Úloha, ač často přehlížená, kterou liturgie a její reforma hraje v reformním židovství, byla a je pro tento židovský směr zcela zásadní. Ruku v ruce s vývojem reformního směru židovství se totiž začaly proměňovat i texty, které najdeme na stranách sidurů – židovských modlitebních knih. Dějiny vývoje židovské reformní liturgie tak jsou do jisté míry dějinami hnutí samého.
Od začátků formování reformního židovství koncem 18. století byli rabíni v reformě angažovaní přesvědčeni, že židovská modlitba není pouhou službou Bohu, kterou odvádíme za pomoci krásné poezie, ale že texty našich modlitebních knih mají společenský i politický přesah. Tato myšlenka je v progresivním liturgickém hnutí přítomna stále a my se tak můžeme podívat na více než dvě stě let progresivního liturgického vývoje. Najdeme v něm bohaté svědectví o přesvědčení, strastech a potřebách židů v jednotlivých komunitách po celém světě. Reformy byly často nepatrné a sotva hmatatelné, a často naopak radikální a velice odvážné. Všechny ale přinášejí svědectví o své době a potřebách, názorech a angažovanosti lokálních komunit.
První pořádky a způsoby bohoslužby byly definovány v období Prvního a Druhého jeruzalémského chrámu. (Foto © pixabay.com.)
Texty, které najdeme na stranách tradičních sidurů, vznikaly v konkrétním dějinném čase a reflektovaly dobovou společenskou i politickou situaci, obavy a naděje autorů i jejich společenství. Pevná podoba židovských modlitebních knih se začala formovat až mnoho staletí po vzniku židovské liturgie samotné. První pořádky a způsoby bohoslužby byly definovány v období Prvního a Druhého jeruzalémského chrámu, osobní modlitba pak byla rozpracována a definována rabíny na stránkách Talmudu.
První nám známý sidur – Sidur Rav Amram Gaona – pochází ale až z devátého století, a to je také doba, od které můžeme strukturu židovské liturgie považovat za fixovanou. Pokud se podíváme na liturgii starší, mnozí badatelé tvrdí, že pořadí a slova modliteb nebyla vždy pevně daná a že například Amida – hlavní modlitba židovství pronášená vestoje – mohla mít proměnlivý text v závislosti na dnech v týdnu nebo ročním období. Tato flexibilita je ostatně do jisté míry zachována dodnes, neboť některá z požehnání Amidy se během svátečních dnů liší od dnů všedních. Pro reformní hnutí a jeho reformu liturgie je fixace konkrétních textů, ke které došlo spolu s prvními sidury, důležitá tím, že tyto texty znehybněly myšlenky a modlitby lidí staré stovky let. Pro reformované židy ovlivněné osvícenstvím, toužící se zapojit do většinové společnosti tak byla tato slova často nepřijatelná nebo alespoň značně problematická. K reformě proto muselo dojít hned na několika úrovních.
Největší změnou bylo jednoznačně zavedení modliteb v lokálním jazyce. Ve sporu o to, zda je možné, aby byly některé modlitby pronášeny jazykem dané země, a ne výhradně hebrejsky, měla reforma zcela jasno. Nutnost plně porozumět textům modliteb reforma nadřadila zvyklosti recitovat všechny modlitby výlučně hebrejsky. Druhou změnou, o kterou reforma usilovala, bylo zkrácení bohoslužby a její větší smysluplnost. Reformní sidury tak byly značně zkráceny a zeštíhleny. Texty, které nereflektovaly dobovou židovskou praxi, byly opomenuty; jako příklad můžeme zmínit texty „korbanot“ – obětiny, které jsou součástí tradičních ranních modliteb a popisují obětní systém chrámové bohoslužby. Zeštíhlování se ale dotklo i mnohem důležitějších a prominentních prvků židovské liturgie a setkáme se i se sidury, které výrazně zkrátily text Šema Jisrael, základního vyznání židovské víry, tím, že zcela přeskočily jeho druhý odstavec.
Texty modlitebních knih mají společenský i politický přesah. (Foto © pixabay.com.)
Třetím prvkem reformy pak byla reforma ideologická. Některé myšlenky prezentované na stranách tradičních modlitebních knih jednoduše neodpovídaly teologickým představám racionálně založeného reformovaného žida. Koncepty, které došly reformy nebo byly zcela vynechány, tak byly nejrůznější zmínky o andělech a démonech, touha po přícho- du Mesiáše, naděje a zmrtvýchvstání, touha po obnovení Sionu, zmínky o obětních praktikách nebo tzv. teologie odplaty, která vyjadřuje víru v to, že každý bude odměněn či potrestán podle vlastních skutků.
V současné době spatřujeme v liturgickém vývoji reformního židovství dva trendy. Jeden z nich se orientuje směrem k tradici a usiluje o návrat tradiční liturgie do reformních sidurů. Druhým trendem je naopak radikální odklon od tradiční liturgie, který se manifestuje v přehodnocení textů modliteb a v kreativním přístupu k nim. První z trendů bych označila za přístup zabývající se kontextem z širší perspektivy, který má zajistit návaznost na předchozí židovskou tradici a respekt k ní. Druhý přístup je naopak orientovaný na detail a je citlivý k dobovému společenskému vývoji. Do reformních sidurů si tak v posledních letech našly cestu zmínky o pramatkách v rámci snahy o rovnocenné zastoupení mužských i ženských vzorů. Některé moderní sidury usilují o kreativní přístup k označování Boha tak, aby Bůh nebyl definován výlučně mužským rodem, neboť gender není kategorie, kterou bychom měli na Boha projektovat. Prostor dostávají i novodobí autoři liturgické poezie, kteří citlivě reflektují potřeby a touhy moderního člověka a komplexnost našich životů.
Text byl uveřejněn v časopise Tvůrčí život 2023/01.
