Alkohol a s ním spojené závislostní onemocnění je zcela jistě utrpením pro nemocného, zároveň však postihuje celé jeho okolí. A to včetně ještě malých dětí, které potřebují poznávat svět a hodně se toho učit. Místo bezstarostného bezpečí a přijímající lásky však přichází tíha tajemství, nucená tabuizace, nutnost potlačovat opakovaně své emoce i potřeby a přebrání zodpovědnosti za všechny kolem – dokonce i za své vlastní rodiče. Jací lidé se v tomto prostředí utváří? S čím se musejí denně vyrovnávat? A jak do této nešťastné mozaiky zapadá víra?
VYRŮSTÁNÍ POD VLIVEM
Termín dospělé děti alkoholiků (se zkratkou DDA) je bohužel celosvětově rozšířeným fenoménem. Přesto se o nich hovoří o dost méně než o alkoholicích, kteří budí větší „rozruch“. Dospělým dítětem je člověk, který byl v dětství formován v tzv. dysfunkční domácnosti – například v takové, kde je na denním pořádku verbální i fyzické násilí, manipulace, nadužívání návykových látek, případně i nelátkové závislosti (např. gambling) a překrucování reality, což vede k obrovskému chaosu v celém rodinném systému.
Dítě nerozumí tomu, co se děje, v rámci tabu s ním o tom nikdo ani nemluví. Bývá obklopeno dospělými, kteří mohou nést patologické rysy osobnosti – ať už je řeč o závislých, silně depresivních nebo třeba narcistních jedincích. Nemůže se na ně tedy absolutně spolehnout, přestože je na ně zároveň odkázané. Do repertoáru takového dětství patří celá série traumatických zážitků, vzpomínek a zkušeností, proto hovoříme o tzv. komplexním traumatu. V důsledku různých velmi náročných a věkově zcela nepřiměřených situací si dospívající dítě nese zatížení v podobě naučených strategií, které ho postupně dostávají do omezujících pastí, byť mu nejprve vlastně pomáhaly s přežitím v nehostinném terénu „alko“ domácnosti. Dospělým dětem rovněž chyběl zdravý model či vzor toho, jak si v životě poradit, jakým způsobem efektivně řešit problémy nebo se stát tím dospělým, na kterého celá společnost klade své nároky. Mají tak pocit uvíznutí, odcizení, nejistoty a toho, že nikam nepatří a nezapadají.
Mezi nechtěná (a pokud je člověk neřeší, tak i tíživá) dědictví „alko“ rodin patří společné charakteristiky (podle Janet Geringer Woititzové, Dospělé děti alkoholiků, 1983), které dospělým dětem často brání v plnohodnotném a spokojeném životě. Lze s nimi však pracovat a dá se říci, že v podstatě kopírují hlavní témata, se kterými mě klienti vyhledávají. Jedná se především o rysy týkající se nejistoty ohledně toho, co je vlastně považováno za „normální“ v chování nebo uvažování, což má za následek tápání v běžných každodenních situacích a silnou tendenci se porovnávat s ostatními. Dalším následkem je neschopnost prožívat život s určitou lehkostí a nechávat věci plynout, objevuje se naproti tomu snaha mít vše pevně pod kontrolou, což s sebou často přináší frustraci, jelikož tento záměr není naplnitelný. Za zmínku stojí velká tvrdost k sobě, jež je opakem sebepřijetí nebo laskavosti ke své osobě. V důsledku potlačování svých pocitů nebo neschopnosti je pojmenovávat pak dochází často k přetlaku a ten ústí až v nepřiměřené, tedy přehnané reakce či vyhrocené konflikty. A velkou kategorií je potom téma vědomí sebe sama, které bývá na velmi nízké úrovni, což zase zasahuje do interpersonálních vztahů – od těch pracovních přes přátelské až po partnerské či rodinné. Dále mohu zmínit i obtíže s dotahováním povinností do zdárného konce, impulzivitu nebo neustálou potřebu a neukojitelnou touhu po ocenění či ujištění, což bývá náročné i pro blízké okolí dospělých dětí. Jedná se o provázaný celek, což znamená, že všechny uvedené rysy mají tendenci se vzájemně prolínat a ovlivňovat. Pro mnoho DDA bývá úlevné zjistit, že to vše, co zažívají řadu let, má své jméno a tedy i svá řešení – i když je to běh na dlouhou trať.
PhDr. Pavlína Doležalová je psycholožka a terapeutka specializující se na problematiku dospělých dětí alkoholiků. (Foto Jakub Volný.)
TĚŽKÝ ÚDĚL BETONOVÉHO BRNĚNÍ
Následky vyrůstání v toxické domácnosti se pochopitelně propisují nejen do psychické, fyzické, emoční a sociální roviny člověka, ale také do jeho spirituálního prožívání. Zvláště se pak projevují v otázkách důvěry v sebe, ve druhé a v otázkách vlastní existence, jejího naplnění či smyslu.
Klienti mě často vyhledávají proto, že se jim jejich náročné dětství odráží v navazování vztahů – buď se jim vyhýbají, protože se bojí dalších zklamání a zranění, nebo se stávají součástí patologických vazeb, případně neumí efektivně komunikovat, a tak se jim nedaří vztahy dlouhodobé a hlubší. Sklouzávají tedy spíše k těm povrchním či k častému střídání partnerů.
Dospělé děti alkoholiků mají sklony se zabetonovat ve svých obranných krunýřích, nepropustně se uzavřít a radši k sobě nepustit nikoho. Tím se však samozřejmě ochuzují i o možnosti pozitivních zkušeností. Velkým tématem je také propracovaný a důmyslný systém masek a přetvářek, kterým se své bolesti snaží skrýt a tak nějak „fungovat normálně“. Hlavně aby nikdo nic nepoznal a ony nemusely nést cejch své rodiny dál…
Další oblastí je zdraví, které bývá narušeno ve fyzické i psychické podobě. V důsledku ukradeného dětství se může (ale také nemusí!) objevovat i zvýšená tendence k zneužívání návykových látek nebo k nelátkovým závislostem, například k workoholismu, kdy člověk místo řešení problémů utíká stále více do práce. To potom může způsobovat další komplexní problémy, jako je například syndrom vyhoření.
Mysl nebo duše pak často reaguje depresemi, úzkostmi nebo panickými atakami. V důsledku chronického stresu prosakují zranění z minulosti také v podobě psychosomatických potíží, nejčastěji formou různých bolestí hlavy, trávicích potíží, kožních ekzémů, nebo třeba nespavosti. V rámci lékařských vyšetření je vše objektivně „v pořádku“, jedná se tedy o volání duše o pomoc.
KDO JSEM A CO TADY VLASTNĚ DĚLÁM?
Co se týká duchovní oblasti, pro dospělé děti je nesmírně těžké v někoho věřit – a to včetně sebe. Natož potom věřit v něco, na co si nemohou sáhnout, což je podstata většiny náboženských směrů. Tím se komplikují i otázky přesahující tento svět – jako: Co bude po smrti? Jaký mám na této Zemi úděl? nebo Jaký dává můj životní kontext smysl?
Postižen je tak vztah k sobě, k okolí a celkově ke světu. Postiženo je i vnímání Boha, popřípadě vyšší moci/síly jakožto nějakého přesahu materiálního fyzického světa. Problémy s důvěrou, s regulací emocí, s navozením stavu „flow“ (zaujetí pouze přítomností a aktuální činností) a problém ponechat věcem jejich přirozený rytmus se dotýkají také tolik potřebné naděje, vnímání dobra a zla nebo odpuštění či hledání smyslu lidského života. Přitom odpuštění a přijetí krizových situací nebo nepříjemných pocitů (akceptace) hodně přispívají právě k uzdravení, zahojení ran a svobodě jít dál.
Bytí dospělých dětí lze přiblížit metaforou lodě bez kotvy na rozbouřeném moři, která je tím pádem ztracená, bez kompasu nemá směr a cíl nebo k cíli minimálně netrefí. A bez majáku a jeho světla v mlze zabloudí, což může být fatální pro celou posádku. Proto s klienty pracuji na tom, aby měli své kotvy, které je podrží, když je třeba, aby mohli oprášit svůj vnitřní kompas v podobě autenticity a kontaktu se svými potřebami, podle kterých se mohou orientovat při zásadních rozhodnutích. Samozřejmě pracujeme i na motivaci, aby měli za čím jít a proč se snažit, i když to není zrovna jednoduché. Těmi majáky mohou být naděje a vděčnost, kotvami třeba pozitivní zkušenosti či blízcí lidé, a vnitřní kompas je silný, když si ho dovolíme cítit a respektujeme ho.
Velkou (a také často nejvýznamnější) motivací pro DDA a jejich práci na sobě bývá založení vlastní rodiny, tedy konkrétně očekávání nebo výchova potomků. Nechtějí, aby si jejich děti musely prožít to samé, co oni, a chtějí jim ze sebe předat jen to nejlepší. Snaží se je chránit. A zde je právě nesmírně podstatné věřit v to, že změna je možná.
Každý potřebujeme mít tu možnost někomu důvěřovat a také věřit v něco „víc“. Existují studie, které ukazují, že věřící lidé mohou lépe snášet nepřízně a výzvy života než ti, kdo nevěří v žádný přesah nad námi. Je to princip jakéhosi vnitřního ukotvení a zaštítění proti bezmoci a beznaději.
Alkohol a s ním spojené závislostní onemocnění je utrpením pro nemocného a zároveň postihuje jeho okolí. (Foto © pixabay.com.)
VĚŘ A VÍRA TVÁ…
Těch cest ven z bludného kruhu dysfunkčního nastavení je naštěstí více a každý si tak pro sebe může nalézt právě tu, která mu vyhovuje. My všichni jsme zcela individuální, originální bytosti a potřebujeme jiný přístup, budou nám fungovat také jiné techniky či doporučení, což je úplně v pořádku. Je zapotřebí si uvědomit a akceptovat i fakt, že uzdravování se je celoživotní a velmi živý proces. Nestačí si jednou něco vyzkoušet nebo nastavit – a je to. Dospělým dítětem se nikdo nestane přes noc, tak i náprava mnoha let strávených v nefungující domácnosti vyžaduje trpělivý a ideálně i pozitivně naladěný přístup.
V Markovi 5:34, Bible21, nalezneme podobenství o uzdravení:
„Ježíš jí odpověděl: ‚Dcero, tvá víra tě uzdravila. Jdi v pokoji a buď uzdravena ze svého trápení.‘“
Důvěra v proces terapie, uzdravení, v sílu sdílení a také v sebe sama je nesmírně důležitá. Je to takový základ pro to, abychom se vůbec odhodlali něco ve svém životě změnit. Jen věřit a doufat ale samo o sobě nestačí. Říká se: Přičiň se a Pán Bůh ti pomůže. Je tedy potřeba vyvinout i vlastní snahu, prokázat svou statečnost a pevnou vůli, pracovat na své osobnosti a rozvíjet svou motivaci.
Co tedy konkrétně můžeme dělat, pokud z takové rodiny sami pocházíme nebo chceme pomoci někomu jinému?
Níže představím takovou „svatou“ trojici podpory.
1. TERAPIE
Není ostuda říct si o pomoc, naopak. Z mého pohledu to patří k vyzrálé a celistvé osobnosti.
Doby, kdy bylo chození k psychologovi vnímáno jako tragédie nebo přiznání toho, že je člověk „magor“,snad naštěstí pomalu, ale jistě odcházejí. Terapie je bezpečným územím, kde je možné si utřídit myšlenky, pojmenovat pocity a učit se s nimi pracovat. Je to možnost podívat se s průvodcem na své naučené vzorce, ke kterým se navíc uchylujeme často automaticky a nevědomě, a nebývá vůbec jednoduché je měnit. Je však možné je postupně přepracovávat ve funkčnější vzorce, které nás nebudou svazovat a omezovat, ale naopak nám umožní se zahojit a žít konečně život, jaký chceme.
2. SVÉPOMOCNÉ SKUPINY
Jedná se o skupinová setkání lidí, které spojuje podobný životní osud. Nejde o náhradu terapie, může to však být odrazový můstek nebo vhodný doplněk k dalšímu osobnímu rozvoji. Skupiny DDA vycházejí ze známých „áček“, neboli AA (anonymních alkoholiků). Tento dvanáctikrokový program se odkazuje i na „vyšší moc“, které podléhá a zároveň jí odevzdává svá trápení. Odevzdání své zranitelné lidskosti není zříkáním se zodpovědnosti, ale spíše pokornou touhou po pomoci a přesahu laskavého vedení které tu sílu má, když nám tady na Zemi dochází.
Občas se setkávám se strachem lidí, zda se tam nedějí nějaké „nepřístojnosti“ v podobě rituálů apod. Pro upřesnění tedy dodám, že se nejedná o žádné sekty nebo podobná uskupení! Jde spíše o uznání toho, že existuje něco „víc“ a každý si pod tím může představit to, v co věří. Někdo přírodu, jiný vyšší Já, vesmír nebo Boha. Všichni potřebujeme v něco věřit a nebýt na svá trápení sami, zvláště když prožíváme nějakou těžkou krizi.
Mezi další takové podpůrné skupiny, kde může člověk sdílet svůj příběh a zůstat anonymní nebo si prostě jen vyslechnout, jak se s nepřízní perou druzí, patří třeba Al-Anon (pro příbuzné
a přátele závislých).
Místo bezstarostného bezpečí a přijímající lásky přichází tíha tajemství. (Foto © pixabay.com.)
3. KOREKTIVNÍ (NÁPRAVNÉ) ZKUŠENOSTI
Důležitým krokem je i schopnost mluvit o tom, co se mi dělo, jak jsem to prožíval, a o tom, co nyní potřebuji. Bez toho je skoro nemožné získávat nápravné zkušenosti, které by vyvážily ty traumatické. Pro dospělé děti alkoholiků mám následující sdělení: Pokud ve svém okolí nemáte nikoho blízkého, komu byste se mohli svěřit, neváhejte se obrátit na odborníky a specialisty na duševní zdraví (psychology, terapeuty, adiktology nebo lékaře), kteří vás mohou nasměrovat dále. Další dobrou zprávou je, že alkoholismus není dědičný! To, co by mohlo být ohrožující, je tzv. přenos mezi generacemi (transgenerační přenos).
Je na místě se zamyslet, co jsme se jako děti naučili pozorováním a nápodobou a jakým jsme my sami nyní v dospělosti modelem pro další lidi.
O tom, jaký život budete žít a co předáte dál svým dětem, rozhodnete vy svými volbami – vy držíte kormidlo. Ano, výchova sice každého z nás určitým způsobem formovala, nicméně není třeba se bát nálepky „dítěte alkoholika/alkoholičky“ a trápit se jí celý život. Jste mnohem víc než jen někdo, kdo spadá do této škatulky! Nyní jste dospělými svéprávnými lidmi, kteří jsou zcela zodpovědní za svůj život. Mnoho věcí již můžete, a také nemusíte.
Oproti dítěti, které toho moc nemohlo, se vám nyní otevřelo nekonečně příležitostí a je jen na vás, co s tím uděláte.
Na závěr nabízím takzvanou modlitbu vyrovnanosti, kterou si šeptal již sv. František z Assisi a která také doprovází závěr každého setkání svépomocných skupin. Kéž povzbudí vaši odvahu a naději v život i v sebe, ať už jste si prošli čímkoli:
„Bože, dej mi klid, abych přijal to, co změnit nemohu,
odvahu změnit to, co změnit mohu,
a moudrost, abych rozeznal jedno od druhého…“
Autorku lze kontaktovat na jejích webových stránkách: zarivenitro.cz
Text byl uveřejněn v časopise Tvůrčí život 2024/02.
