Jaké je to otevřít dveře do hlubin vlastní duše a postavit se svému strachu tváří v tvář? Autor se vydává na cestu za ayahuaskou do srdce peruánského pralesa a skrze setkání se šamanem, temnotou i světlem odhaluje pravdy, které se v běžném životě skrývají pod povrchem. Příběh o odvaze, odpuštění a proměně, která začíná tam, kde končí slova.
Nejprve píši o této ceremonii, i když se v lineárním čase stala až na konci, a tak vlastně procesně všemu předcházela. Tento anachronismus není na entheogenních látkách nic výjimečného a člověk si na tyto časové paradoxy musí zvyknout. Pokud ego začne takovou skutečnost rozporovat, nedělá dobře a způsobí si spoustu duševních problémů s vnímáním času. Jak dilatace času, tak jeho koncentrace nebo přeskoky nejsou výjimečné. Ty dny od začátku odjezdu na letiště – a možná i celý život předtím – to je jedna událost, kterou si sami rozdělujeme na části. Ale při ceremonii není linearita, ale hodnota události jako bezčasé věci. Tato ceremonie měla téma osvobození a odpuštění. Byla integrační na poloviční dávce Aya (ayahuascy). Lehl jsem si a měl jsem mnohem větší strach než u všech ostatních, byl to organický, hmatatelný strach. Musel jsem napnout všechny síly, abych vstal a sám si pro dávku šel. Naprosto jsem se uzavřel sám do sebe, spacák zapnul až po krk a uvolnil se. Cítil jsem, jak mnou prochází teplo a začínám se potit. Viděl jsem zobrazení svého ega, jeho „základní nastavení“, které jsem celý život používal: „Tohle je křivda!“ „Tohle je nespravedlnost!“ „On mi ublížil!“ „Nedělá, co já chci!“ „Tohle patří mně, ne tobě!“ To, co se mi vybavilo, byl pevný, jistý a nekompromisní vykřičník. Na všechno jsem měl nárok, protože jsem si myslel, že je to mé „právo“. Náhle se to změnilo, s velkou tělesnou úlevou, pocením a horkem. Něco, co jsem si myslel, že mi odstraní ego. Jenže ego je náš „život“, do jisté míry v něm jsme, a proto je potřeba ho neodstraňovat, ale „měnit“ a rozšiřovat ho, aby pojalo mnohem víc věcí než doposud. Místo vykřičníků se objevily otazníky. Najednou jsem viděl tu nepokoru, se kterou procházím světem. Jak si toho hodně vynucuji, místo toho, abych se ptal: „Jak jsem tomu přispěl?“, „Jak mám požádat o odpuštění?“, „Jak to příště udělat lépe?“, „Jak jim mám odpustit to, co mi udělali?“.
„Potom začaly tancovat ornamenty a barvy. Podle toho, jak člověk vnímá prales kolem sebe. Jednou jako symfonie, jednou jako kakofonie, vše je na hraně dvojznačnosti.“ (Foto © pixabay.com.)
Rozdělili jsme si svět na vědeckou a náboženskou realitu a přepínáme mezi jednou a druhou. Je to takový orwellovský „doublethink“. Třeba zvířata jsou naši přátelé a máme je rádi, to platí pro pejsky, kočičky a králíčky našich dětí, máme sofistikované veterinářské kliniky atd. Zvířata jsou nástrojem našich cílů, testujeme na nich vakcíny, chováme slepice za nehumánních podmínek a vraždíme je pro zábavu. Orwell se bál, že nás zničí předmět naší nenávisti, Huxley se bál, že nás zničí předmět naší slasti. Kudy tedy vede cesta ven? Červená Karkulka a Watson a Crick slouží jako příklady této skutečnosti. Každé malé dítě zná Červenou Karkulku. Málo dospělých ví, kdo byli Watson a Crick, přestože objevili DNA. Člověk by předpokládal, že nejvýznamnější objev v dějinách lidstva (přehlédnu teď kompas, střelný prach a knihtisk, které „budovaly naši historii“) bude mít větší dopad na duši než „vymyšlený“ perroultovský příběh převzatý bratry Grimmovými. Z vědeckého hlediska je pohádka přece nesmysl. Přesto to naši duši sytí víc než objev DNA.
1. CEREMONIE
Všechno bylo ve tmě a čekali jsme na začátek zpěvu šamanových „icaros“, svatých písní, které působí na rostliny a prales. Vzduch byl vlhký, těžký a plný tabáku z cigaret mapacho, kterým šaman místo ochraňoval a posvěcoval. Nic jsme neměli ani suché, ani čisté. Matrace byly nasáklé vlhkostí a potem, stejně tak spacák. Vše kolem bylo plné hmyzu. Hmyz bude hrát ve vizích ještě velkou a nezastupitelnou úlohu. Šaman se modlil jak k nám, tak k medicíně. Poté vzal „petku“ od syceného nápoje plnou ayahuasky. Chuť je dřevitá, zemská, těžká, jako shnilé višně, prudká, kyselá, lepivá, hořká. Každého vyzval, aby k němu přistoupil, a při rituálu mu podal dávku, jakou člověk sám chtěl. Kalíšek pozvedl k nebi a odříkal modlitbu – poté dotyčnému podal, „co si sám nalil“, a nechal ho to vypít. Potom začaly tancovat ornamenty a barvy. Podle toho, jak člověk vnímal prales kolem sebe. Jednou jako symfonii, jednou jako kakofonii, vše na hraně dvojznačnosti. Viděl jsem architekturu, barvy, kaleidoskopicky a nepříjemně se to točilo v kruzích a čtvercích. Příjemný, hřejivý pocit byl projikovaný do všeobjímající tmy. A náhle jsem začal, naprosto spontánně, hovořit. Byl to dialog, který byl důvěrně známý, a přesto naprosto nový. A moje hlavní otázka pro uklidnění byla: „Proč tady jsem?“ „Kvůli Setkání.“ Porozuměl jsem, že Setkání je s velkým „S“, k umocnění úcty a důležitosti. Pořád kolem mě proudily obrazy modré a fialové barvy. Nastal čas na otázku (ta mě trápila pořád) po věcech, které se mi v životě staly a které jsem dlouho držel v sobě a přemítal o nich. Obrazy zesílily a „ono“, jako bych se ptal své matky, která se mi smála nad prostotou mých bolístek, mi odpovědělo otázkou, jestli bych tady byl, kdyby se mi všechny ty hrozné věci nestaly. Samé otázky do tmy. A já odpověděl: „Ne, nebyl,“ protože bych nehledal tak úporně pravdu. „Tak vidíš,“ zněla odpověď. „A proto se ti staly, ale nejsou tak reálné, jak se zdají, sloužily jistému účelu.“ „Jakému účelu?“ „Setkání,“ zněla odpověď, „je důležitější než bolest.“ Takže trauma slouží k tomu, aby se něčeho dosáhlo. Spousta obrazů z duše o tom, jak mi bylo v tu dobu, probíhala jakoby mimo mě, srocovaly se v barvách, „rozvíjely se“ a kumulovaly do kategorií. Došlo mi, že šamani používají křesťanský jazyk a přijali ho právě proto, že lépe popisuje zkušenosti s Aya. Mluvil jsem s Pannou Marií, podle křesťanského dogmatu (podle šamanského to byla Pača Mama, Matka Země). Pro šamanismus je dobré, že tento zobrazovací popis od křesťanů převzali – Aya je tak Bohorodička (archetypicky Matka). Dialog pokračoval a byl dlouhý a náročný. Pořád odkazoval k procesu, který mě dostal tam, kde jsem. Byl jsem nesmírně vyděšený a zranitelný.
„Doufám, že mi budeš věrný, i když budeš stát proti všem. To tě naučí být věrný taky dalším věcem, které zažiješ.“ (Foto © pixabay.com.)
2. CEREMONIE
Jen co jsem se uvelebil po vypití entheogenu, uviděl jsem opět barvy a proces začal. Hned jsem se uchýlil k Matce a Otci a oni byli rádi, že mě vidí. Žádal jsem o ochranu a porozumění. Zavedli jsme řeč a já byl vnitřně moc vděčný za to, jak mě přijali. Mluvili jsme o evoluci s tím, že mi Otec o tom řekne víc, až přijde čas. Ale že evoluce je jen tenká nitka, které se mnozí drží, ale že to není hlavní motor vývoje – jen taková minoritní část. Oproti jiným vývojovým procesům (které jsou nám zatím neznámé) není tak důležitá. Neustále jsem se pídil po napojení – nějaké „komunikaci s…“ – a zároveň mi bylo odpovídáno, že: „Každý má tu možnost se napojit, jen se mu nechce.“ Otevřel jsem na chvíli oči a šaman jako duch tančil kolem mě. „Prokaž věrnost,“ říkal mi. „V budoucnu musíš pochopit, že to, jak přemýšlíš, ovlivňuje realitu, kterou prožíváš,“ řekl. „Doufám, že mi budeš věrný, i když budeš stát proti všem. To tě naučí být věrný taky dalším věcem, které zažiješ,“ dodal.
Tady se musím zastavit u fyzického stavu během entheogenních seancí. Jednak zvyšují tonus až do křečí u svalů, které si člověk velmi málo uvědomuje, a taky způsobují nehybnost, jež není daná tím, že je něco paralyzováno, ale tím, že je svalstvo v rytmech cyklicky stahováno. Druhý, výrazný aspekt je zvýšení tělesné teploty, horečky. Tělo pracuje celkově rychleji a potí se. Třetí stránka věci souvisí s jazykem a jeho metaforami – když člověk něco nemůže „strávit“ nebo „mu to leží v žaludku“, používá duše jako kanály pro zobrazení a zbavení se tohoto stavu například zvracení. Tedy člověk má křeče, horečku a to, co musí z duše ven, jde zvracením. A já se chtěl vrátit zpět a dal jsem si další dávku – intuitivně a ze zkušenosti jsem věděl, že „dolízávat“ není v tomto čase dobré, ale někdy je to osudově nutné. Lepší je vzít si hned na začátku větší dávku, než ji pak v průběhu navyšovat. Udělalo se mi špatně a v těchto chvílích je dobře, když je tam někdo druhý, kdo může pomoct. Vše se rozplývá a není snadné chytnout normální tvar a texturu světa. Šaman mi dal nějaké masti na spánky společně s citrónem a ovíval mě, což doprovázel písněmi icaros (kvůli snížení teploty), a trochu se mi ulevilo. A najednou jsem uviděl svůj „komplex“. Komplex je autonomní citová struktura, je tvořen z vytěsněných, bolestivých věcí a stavů. Má vlastní myšlení, emoce a procesy, nevázané na klasické „já“, je nezávislý a nikdy jej (mimo takové situace, kdy se on sám bojí o život) nespatříme. U mě to byl jistý mateřský komplex. Ty ideály, jak svět „má“ a „měl by“ vypadat a chovat se. A tak se dostala Matka energeticky k mému „mateřskému“ komplexu. Respektive možná je lepší říct „srdeční komplex“. Matka proti Matce. A já cítil, že musím něco udělat – muselo to ze mě ven. Ale ten komplex mě nechtěl pustit, hovořil o tom, jakou má sílu a že zemřu s ním. Měl jsem strašný strach zvracet a zároveň jsem věděl, že je to nyní jediná cesta, jak to udělat. Musel jsem si to „způsobit sám“ a vzít za to odpovědnost. Šel jsem na záchod, se vším strachem si klekl a strčil si prsty do krku. Poté velká úleva a klid. Nešlo už zvracet, reflex se vytratil. Vrátil jsem se zpět a už mi bylo lépe. Ještě jsem si na chvíli lehnul po této dramatické scéně a naprosto vyčerpaný jsem se zkusil ještě napojit. Otce jsem se v té souvislosti ptal na „ďábla“ a otázky s ním spojené. Ďábel je, spíš než nějaká samostatná entita, nevyjádřená myšlenka Otce. A my tomu, co je nyní nevědomé, říkáme „ďábel“. Bylo mi řečeno, abych byl k lidem laskavý, ke každému, a pomáhal těm, kteří si o to řeknou, a nepomáhal těm, kteří si o to neřeknou. Za tři dny se uvidíme znovu. A probudil jsem se. Po ceremonii, druhý den, nám bylo oznámeno, že šaman musí odejít a dostaneme jiného. Taky proto, abychom mohli „ochutnat“ jiný styl práce. Řekl jsem, že s tím nesouhlasím. Že chci, aby zůstal náš šaman. Že chci být věrný tomu, kdo s námi práci začal, a navíc, že je podstatné jeho setrvání už z pocitu bezpečí. .
„Naše kultura nejen že „vědomě“ hromadí nejen věci, ale také myšlenky a duchovní poznání. Prožitky, dovolené, knihy, peníze, kurzy, školy.“ (Foto © pixabay.com.)
MEZICEREMONIE
Ráno začalo tabákem. Naprosto koncentrovaná směs mapacha, do které se ještě foukal kouř a zaříkal ji icaros. Do kalíšku nám dal půl deci až deci tekutiny. Odporná chuť, jako kdyby člověk pil popelník a po pozření této tekutiny se prakticky otrávil. Než vtekl nápoj do žaludku, hlava třeštila, byla v šoku. Tělo se zkroutilo a dostalo jemné křeče, které měly vést ke zvracení. Museli jsme tekutinu zadržet. Poté přinesl šaman asi dva litry teplé vody z řeky. Byla hnědá, teplá a hnusná. Začal jsem pít a přišlo první, kyselé, ale úlevné zvracení. Tahle ceremonie mi říkala, že buď se další má část vyléčí, nebo otráví. Pořád jsme museli pít. Nenáviděl jsem ho za tu vodu, ale pochopil jsem, že musím pít, dokud on neřekne dost. Do té doby to neskončí. Špatně se mi pilo, protože jsem se klepal a musel jsem vyvažovat klečení, abych se nezhroutil. Šaman zvedl ruku a ukázal, že jsem vypil dost. V té chvíli jsem dozvracel, napnul se, poděkoval šamanovi a mohl jsem se zvednout od ceremonie. Byl jsem jako tělesně znovuzrozený, bylo mi neuvěřitelně dobře, lehce, očištěně. Kolega neposlouchal a nepil – věřím, že toho nebyl v jistých fázích schopen –, ale tím si způsobil otravu nikotinem. I když je to profesionální voják, nepovedlo se mu překonat odpor a poslouchat nepříjemné rozkazy. Jeho stav se nezlepšoval, ale prohluboval. Lehl si a celý den už jen ležel, zvracel a nemohl se hýbat. Šaman byl moc rád, že jsem „přežil“. Řekl mi, že proto, že mám „silného a dobrého ducha“. Byl jsem za to moc vděčný, až k slzám. Tady by bylo dobré rozebrat osobnost šamana a jeho roli. Uprostřed maloky, tedy kulaté chaty, je písek a čtyři pařezy, které symbolizují jak světové strany, tak živly. Každá ceremonie probíhá za naprosté tmy. Šaman reprezentuje určitou realitu, kterou jsme viděli ještě za světla. Když začne entheogenní výlet, mysl ve tmě slyší pouze zpěvy icaros, které jsou buď tlumeny pískáním, anebo excitovány chřestidly. Jelikož je tma, všechny projekce jsou ve tmě. Mysl automaticky přisoudí „procesní“ vedení právě šamanovi a podvědomě začne vnímat zvuky a vedení prostřednictvím písně. Někdy si šaman zapálí mapacho, a jinak chodí okolo. Naše kultura nejen že „vědomě“ hromadí věci, ale také myšlenky a duchovní poznání. Prožitky, dovolené, knihy, peníze, kurzy, školy. Ale pokud z duše „neodhazujeme“ nebo sebe sama „nepředvádíme“ Bohu prostřednictvím entheogenů, aby si s tím on poradil, nějak to učesal nebo nám ukázal, jak s tím naložit, pak kultura nemůže fungovat správně.
„Cítil jsem, jak jsem „unikl“ věčnému ohni. Svěsil jsem úlevou ruce a oheň mi je popálil velmi intenzivně, a nadobro.“ (Foto © pixabay.com.)
4. CEREMONIE
Lehl jsem si do své propocené matrace, opět zakrytý spacákem, a ve vzduchu byla cítit změna a zvratky z minulých ceremonií, tedy už změna dokonaná. Vzduch se v maloce nehýbe, je statický a nasává vše, co lidé zažívají, a ponechává to v aktuálním dění. Těšil jsem se, až se napojím na Matku a Otce, a byl jsem ve velkém očekávání, co to ten „porod“ vlastně bude. Přemýšlel jsem proti své vůli a snažil se vypnout. Volal jsem je a nikdo neodpovídal, objevily se nepříjemné pocity a myšlenky na selhání. Co budu říkat druhý den lidem, když jsem byl naprosto přesvědčen, že mluvím pravdu? Přišly silné křeče a nepohodlí a já pořád volal „po matce“. A najednou mi došlo, že jsem v porodním kanále a rodím se, proto na mě „nikdo nemá čas“.
Náhle jsem byl u ohně, který byl zelený (ne nadarmo je třetí čakra, čakra srdce, ve stejné barvě), a já vnímal, že hoří věčně, neustále, a začal jsem přirozeně hovořit o svých hříších, neduzích a křivdách, co jsem si nalhal a vybájil. Cítil jsem, jak jsem „unikl“ věčnému ohni. Svěsil jsem úlevou ruce a oheň mi je popálil velmi intenzivně a nadobro. Oheň mi zprostředkoval, že jsem prošel (zatím) třemi zkouškami: Pokora (přijetí Setkání), Poslušnost (tabák) a Pravda (neshořel jsem v ohni). Přijal jsem za to odpovědnost, odpovídal jsem na „dotazy“, které dialog (z)odpovědnosti tvoří. Nakonec jsem byl ze zkoušky venku.
Viděl jsem oheň jako jeho pozorovatel z boku, kde bylo dvanáct starších/moudrých, nebo starších/statečných. Bylo mi řečeno, že mezi nimi mám své místo, protože jsem byl uznán jako „curandero“, a že budu léčit. A že ten „oheň“ se mi vlije do rukou.
Byl jsem šťastný, než mi bylo řečeno: „Budeš léčit psychologii.“ Psychologii mám rád. Ale je v ní něco „kardinálně blbě“, co vidím a můžu to zvrátit (analogie se zvracením jako zbavením se něčeho „negativního“). A dostal jsem lekci svého stínu. Stín je, oproti Bohu, temná forma profilu duše. Lidé mají ze stínu strach a nechtějí ho integrovat do své osobnosti. Stín je prakticky odpadkový koš, kam persona hází vše, co se k ní „údajně nehodí“, protože persona má svou vlastní představu o tom, jak má vypadat. A tak se odpadkový koš plní až po okraj, a když je naplněný, přetéká, zapáchá a zasahuje čím dál tím víc do persony. Tady se člověk musí vrátit zpět. Tedy k „transformaci“ negativních emocí a myšlenek na pozitivní. V čem spočívá tato přesmyčka?
Stín je tma, na níž jsou ale věci, které nese, viditelné. Kdyby svět neobsahoval najednou i svou temnou část, neměli bychom barvy, ale jen proud světla. Nic by neexistovalo. A to, že existuje, je díky stínu – jak ve světě, tak v osobnosti. Stín je kreativita, je to stvoření. Zajímavý psychický koncept je fenomén UFO – dochází mi, že nějak symbolizuje jistou celistvost duše. U ostatních účastníků se objevily podobné symboly. Bytosti, světlo, hmyz, zření. Například kudlanky nebo jinak kontextuálně přiléhavý hmyz s velkýma očima. I záznamy lidí, kteří se s UFO setkali, mají do jisté míry podobná zobrazení této problematiky. Hmyz je, vzhledem ke svým schopnostem, pro člověka dobrý projekční ventil. Opyluje a oplodňuje. Když zítra zmizí z planety hroch, žirafa a slon, nic se v ekosystému nestane, pokud zmizí mravenec, včela nebo moucha, celý ekosystém se nenávratně zhroutí. Hmyz je paradoxní – je tak malý, že ho můžeme kdykoliv „zničit“, a zároveň je tak podstatný, že to udělat nemůžeme, a má nás „v hrsti“. Lidé se hmyzu bojí, štítí, a přesto jej „musí“ mít jako podklad pro svůj vlastní život.
5. CEREMONIE
Tady je důležité zmínit „imunitní systém kultury“. Látky jako UFO a DMT, minulé životy a podobně jsou pro imunitní systém naší kultury něco jako bakterie pro náš imunitní systém. Každá kultura má svůj. Jisté „kvality“ připouští, a jiné devastuje, aby ochránila sebe sama. Příkladem může být „zelený západ slunce“ (green flash), který je běžným jevem, ale v životě jste jej neviděli, protože vám kultura neřekla, že ho vidět „smíte“. Stejně tak má evropská duha pět až sedm barev, indiáni mají barvy dvě až tři (zelenou a modrou například nerozlišují), Indonésané deset až dvanáct. Drtivá většina lidí vědomě nespojuje své psychické prožitky s tím, co jim už předem nadiktovala kultura, od prožitku orgasmu, opilosti, stavů nešťastné lásky až po nastupování do tramvaje. Kulturu netvoří jedinci, kteří se s kulturou neidentifikují, ale ti, které imunitní systém vede správně pro toto udržení. Tedy jinak řečeno – kultura musí mít „ovečky“, které ji drží a propagují. Imunitní systém pracuje dokonale. Nejen že umí „odstranit“ lidi, ale také to, co nesou, tedy myšlenky. Jisté myšlenky včetně jejich kontextu jsou povolené, jiné ne. Narušují představy psychologického bezpečí kultury.
Při ceremonii jsem se probudil jako malé, bezmocné vajíčko pod listem. Měl jsem hrozný strach, bylo to nepříjemné, ale přesto jsem cítil, že je to dobré. Procházel jsem obrazovou proměnou z tohoto vajíčka v motýla, který symbolicky „vylétl“ ze svého spacáku jako z kukly. Byla to metamorfóza v pravém slova smyslu. O nic jiného tam nešlo. Úžasný zážitek.
CO JE AYAHUASCA?
Ayahuasca je tradiční nápoj připravovaný nejčastěji z listů keře Psychotria viridis a stonků révy Banisteriopsis caapi, někdy doplněný o další přísady. Tato směs je známa svými silnými psychoaktivními účinky.
Původně byla ayahuasca používána amazonskými kmeny pro duchovní a rituální účely a postupně se rozšířila i mezi některé náboženské komunity, například v Brazílii či Severní Americe. Dnes si nápoj získal oblibu po celém světě, zejména mezi lidmi, kteří hledají cestu k uzdravení z traumatu nebo k rozšíření vědomí. Rituál spojený s užíváním ayahuasky by měl vždy vést zkušený šaman, který zajišťuje bezpečí a smysluplný průběh ceremonie.
Text byl uveřejněn v časopise Tvůrčí život 2025/01.
