TVŮRČÍ ŽIVOT

Mým záměrem je popsat různé způsoby, jak se ke spiritualitě vztahovat, a nehodnotit, který je lepší. Zároveň chci ukázat, jakým způsobem je díky mindfulness možné libovolný typ spirituality zkoumat a lépe pochopit, co nám přináší, a v čem nás naopak může omezovat.

Co je spiritualita?

Když jsem se ptal, co pro lidi spiritualita znamená a co jim přináší, dostával jsem širokou škálu odpovědí. Stejně tak se ani religionistická a antropologická literatura, která spiritualitu zkoumá, neshoduje na její přesné definici. Popisuje řadu významů, jež měla spiritualita v tradičních náboženstvích a později v širokém proudu hnutí New Age, které iniciovalo na západě současnou nepřehlednou a různorodou změť spirituálních proudů.

Postupně však vykrystalizovaly podstatné prvky, jež většina typů spirituality sdílí. Následující definice není vyčerpávající, protože spiritualita má prostě příliš mnoho významů, aby se dala jednoduše vystihnout. Přiblížím se k definici z hlediska humanistické psychologie a soustředím se na důležité kvality nebo potřeby, které spiritualita podle mého názoru naplňuje. Jako klíčové (i když ne jediné) zde vidím potřeby smyslu a jistoty.

Spiritualitu chápu jako proces hledání napojení na zdroj

Spiritualitu budu chápat jako proces hledání napojení na zdroj, který dává životu smysl. Smysl zde chápu v širokém významu jako to, co dává jistotu (například jak se chovat; ale obecně i bezpečí, naději, zážitek domova, přijetí). Důležité je zde slovo napojení, které zahrnuje nějaký typ vztahu. Zdrojem, ke kterému se vztahujeme, na který se napojujeme, bývá často něco, co přesahuje nejen člověka, ale i běžné pojetí přírody, tak jak ji chápou přírodní vědy.

Může to být tradiční představa boha či božstev, andělů, duchů (spirits), univerzálního vědomí, vyššího já nebo nějaké síly či principu, s nímž je možné nějakým způsobem komunikovat. Spiritualita ale není omezena na takový přesahující (transcendentní) zdroj smyslu. Pro řadu lidí je smysl přítomný v našem každodenním životě (imanentní). Může to být lidství (humanita), živá příroda, vnější vesmír (tak jak ho chápe fyzika) nebo vnitřní vesmír lidské mysli, do nějaké míry přístupný psychologickému zkoumání.

Impulzem k hledání smyslu bývá často ztráta životních jistot – přestává nás uspokojovat dosavadní způsob života, naruší se vztahy s důležitými lidmi, prožijeme intenzivní stav změněného vědomí, čelíme nemoci, stárnutí a smrti. Jedním ze způsobů, jak chápat spiritualitu, je proto vnímat ji jako strategii, nebo chcete-li poetičtěji, jako cestu ke zvládnutí nejistoty, která je s životem nevyhnutelně spjatá.

Zážitky, které můžeme označit jako spirituální, jsou spojeny se škálou emocí od velmi nepříjemných k velmi příjemným: bázeň, úcta, úžas, nadšení, vděčnost, radost, spokojenost, klid. Spirituální zážitky mohou vést k proměně názorů, hodnot i chování. Spiritualita nás proměňuje. Často vede taková proměna ke zvýšení osobní celistvosti, životní pohody i zlepšení vztahů s ostatními lidmi. Nemusí to tak ale být vždy.

Jan Burian. „Když jsem se ptal, co pro lidi spiritualita znamená a co jim přináší, dostával jsem širokou škálu odpovědí.“ (Foto © rmt.academy.cz.)

Sdílení, společenství, komunity

Spiritualita není téměř nikdy záležitostí izolovaného jedince. Lidská mysl se snaží spirituální zážitky pojmenovat a zasadit do širšího rámce představ a příběhů, které je možné sdílet s ostatními lidmi. Vnější formy spirituálních cest mohou být různé a tato různorodost nás může mást. Můžete chodit do kostela na mši, číst horoskopy, účastnit se ceremonií s psychedelickými medicínami, cvičit čchi-kung, meditovat nebo si číst vědecké studie o neurálních korelátech soucitného sebepřijetí. To vše je možné chápat jako hledání smyslu v širokém významu, jako to, co dává jistotu, bezpečí, naději, zážitek domova, přijetí.

Vznikají skupiny lidí, které sdílejí specifické spirituální představy. Pokud tyto skupiny rostou, jsou nuceny vytvořit si nástroje k udržení vnitřní integrity skupiny – může a nemusí vznikat mocenská struktura, závazná víra v základní principy, hodnoty a způsoby chování, společné rituály atd. Příkladem takovéto organizované spirituality jsou samozřejmě tradiční náboženství a jejich odnože.

Stále větší množství lidí se ale nehlásí k tradičním náboženstvím nebo nějakému konkrétnímu vyznání, a přesto je pro ně spiritualita určitým způsobem důležitá (i když by se sami neoznačili jako věřící a možná ani jako spirituální). I tito lidé mají tendenci se sdružovat do skupin a sociálních bublin větších i menších, formálnějších i volnějších, s lidmi, se kterými sdílí podobnou spirituální cestu.

Příslušníci spirituálního společenství se osobně poznávají, rozumí si, mohou se navzájem podporovat a mají k sobě často blíž než ke svým rodinným příslušníkům, se kterými svou spiritualitu nesdílí. Ve spirituálním společenství prostě nejsou sami. Sdílení spirituality ve společenství tak posiluje její účinky – dává jistotu, bezpečí, naději, domov, přijetí. To samozřejmě platí jak pro tradiční náboženství, tak pro spiritualitu bez náboženství.

VÍRA A ZKUŠENOST

Tradiční náboženství (ale i většina forem nenáboženské spirituality) jsou založena na víře. Víra je pojem, který má mnoho významových odstínů, ale vždy je nějak spojen s nejistotou.

Pokud je naopak něco natolik jisté, že je o tom možné dělat předpovědi, které mohou ověřit či vyvrátit ostatní lidé, bez ohledu na to, v co věří, pak není potřeba v to věřit, dá se to dokázat. Je to součástí vědy. Pokud v něco věříme, znamená to, že se to s jistotou zatím dokázat nedá a možná to ani nikdy dokázat nepůjde. Ale přestože se něco nedá dokázat tak, aby to přesvědčilo všechny lidi, je věřící přesvědčen, že to, v co věří, existuje. Víra snižuje subjektivní pocit nejistoty.

Někteří lidé získají víru tím, že ji přejali od rodičů nebo z prostředí, ve kterém byli vychováni. V moderní svobodné společnosti, kde se vliv tradičních náboženství zmenšuje, je však stále častější, že lidé získávají víru na základě nějakého zážitku. Představte si člověka, který prochází v životě obdobím, kdy má málo přátel, cítí se zoufalý, osamělý, odmítaný, nemilovaný. Sedí sám doma a najednou pocítí, že je bezpodmínečně milován, takový, jaký je, nemusí nikomu nic dokazovat. Prožívá hluboké uvolnění a dojetí, pláče. Samotný tento zážitek nevyžaduje víru, prostě se děje a vy ho prožíváte. Mysl má ale přirozenou tendenci všechny zážitky vysvětlit a odůvodnit. Dejme tomu, že má tento člověk blízko ke křesťanství, i když ještě není věřící. Může ho napadnout, že lásku, kterou zažívá, k němu cítí Ježíš, který se o něj osobně zajímá a chce mu dát svou lásku najevo. V tuto chvíli má náš člověk možnost tuto myšlenku pustit z hlavy, nebo se jí začít hlouběji zabývat. Pokud mu představa Ježíše bude nadále přinášet podporu, může začít věřit.

Představa Ježíše už ale není původní zážitek lásky, je to pojem, který je spojen se jménem, postavou a příběhem. Víra je tedy podmíněna zážitkem a mnoho věřících proto tvrdí, že jejich víra je založena na osobním a nezpochybnitelném zážitku. To je pravda, ke vzniku víry však nestačí samotný zážitek, ale je třeba, aby se vztáhla k nějaké představě. Zde bych chtěl ještě zdůraznit, že jiného člověka by mohly napadnout jiné představy, kterými by tento zážitek vysvětlil.

Takových představ, jimž je možno uvěřit, je v zásadě neomezené množství, proto je možná tak obrovská různorodost vnějších podob víry. Víra v tomto případě snižuje nejistotu, odkud se bere zážitek bezpodmínečné lásky. Pokud dotyčný uvěří, že zdrojem lásky je Ježíš, povede ho to pravděpodobně k přijetí dalších křesťanských názorů a hodnot, možná změní způsob svého chování a začne se zapojovat do života některé křesťanské komunity. Je možné (ale nikoliv zaručené), že se jeho život zásadně změní k lepšímu, právě díky tomu, že uvěřil.

Víra má zjevně velkou a naprosto reálnou moc – díky tomu, že snižuje nejistotu, dává sílu a odvahu změnit náš život. A nejen náš osobní život. Víra (ať už náboženská nebo víra v nějakou ideu) pomohla některým lidem kuskutečnění rozsáhlých společenských změn. Dopady a motivace těchto změn však mohou být tak odlišné, jako jsou odlišní například Nelson Mandela a Adolf Hitler. Dalším, dokonce vědecky ověřeným příkladem síly víry je placebo efekt – když jsme nemocní a věříme, že léčba bude úspěšná, posiluje se tím zcela reálná a přirozená sebeuzdravující schopnost našeho organismu.

DEFENZIVNÍ A EXISTENCIÁLNÍ VÍRA

Psycholog a teolog Richard Beck rozlišuje dva opačné póly, mezi kterými se víra může rozprostírat: víru defenzivní a existenciální. Defenzivní víra nepřipouští žádné pochybnosti, vyžaduje od členů společenství doslovné přijímání víry a nesmlouvavě vyžaduje dodržování pravidel.

Brání se nejistotě tím, že ji popře. Defenzivní víra vyhovuje lidem, pro něž je důležitý respekt k tradicím, spolehlivost a pořádek. Uvnitř komunit, které sdílejí defenzivní víru, se jejich členové mohou cítit velmi bezpečně. Odvrácenou stranou defenzivní víry je ovšem nepřátelství k těm, kteří tuto víru nesdílejí, protože už jen samou svojí existencí ji zpochybňují, což je pro vyznavače defenzivní víry ohrožující. Když se střetnou dvě nebo více skupin zastávajících odlišné defenzivní víry, vzniká vážné riziko násilného konfliktu.

Existenciální víra naopak nejistotu přijímá a víra je pak spíše zdrojem naděje (ale nikoliv nezpochybnitelné jistoty), že zvládneme obtížnou situaci, anebo i když ji nezvládneme, že naše snažení není marné a má nějaký hluboký smysl. Jako příklad můžeme uvést Havlův citát:
„Naděje není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne.“ Existenciální víra je jakýmsi podpůrným průvodcem v nejistotě, na rozdíl od defenzivní víry, která je spíše izolací či obranným valem proti nejistotě.

Lidé, kteří zažívají existenciální víru, mohou i uprostřed společenství lidí stejné víry pochybovat a zažívat úzkosti a obavy s nejistotou spojené. Zároveň se však učí s nejistotou žít a přijímat ji se stále větší vyrovnaností a díky tomu mají větší odolnost v případě náhlých a nečekaných životních změn, dokáží se rychle adaptovat, měnit své názory ve světle faktů a lépe přijímají a tolerují lidi vyznávající jinou víru.

V metafoře by se dalo říci, že defenzivní víra je tvrdá, ale pod tlakem může prasknout. Existenciální víru pak vystihuje název jedné z knih katolického kněze Tomáše Halíka: Co je bez chvění, není pevné.

Ať už je vám bližší defenzivní nebo existenciální víra, v obou případech vám může všímavost pomoci prozkoumat, co vám víra dává, a co vám bere, a jak svoji víru proměnit tak, aby nejlépe pomohla zvládat nejistotu.

Příklad: Jeden můj přítel dlouho bojoval s rakovinou, stále hledal nové možnosti léčby a nepřipouštěl alternativu, že by se nevyléčil; částečně proto, že se musel starat o rodinu. Jeho víra v uzdravení byla zjevně defenzivní. A je dost možné, že správně odhadl, ať vědomě nebo nevědomě, že nemá kapacitu nejistotu ustát, že připuštění pochybností by mohlo oslabit placebo efekt a vést k horšímu průběhu léčby. Pokud by se však situace zhoršovala, bylo by lepší připustit možnost smrti a udržet si existenciální víru například ve formě naděje, že jeho práce nebyla marná, že z ní jeho rodina bude mít prospěch i po jeho smrti.

Stále více lidí se nehlásí k tradičním náboženstvím nebo konkrétnímu vyznání, a přesto je pro ně spiritualita určitým způsobem důležitá.
(Foto © pixabay.com.)

SPIRITUALITA BEZ VÍRY

Možná vás překvapím, možná ne, ale tvrdím, že je možná spiritualita bez víry.

Vraťme se na chvíli k člověku, který zažil, že je bezpodmínečně milován. Co kdyby si tento člověk povšiml tendence své mysli hledat vysvětlení svého zážitku a myšlenku, že zdrojem lásky, kterou zažívá, je Ježíš, všímavě rozpoznal prostě jen jako myšlenku. Nic víc a nic méně. Může dokonce tuto myšlenku uznat jako možné vysvětlení, ale nezačít v ni věřit. Může zůstat otevřen nejistotě.

Pokud jste se někdy pokusili všímavě sledovat své myšlenky, možná jste zjistili, že pokud se do myšlenek nenecháte vtáhnout, myšlenky po chvíli zmizí a objeví se myšlenky jiné. Mysl nabízí nové a nové možnosti, jak vysvětlit to, co se děje. Může se například objevit myšlenka, že za zážitkem bezpodmínečné lásky není nějaká bytost či síla mimo mysl nebo mimo zkušenost, ale že se prostě ve chvíli zoufalství spustily léčivé zdroje podporující psychické zdraví, které jsou přirozenou součástí mysli, stejně jako tělo má schopnost léčit svoje rány. Samozřejmě i toto vysvětlení nemusí být správné a není nutné v něj věřit. Navíc se nevylučuje s nějakým typem víry v nadpřirozené – například že bůh nebo jiný benevolentní supersubjekt do lidské mysli léčivé zdroje vložil. Nicméně je to vysvětlení, které lze snadno komunikovat s jakýmkoliv člověkem bez ohledu na to, v co věří. Je to vysvětlení, jež zážitek zpřístupňuje psychologickému zkoumání, a hlavně, je to vysvětlení, které obrací pozornost k zážitku samému. A minimálně pro některé lidi se zde otevírá možnost dalšího vnitřního zkoumání, rozvíjení a prohlubování zážitku bez závislosti na víře v naději či „milost“ od vnějších sil.

Spiritualita bez víry je spiritualita založená na zkoumání zážitku přítomného okamžiku.

To jsou pouze slova. Ale co to je skutečný zážitek přítomnosti? Právě teď, kdy čtete tato slova, mysl dává význam tvarům, které vnímá zrak, to vše se propojuje s vnímáním ostatních smyslů, tělesných vjemů, nálady, emocí… Právě teď, kdy čtete tato slova, jste živí. Tento okamžik je naprosto jedinečný, už se nikdy nebude opakovat. Všímavě prožívaná přítomnost se podobá neustále se proměňujícímu proudu, ze kterého se rodí nové prožitky a ve kterém zároveň prožitky zanikají. A žádný vědec, filozof ani mystik neví, proč se celý ten děj mění, proč se posouvá v čase. Tuto změnu můžeme nějak popisovat a měřit, vytvářet popisy zákonitostí této změny, ale proč se samotná změna děje, opravdu nikdo neví. Pokud existuje něco skutečně zázračného, pak je to právě tento prožitek, že život se neustále děje. V tomto „zázraku“ přítomného prožívání jsme beze zbytku ponořeni a nemůžeme z něj nijak vystoupit. Stejně jako si ryba nevšímá vody, ve které pluje, většina lidí si nevšímá přítomného prožívání a považuje ho za samozřejmé.

Řada spirituálních tradic zážitek přítomného okamžiku akcentuje. Některé z nich ho vysvětlují pomocí víry. Příkladem mohou být některé směry mahájánového buddhismu a advaita-védánta. Tyto směry často používají metaforu vln a oceánu. Obsah individuálního vědomí přirovnávají k vlně, kdežto vědomí samé k oceánu. Vlny se mohou bouřit, ale oceán zůstává v hloubce klidný. Z filozofického hlediska zde vlna představuje formu a voda substanci – podstatu. To, že existuje podstata prožívání, je však představa, nikoliv prožitková skutečnost.

V existenci podstaty je nutné věřit, není možné ji prožít. Samozřejmě můžete mít dojem, že prožíváte absolutně klidný a neměnný stav. Nejpůvodnější buddhistické prameny však tvrdí, že dostatečně rozvinutá všímavost odhalí neustálou, byť extrémně jemnou proměnlivost a pomíjivost jakéhokoliv zážitku. Podobné zkušenosti sdílí i řada lidí, kteří intenzivně rozvíjejí všímavost (včetně autora tohoto eseje). Cokoliv pevného a neměnného je objektem představ a přesahuje prožívanou zkušenost. Není to nic, co bychom mohli prožít, ale je to něco, v co můžeme uvěřit. Víra v nějakou pevnou a neměnnou podstatu pak zjevně může být vydatným zdrojem smyslu a jistoty.

Spiritualita bez víry se oproti tomu nefixuje na žádnou jistotu, tedy ani na představy pevné substance. Uznává pluralitu možných vysvětlení, ale pokud si nějaké vysvětlení vybere a začne se o něj opírat, bere je jako pracovní hypotézu, u které hodnotí, zda je dlouhodobě prospěšná. V tom se podobá vědecké metodě poznání.

Spiritualita bez víry tak přijímá nejistotu v plné míře (včetně jejích projevů ve formě strachu, obav, úzkosti). Hledá způsoby, jak se s nejistotou setkat nikoliv jako s nepřítelem, ale jako s přirozeným instinktem, který nás varuje před nebezpečím. Tento instinkt a emoce s ním spojené je možno nejen respektovat, ale časem se s nimi i „spřátelit“ a harmonicky je propojit s ostatními složkami osobnosti (integrovat je).

Klíčovou schopností, která integraci (nejen nejistoty) umožňuje, je všímavost (anglicky mindfulness). Umožňuje s nejistotou pracovat, aniž by ji popírala. Mindfulness je schopnost, která nás udržuje v rovnováze, na střední cestě mezi extrémy. Jistota je důležitá a udržuje se díky stereotypům – opakováním známých a bezpečných situací. Stereotypy se objevují v práci, ve vztazích nebo obecně jako postoje k životu. Pokud ale zůstáváme příliš dlouho ve stereotypech, které nám nevyhovují, důsledkem je dlouhodobý stres, který může vést až k vyhoření či depresi.

Díky všímavosti můžeme obavy, strach a úzkost, které signalizují nejistotu, vzít jako moudré rádce, jak se na změnu a nejistotu co nejlépe připravit. Zároveň je možné využít pocity nespokojenosti, frustrace a hněvu jako energii, která dodá odvahu k uskutečnění změny. Krátkodobý stres, který všechny jmenované emoce přinášejí, je prospěšný, pomáhá nám najít nové zdroje smyslu, když už ty staré přestávají fungovat.

V moderní svobodné společnosti, kde vliv tradičních náboženství slábne, lidé stále častěji nacházejí víru na základě osobního zážitku. (Foto převzato

z commons.wikimedia.org.)

JAK KONKRÉTNĚ NEJISTOTU ZVLÁDAT

1. Rozumově (kognitivně) – postavíme moudré, podpůrné myšlenky proti těm stresujícím: Je možné, aby všechno bylo jisté? Mohu přijmout, že některé věci jsou nejisté a nemám nad nimi kontrolu? Když jsem nejistý, soustředí se mysl spíš na negativní a nepříjemné možnosti? Může daná situace dopadnout i dobře nebo aspoň neutrálně? A mohu rozvíjet vděčnost a radost tím, že se cíleně soustředím na to, co se v životě daří?

2. Mindfulness – respektujeme objevující se myšlenky, rozlišujeme, které nám jsou prospěšné, a které nikoliv, ale (a toto je naprosto klíčové) nezůstáváme na rovině myšlení – vnímáme v přítomnosti prožívané emoce a to, jak se projevují v těle, ve formě napětí a uvolnění, chvění a klidu, tíhy a lehkosti atd. Vnímáme je s respektem a zájmem jako signály, které nás informují o tom, co je pro nás důležité, co potřebujeme Pokud emocím „nasloucháme“, vnímáme je s postojem přátelského, laskavého zájmu, mají tendenci se zklidnit, a to dokonce i v případě, že potřeby, které signalizují, není aktuálně možné naplnit. Laskavý, přátelský zájem věnovaný nejistotě a jejím projevům, zvyšuje schopnost vyrovnaně přijímat i situace, kdy nemůžeme dostat to, po čem toužíme, co je pro nás hodnotné, či naplnit nějaké své potřeby.

Není mým cílem tvrdit, že je lepší nejistotu přijímat, postupně se jí otevírat a prožívat ji čím dál tím plněji a zároveň vyrovnaně. Je to prostě jen možnost. Další z možností, jež mohou být pro některé lidi za některých podmínek vhodnější, je vytvořit vysvětlení, které sice není možné dokázat, ale je možné v něj uvěřit. Víra vytváří subjektivně vnímaný a mezilidsky sdělitelný smysl, který efektivně nejistotu tlumí.

Přijetí nejistoty (nebo obecně přijetí, že situace je právě taková, jaká je), to není pasivita nebo fatalismus, je to naopak vysoce aktivní postoj. Je to podobné, jako když malé dítě chce něco, co nemůže dostat, a je velice nešťastné, zklamané či rozhněvané, zdá se mu, že ho celý svět zradil. Jeho rodič (pokud je moudrý a milující) zůstává v takové situaci v dosahu, i když dítě svůj hněv obrací na něj, stále zůstává, dokud hněv neustoupí a neobjeví se zklamání a smutek, většinou projevené pláčem. Pak je rodič nablízku, může dítě pohladit a obejmout, aby vědělo, že ať se děje cokoliv, není samo a je milováno. My všichni máme v sobě složku dětskou a nejistou, a složku dospělou, která zvládá nejistotu lépe, i když nikoliv dokonale.

Přijetí nejistoty a její integrace je samozřejmě postupný proces, krok za krokem se učíme přijímat stále větší díl nejistoty vyrovnaně a v klidu. Velká část psychologů se přitom shoduje, že čím více nejistoty dokážeme vyrovnaně přijmout, tím méně prožíváme chronického stresu, dokážeme zůstat delší dobu spokojení v přítomném okamžiku a tím lepší je kvalita našeho života.

Nejistota samotná se může dokonce stát nadějí: tváří v tvář zdánlivě neodvratné pohromě mohu doufat, že skutečnost je natolik složitá, že se vždy může stát něco nečekaného. Je možné prožívat život jako dobrodružství, které mě může stále něčím novým překvapit. Chyby, které udělám, je možné chápat nikoliv jako selhání, ale jako zdroj poučení. A ztráty, jakkoliv tragické, mi mohou přinést příležitost k novému začátku. Tváří v tvář nejistotě není smysl předem dán, ale tvoří se stále znova a znova a tím smyslem je prožít každý nově vznikající okamžik plně, ať už je příjemný, nebo ne.

Spiritualita bez víry se neodkazuje na specifickou představu, ale cílí k nejmenšímu společnému průniku zkušenosti všech lidí – k všeobecně lidsky sdílené zkušenosti přítomného prožívání. Její výhodou je, že nevytváří při komunikaci mezi lidmi bariéry. Konkrétní zkušenosti a praktické postupy, které přináší spiritualita bez víry, jsou sdělitelné a využitelné kýmkoliv, ať už věří čemukoliv. V tomto smyslu nezávislost na víře všechny lidi sjednocuje.

PŘÍKLADY

Na závěr chci popsat několik konkrétních spirituálních postojů a ukázat, jak se liší spiritualita s vírou a bez víry.

Cvičení čchi-kung a podobné metody:
Pokud například cvičíte čchi-kung nebo praktikujete podobná cvičení, masáže či terapie, je možné, že při cvičení ucítíte v těle jemné nebo intenzivnější vjemy proudění, brnění, chvění, tepla a chladu apod. Tyto vjemy můžete ve shodě s tradičními i některými novodobými přístupy vykládat jako projevy univerzální základní životní síly. Zážitky v těle jsou danost, univerzální životní síla je představa. Pokud této představě uvěříte, přinese vám to všechny výhody a nevýhody, které víra má a o kterých jsem již psal. Spiritualita bez víry bere tyto zážitky prostě jako přirozené vjemy, které tělo vytváří jako signály o svém stavu. Ať už věříte v univerzální životní sílu nebo ne, je možné vjemy ve vašem těle zažívat s vděčností a laskavostí. Tyto prospěšné postoje umožňují přijímat vaše tělo tak, jak je, s jeho schopnostmi i limity, a tím zároveň inspirují k péči o něj.
Modlitba odvahy a vyrovnanosti:
Oblíbená modlitba, která se dotýká základních psychologických potřeb lidí čelících nejistotě, zní:
„Pane Bože, dej mi odvahu změnit, co se změnit dá, vyrovnanost přijmout, co změnit nejde, a moudrost to od sebe rozlišit.“
Věřící oslovuje Boha, s pokorou ho prosí o podporu. Spiritualita bez víry může s pokorou tuto modlitbu proměnit. Místo boha může oslovit zdroje a schopnosti těla a mysli, méně se spoléhá na vnější podporu, ale díky cvičení všímavosti se může aktivně podílet na rozvíjení odvahy, vyrovnanosti i moudrého rozlišení.
Výzkum naznačuje, že tyto schopnosti se rozvíjejí spolu se schopnostmi, které souvisí s etickou motivací.
Etické kvality a meditace přátelství:
Laskavý zájem o naplnění potřeb vlastních i cizích, soucitná ochota pomoci trpícím, vděčnost a radost z vlastního úspěchu i ze štěstí druhých – to vše jsou schopnosti, které jsou nejen pozitivně korelované s psychickým zdravím a obecně kvalitou života, ale tvoří pevný základ etických kvalit či motivačních postojů.
Navíc je možné tyto schopnosti rozvíjet pomocí konkrétních instrukcí. Například meditace přátelství (nebo též meditace laskavosti, mettá bhávaná) rozvíjí nejprve laskavost k blízkým lidem, k sobě, k neutrálním lidem a pak i k nepříjemným lidem.
Věřící může o etické kvality žádat boha či jinou nadpřirozenou entitu, ke které se skrze představy vztahuje. Může si představovat, že za etické chování bude touto entitou odměněn. Konečně může věřit, že zážitek například laskavého zájmu o druhé, spojený s přáním dobra a štěstí, bude díky vnější entitě „doručen“ k druhému člověku.
Spiritualita bez víry vnímá rozvíjení etických kvalit jako praktický způsob, kterým je možné nezávisle na vnější podpoře zvyšovat kvalitu svého života. Díky tomu, že se zlepší kvalita mého života (sníží se stres, zvýší se odolnost, empatie a zájem o druhé), bude se přirozeně zvyšovat i šance, že se zvýší kvalita života lidí, se kterými se setkám.
Při tom je důležitá pokora – nevytvářet si představu, že já jsem se nějak zasloužil o to, že mám větší odvahu, sílu, klid, vyrovnanost, ale brát to s vděčností k obecným přirozeným schopnostem této živé bytosti uzdravovat se a vyvíjet.
Prožívání Já:
S tím souvisí prožívání Já. Je možné věřit v nesmrtelnou duši nebo nějaké pevné nesmrtelné Já, které se propojí s nějakým vyšším a univerzálním kosmickým Já nebo vědomím. Taková víra je pro mnoho lidí opravdu základním zdrojem smyslu a jistoty. Vzpomínám, že když mi bylo něco přes dvacet let, potkal jsem jednoho zhruba stejně starého křesťana, který mi řekl, že kdyby nevěřil v Ježíše, nic by nemělo smysl, protože by nebyla naděje, že budeme po smrti spaseni.

Spiritualita bez víry (ale patrně i některé typy existenciální víry) chápe představu pevného Já prostě jen jako představu. Jako nepochybný však přijímá zážitek Já – jako sjednocení přítomného vnímání různých smyslových vjemů, do minulosti odkazujícího osobního příběhu uloženého v paměti (tzv. narativní já) a představ o budoucnosti spojených s rozhodováním.

Co se stane, pokud použijeme rozvinutou všímavost a začneme do hloubky tuto představu zkoumat? Jedním z výsledků takového zkoumání, jenž odhaluje mnoho lidí, kteří nevěří či věří existenciálně, je podmíněnost, proměnlivost, nepevnost, bezednost, neexistence pevné podstaty Já.

Tento zážitek postrádá jistoty a záruky; vlastností skutečnosti je, že se může změnit nepředvídatelně. K tomu, abychom takový zážitek „ustáli“, je třeba rozvinout kromě všímavosti i výše zmíněnou vyrovnanost. Ve chvíli, kdy je představa trvalého Já ohrožena a nejistota se naplno projeví, vzniká obrovská úzkost, frustrace a stres. Snaha eliminovat nejistotu pomocí defenzivní víry v pevné Já vytváří riziko ulpění na Já ve formě obranných mechanismů, jako je například pýcha a potřeba kontroly.

Bez lpění na kontrole je možné nechat mysl, ať využívá své přirozené schopnosti rozvíjet se a učit se zvládat nejistotu – užít si plně a s vděčností příjemné zážitky, aniž by se je snažila udržet, a laskavě přijímat zážitky nepříjemné, pokud není možné se jim vyhnout.

Místo lpění na pevném Já je možné vnímat mysl jako proud neustále se měnících přirozených přírodních procesů, které se neustále navzájem ovlivňují a sami sebe regulují. Motivace a schopnosti, které tento proud vedou k aktivnímu a zdravému životu, jsou právě výše zmíněné etické kvality laskavosti, soucitu a sdílené radosti.

Pokud člověk uvěří, že zdrojem lásky je Ježíš, pravděpodobně přijme i další křesťanské hodnoty, změní své chování a zapojí se do života křesťanské komunity. (Foto © pixabay.com.)

ZÁVĚR

Nechtěl bych vytvářet dojem, že spiritualita bez víry je lepší než ta s vírou, nebo že defenzivní víra je horší než existenciální. Nechci ulpět na rozdílech mezi různými typy spirituality, ale naopak vyzdvihnout, co mají společné – hledají zdroj smyslu a díky tomu se nějakým způsobem vypořádávají s nejistotou. A pro zkoumání nejistoty není lepší schopnost, než je všímavost.

Lidé, kteří mají sklon nevěřit (agnostici a ateisté), mohou lépe pochopit, co víra věřícím přináší. A naopak někteří věřící mohou zjistit, že je možné se nejistotě postupně otevírat až do té míry, kdy nebudou víru potřebovat.

Až příště půjdete do kostela nebo ke kartářce nebo si doma sednete k meditaci nebo prostě jen na procházce začnete vnímat krásu přírody, všimněte si, jakým způsobem se tyto zážitky vztahují k nejistotě. Jak jste se naučili s nejistotou zacházet? A není čas naučit se nové způsoby, jak se s nejistotou setkávat?