Rasismus je tu nevědomky a později promyšleně odjakživa, jelikož je spolu s xenofobií jedním z projevů pocitu nadřazenosti a nepřijetí jinakosti. A vždy jej provázely pocit vlastní výjimečnosti, absence empatie a sociální inteligence, neschopnost rozeznávat mezi dobrým a špatným, hledání vnitřního i vnějšího nepřítele a paušalizace. Ve starověku, středověku a během počátků kolonialismu šlo o směsici mocenské, náboženské, xenofobní a rasové nesnášenlivosti, v moderní době si rasisté vytvořili vlastní ideologii, která ve 20. století začala splývat s nacionalismem.
Kolonialismus, nacionalismus, fašismus.
Z kolonialistického či imperialistického pocitu nadřazenosti nad jinými národy či kulturami vzešla nejedna válka, genocida či otrokářství. Svůj díl odpovědnosti za to má i urputná snaha křesťanů šířit své ideje po celém světě třeba i násilně a vnutit je tak lidem z odlišných kultur. Tuto roli později převzali islamisté. K soupeření kolonialistických mocností mezi sebou hodně napomohl i nacionalismus, konkrétně touha být první a lepší, tudíž i mocensky a ekonomicky nadřazený nad ostatními.
„To bělochů je břímě: své syny vyšlete, / ať v cizích krajích slouží / těm, jimž prý pány jste; / ať obranný jsou pancíř / divochům divných ras, / z nichž každý plaše zírá, / půl děcko a půl ďas,“ napsal Rudyard Kipling v básni Břímě bělochů. Problém spočíval v zahleděnosti do sebe. Jako jediné měřítko k posouzení odlišných kultur používali kolonialisté kulturu svou, již pokládali za vyšší než ty ostatní. Jenže znalec Shakespearova díla by na rozdíl od domorodců v džungli nebo na poušti dlouho nepřežil, kupříkladu. Evropané byli určitě dál s vývojem technologií, ale ti „divoši“ měli vše, co bylo k životu a rozvoji v jejich prostředí nezbytné. Mohli by si tedy myslet, že v jejich teritoriu jsou oni ti nadřazení, kdyby uvažovali stejně jako kolonialisté. K obecnému srovnávání úrovně civilizací bychom potřebovali objektivní měřítko, které ovšem není k dispozici.
K „civilizační nadřazenosti“ se později přidala i „nadřazenost rasová“, z níž se v moderní době vyvinula rasistická ideologie. Ta mimo jiné vychází i ze sociálního darwinismu, respektive z představ o přežití silnějšího, které z přírody přenáší paušálně na nás, jako by lidé neměli i smysl pro dobro a solidaritu s druhými (sám Darwin to z tohoto důvodu odmítl).
„Svůj díl odpovědnosti za to má i urputná snaha křesťanů šířit své ideje po celém světě třeba
i násilně a vnutit je tak lidem z odlišných kultur.“ (Foto © pixabay.com.)
Hrabě Arthur de Gobineau, strůjce modernistické ideologie rasismu
V roce 1853 vyšly v Paříži první dva svazky Eseje o nerovnosti lidských ras. Autorem byl první tajemník francouzského zastoupení v Bernu, hrabě Arthur de Gobineau, velmi ctižádostivý muž s průměrným talentem na vše, do čeho se pustil. Coby rázný zastánce monarchie pracoval i pro republiku, jelikož kariéra mu byla přednější než zásady.
Jak napsal profesor Václav Černý ve svém spisku Rasismus, jeho základy a vývoj: „Il tempo e gli eventi – ne esaltano la figura – di presago pensatore – to jsou […] slova, jež půl století po jeho smrti dala mu do náhrobku vtesat vláda fašistické Itálie. Čas a události že vynesly jeho postavu věšteckého myslitele? Ano. Toho roku 1932 miliony lidí se rozněcovaly vskutku již myšlenkami Arthura de Gobineau jako poznanou pravdou, přijímaly je za světový názor, jejich vůdcové tvořili z nich politické akční programy a chystali je za státní ideologie. A záhy měl se stín zapadlého filosofa temně rozestřít nad vší Evropou, státy dávat se na výboj nebo být sráženy na kolena jménem jeho idejí, jedny národy chvět se nedočkavou pýchou, druhé trpět strašnými křivdami.“
„Gobineau tvrdil, že rasový princip objasňuje minulost, přítomnost i budoucnost a určuje osud civilizace. Ta se stává dekadentní, když dojde k mísení ras. Žádná rasa není schopna zachovat si čistotu a čím více se mísí, tím více degeneruje,“ popisuje jeho pojetí izraelsko-polský historik a politolog Zeev Sternhell, přední teoretik fenoménu fašismu. Toto přesvědčení je přes deklarování humanistických idejí hojně rozšířené i dnes a nejsilněji se projevuje odmítáním multikulturalismu.
Ten je ovšem v naprosté většině zemí již dávno všedním jevem. Ne tak v Česku, kde rasisté a xenofobové pořád statečně bojují s větrnými mlýny multikulturalismu, přestože tu lidí z odlišných kultur žije naprosté minimum.
Podle Gobineaua existují tři hlavní rasy: Žlutá je materialistická, chybí jí fantazie a její jazyk není schopen metafyzického vyjadřování. Černá rasa postrádá inteligenci. A nejvýš stojí ta bílá, z níž nejvíce vyzdvihoval árijce, kteří mají „mezi bílými postavení šlechty“. Jejími typickými rysy jsou prý láska ke svobodě a cti a kult duchovnosti.
Gobineaův esej je často pokládán za zakládající text modernistické ideologie rasismu. (Foto převzato z commons. wikimedia.org.)
„Gobineau nebyl antisemita a odsuzoval otroctví, ale svým výkladem dějin lidstva na základě rasové teorie a dokládáním výsadního postavení árijské rasy plně vyhovoval pangermánskému hnutí, které použilo jeho teorii jako pojmový rámec svého nacionalismu a antisemitismu,“ míní Sternhell. Teoretiků jeho formátu bylo tehdy víc, ale Gobineauův esej je často pokládán za zakládající text modernistické ideologie rasismu.
Syntéza sociálního darwinismu a rasismu v 19. století
Na konci 19. století už byla syntéza sociálního darwinismu a rasismu v Evropě běžná. Nejtypičtěji ji ve svých dílech odrážejí „„Antrosociologové“ Georges Vacher de Lapouge ve Francii a Otto Ammon v Německu. Ti nejen prosazovali absolutní fyzickou, morální a společenskou nadřazenost árijců (kterou zakládali na měření lebky a na dalších společenských, antropologických a ekonomických kritériích), ale vytvořili také novou koncepci lidské povahy a mezilidských vztahů. […] Věřili, že předurčení rasy je nezměnitelné. Árijský element vždy nesl břemeno dějin, zakládal civilizace a vytvářel umění a vědy, objevoval nové země a všude probouzel ekonomickou aktivitu. Pro představitele této školy existuje absolutní korelace […] dokonce mezi tělesnými rozměry a stupněm duchovní zvídavosti nebo mezi rozměry lebky a nadějí na postup na společenském žebříčku.
Antroposociologie a selekcionismus táhne Evropou.
Lidský rod je podle jejich teorie podřízen stejným zákonům jako ostatní druhy zvířat a lidský život není nic jiného než neustálý boj o přežití. Svět patří těm nejsilnějším, proto nejlepším. Vznikla tak nová morálka, Vacher de Lapouge ji nazval selekcionistickou, která měla nahradit tradiční morálku křesťanskou. A to se do určité míry povedlo, jak můžeme sledovat i dnes. Totéž ovšem tvrdili středověcí muslimští autoři o nordických běloších, o nichž soudili, že je Bůh stvořil proto, aby sloužili ostatním jako otroci.
Jaké mají zastánci této ideologie mechanismy k jejímu prosazování? V prvé řadě paušalizaci a hledání nepřítele. Z pogromu, jenž nacisté nazvali Křišťálová noc, je zřejmý mechanismus, kterým probíhají takové jevy odedávna. Například 12. 11. 1938 psal lokální týdeník Schönhengster Zeitung o tom, že po protižidovských manifestacích, vyvolaných kvůli podlé vraždě německého legačního rady v. Ratha Židem Grynszpanem v Paříži, které se uskutečnily 10. toho měsíce v různých městech Německa, proběhly dopoledne 10. 11. také v Moravské Třebové
Záminkou k napadání Židů po celém nacisty spravovaném území byl trestný čin jednotlivce. A to v momentě, kdy již probíhala masivní protižidovská propaganda i jednotlivá napadání Židů, a poté, kdy norimberské zákony pasovaly Židy na méněcenné tvory. Potvrdilo se tak jako správné chápání, že viníky mohou být všichni lidé stejné etnicity nebo náboženského vyznání.
„Záminkou k napadání Židů po celém nacisty spravovaném území byl trestný čin jednotlivce. A to v momentě, kdy již probíhala masivní protižidovská propaganda i jednotlivá napadání Židů, a poté, kdy norimberské zákony pasovaly Židy na méněcenné tvory.“ (Foto převzato z commons. wikimedia.org.
Projevy rasismu v Čechách.
Holocaust nezačal v plynových komorách, ale když byla vybraným skupinám lidí upřena důstojnost. Jakmile toto společnost přijme jako normu, lze bez protestů transportovat uměle vytvořené nepřátele pryč, mučit je a vraždit. Upírání důstojnosti Židům, ale i Čechům, hrozivě ukazují i zprávy z průběhu Křišťálové noci. Třeba tato z Duchcova: „Večer dne 9. listopadu zhasla ve městě světla. Na pět set ordnerů pochodovalo ulicemi a demonstrovalo za odchod Židů a Čechů. Všechny neněmecké obchody byly vyplundrovány a zboží zčásti rozkradeno a zčásti zničeno. Jen některé židovské obchody, pro něž již byli jmenováni němečtí arizátoři, byly uchráněny. […] Podobný osud potkal i obchody české. Česká Kuncířova restaurace byla zcela zdemolována. Češi a Židé byli biti, týráni a bráni do vazby.“
Výstižný přehled o českém rasismu spojeném s hledáním vnitřního nepřítele a paušalizováním skýtá archiv Muzea romské kultury. Dva příklady z mnoha, z období druhé republiky, tedy po zabrání Sudet, ale před okupací celého území českých zemí nacisty: 1. prosince 1938 napsal okresní hejtman v Poděbradech dopis prezidiu zemského úřadu v Praze: „Jsem stále vyzýván, abych se u vlády postaral o napravení tohoto zla a jako nejspolehlivější prostředek se navrhuje jednomyslně zřízení koncentračních táborů pro cikány a tuláky. Očekávaná nová vláda by si rázem získala všeobecné sympatie a díky všech tříd obyvatelstva, kdyby podobné opatření zavedla.“
A 5. února 1939 obecní zastupitelstvo ve Svatobořicích informovalo předsedu československé vlády Rudolfa Berana: „Byla-li až doposud špatnou politika humanity, musíme nastoupiti cestu jinou. I nám nesmí býti vytýkáno, budeme-li chtíti kmen národa malého očistiti od takových parasitů jako jsou cikáni.“
Srovnáme-li to s výroky některých současných politiků, vidíme zřetelně, že od té doby se k lepšímu nic nezměnilo.
„Holocaust nezačal v plynových komorách, ale když byla vybraným skupinám lidí upřena důstojnost.“ (Foto převzato z commons.wikimedia.org.)Rasismus v současné politice.
Mnozí politici dnes vyvolávají duchy minulosti za pomoci nenávisti k menšinám (k uprchlíkům, LGBT+, Romům, Židům atd.). Žene je vpřed nacionalistický populismus či přímo současná verze fašismu. Jak ukazuje dlouhodobý trend hnědnutí našeho civilizačního okruhu, pocit nadřazenosti se opět prodírá do popředí, jak nám to, každý po svém, ukazují Putin, Trump, Lukašenko, Orbán, Fico a spol., rakouští Svobodní, německá AfD, M. Le Pen, Wilders, Netanjahu, u nás Zeman, Klaus, Okamura, Turek, část ODS či Babiš, jehož europoslanci jsou ve frakci složené z xenofobních a rasistických stran.
„Politici, i když dělají nejstrašnější věci na světě, nemusejí za své činy platit žádnou cenu. Podívejte se na Trumpa. Očkování holokaustem přestalo působit. Ztratili jsme jasnozřivost a citlivost k tomu, čeho je lidstvo schopné a jaký je první krok k tomu, aby se stalo to nejhorší,“ řekla loni režisérka Agnieszka Holland, na niž útočí zastánci nového trendu, protože svými filmy ukazuje nepřikrášlenou skutečnost a je loajální k pravdě, nikoli ke špatné vládě.
Nabývá vrchu ona selekcionistická morálka, která zapříčinila druhou světovou válku. Selektivní humanismus, selektivní empatie, selektivní přístup k lidským právům. To je to, co se nyní děje mnohým z nás, nikoli jen některým Izraelcům a Palestincům, abych dal nějaký příklad. Koho bolí vraždění, mučení, znásilňování a strádání nevinných lidí jen u obětí jedné ze stran, dopouští se této selekce. Na prvních místech hodnotového žebříčku zatím pořád máme svobodu a důstojný lidský život, avšak mnozí z nás jen pro někoho, u těch druhých Hledají kdejaké výmluvy pro své svědomí, opakují propagandu jedné ze stran tak dlouho, až jí sami uvěří. A pocit nadřazenosti či odpor k jinakosti jsou jako vždy stále po ruce.
Kam se posouvají hranice přípustnosti?
S tuhnutím společenské atmosféry se mění i myšlení lidí, které se přizpůsobuje okolnostem. Řečeno s filozofem Henri Bergsonem, nástroje naší mysli přestávají fungovat, když prostředí, pro které byly nezbytné, již neexistuje. Dosavadní hodnotový žebříček se proto mění, leckdy radikálně. Příklady známe důvěrně: zatímco v 90. letech bylo neslušné ve společnosti i jen vtipkovat s náznakem rasismu, současná atmosféra rasismu a nenávisti přeje, ba nahrává.
Významnou pomocí extremistů byly a jsou sociální platformy, které prostřednictvím algoritmů, záměrně nastavených tak, aby posouvaly negativní emoce do středu společenského spektra, zcela proměnily prostředí jak na internetu, tak i mimo něj. Rasismus už proto zhusta není vnímán jako trestný čin, ale jako jeden z legitimních názorů. Majitelé sociálních platforem algoritmy takto nastavují, protože vztek uživatelů přináší jejich delší pobyt na sítích a vyšší návštěvnost stránek, tudíž i více reklamy a více zisku. A tak několik oligarchů takto kvůli ještě vyšším ziskům ovlivňuje celý svět v neprospěch demokracie a lidských práv.
Autor je publicista a hudebník. Je spoluautorem knihy Příchozí o životě migrantů. Narodil se roku 1954 v Praze, kde dodnes žije. Před rokem 1989 pracoval v dělnických profesích, poté působil jako novinář a komentátor v různých médiích, včetně Lidových novin či Českého rozhlasu. Aktivně se věnuje ochraně lidských práv, podpoře menšin, migrantů a dětí z dětských domovů.
