Indie je zemí pestrých kulturních a náboženských proudů, které spojuje pojem sanatana dharma, překládány jako „věčná pravda“ a často nepřesně označovaný jako hinduismus. Představuje souhrn duchovních principů, které přesahují hranice jednotlivých náboženství a zahrnují prvky všech velkých duchovních tradic světa. Na rozdíl od dogmatických systémů staví na osobní zkušenosti a poznání, jež vede k osvobození od utrpení. Klíčovým prvkem je víra v reinkarnaci a možnost duchovního osvobození během života nebo po smrti.
Indie je zemí mnoha kultur a náboženských tradic, které lze shrnout pod jednotný název sanatana dharma (v angličtině překládáno jako „eternal truth“, česky věčná pravda), jehož nesprávný překlad i výklad se popisuje jako hinduismus. Překlad není přesný, protože pod principy uvedeného duchovního systému se řadí nejen tradice ryze indická, ale integruje prvky křesťanské, muslimské, buddhistické; najdeme zde tradice sikhismu, džinismu a de facto všech duchovních systémů světa – respektive jejich vnitřních spirituálních principů, které se však mohou dostat do rozporu s oficiálními dogmaty jednotlivých církevních věrouk v jiných kulturách.
Patrně proto, aby došlo k vymezení, se vžil termín hinduismus jako v zásadě jedno náboženství převažující na indickém kontinentu. Jednoduše řečeno, sanatana dharma v lecčems připomíná unitářství, zejména svým nedogmatickým charakterem; nicméně klade zásadní důraz na osobní vnitřní zkušenost a poznání vyšších duchovních principů jednotlivcem, které jej zbavuje utrpení ještě za života.
Vychází tedy převážně z náboženství či víry (co do počtu věřících), dávaje za cíl poznání, na jehož základě přichází spása, osvobození. A to buď již v tomto životě, po smrti, nebo v dalších vtěleních (nauka o reinkarnaci je pro indický systém neodmyslitelnou).
Významné liturgické svátky v Indii
Dovolila bych si nyní krátce se zaměřit na významné liturgické svátky, které se v průběhu roku v Indii slaví, a to především na svátky hinduistické, a stručně se zmínit o jejich vnitřním duchovním významu.
Dívalí je znám jako svátek světel. (Foto © pixabay.com.)
Mahášivarátrí
Prvním a možná nejvýznamnějším duchovním svátkem Indie je Mahášivarátrí. Jedná se o svátek posuvný, slavící se o noci těsně předcházející novoluní, nikoli náhodou spadající časově i významově do období Popeleční středy. Svátek probíhá ve dne i jako celonoční vigílie, kdy věřící oslavují boha Šivu. Šiva je jednou z nejvýznamnějších postav indického panteonu, bývá často zpodobňovaný jako asketický mudrc žijící na pohřebišti, pomazaný popelem, s dredy a hadem ovinutým kolem krku. Symbolizuje akt destrukce čili ničení, jeden ze tří prazákladních aspektů všech jevů kolem nás (další dva jsou stvoření a zachování).
Díky zvláštním planetárním konstelacím mají duchovní cvičení prováděná v tento den silný vliv a jsou nadmíru efektivní. Pro jogíny je tento svátek také významným, neboť lze dosáhnout velmi snadno soustředění a hloubky meditačních vnorů.
Zmínku o Šivarátrí nalézáme v puránách (indické duchovní texty), kde Šiva praví Párvatí Déví (Matce Boží), že ti, kdo budou o tomto dni provádět předepsaná duchovní cvičení, budou osvobozeni ode všech hříchů. Svátek se masově slaví po celé Indii.
Jeden oblíbený příběh k tomuto svátku vypráví: Kdysi žil ve Váránasí chudý lovec jménem Súšwara. Se svou ženou a dětmi bydlel v malé chatrči. Súšwara odcházel do lesů, kde se snažil něco ulovit, aby jeho rodina nezemřela hlady. Jednoho dne se mu dařilo, a tak se vydal ještě hlouběji do lesa, aby svůj úlovek znásobil. Brzy se ale setmělo a les byl plný nebezpečné zvěře. Súšwara, protože nemohl najít cestu z lesa ven, vylezl na strom, aby byl před divokými zvířaty v bezpečí. Zvěř však ucítila jeho pach a přišla ke stromu. Ve snaze ji zastrašit lámal Súšwara větve a házel je na zvířata, ale bez výsledku; zvířata číhala pod stromem celou noc. Súšwara nezamhouřil oko a celou noc probděl. Trhal listy ze stromu a házel je na zem. Náhodou se jednalo o posvátný strom bilva. Aniž by o tom Súšwara věděl, pod stromem ležel Šivův lingam (symbol Šivy). Házením listů posvátného stromu na zem tedy Súšwara nevědomky prováděl obětování Šivově lingamu. Ona noc připadla právě na Šivarátrí, takže lovec držel celonoční vigílii, při které uctíval Pána Šivu.
Podle textu Šiva purány má obřad u příležitosti Mahášivarátrí obsahovat šest věcí: Poté, co božstvo dostane rituální omytí, které symbolizuje očistu duše, obětujeme listy bilvovníku, následně na lingam aplikujeme kumkum (rumělkovou pastu), která představuje ctnost; dále pokrm, který je symbolem dlouhověkosti a splnění našich přání; poté zapálení vonné směsi, jež je metaforou pro bohatství; následně zapálení olejové lampy, která slouží jako připomínka dosažení poznání; a nakonec obětování betelových listů, jež jsou symbolem dosažení světských potěšení. Toto šestero věcí je úzce spojeno s rituály konanými během Šivarátrí, ať se jedná o prostý obřad, nebo velkou chrámovou slavnost.
Dívalí symbolizuje vítězství světla nad tmou, pravdy nad nevědomostí, dobra nad zlem. (Foto © pixabay.com.)
Vnitřní význam rituálu
Výše uvedený příběh představuje alegorii. Jako lovec hledá kořist a chce zabít divokou zvěř, tak se věřící nebo duchovní žák snaží zbavit chtění, zášti, nenasytnosti, vášně, žárlivosti a nenávisti. Džungle představuje mysl, kde tyto negativní vlastnosti přebývají. Aby se duchovní žák osvobodil, musí tato „zvířata“ zničit.
Jméno lovce zní Súšwara, což znamená „mající melodický hlas“. Jméno tedy naznačuje čistotu úmyslu i slova, což automaticky vyžaduje určitou úroveň mentální čistoty.
Lovec se narodil ve Váránasí. Várá označuje čelo a nasí znamená nos. Bod, kde se nos setkává s čelem, je tedy Váránasí; jinými slovy – oblast mezi obočím. Bodu se také říká ádžňá čakra a považuje se za pleteň, kde se setkávají tři nádí: ida, pingala a sušumna. Žák, který svou mysl soustředí na tento bod, získá koncentraci a postupně ovládne své smysly. Zabití zvířat je tedy metaforou pro ovládnutí našich negativních vlastností (latentních tendencí/hříchů).
Strom bilva symbolizuje páteřní míchu. Listy tohoto stromu jsou zvláštní: každá stopka obsahuje tři lístky, které představují tři výše Zmíněná nádí. Lezení na strom je metaforickým vyjádřením pro vzestup kundaliní šakti z muladháry do ádžňá čakry.
Bdění symbolizuje stupeň bdělosti a orientaci na cíl, které duchovní žák potřebuje, aby svého cíle dosáhl. Ani na okamžik ze své bdělosti nesmí polevit.
Šiva představuje Nejvyšší stav uvědomění, který osvětluje tři stavy; stav bdění, snění a hlubokého spánku. Obětování trojlístků stromu bilva na šivalingam popisuje návrat na úroveň uvědomění, která existuje za těmito třemi stavy a které říkáme turíja, čtvrtý stav. Nastolení tohoto stavu mysli je srovnatelné s duchovním probuzením jednotlivce.
Zajímavý je aspekt popela jako symbolu, viz Popeleční středa a pomazávání se popelem při Šivarátrí jako upomínka na pomíjivost projeveného. Další výklad popela v souvislosti se Šivou uvádí, že v okamžiku, kdy naše moudrost dojde dokonalosti, spálí veškerou naši nevědomost, překážky a karmu na popel. Je toliko symbol třetího oka. Můžeme se zde zamyslet nad výrokem Krista „blahoslavení chudí duchem, neb jejich je království nebeské“ a z buddhistické tradice nad Knihou Chudoby, která vede k překročení všeho projeveného. Za zmínku stojí, že stav, který popisují tyto výroky, se řadí ke stavu nejvyššímu. Nikoli tedy k jeho předstupni – nazírání, vnímání, pociťování Boha či Boží přítomnosti (viz výrok „blahoslavení čistého srdce, kteří Boha viděti budou“), ale k vlastnění Božího království či k duchovnímu probuzení, které je vždy výsledkem poznání. Pouze poznání sebe sama jako všeho (či jako Boha) umožní jedinci milovat vše a každého jako sebe sama.
Holi
Další svátek se jmenuje Holi. Jedná se o barevný svátek plný nespoutaného veselí. Slaví se příchod jara a vítězství dobra nad zlem. Svátek je zajímavý rovněž proto, že se během něj na pár dnů zcela stírají veškeré kastovní i jiné rozdíly, oslavuje totiž absolutní rovnost všech.
Astronomicky spadá na úplněk jarní rovnodennosti.
Legenda ke svátku vypráví o despotickém králi, který se prohlásil za Boha, a jeho synovi, který se mu vzepřel.
Zabít pomocí své sestry Holiky, jež ovládala nadpřirozené síly a měla prince vlákat na hořící hranici. Díky pomoci bohů nakonec vyšel princ z ohně nezraněn a v plamenech zemřela jeho teta. Po celé Indii se tak staví hranice, v nichž se rituálně upaluje jako symbol všeho zlého figurína Holiky.
Za všeobecného veselí po sobě lidé házejí barevnými prášky a barvami, které mají po dlouhé vyčerpávající zimě ozdravit a obveselit organismus. Další den veškeré barvy zmizí a všichni se převlečou do bílého. Bílá barva má poukázat na jednotu všeho a všech.
Ganéša, bůh moudrosti se sloní hlavou. (Foto © pixabay.com.)
Ram Navami, Rámovy narozeniny
Šrí Ráma je považován za inkarnaci Boha Višnua. Za historickou postavu, jejíž život je popsán v eposu Rámájana. Ráma představuje vzor pro správný (dharmický) život a rozlišování, jak se správně chovat za určitých daných okolností a vše přijímat s vyrovnaností. Na základě příběhů z jeho života (byl králem, musel odejít do exilu, bojoval s démonem Ravanou, který mu unesl manželku, znovu obnovil království a humanistické ideály vládnutí) lze duchovní moudrost a principy podat i lidem nábožensky nevzdělaným a z neintelektuálního prostředí. Mnoho obyvatel Indie stále neumí číst a psát. Zde se nabízí srovnání s Kristovými výroky, které jsou podány také v básnickém, symbolickém jazyce a jsou určené běžným, mnohdy prostým lidem.
Součástí svátku jsou opět procesí, duchovní hudba, návštěvy chrámů, rituály, modlitby a mantry a jeho neodmyslitelnou částí je připomínání si postavy Hanumána, kterému se věnuje svátek následující.
Hanumán Džajanti, narozeniny Hanumána
Hanumán je božstvo v podobě opičího krále, který byl věrným a oddaným sluhou Šrí Rámy. Je považován za symbol dokonalého duchovního žáka či věřícího. Dodnes se říká, že je takřka nemožné najít člověka, který by vykazoval podobné vlastnosti v takové míře, jako on. Je personifikací odevzdanosti, skromnosti, nepodmíněné lásky a dharmy (povinnosti, cti).
Hanumán je zmiňován jako předobraz následujících kvalit: čistoty, síly, skromnosti a řídké kombinace odvahy a moudrosti. Symbolizuje dokonalé odevzdání se duchovnímu principu, nepřetržitou službu a neustálou dynamiku v činnosti.
Hanumán je v duchovní literatuře popisován jako bytost, která dokáže nejvyšší duchovní princip dokonale začlenit do praxe. Tento princip je velmi jemný a vyžaduje jasné rozlišování. Zároveň popisuje různé úrovně poznání na cestě ve vztahu věřícího a Boha.
Duchovní princip, o němž zde hovoříme, lze do jisté míry nastínit v patrně nejznámějším dialogu mezi Šrí Rámou a Hanumánem, kde se Ráma táže, jak to s Hanumánovým vztahem k němu vypadá; jak ho Hanumán vidí? Ten odpovídá: Když se identifikuji se svým tělem, jsi můj pán a já jsem tvým služebníkem. Když se identifikuji se svou duší, jsi ty celek a já jsem tvou součástí. A když se identifikuji s duchem a poznám, kým skutečně jsem, jsem tebou, neboť já a ty jsme jedno.
Bohyně Durga. Její svátek Navarátrí znamená „devět nocí“. (Foto © pixabay.com.)
Guru Purnima
Guru purnima je svátek věnovaný všem učitelům, tedy nejen těm duchovním, ale zejména jim. Slaví se obvykle při prvním červencovém úplňku. Je to příležitost vzpomenout všechny, kdo nám v určité chvíli pomohli, třeba i na úkor vlastního pohodlí. Na své rodiče, prarodiče, přátele, učitele ve škole a následně i na naše učitele duchovní. V širším slova smyslu neexistuje kolem nás nic, co by nebylo naším učitelem. My jen potřebujeme natolik receptivní mysl, abychom se mohli a byli ochotni od svého okolí učit.
Obvykle má duchovní učitel za úkol odstranit z naší cesty překážky (viz slovo guru, ze sánskrtu překládané jako „ten, který odstraňuje temnotu“), abychom v sobě dokázali nalézt svého vnitřního gurua. Guru či duchovní mistr sice vypadá jako tělo, jako člověk, ale ve skutečnosti se jedná o princip. Skutečný duchovní mistr se s tělem ani myslí neztotožňuje, ale je čistým bytím. Je to ten, který se duchovnímu principu zcela odevzdal.
Duchovní učitel, ač kvůli žákům zaujímá roli gurua, si nikdy nemyslí, že je duchovním mistrem, že existuje žák a učitel. Také nikdy nechce, aby žák zůstal žákem. Je jako dveře, skrze něž žák může projít a stát se tím samým, čím je mistr. Z hlediska skutečnosti se však žák ničím nestává, ale pouze získá poznání (či probuzení) toho, kým vždy ve skutečnosti byl.
Jako když si představíme člověka, který si z nějakého důvodu usmyslel, že je pes se jménem Alík. Chová se jako pes a jednou ho napadne, že se stane člověkem, protože člověk je mnohem vyšší stupeň než pes, a zasvětí tomu všechen volný čas. Stane se člověkem, když bude dvacet čtyři hodin denně meditovat? Nebo trávit hodiny v ásánách? Když se bude nonstop modlit? Ne, nemůže se stát člověkem, neboť jím již dávno je. Jediné, co potřebuje získat, je uvědomění, poznání, probuzení. Celé naše duchovní úsilí i pomoc všech duchovních učitelů by měly vést k tomuto bodu.
Anthony de Mello ve své knize Bdělost popisuje krásný příběh o tom, jaká je role duchovního učitele. Představte si, že jednou ke mně jako k psychiatrovi přijde člověk, zaklepe na dveře, já ho pustím dovnitř a on se mi představí: „Dobrý den, jsem Napoleon.“ „Asi ne Bonaparte, že,“ pokusím se o vtip. „Ale ano, přesně ten.“ „Aha,“ napadne mě a říkám si, že musím s tímto člověkem jednat opatrně. „A jak vám mohu pomoci?“ „No, víte, mám potíž. Mé legie jsou momentálně v Rusku a vypadá to bledě. Potřebuji najít znovu důvěru v Boha. Co vy na to, jste duchovní poradce, ne?“ [De Mello byl kněz i psychiatr zároveň – pozn. autora.] „Dobře, pomohu vám,“ odpovím a již začnu přemýšlet, zda nejsme blázni oba. „Podívejte, tady máte bibli,“ řeknu mu, „nastudujte si výrok o ptactvu nebeském; hlavně onu pasáž, že vy lidé, že jste daleko cennější než ptáci.“ On se uklidní a odejde.
Přesně tak se chová duchovní mistr. Motivuje nás, dodává důvěru, chlácholí, poskytne metodologii či návod k duchovní praxi, nějaký duchovní systém v určité tradici. Někdy i otírá slzy a objímá nás. Nakonec ale přijde okamžik, kdy trochu duchovně pokročíme, kdy za ním opět přijdeme s problémem, že naše legie kdesi ve Francii zase trpí špatnou morálkou, a on nám důrazně řekne: „Neřvi, ty nejsi žádný Napoleon, tak přestaň tyhle blbosti už řešit.“
Člověk je tedy primárně duchovní bytost žijící v klamném přesvědčení, že je omezeným tělem a myslí, což mu přináší trápení. Úkolem každého duchovního učitele je vést zájemce k tomuto poznání. Guru tatwa, princip gurua, je symbolem pro dokonale rozvinutou schopnost vidět veškeré věci a skutečnost takové, jaké jsou. Svátek Guru purnima představuje ve své nejčistší podobě evokaci této síly a principu, které v latentní podobě vlastní každý z nás.
Indie je zemí mnoha kultur a náboženských tradic, které lze shrnout pod jednotný název sanatana dharma, tedy. „věčná pravda“. (Foto © pixabay.com.)
Krišna Džajanti, Narození Krišny
Šrí Krišna je považován za inkarnaci boha Višnua, za historickou postavu, jež žila cca před 5 000 lety a která svým životem ukazovala, jak dojít k Nejvyššímu. Popsat život Krišny, byť v hrubých obrysech, je mimo možnosti tohoto textu, omezím se tedy na podle mého zajímavé paralely s křesťanstvím. Šrí Krišna se narodil ve vězení, podle legendy na slámě na zemi, v chladu, a ihned na to musel s rodiči uprchnout do exilu. Tehdejší král Kamsa nechal vyvraždit všechny prvorozené chlapce, neboť mu bylo předpovězeno, že až Krišna dospěje, připraví ho o vládu. Krišna absolvoval boj s démony, podobně jako Kristus na poušti. Byl zabit otráveným šípem a těsně před smrtí požehnal na spásu tomu, kdo šíp vystřelil. Své učení předával prostým lidem, u kterých kladl důraz především na víru a lásku k Bohu.
Významným počinem Krišny bylo, že jeho učení zahrnovalo veškeré aspekty života. Byl nejen duchovním učitelem a kazatelem, ale i sociálním reformátorem, mudrcem a zároveň aktivním bojovníkem a propagátorem dynamického proaktivního životního stylu. Největší Krišnův význam spočívá ve vytvoření tradice založené na lásce a oddanosti. Krišna je dodnes uctíván jako ztělesnění nejčistší Boží lásky. Láska v jeho podání překračuje veškeré sociální, genderové, náboženské a jiné nerovnosti, neboť před Bohem jsme všichni jeho dětmi.
Šrí Krišna bývá vždy zpodobňován s líbezným úsměvem na tváři, ať je v jakékoli situaci. Jedná se o symbol nejvyšší odpoutanosti, kdy naše vnitřní blaženost není nijak závislá na vnějších okolnostech. Tento stav čistoty srdce a mysli můžeme vnímat jako paralelu ke Kristovým blahoslavenstvím. Odpoutanost není necitlivost, apatie či nějaký nezájem, ale život v neosobnosti, která jediná ze všech umožní nepodmíněně milovat druhé a soucítit s nimi. Jedná se o bytí, kdy se člověk přestane sám se sebou identifikovat, jak popisuje sv. Terezie z Avily stav, který jí na konci života daroval Bůh.
Dalším zajímavým aspektem, který se týká i předešlého svátku Guru purnima, je skutečnost, že čisté duchovní učení, svou podobu a totožnost vyjeví Krišna Ardžunovi nikoli na začátku knihy, ale v jejím průběhu, a to v momentě, kdy se Ardžuna ocitne ve stavu čirého zoufalství a neví kudy kam. (V bitvě má povraždit své bývalé učitele, své příbuzné, protože byly již vyčerpány veškeré mírotvorné možnosti; znepřátelená strana na ně odmítla přistoupit. Bitva se vedla mezi dvěma znepřátelenými klany.)
První Ardžunovou reakcí je snaha o útěk. Říká Krišnovi, že nebude bojovat. Stav emocionálního zoufalství ho vede k tomu, že se skloní a prosí Krišnu o radu. Krišna, do té doby Ardžunův vozataj a nejlepší přítel, najednou vyjeví svou božskou podobu a začne vystupovat jako duchovní mistr. Ukáže Ardžunovi, že jeho povinností jako vojáka je bojovat, nikoli utíkat, a že člověk není konatelem, takže představa, že on sám někoho zabíjí, je mylná. Protože za vším stojí duchovní princip.
Duchovní princip se řídí Božími zákony (dharmou) a ty stojí při něm. Zde lze vidět, že skutečná duchovní rada není jen intelektuálním počinem či chlácholením, ale velkou transformativní silou, a přichází v okamžiku, kdy se člověk skloní před učitelem (nebo Bohem či nejvyšším principem), odevzdá svou vůli a nechá se vést a poučit. Tato pasáž krásně ilustruje fakt, že u většiny z nás dojde k tomuto bodu v momentě, kdy vyčerpáme veškeré vlastní možnosti, jak určitou situaci vyřešit, a požádáme vyšší sílu, aby nám pomohla.
Duchovním zákonem, který ne všichni rádi slyšíme, je, že reálná duchovní síla k nám může přijít jen tehdy, když se před ní skloníme. Do poloviny knihy byl Krišna pro Ardžunu přítel, byť jeho nejlepší. Jako přítel mu Krišna mohl dát lidské povzbuzení, lidskou radu či sílu. Až v okamžiku, kdy se Ardžuna sklonil a získal vizi božské Krišnovy podstaty, se k němu dostala duchovní síla od Boha, která okamžitě během několika vteřin radikálně změnila jeho mentální stav. Tuto pasáž považuji za jeden z nejlepších návodů na duchovní transformaci člověka.
Je zde i psychologický aspekt celé věci. Při takřka žádné duchovní technice člověk nezíská tak silné soustředění jako při emocionálním vypětí nebo strachu, kdy volá o pomoc. Pokud dokáže obrátit své negativní emoce směrem k Nejvyššímu, pak se z překážek na cestě mohou stát šikovní pomocníci.
Ještě jemnější skutečností je, že skloníme-li se před naší podobou Boha či duchovním principem, aniž bychom si byli vědomi jeho přítomnosti, byť skryté, ve všem kolem nás, nemůže k nám duchovní síla přijít v míře, jakou bychom si přáli. Duchovní princip je principem absolutním, a kdykoli z něj něco či někoho vyjímáme, vytváříme na své straně překážku pro přijetí boží síly v její úplnosti. Veškeré axiomy o nesouzení, nehodnocení, neposuzování, morálce a etice se týkají skutečnosti, že cokoli učiníme komukoli a čemukoli vně nás, činíme sami sobě.
Nejde jen o duchovní rétoriku nebo moralizování, ale o reálnou energetickou síť, v níž existuje vše projevené a která jako inteligentní systém reaguje na vše, co činíme. Mezi příčinou a následkem bývá většinou velké časové rozmezí, takže nejsme schopni si tuto provázanost uvědomit. Uvědomění si duchovního principu ve všem kolem nás dostává člověka na stranu duchovních zákonů, a kdo duchovní zákony ctí, toho tyto zákony chrání. Duchovní síla má zabudovaný ochranný mechanismus, aby nemohla být zneužita. Proto skromnost, pokora, láska a čistota srdce a mysli.
V křesťanství známe popis Kristových zázraků. Nemocní, kteří uvěřili v Kristovo božství, se uzdravili. Uzdravili by se, kdyby jeho božský rozměr nebyl přítomen? Domnívám se, že nikoli. Paralela k lásce, kterou Krišna uvádí jako nejdůležitější vlastnost, vyvstává v příběhu Máří Magdalény. „Budiž jí odpuštěno, neboť mnoho milovala.“ Ne protože se mnoho kála, mnoho meditovala nebo byla velmi duchovně aktivní. Jeden z nejvýznamnějších výroků Krišny říká (volně přeloženo): „Vše mi odevzdej, s ničím se netrap, mysli jen na mne, přestaň se všemi činnostmi (myšleno duchovními cvičeními) a já tě osvobodím. Nepochybuj o tom.“ Silná láska není nic jiného než neustálý proud naší pozornosti směrem k milovanému předmětu, ať již vědomý, nebo jako pozadí při všem, co vykonáváme.
GANÉŠA ČATURTHÍ, NAROZENÍ GANÉŠI
Desetidenní festival, při kterém věřící uctívají Ganéšu, boha v podobě slona. Jedná se o jednoho z nejoblíbenějších indických bohů. Ganéša je syn Šivy a jeho ženy Párvatí. Ganéša je bohem úspěchu, vzdělání, poznání a moudrosti. Bývá jako první uctíván při veškerých obřadech, neboť je symbolem překonání všech překážek. Desetidenní festival končí vynesením sochy Ganéši do moře či řeky, kde věřící pozorují zánik pracně vyzdobeného díla s poukazem na vše pomíjivé.
Na první pohled pohádkové zobrazení slona v sobě skrývá zajímavou symboliku. Ganéšova obrovská hlava poukazuje na inteligenci, rozlišování, učení a využití plného potenciálu našeho intelektu. Velké uši symbolizují moudrost a schopnost naslouchat. Vyslechnout vše, vytřídit zbytečné a pouze pak si vytvořit vlastní názor. Malé oči představují soustředění, ostré vidění, překročení pýchy a schopnost vidět za svět projevených forem. Ulomený kel poukazuje na skutečnost, že vlastní emoce je nutné transcendovat moudrostí a že Ganéša dokáže překročit veškeré podoby dualismu. Zahnutý chobot je symbolem značné efektivity a adaptability a říká, že jakýkoli úkol v životě, malý či velký, je nutné vykonávat efektivně.
Velké břicho symbolizuje schopnost klidně strávit v životě vše dobré i zlé. Vše příjemné i nepříjemné je nutné přijímat s klidem a trpělivostí a v břiše si uchovat tajemství. Čtvery Ganéšovy ruce značí čtyři atributy jemného těla: mysl, intelekt, ego a podmíněné vědomí. Ganéša reprezentuje átmán (duchovní podstatu), který uvádí tyto čtyři atributy do chodu. Ruka mávající sekerou reprezentuje zničení všech překážek, které jsou zdrojem utrpení. Druhá ruka drží bič symbolizující sílu, která poutá věřícího člověka s Nejvyšším. Třetí ruka svým gestem žehná věřícím a garantuje jim ochranu. Čtvrtá ruka drží lotosový květ, který poukazuje na nejvyšší cíl lidského zrození, krásu a radost z poznání vlastní duchovní podstaty.
Jako celek ztělesňuje Ganéša dokonalou vyváženost síly a laskavosti, moci a krásy. Rovněž je symbolem rozlišovacích schopností, které jasně ukazují rozdíl mezi pravdou a iluzí, skutečným a neskutečným. Ganéša tedy, stejně jako každý jednotlivý bůh či bohyně indického panteonu, je zosobněním Brahman, absolutního duchovního principu. Jedná se tedy o určitý archetyp s mnohými významy a symboly vyjadřující stav dokonalosti včetně prostředků, které k němu vedou.
NAVARÁTRÍ
Navarátrí je devítidenní festival uctívání ženské bohyně Durga a jejích inkarnací. Ústředním motivem je vítězná bitva této bohyně s démonem Mahišasurou, tedy vítězství dobra nad zlem. Tento festival je velmi oblíbený a masově slavený. Každý den je zasvěcený jiné podobě Déví. Jeho slavení spadá obvykle na přelom září a října. Podle indických svatých textů se jedná o období, kdy se lze snadno spojit s jemnými vibracemi ženského duchovního principu a docílit tak duševní, duchovní i fyzický restart celého organismu.
Jedná se o uctívání ženského duchovního principu, který existuje ve všem kolem nás i v nás samých. Šakti, ženský princip, je principem dynamickým a projevuje se společně s principem statickým, Šivou. Pouze zcela klidné vědomí, tedy absolutně čistá (satvická) mysl je schopna pojmout bez úhony dynamickou (radžasickou) energii ve svém absolutním aspektu. Tyto dva principy dohromady představují stvoření. Vše stvořené je dané dvěma aspekty, vědomím a energií, dvěma póly, jin a jang, Šivou a Šakti.
Slavnost Navarátrí je tedy uctívání dynamického aspektu stvoření, které má věřícím ukázat, že tento princip je všudypřítomný. U nás by se dalo do jisté míry srovnat, zejména v ortodoxním křesťanství, s uctíváním Panny Marie skrze ikony.
V jógické terminologii se Durga projevuje jako kundaliní šakti, což je dynamická síla latentně spící v každém člověku. Když se mysl pročistí a vědomí dosáhne svého klidového stavu (šivy), může dojít k probuzení této síly, která skrze jemné tělo člověka provádí duchovní transformaci. Odevzdání se této síle a její adorace, které obvykle začínají jako odevzdání se vnější podobě božství, jsou ústředním bodem tantrických systémů. K vzestupu kundaliní šakti do sahasráry a jejímu následnému rozpuštění v srdci, což je v józe symbolem pro vyvanutí/nirvánu, může dojít až po pročištění celého systému energetického těla.
Pro většinu Evropanů se může uctívání ženského principu zdát poněkud vzdálené, ale dochází při něm k silné evokaci síly, která funguje jako protipól k mužskému, intelektuálnímu principu, zklidňuje, uzemňuje a probouzí soucítění.
Sikhský chrám. (Foto © pixabay.com.)
DÍVÁLÍ
Díválí, svátek světel, je posledním velkým duchovním indickým svátkem. Jedná se o svátek posuvný, spadající časově na období od poloviny října do poloviny listopadu. Symbolizuje opět ono známé vítězství světla nad tmou, pravdy nad nevědomostí, dobra nad zlem. Lidé rozsvěcují světla, dávají si dary, zapomínají na vzájemné rozdíly a odpouštějí si veškeré křivdy za celý rok.
Vnitřní význam poukazuje na obrácení se do nitra, kontemplaci, rozžehnutí světla moudrosti a pravdy, jež vyženou temnotu naší nevědomosti a egoismu. Bohyně spojená s tímto svátkem se jmenuje Lakšmí; je bohyní štědrosti, hojnosti a bohatství. Vnitřně se evokuje jako síla, kterou prosíme o dar soucítění, odpuštění, laskavosti a o radost z úspěchu druhých.
Díválí je rovněž svátkem bilancování, kdy vzpomínáme, hodnotíme a posuzujeme své myšlenky, slova a skutky v uplynulém roce. Introspekce se týká uvědomění si svých předsudků, negativních tendencí, hříchů či nedostatků a způsobu, jak se jich zbavit. Její nedílnou součástí je reflexe, jak naše chování a jednání může prospět okolí.
O svátku díválí se zapalují olejové lampičky, svíčky, elektrická světýlka a knoty s olejem v košících z listů, kterými se bohatě zdobí prostranství domů, schodiště, chrámy, modlitebny i veřejná prostranství. Jeden z hezkých symbolů světla jako ohně říká, že my lidé obvykle následujeme tendence a představy své mysli, která nás vždy stahuje dolů. Pokud zažehneme oheň poznání, tak i když jeho plameny otočíme směrem dolů, vždy budou stoupat nahoru.
ZÁVĚREM
Uvedený přehled indických duchovních svátků není zdaleka úplný, neboť Indie je země kulturně, nábožensky i duchovně nesmírně různorodá. Lze si však uvědomit, že při abstrahování vnějších forem poukazují indické svátky na stále tytéž archetypy a principy, které lze najít nejen na indickém kontinentu, ale u všech autentických duchovních systémů světa.
Kdesi jsem slyšela přirovnání, že náboženství jsou jako bonboniéra. Jednotlivé pralinky mají krásné barevné obaly a pozlátka, různě se třpytí, a děti se mezi sebou hádají, že chtějí zelenou nebo zlatou, protože zlatá je jasně lepší, než červená, ale když je pak člověk rozbalí, chutnají všechny stejně. To nám, coby čtenářům-unitářům, nemusím říkat, a proto doporučuji si jako odměnu za přečtení uvedeného článku spíše dát nějakou tu pralinku.
Text byl uveřejněn v časopise Tvůrčí život 2022/05.
