Pokud projdete pražským Žižkovem, narazíte na mnoho světů. Někde na moderní kavárny,
designové obchůdky, malé vinárny, restaurace, dětská hřiště i parčíky. Jinde na zástavbu
domů, kde toho v okolí mnoho není. Je ale dobré neminout velký kostel – Žižkostel. Funguje
jako komunitní centrum a nabízí řadu aktivit i chvíle k odpočinku. O projektu Žižkostela,
o jeho radostech i starostech vypráví provozní ředitelka Táňa Vozková.
Když jsem procházela vaše webové stránky, zaujalo mě, jak moc jsou přehledné a vkusné. Je na nich dostatek informací o celém projektu, a přitom nejsou jakkoli zahlcené. Našla jsem tam větu: věříme v potenciál komunit. Co pro vás pojem komunita znamená?
My jsme o pojmu komunita vždy přemýšleli jako o bezpečném prostředí. I když bydlíte sám doma, tak nějak tušíte, že okolo vás nebo v sousedství jsou lidé, kteří vás alespoň pozdraví nebo by za vámi zašli, kdyby se vám něco stalo a třeba byste potřebovali přinést nákup. To je pro nás ta komunita, takové neviditelné podhoubí lidského bytí. Nenápadná a neviditelná soudržnost, díky které se člověk necítí osamocený. Když jsme nad tím přemýšleli, zdálo se nám, že jsou lidé hodně sami, že žijeme v největším městě České republiky, které je plné lidí, ale v tom městě je každý sám. A tak jsme se začali zabývat tím, jak být s lidmi doopravdy. Nemusíte najít rovnou celoživotní přátelství. Jsou to klidně jen známosti, to, že se třeba navzájem pozdravíte na ulici, že o sobě víte, že vám na sobě záleží.
Říká se, že i ve velkých městech je potřeba vytvářet komunity, protože si tím lidé velice zlepšují celkovou kvalitu bydlení a života. Žižkostel se o to snaží už řadu let, ale samotné komunitní centrum je poměrně novou záležitostí.
Naše historie je vlastně hodně dlouhá. Tady na Žižkově jsme dvacet let. Začali jsme pracovat nejdříve s dětmi, které jsme tady potkávali na ulici, a postupně jsme pro ně vybudovali nízkoprahový klub pro děti a mládež. Pojali jsme to jako naši první větší sociální službu. V tomto kostele jsme si pronajali jednu malinkou místnost a zbytek fungoval tak nějak všelijak. Jednou týdně tady byla bohoslužba, sem tam nějaká hodina náboženství, ale moc se tady toho nedělo a obec byla poměrně opuštěná, chodilo sem jen pár lidí. Naše touha byla dům postupně zaplnit a trochu oživit dalšími aktivitami. Nešlo to hned, ale po nějakém čase se to povedlo. K bytu faráře, který byl v té době neobsazený, náležela i zahrada. Oba prostory jsme využili k vytvoření komunitního bytu. To bylo v roce 2014. A tím se to začalo rozjíždět.
Jak funguje takový komunitní byt?
Byl to prostor, kde jsme třikrát týdně vařili sousedské obědy. Fungovalo to tak, že když šel třeba někdo kolem, hned jsme se ho zeptali, jestli se nechce zúčastnit, a my jsme potom rozesílali esemesky s tím, co se bude vařit. A tak se tady začali scházet lidé, kteří tady bydlí, mají tady v okolí kancelář nebo k nám přišli využít sociální služby. Společně jsme se scházeli u jídla. To je myslím dobrý nástroj k setkávání. Celý prostor byl zároveň stále otevřený, takže když chtěl někdo přijít přes den, jen tak si posedět, přečíst si knížku, lehnout si na gauč nebo si třeba přišel ohřát svoje vlastní jídlo, tak to bylo možné. V bytě taky fungovala prádelna pro lidi bez domova. Mohli přijít, dát si vyprat prádlo, osprchovat se, něco si uvařit, popovídat si s panem farářem, popovídat si se sociálním pracovníkem. To bylo jednou do týdne a byla to dobrovolnická iniciativa. Hodně aktivit, které tady probíhají, my sami neděláme, ale dělá je někdo jiný. To je taky taková naše idea – máme prostor a chceme ho nabízet lidem k tomu, aby se realizovali. Aby dělali to, co je baví. Takže když si dobrovolníci vymyslí prádelnu pro lidi bez domova, my jim dáme prostor, vodu, a potom už to necháme na nich.
Budova Žižkostela. (Všechny fotografie pocházejí z archivu Žižkostela.)
Začínali jste v malém prostoru a potom jste ho postupně rozšiřovali. Jak je to s prostorem teď? Slouží vám celá budova kostela?
My jsme se pustili v roce 2020 do velké rekonstrukce, kterou jsme skončili teď v roce 2024, a v lednu jsme měli slavnostní otevření. A je to tak, že celý dům je zaplněný všemi našimi aktivitami. Jedná se o čtyři pilíře. Máme sociální služby, komunitní aktivity, duchovní a spirituální aktivity a kulturní aktivity. A řekla bych, že dům je tak nějak spravedlivě zaplněný všemi čtyřmi směry.
O jaké aktivity se konkrétně jedná?
V sociálních službách máme nízkoprahový klub, což je služba, po které je obrovská poptávka a denně sem přijde třeba 30 dětí. Často máme okamžitou kapacitu naplněnou a nějaké děti musí i chvíli čekat venku. V rámci nízkoprahového klubu se dělají také víkendové výjezdy, příměstský tábor a je tady ještě hodně dalšího programu, který se na to nějakým způsobem nabaluje. Máme také sociálně aktivizační službu pro rodiny s dětmi, kde se zaměřujeme hlavně na terapie. Já a moje kolegyně máme pověření sociálně-právní ochrany dětí, takže pracujeme s rodinami v krizi, děláme terapie, jak rodinné, tak i pro děti, které jsou třeba v nějakém rodičovském konfliktu. To je asi naše nejčastější zaměření.
Co se týče kulturního pilíře, tak velký sál, který jsme zrekonstruovali, je teď uzpůsobený na závěsnou akrobacii. A takových sálů s takto vysokým stropem je v Praze velice málo. Od září proto plánujeme, že tři dny v týdnu bude kurz, jak pro děti, tak pro dospělé. A nejen závěsné akrobacie, ale i klasické akrobacie, improvizace, cirkusového umění a podobně. Lidé se tady budou moct scházet a třeba se od sebe i něco navzájem učit.
Dále máme na dva roky komunitní projekt Integrace Romů, v rámci kterého se snažíme romské rodiny více propojit s českými rodinami. Nepotřebujeme propojovat davy. Jedno přátelství české a romské ženy pro nás bude úspěch. Romské maminky k nám chodí s dětmi a taky k nám chodí vařit. Tím si můžou vydělat nějaké peníze a taky mají přístup k terapeutickým skupinám i individuálním terapiím. Pořádáme i nejrůznější rodinné sešlosti. Nedávno to bylo setkání pro rodiny, které se věnovalo školám na Praze 3, jak je to tady se školstvím, kam můžou romské rodiny umístit děti do škol a podobně.
A v rámci duchovního a spirituálního pilíře tady probíhá jednou za měsíc bohoslužba, ale to není jen obyčejná bohoslužba, protože na ty sem mnoho lidí nechodilo. Zjistili jsme ovšem, že právě děti z našeho nízkoprahového centra jsou velmi zvědavé, jak taková bohoslužba probíhá, tak jsme začali dělat něco, čemu říkáme česko-romská bohoslužba a je to taková party, na které se hodně jí a tančí, ale je tam také kázání, a lidé, kteří přijdou, se společně modlí. Bohoslužba je vlastně upravena do takové stravitelné podoby. Naši faráři jsou poměrně pružní, takže to všechno dělají tak, jak je zrovna potřeba. Dále do této duchovní složky řadíme i poskytování terapií. Jsme tady dvě ředitelky a obě dvě máme terapeutický výcvik. Někdy pracujeme každá zvlášť a někdy pracujeme v terapeutickém tandemu.
Mamovaření.
Jak je to vlastně s chodem Žižkostela, jakou máte organizační strukturu? Protože najít řád a vyváženost v takové spoustě aktivit, to není jen tak.
Já jsem provozní ředitelka, starám se o to, aby tekla teplá voda, bylo uklizeno a dům byl v dobrém stavu. Moje kolegyně je druhá ředitelka, která má na starosti jednotlivé aktivity. Ovšem každá služba má zároveň svého šéfa nebo vedoucího. Většina lidí, kteří tady pracují, jsou zvyklí být velmi samostatní a je na ně spolehnutí.
Jak dlouho trvalo, než jste poskládali tým lidí, který pracuje samostatně a bere to vážně?
My jsme tady takto všichni dohromady už opravdu dlouho. My dvě ředitelky už asi dvacet let. Dalších asi pět lidí je tady přes osm let. Takže se poměrně dobře známe. Potom tady máme i pár nováčků, kteří jsou skvělí a přináší takovou tu čerstvou krev a nápady. Podařilo se nám poskládat opravdu skvělý tým lidí. A nechceme jim do toho, co dělají, ani moc mluvit, spíš to tak zpovzdáli kontrolujeme. Taky ale máme každý týden čtyřhodinové porady a snažíme se opravdu hodně času věnovat komunikaci mezi sebou, a to je myslím taky hodně přínosné.
Zapojujete nějak i dobrovolníky? A kolik jich případně máte?
Moc dobrovolníků nemáme. Občas někdo přijde a chce nám pomoci, což je fajn. Ale dobrovolnický program, a to už moc dobře víme, vyžaduje hodně energie. Aby dobrovolníci byli spokojení, musí být konkrétní člověk, který se o ně stará a koordinuje je. Nefunguje to tak, že přijde dobrovolník, vy mu dáte úkol a máte o starost méně. Většinou je to tak, že než všechno vysvětlíte, je rychlejší udělat si tu práci sám. Na propracovaný dobrovolnický program jsme zatím ještě nenašli dostatečnou kapacitu. Ale máme tady na Praze 3 několik dobrovolníků, kterým lze třeba zavolat, když potřebujeme něco drobného opravit; takoví jsou k nezaplacení, ale jedná se vesměs už o dlouholeté přátele organizace.
Jak plánujete program komunitního centra? Přece jen potřebujete naplánovat jak pronájmy, které jsou pro vás zdrojem příjmů, tak nesmíte zanedbávat ani původní myšlenku komunitního centra.
Prostor tady na to máme naštěstí dost. Máme dva sály, jeden má 250 m² a druhý 150 m². Ale někdy se taky stane, že tři usilují o jedno místo v kalendáři. Jde taky o to, aby se akce navzájem nerušily, aby byly podobně hlučné či tiché. I když i to se občas nepovede. Proto se snažíme mít nějak ustálené dny, abychom věděli, kdy je pronájem hlasitější a kdy je nutné zajistit ticho. Zároveň ale nechceme, aby byl dům pronajatý sedm dní v týdnu. Je potřeba se postarat i o úklid a údržbu. Snažíme se také zavést dlouhodobé pronájmy a chceme s nájemci budovat nějaký vzájemný vztah, protože ani my se nechceme setkávat každý den s cizími lidmi.
Jak domlouvání pronájmů probíhá, oslovují vás zájemci sami?
Zatím je to tak, že nás vždy osloví zájemci, ale budeme se do toho muset více aktivně zapojit. Zjistili jsme ovšem, že poptávka je poměrně veliká. I přes celé léto tady bylo zcela plno. Teď proto této možnosti chceme dát konkrétní strukturu a nastavit jasná pravidla. A potom to celé prezentovat ven.
Grilování na parukářce.
Jaké komunikační kanály k tomu plánujete využívat?
Nejvíce používáme Facebook a Instagram. Tady na těch sítích máme docela dobrý dosah. Z finančních důvodů si je spravujeme sami, ale kdyby to jen trochu šlo, tak bychom na to taky chtěli nějakého konkrétního člověka. Protože si myslím, že tato investice se vrátí.
Jaká je vaše cílová skupina? Už jste zmínila matky s dětmi nebo děti samotné, kdo další?
Toto se snažíme moc nerozlišovat. Koho program zaujme, ten je tady vítaný. Za chvíli otevřeme kavárnu, takže budeme rádi, když se k nám na kávu zastaví senioři i maminky s dětmi, třeba na nějaký kurz, a tatínkové si sem přijdou večer zacvičit. Takže se snažíme, aby byl program dostatečně pestrý, aby si tady mohl něco najít každý člen rodiny.
Tady v okolí je kaváren nejspíš poměrně nedostatek a vy navíc máte i krásnou zahradu, takže další ideální využití.
Zahrada je krásná a kousek odtud je i škola a dětské hřiště. Ale dalších míst, kde by se mohly scházet rodiny s dětmi, moc není. Proto jedna část zahrady bude sloužit pro kavárnu a druhá část bude stále komunitní. Nechceme ty prostory celé podmínit tím, že si tam musíte něco dát. Bude tam i prostor, kam si můžete sednout a přinést si svoje jídlo a pití a třeba si jen tak pohrát s dětmi. Chceme, aby si každý mohl vybrat podle sebe.
Zapojujete se také do nějakých aktivit tady na Žižkově?
Zapojujeme se hodně. Tady v územním plánu jsme v nejrůznějších pracovních skupinách, chodíme na různá setkání poskytovatelů sociálních služeb, účastníme se veletrhu neziskových organizací, který jsme vlastně původně i sami zakládali. Zapojujeme se i do akce Zažít město jinak a máme tady také několik tanečních skupin, které často vystupují třeba na akcích městské části. A protože máme i terénní pracovníky a pracovnice, tak se nám daří pěkně propojovat s okolím, abychom věděli, co se kde děje, jaké jsou kde možnosti. To nám pomáhá třeba i v poradenství pro ty, kteří si k nám přijdou pro pomoc. Víme, kam je poslat a kde se jim dostane pomoci.
Odpoledne v klubu.
Všechno to zní moc krásně, až skoro ideálně. Ale určitě to nejde bez dostatečných finančních prostředků. Jak si zajišťujete financování?
Sociální služby financujeme z dotací a grantů, kterých každý podzim podáváme třeba deset. Teď už šestým rokem fungujeme také z evropských dotací. Na rekonstrukci jsme si půjčili celkem 45 milionů. Tuto půjčku splácíme pražské diecézi, na to si vyděláváme především z pronájmů, což taky není legrace. Měsíčně musíme splatit 130 000 Kč, takže se máme co otáčet, abychom peníze vydělali.
Co nějaké byrokratické překážky? Máte spoustu plánů, spoustu vizí, ne vždy to ale stačí. Je něco, co vám práci komplikuje?
Často podáváme grantové žádosti, a protože kolegyně je připravují velmi pečlivě, tak zpravidla vyjdou. Já mám na starost žádosti o evropské granty a nám naštěstí taky vycházejí celkem v pohodě. Co se ale týče byrokratických komplikací, ty jsme zažili se stavebním úřadem v době rekonstrukce. A to docela dost. Teď plánujeme otevřít kavárnu, takže řešíme hygienu i bezpečnost. S někým se domluvíme úplně v pohodě a jindy to nesmírně drhne. I celá rekonstrukce se opravdu hodně protáhla kvůli stavebnímu úřadu. Ale s dotačními úředníky nebo s městskou částí se nám spolupracuje pěkně. A snad je to oboustranné.
Říkala jste, že rekonstrukce probíhala čtyři roky. Byly všechny prostory po celou dobu uzavřené, nebo probíhaly opravy v konkrétních etapách?
Dům byl uzavřený úplně celý. Ale fungovali jsme hned v domě vedle, alespoň co se týče těch nejdůležitějších služeb. Nechtěli jsme se stěhovat nikam daleko, protože třeba děti jsou zvyklé chodit právě sem. A je pěkné, že za ty roky k nám přicházejí už s dětmi i dospělí, kteří sem sami chodili taky jako děti a už je to pro ně takový zvyk. Nebo s námi třeba nejsou mnoho let v kontaktu, klidně i změní bydliště, ale přijdou znovu. Když mají třeba nějaké problémy, tak ví, že tady najdou pomoc. Stalo se nám, že přišel klient, který k nám chodil v dětství, se svou manželkou a pěti dětmi, protože je vyhodili z bytu. Bydleli měsíc tady u nás a snažili jsme se je vrátit do života. Takže stěhování někam dál by pro nás bylo spíše na škodu. Do náhradních prostor jsme šli původně jen na rok a půl, a nakonec jsme se tam tísnili čtyři roky. Až se nám potom ani nechtělo zpátky. Ale teď už jsme doma zase tady. A jsme tady spokojení.
Rozhovor vedla Kateřina Höferová
Text byl uveřejněn v časopise Tvůrčí život 2024/4.
