V posledních letech bývá trans problematika často skloňovaná, nicméně i přesto může „čtenářstvo“ tápat v některých pojmech, které se této oblasti týkají. Pokud se chcete dozvědět, kdo trans lidé jsou a zdali mezi ně také nepatříte, pokračujte ve čtení.
PORODNICE, ŠKOLA, TŘÍDNÍ SRAZ
Trans problematiku si snadno vysvětlíme na následujícím imaginárním příkladu.
Máme město, v kterém se nachází porodnice. Jednoho dne se sem dostaví a porodí zde šest rodiček.
První porodí paní Adámková. Lékaři jí oznámí, že se jí narodil chlapeček. Dostane jméno Petr.
Jako druhá porodí paní Bartošová. Lékaři jí oznámí, že se jí narodila holčička. Dostane jméno Celestýna.
Třetí na řadě je paní Franková. Lékaři jí oznámí, že se jí narodil chlapeček. Dostane jméno Daniel.
Čtvrtou rodičkou je paní Gajdošová. Lékaři jí oznámí, že se jí narodila holčička. Dostane jméno Evženie.
Pátou rodičkou je paní Hanáková. Lékaři jí oznámí, že se jí narodil chlapeček. Dostane jméno Ivo.
Jako poslední porodí ten den dítě paní Kamešová. Lékaři jí oznámí, že se jí narodilo dítě, u kterého nelze přesně určit pohlaví, jelikož je takzvaně intersexuální a má pohlavní orgány jak mužské, tak ženské. Paní Kamešová se zděsí a souhlasí s odstraněním malého penisu dítěte. Lékaři mu odoperují penis a do výkazů uvedou dítě jako holčičku. Dostane jméno Jarmila.
„Máme město, v kterém se nachází porodnice. Jednoho dne se sem dostaví a porodí zde šest rodiček.“
(Foto© Shutterstock.com.)
Uplyne deset let a všech šest dětí bude spolu chodit do stejné třídy místní základní školy.
Petr Adámek je nadšený fotbalista. Rodiče ho v jeho koníčku podporují. Byli by rádi, kdyby se věnoval i škole, na druhou stranu mu ale nechtějí bránit v rozvíjení talentu. K narozeninám dostane životopis Davida Beckhama.
Celestýna Bartošová si s Petrem chodí občas zakopat. Ve škole sedává zamlklá, ale nikdo neví proč. Nejraději chodí ve vytahané mikině. Nemá ráda, když ji matka oslovuje jako Týnu. K narozeninám dostane tenisky.
Daniel Frank je ostatními popisován jako citlivý chlapec. On toto označení nesnáší. Od čtyř let pláče, kdykoliv ho rodiče nutí si obléct kalhoty. Říká o sobě, že není kluk a že se chce jmenovat Daniela. K narozeninám dostane koloběžku.
Evženie Gajdošová je velmi neposedná holčička. Spoustu času tráví s Petrem a Celestýnou, ale na rozdíl od obou z nich ji nebaví fotbal. Ráda jezdí na koni a chtěla by být ošetřovatelkou nebo veterinářkou. K narozeninám dostane panenku.
Ivo Hanák sedí v první lavici, protože špatně vidí na tabuli. Ve volném čase pěstuje v pokoji různé rostliny a ty pak zkoumá na svém mikroskopu. Až vyroste, chce být vědec. K narozeninám dostane velkou knihu stolních her.
Jarmila Kamešová chodí odpoledne do základní umělecké školy, a to na zpěv a dramatickou výchovu. Až vyroste, chce být muzikálová zpěvačka. Nebo tanečnice, ale to by musela chodit na tanec, ovšem její matka říká, že by těch kroužků bylo moc. K narozeninám dostane foukací harmoniku.
Přesuneme se o dalších dvacet let později.
Koná se speciální třídní sraz, na kterém bude všech šest, kteří se ten den narodili, slavit třicátiny.
Petr Adámek přichází jako první. Všichni mu gratulují, protože ho letos potkalo dvojnásobné štěstí: Byl vybrán do národního fotbalového týmu a jemu i přítelkyni se narodil syn. Všem nadšeně ukazuje jeho fotky na mobilu.
Jako druhý přijde Celestýn Bartoš. Mikinu už nenosí, zato má slušivé sako. Pracuje jako datový analytik v jednom start-upu. Petr se ho ptá, jestli ještě hraje fotbal, a Celestýn odpovídá, že se raději začal věnovat horolezectví.
Zatímco všichni diskutují, vstoupí do hospody Daniela Franková a ptá se, kde si může zaparkovat své elektrokolo. Dříve pracovala jako modelka, dnes je influencerka a na Instagram a YouTube natáčí videa o ochraně životního prostředí.
Evženie Gajdošová dorazí v průběhu večera a omluví se, že jí to tak trvalo, protože její oslice rodila. Vlastní totiž farmu, na které provozuje agroturistiku. Daniela se jí ptá, jestli by s ní nemohla natočit rozhovor, Petr se tam chce podívat se synem.
Ivo Hanák dorazí s kufrem na kolečkách, jelikož se zrovna vrací z vědecké konference. Na přírodovědecké fakultě si dělá doktorát z botaniky a s přítelem vychovává dvě děti z jeho předchozího vztahu. Celestýn se ptá, jestli by si u něj na škole nemohl jeho start-up udělat prezentaci, protože „absolventstvo“ přírodovědecké fakulty má dobrou pověst.
Největší rozruch vzbudí Jarmila Kamešová, protože včera vystoupila v soutěži Česko Slovensko má talent a při svém pěveckém vystoupení zakopla a spadla z pódia. Naštěstí se jí nic nestalo a postoupila do dalšího kola. Před mnoha lety vystudovala předškolní pedagogiku, učí ve školce a snaží se prorazit ve světě umění.
Symbol nebinárních lidí. (Foto převzato z commons.wikimedia.org.)
Genderové identity a jejich projevy v životě
Tyto příklady jsou samozřejmě v mnohém idealistické, jelikož jsme si vymysleli třídu, kde si ze šesti lidí nikdo neubližoval, všichni se dožili dospělosti a všichni mají úspěšné kariéry a žijí celkem spokojený život. Nicméně jsme si je uvedli proto, abychom si ukázali pestrost identit.
Jak Petr, tak Evženie i Jarmila jsou cisgender lidé, to znamená osoby, které se ztotožňují s genderem, který jim lékaři přiřkli po narození, tedy identitou muž, žena nebo nebinární člověk. Jarmila se navíc může identifikovat jako ipsogender žena, to znamená intersex žena, která se taktéž ztotožňuje s genderem, do kterého ji lékaři svým rozhodnutím v podstatě vtlačili.
Celestýn a Daniela jsou naproti tomu transgender lidé, tedy osoby, které se neztotožňují s genderem přiřknutým při narození. Zatímco Celestýn byl část života vnímán jako žena, ačkoliv byl muž, u Daniely tomu bylo naopak: vychovávána byla jako muž a později oznámila, že je žena.
Ivo je nebinární osoba a může se považovat za transgender člověka (protože se neztotožňuje výhradně s nálepkou muže, kterou dostal v porodnici), ale zároveň také jako metagender osoba, tedy takový člověk, jehož identita zahrnuje jak gender z porodnice, tak i vlastní (Ivo o sobě mluví v mužském i ženském rodě).
Nebinarita je ovšem široké spektrum a najdeme na něm lidi, kteří se s žádným genderem neztotožňují, lidi, kteří nejsou ani muži, ani ženy, a stejně tak i lidi, kteří své gendery v průběhu života střídají.
Jarmila, Celestýn, Daniela a Ivo jsou zároveň součástí trans spektra, tedy široké škály, jež zahrnuje transgender, nebinární i intersex identity.
Jak tedy vidíme na výše uvedených příkladech, pohlaví, tedy naše tělesné orgány a genetická informace, příliš nesouvisí s tím, zdali v rámci své kultury, svého společenství vystupujeme jako muži, ženy nebo jiní lidé. Na začátku života nám identitu vtisknou druzí na základě pohlavních orgánů, či spíše představ o tom, jak by pohlavní orgány měly vypadat (viz příklad Jarmily), ovšem v průběhu života si můžeme uvědomit, že se s představami druhých o vlastní identitě rozcházíme.
KDE SE TRANS LIDÉ BEROU?
Výzkumy neprokázaly souvislost mezi trans identitou a výchovou či traumatem. Naopak se zdá, že náš gender, stejně jako naše pohlaví, se vyvine mezi početím a porodem.
Podle odborných odhadů je transgender lidí v populaci zhruba jedno procento, nebinárních lidí je odhadem „lehce“ víc a zastoupení intersexuální populace se odhaduje na jednotky promile.
Zajímavé je, že v populaci lidí s diagnózou autismu je větší výskyt nebinárních lidí (přes 20 % podle výzkumu cambridgeské univerzity z roku 2020), nicméně na vědecké vysvětlení tohoto jevu stále čekáme. Na druhou stranu netvoří nebinární lidé většinu mezi intersex lidmi; většina intersex lidí je ipsogender, stejně jako Jarmila z našeho příběhu, a většina nebinárních lidí je jako Ivo, tedy nejsou intersexuální.
Zjistit přesný počet trans lidí, včetně jejich podmnožin, je ovšem složitá záležitost. Ne u všech intersex lidí je na první pohled patrné jejich pohlaví; někteří lidé mohou mít sekundární pohlavní orgány (tedy penis nebo vulvu) jako většina populace, ovšem jejich primární pohlavní orgány (tedy varlata nebo vaječníky) se mohou značně odlišovat. Může se tedy stát, že se narodí člověk s vaginou, který ale bude disponovat varlaty místo vaječníků. Stejně tak se můžeme narodit s penisem a varlaty, avšak jinými chromozomy než XY – a pokud si nenecháme udělat speciální testy, málokdy se na to přijde.
Obdobně jsou na tom i transgender a nebinární lidé. Jaká je naše skutečná identita, víme jen my sami, a pokud to nikomu neřekneme, budeme sice pořád transgender či nebinární, ale v žádné statistice se neobjevíme. Na druhou stranu, i když se někomu se svou identitou svěříme, dokonce i když to třeba řekneme v hlavním vysílacím čase v televizi, pořád se nic nezmění.
Když se v roce 2021 uskutečnilo sčítání lidu, formuláře se ptaly českého obyvatelstva na úřední pohlaví, nikoliv na gender, skutečné pohlaví nebo na to, jestli nespadá do trans kategorie. Česká republika tedy oficiálními statistikami nedisponuje, a i když se podíváme na data, kolik lidí prošlo lékařskou tranzicí (tedy změnou úředního pohlaví podmíněnou hormonální terapií a sterilizací), dostaneme z nich jen část transgender i nebinární populace. Ne všichni transgender a nebinární lidé chtějí podstoupit všechny lékařské zákroky, nehledě na fakt, že Česko nebinární identitu ani neuznává.
Stejně tak nemá smysl se opírat o počty operací, které podmiňují změnu úředního pohlaví. Ne každá transgender osoba jimi projde, a ani pro mnoho nebinárních lidí nemusí mít smysl, pokud se k nim vůbec dostanou, když pro stát vlastně ani neexistují.
„Čím dál častěji jsou totiž trans lidé vidět ve veřejném prostoru, kde jsou slyšet jejich názory a pohledy na témata, která se jich bezprostředně dotýkají. Snad bude jejich hlas vyslyšen.“ (Foto převzato z commons.wikimedia.org.)
OPERACE
Operace jsou často skloňovaným pojmem v diskuzích o trans lidech a jejich význam bývá zároveň přeceňován i podceňován. V případě, že se trans osoba potýká s genderovou dysforií, tedy s úzkostmi na základě toho, jak vypadá nebo jak její gender vnímá okolí, mohou jí operace (nejen) pohlavních orgánů pomoci k sebepřijetí. Někteří trans lidé dokonce uvádějí, že je tělesná dysforie málem dohnala k sebevraždě. Na druhou stranu, ne každá trans osoba pociťuje dysforii, a i když ji pociťuje, nemusí cítit potřebu projít celým procesem takzvané lékařské tranzice, která je v Česku požadována ke změně úředního pohlaví. Rozhodne-li se člověk změnit své úřední pohlaví, musí nejprve navštívit sexuologa. Pokud sexuolog uzná, že dotyčná osoba je skutečně transgender, diagnostikuje jí transsexualitu (pojem, od kterého se dnes postupně upouští), pošle ji na vyšetření k dalším specialistům (např. na endokrinologii nebo psychologii) a vystaví jí potvrzení pro matriku, aby si mohla zažádat o genderově neutrální jméno. Změna úředního pohlaví je také podmíněna svobodným, rozvedeným nebo ovdovělým rodinným stavem. Následující dva roky čeká transgender osobu takzvaný „real-life“ test, tedy test skutečného života, života v nové roli. Na konci tohoto období předstoupí před posudkovou komisi, která zhodnotí, zdali je stále skutečně transgender, a pokud vše dobře dopadne, získá potvrzení pro sterilizaci, po níž jí úřady přepíšou doklady na ženské nebo mužské.
Tato operace, stejně jako další, které ovšem nejsou pro změnu dokladů povinné (vytvoření penisu, zvětšení poprsí apod.), jsou hrazeny ze zdravotního pojištění. Někteří transgender lidé ale sáhnou do peněženky a připlatí si za operace v zahraničí, například v Thajsku, aby dosáhli kvalitnějšího výsledku. Tento proces je velmi dlouhý, nese s sebou zdravotní rizika a pro některé lidi může být i ponižující. V trans komunitě kolují historky o odbornících, kteří se ptají pacientů na masturbaci nebo na to, zdali se věnují stereotypně mužským či ženským činnostem, na základě čehož posuzují identitu dotyčných. Neutrální jméno může některým lidem přinést úlevu, ale i trapné okamžiky – ne každý chce mít ve čtyřiceti letech v občanském průkazu uvedeno Míša.
Užívání hormonů přináší také nezvratné změny na těle a po sterilizaci není možné počít dítě. Některé ženy si pro tyto případy nechávají zmrazit sperma a v České republice už existují děti, které díky tomu mají dvě biologické matky. V zahraničních zprávách se občas dočteme o těhotných mužích nebo o mužích, kteří už porodili. Nic zatím nenaznačuje to, že by jejich děti trpěly nebo že by jim genderová identita rodičů způsobila trauma. Intersex lidé mohou operace podstoupit v raném věku, v době, kdy nemohou s těmito zákroky vyjádřit souhlas ani nesouhlas. V některých případech se jedná o odstranění problémů, které by mohly dotyčnému smrtelně ublížit (např. má-li intersex osoba úzkou močovou trubici nebo není-li zajištěn odtok menstruační krve), někdy se ale jedná o zákroky, které předpokládají, že dotyčný bude žít běžný život cisgender heterosexuálního jedince (například modulace vaginy, do které se vejde průměrný penis, aniž by bylo zřejmé, že dítě bude chtít v dospělosti mít sex s osobami s penisem).
„Respektujte existenci nebo očekávejte rezistenci.“ (Foto převzato z commons.wikimedia.org.)
VYHLÍDKY DO BUDOUCNA
V současné době probíhá nejen v České republice debata o právech trans lidí, ať už se jedná o změnu jmen, respektování identity, zdravotní péči, rodinný život nebo život bez diskriminace. V některých zemích na světě jsou trans lidé respektováni, mohou si změnit úřední pohlaví, aniž by museli podstupovat zasedání komisí či lékařské zákroky, případně v těchto státech žádné úřední pohlaví neexistuje. Mohou vstupovat do manželství s osobou jakéhokoliv genderu a ve státní správě nebo v zákonodárných orgánech pro ně platí kvóty.
Mezi trans lidmi ovšem nepanuje jasná shoda o tom, jaká práva by jim měla nebo neměla být přiznána, což je u tak velkého počtu lidí přirozené. Někteří se například obávají, že pokud by se zrušily povinné sterilizace před změnou úředního pohlaví, nebyly by ze zdravotního pojištění hrazeny těm, kteří je pro sebe chtějí. Někteří intersex lidé zase nechtějí být řazeni do stejné kategorie jako transgender či nebinární lidé a upozorňují na to, že jejich potřeby jsou odlišné.
Kdy a jestli vůbec dojde k legislativním i jiným změnám v České republice na tomto poli, není jisté, přesto jsme za poslední dva roky byli svědky změn alespoň v oblasti osvěty, povědomí a mediálního zastoupení. Čím dál častěji jsou totiž trans lidé vidět ve veřejném prostoru, kde jsou slyšet jejich názory a pohledy na témata, která se jich bezprostředně dotýkají. Snad bude jejich hlas vyslyšen.
Text byl uveřejněn v časopise Tvůrčí život 2022/01.
