„Pašut tihju bnej adam“, „Buďte prostě lidi“, hlásal nápis na nálepce v kabince dámských toalet na jeruzalémské První stanici, centru světské zábavy uprostřed svatého města. Text výzvy odkazuje na známý verš ze třetí knihy Mojžíšovy: „Buďte svatí, neboť já Hospodin, váš Bůh, jsem svatý,“ a jedním dechem podává i odvážnou interpretaci toho, co to vlastně znamená být svatý. Je to úplně jednoduché – buď prostě člověk.
Mezi Božím přikázáním a lidským životem
Pokyn, který dal Hospodin svému lidu prostřednictvím Mojžíše, skutečně zní prostě: buďte svatí, protože i já, váš Bůh, jsem svatý. Buďte jako já. Hospodin chce mít s lidem, který si vyvolil, něco společného. Už se ale nedozvídáme, co to znamená být svatý. Jak máme být svatí? A jak je svatý Hospodin? Čím se svatost projevuje a jak je jí možné dosáhnout? Tyto a mnohé další otázky si po staletí kladou vykladači tohoto na první pohled prostého verše.
Jak by se člověk ze své pozice ve světě, z pletence jeho všedních záležitostí, mohl vůbec podílet na svatosti? Jak říká Abraham Joshua Heschel: „Žijeme na třásni reality a jen stěží víme, jak dosáhnout jejího středu. Hospodin nás v tom ale nenechává samotné a spolu s výzvou ke svatosti nám dává i řadu příkazů a zákazů, jak se chovat. Mnoho židovských myslitelů pak dodržování těchto zákonů – micvot – interpretuje právě jako cestu k dosažení kýžené svatosti. Ony třásně neboli cicit, na jejichž okraji žijeme, nám slouží jako trvalá připomínka závazku, který vůči Hospodinu máme. Každé ráno si je stavíme před oči, někteří je nosí i celý den, aby si neustále připomínali Hospodinova přikázání a nehnali se jen za tím, po čem zrovna touží jejich srdce.
Třásně neboli cicit nám slouží jako trvalá připomínka závazku, který vůči Hospodinu máme. (Foto © pixabay.com.)
Vlákno jež nás vytahuje z běžného do věčného
Plnění micvot ovšem k setkání s Hospodinem a dosažení svatosti nestačí. Svatost k nám nepřichází v našem čase. Jak píše Heschel, musíme se po vláknu našich třásní nechat vytáhnout z časoprostoru všedních dní do časoprostoru posvátného. Do míst, kam čas od času zabloudí mysl každého z nás a kde svými myšlenkami brouzdalo nespočetně našich předků. Kde si klademe otázky typu proč jsme tady, jaká je naše úloha na světě a proč je něco spíš než nic. Jedině na tomto místě jsme si všichni rovni, tady, kde zapomínáme na svět a setrváváme v údivu nad stvořením. Jen zde můžeme potkat Hospodina. Ve chvílích, které prožíváme se zatajeným dechem a kdy zapomínáme na čas.
Šabat jako stále přítomný chrám
Zatímco náš život se ubírá neustále dopředu a je časově omezen, naše schopnost vstupovat do svatosti a setrvávat tam je neomezená. Vzpomeňme na Kafkovu proslulou povídku Před zákonem – jedinou překážkou, která nám stojí v cestě, jsme si my sami. Avšak i tady nám Hospodin hází pomyslné záchranné lano, kterým je šabat. Šabat je podle Heschela rupturou ve všedním čase, kterou se do našich životů hrne čas posvátný. Není to ale automatické. Šabat je časem, který vyžaduje absolutní oddanost, směřuje k němu celý týden a veškerá práce v něm.
Dodržet šabat tak, jak to vyžadovali talmudičtí učenci a pozdější poskim, je pro moderního člověka úkolem mimořádně obtížným a pro mnohé i odstrašujícím. V pojetí progresivního judaismu se naše schopnost podílet se na svatém čase neumenšuje tím, že zrovna nejsme schopni nebo nechceme dodržovat všechny micvot. Dodržujeme ta nařízení, která dávají smysl v prostoru a čase, ve kterém dnes žijeme. Ať už je praxe jednotlivce jakákoli, doporučuji šabat jednou vyzkoušet. Udělat patřičné přípravy během týdne, nechat dny eskalovat jeden po druhém, až vyvrcholí v den, kdy se téměř nic fyzického neděje. V časové a duševní úrovni se ovšem bude dít mnohé. Ve chvíli, kdy se na jeden den přestaneme starat o materiální zabezpečení našeho života, dáme duši prostor a svobodu vystoupat nahoru, zakusit údiv nad stvořením a navštívit Hospodinův chrám, který nestojí na žádném konkrétním místě, neboť se rozpíná v čase.
Šabat je chrám, který nestojí v prostoru, ale v čase. (Foto © pixabay.com.)
Židovství ztratilo ústřední místo své bohoslužby téměř před dvěma tisíci let. Mnozí učenci si od té doby dali spoustu práce s tím, aby vybudovali chrám nový, který nepodlehne fyzické zkáze. Tímto chrámem je právě šabat. Je to chrám, který nestojí v prostoru, ale v čase. Navštěvujeme ho každý týden, každý podle svých možností a schopností, a tak se můžeme každý svým dílem podílet na jeho udržování, i když jsme prostě lidi.
Autorka je studentka progresivního rabínského semináře Abraham Geiger Kolleg. Na sociálních sítích ji můžete najít jako @rabinkavzacviku.
Text byl uveřejněn v časopise Tvůrčí život 2021/5.
