V době, kdy se většina z nás soustředí na rychlost, výkon a budoucnost, zapomínáme na to, odkud jsme přišli – doslova i obrazně. Otázka, zda má dnes vůbec smysl znát své kořeny, může znít starosvětsky, možná až zbytečně. A přesto právě v době, kdy se tradiční hodnoty rozplývají v proudu globalizace a individuality, může hledání vlastních předků, jejich příběhů a osudů znamenat mnohem víc než jen sestavení rodokmenu. Znát své kořeny totiž neznamená jen poznat jména dávno zemřelých – je to cesta k porozumění sobě samému, k nalezení hlubšího smyslu a k pochopení duchovního dědictví, které v sobě nosíme.
Kontinuita rodu versus individualita.
Genealog a dlouholetý schwarzenberský archivář PhDr. Antonín Markus pravil, že:
„Dějiny národa pro nás oživnou teprve, až budeme vědět, jak se na nich podíleli naši vlastní předkové. Znalostí svého rodu splácíme dluh vděčnosti a lásky těm, kteří žili před námi. Láska k rodu a rodišti je matkou lásky k vlasti.
Zátiší s křížem na fotografii Tomáše Herajta. (Všechny fotografie Tomáš Herajt.)
Naproti tomu velikán české literatury a dnes již klasický autor, kterého si spíše pamatujeme ze školních lavic, Josef Václav Sládek, nám ve svém díle Selské písně a české znělky zanechal krásnou báseň nazvanou:
Tři rody u nás platí jen.
Tři rody u nás platí jen,
to otec, syn a děd;
to náš je celý rodokmen:
kořen a strom a květ.
A naše paměť nejde dál,
ni naděj‘ v příští čas,
než aby, děd co zachoval,
syn synovi dal zas.
Co bylo, může říci nám
jen u hřbitova věž;
děd zapomenut leží tam,
nás zapomenou též.
Jen někde mhavé zvěsti hles
nám slovo řekne víc:
jak praděd náš trpěl kdes,
jak šťasten byl, to nic.
Tak ořem, sejem, hyneme,
však pýchy dalecí
přec starší jsme a budeme
než rody knížecí!
„Cestou míjíme křížek, kde se pohřební průvody loučily se zemřelým před jeho uložením k věčnému spánku.“
Čím se zabývá genenalogie?
Má tedy v dnešní době smysl věnovat se genealogii, toliko pomocné vědě historické, jejímž úkolem je zkoumání vztahů mezi lidskými jedinci vyplývající z jejich společného rodového původu? Nabídnu vlastní pohled občanského genealoga a unitáře. Genealogie, nebo též rodopis, je vědní disciplína, která je historicky zatížena mnoha falzy a fikcemi už od dob antických, kdy římští císaři odvozovali svůj původ od řeckých hrdinů. Známa je rovněž pověst o Přemyslu Oráči, praotci knížecího a pozdějšího královského rodu Přemyslovců. Svého bájného a výjimečného předka má ve svém rodopisu téměř každý významný šlechtický rod. V 19. století, v období romantického pojetí dějin, se k tomuto mytickému pojetí genealogie připojily i rody měšťanské nebo rody, které zbohatly v období průmyslové revoluce. Tehdejší rodopisci neváhali vylepšovat rodokmen svých zákazníků vpisováním falešných záznamů do matričních knih.
Rodokmen nemusí být jen nic neříkající seznam jmen.
Jaký význam má však rodokmen zpracovaný na zakázku, eventuálně podle zakázky? V podstatě se jedná pouze o seznam jmen ne nepodobný telefonnímu seznamu. Z hlediska duchovního takový rodokmen nemá valný význam a je jen vhodným doplňkem při své vlastní prezentaci ve společnosti. Výhodou takového rodokmenu je však to, že za určitou částku poměrně bez práce získáme požadovaný produkt. Z hlediska duchovního nám takový seznam nepřinese nic. Nedozvíme se nic o tom, jak náš rod žil, přežíval, jaké místo zastával v místě svého sídla, jak se zapsal do dějin. Nabízí se druhá cesta. Cesta, která je dlouhá, nikdy nekončící a náročná. Ale zde více než kde jinde platí fakt, že i cesta může být cíl. Tu cestu nastoupíme jednoduchým vyposlechnutím pamětníků a sebráním historických dokumentů v rodině. Sami ve své rodině jsme schopni poznat život až tří generací našich předků. Neznámé tváře na fotografiích dostávají svá jména, vidíme nápadnou podobnost tváří napříč generacemi, pamětníci si vzpomínají na úsměvné i smutné historky z rodinné historie. Máme-li tento první úkol splněn, čeká nás náročná cesta po archivních dokumentech, jako jsou matriky, pozemkové knihy, knihy svatebních smluv a další. Musíme se začít orientovat v historických datech, souvislostech, německém a latinském jazyce, v právních vztazích našich předků. Nalezneme místo, odkud náš rod vzešel. Hrdě takové místo nazýváme kolébkou rodu. Po čase tvrdé práce poznáme z úředních akt jména našich předků a částečně dokážeme rekonstruovat jejich život. Jejich šťastné chvíle i chvíle smutné. Narození potomků, jejich úmrtí v dětském věku, oběti epidemií a válek, ovdovění a nové sňatky, rozmnožení statků anebo krach a nutnost odejít na nové místo za hledáním nového začátku. Životní události předků si začneme spojovat s regionálními dějinami, dějinami panství, hledáme místní zločiny i celebrity, které naše předky provázely životem (učitelé či duchovní), poznáváme, jak tvrdý byl život našich předků a kolik síly museli vynaložit na to, abychom zde mohli být my. Místa jejich života poznáváme ze starých map, skic a plánů, popisů nebo vyobrazení. Poznáváme duchovní život našich předků. Křty, sňatky, pohřby, poutě, slavnosti. To vše bylo nedílnou součástí společenského, a zejména duchovního života našich předků. V našem srdci toto poznání otevře cosi nového, neznámého, co se vyznačuje nutkavou potřebou poznat místa života našich předků osobně.
Rodový místopis.
A tak jednoho dne, ideálně během klidného krásného odpoledne, zastavíte na návsi některé z našich vesniček. První, co vám padne do oka, je zdejší kostel se hřbitovem. Stačí vejít, přivřít oči a představit si předky při jejich životních událostech. Dotknout se předmětů, jichž se dotýkali naši předkové. Lavice, křtitelnice. Další zastávkou může být místní hřbitov. Cestou míjíme křížek, kde se pohřební průvody loučily se zemřelým před jeho uložením k věčnému spánku. V hřbitovní půdě, v dnes již neoznačených hrobech spočívají ostatky těch, kterým se podobáme, jejichž jména nosíme. Můžeme se posadit na lavičku a vnímat krásu okolí. Představovat si krajinu očima svých předků. Jak asi vypadala vesnice po třicetileté válce, v 18. století, kdy se na polích objevují nové plodiny, v druhé polovině 19. století, kdy nový řád přinášel tak dlouho očekávaný rozvoj a prosperitu. Na druhou stranu vnímáme zaniklé stopy po prvních průmyslových závodech, po těžbě nerostných surovin. Cestou zpátky si projdeme vesničku a hledáme domy, kde naši předkové žili své životy. Naše srdce a mysl se otevře a z původně cizího, nám neznámého místa odjíždíme s dojmem, že tady jsme doma. Nalezneme to, co nás spojuje s tím, čemu se říká genius loci místa. Je to duch života našich předků. Začneme si více všímat krás kolem sebe a vážit si jich. Najednou nám vadí černá skládka u polní cesty, nevzhledná. Budova skladiště nebo dálniční obchvat rušící to, co jsme nalezli. Pokrok jistě nelze zastavit, ale domnívám se, že jej lze aplikovat citlivě, s rozumem a úctou k odkazu předků.
V hřbitovní půdě spočívají ostatky těch, kterým se podobáme, jejichž jména nosíme.
Hrdinové, bojovníci, intelektuální vůdci společnosti nejsou jen v knihách a komiksech, máme je doma.
A ještě jeden zásadní duchovní význam v nalezení vlastních kořenů vidím. V dnešní době chybí vzory. Nemáme silné osobnosti, ke kterým bychom se mohli upnout a následovat je v konání toho nejlepšího, čeho jsme schopni. Platí určitá genealogická zásada, že v každém rodu je jedinec nebo několik jedinců, kteří se svým významem vymykají běžnému průměru. A kdyby se náhodou stalo to, že takového jedince nenalezneme, nebo jeho význam pro historii místa, oblasti, vlasti nebo oboru, kterému se věnoval, nebude podle našich představ, vždy se můžeme poučit z píle a houževnatosti, s jakou naši předkové žili a umožnili tím žít i nám. Představte si všechna ta historická období, kdy život našich předků byl holým bojem o přežití, a postavme vedle toho naše současné problémy. Obraťme se k našim předkům a zde hledejme své vzory. Budou nám blízké a věčné. Rodopis je často zobrazován jako strom. Je to také symbol duchovního významu poznání života našich předků. My jsme ty čerstvé listy v korunách stromů a čerpáme sílu z kořenů. Jde o to sílu poznat a využít ji k tomu být lepším a užitečným. Musíme žít svůj život tak, aby míza v kmeni toho stromu zůstala živá a přinášela sílu i našim potomkům. O tom, jak síla rodu může ovlivnit život jedince, si můžeme ukázat na příkladu genealogie Norberta Fabiana Čapka. On sám byl jistě výraznou individuální osobností, ale dokázal by jí být i tehdy, pokud by kmen jeho stromu nebyl pevně zakořeněn, zdravý a silný?
Text byl uveřejněn v časopise Tvůrčí život 2023/03
