě, uzené v komíně, fazole v sudu, kysané zelí a mouka v truhle. Musíme si uvědomit, jak vzácný je tento zlatavý produkt. Naučili jsme se ho vnímat jako cosi, s čím se počítá a s čím se obchoduje. A dokonce se v dnešní době i „pančuje“. Včely mnohdy nanosí víc medu, než spotřebují do jara, a takto dřív získávali včelaři med. Přišli na jaře k úlu a vzali si od včel, co jim zbylo. Dnes včelař otevře úl ještě v létě, vezme jim všechen poklad, který tam mají, a namísto toho jim pak poskytne cukr. Cukr, který má nahradit léčivý klenot, zdroj živin na celou zimu, vzpomínku na slunce a květy. Med, který je plný lásky a vibrací a nezbytných živin.
Na cukru včely zimu přežijí, ale živoří. A každé malé dítě napadne, že když je takto budeme krmit dlouhodobě, tak se asi něco změní. Ještě i dnes existují národy, které považují med za něco posvátného a mají s ním spojené rituály. U nás stojí v regálech sklenice s nápisem „Směs medů z EU a mimo EU“. Je to zvrácenost naší společnosti, že nám na stole leží poklad, zásoby na zimu nějakého tvorečka, a my máme pocit, že nám právem patří. A já se ptám, jakým právem. Jaký bůh tě, člověče, opravňuje k tomu, abys takto zacházel se stvořením? Zajisté ten, kterého sis ve své mysli vytvořil. Ale rozhodně ne ten, který stavěl tvé srdce. Sklenice medu je to, za co prodáváme životaschopnost včel.
Včelstvo je závislé na přirozeném fungování a na přirozených procesech v úle.
Svobodné včely
Můžeme se rozhodnout, jak dále budeme přistupovat ke včelám a potažmo k sobě. Neboť je jisté, že kdyby člověk přestal úplně do života včel zasahovat, včely by časem obnovily své principy a přežily by. Kdežto obráceně to pro člověka bude mnohem problematičtější.
Pokud přestaneme včely chovat a začneme s nimi žít, přestaneme je využívat jako „zemědělské“ živočichy a dáme jim možnost se rozhodnout, jak chtějí žít a kdy chtějí umírat. Pokud jim dáme možnost pohybovat se v krajině, na kterou jsou zvyklé a která je jim tak známá, můžeme z toho jen vytěžit. Protože včely nám nabízejí mnohem víc než med.
Je načase začít s pozorováním přirozeného života včel. Vracet včely do přirozených úlů a zkoumat jejich život. Naštěstí se svět mění a mnozí s tím již začali. Dokonce jsou tací, kteří již nahlíží do včelího života s porozuměním něčemu, co nás přesahuje a od čeho se můžeme učit. Dejme včelám svobodu žít život, jaký si zvolí, a tím měňme svoji duši.
Internetové stránky autora: www.drevenakosnice.cz.
Text byl uveřejněn v časopise Tvůrčí život 2022/01.
