Mezinárodní asociace pro náboženskou svobodu (The International Association for Religious Freedom, dále v textu označována již jen vžitou zkratkou IARF), je nejstarší nadnárodní organizací sdružující církve a náboženské společnosti či společenství, pro něž je společným znakem důraz kladený na náboženskou svobodomyslnost a toleranci. Její historický příběh se začal odvíjet v podstatě s příchodem 20. století na území Spojených států amerických a Evropy.
Liberální proudy a duchovní proměny na konci dlouhého století
Situace kolem víry a ztotožňování se s náboženstvím, zejména v jeho klasických podobách, byla tehdy svým způsobem napjatá: Spolu s končícím „dlouhým“ 19. stoletím a nástupem moderní doby lidé častěji než dosud hledali nové hodnoty a moderní pojetí i v otázkách víry, výrazně vzrostla také četnost používání slova ateismus a s tím i názoru, že náboženství je pro tehdejšího emancipovaného člověka vlastně zbytečné. Tento stav obecně nahrával rozvoji těch náboženských směrů, které byly ve svém principu liberální, tedy vstřícné k vývoji lidského poznání, otevřené k diskusím a polemikám, nesvázané dogmaty a závaznými předpisy věrouky. Na území severní Ameriky to byly jednoznačně unitářství a univerzalismus, v Evropě se začaly výrazněji prosazovat svobodomyslnější reformní proudy v rámci křesťanství.
Počátek 20. století lze navíc označit jako dobu, v níž si mnoho lidí začalo více a lépe (a často vůbec poprvé v dějinách civilizace) uvědomovat určitou jednotu světa a lidství jako celku, a tudíž zkoušelo i v náboženství hledat hodnoty, které dnes označujeme slovem globální – tedy obecně celosvětově platné, jako toleranci a porozumění mezi různými národy a duchovními přístupy světa. To logicky předznamenávalo volání po organizaci, která by svým nadnárodním charakterem k něčemu podobnému vyzývala, toto vyjadřovala a zaštiťovala. Půda tedy byla připravená.
Vznik nadnárodního sdružení
Nejhlubší kořeny dnešní IARF musíme hledat už v roce 1900 v americkém Bostonu, kde se 25. května sešli na svém výročním 75. setkání zástupci American Unitarian Association (Americké unitářské asociace) a dohodli se mimo jiné na ustavení otevřeného nadnárodního sdružení, které už tehdy neslo základní rysy dnešní asociace IARF, ale vzniklo pod názvem International Council of Unitarian and Other Liberal Religious Thinkers and Workers (Mezinárodní rada unitářských a jiných liberálních náboženských myslitelů a pracovníků). Cílem této rady, jak stálo v prohlášení jejích zakladatelů, mělo být zahájení, otevření komunikace s náboženskými organizacemi a společenstvími z jakýchkoli zemí, které se snaží o čisté a svobodné náboženství, a zvýšení přátelství a spolupráce mezi nimi. Prvním prezidentem rady byl Joseph Estlin Carpenter, anglický unitář, profesor teologie a religionistiky na Manchester College v Oxfordu.
Generálním tajemníkem a asi nejvýraznější osobností v prvních dvou desetiletích byl pak Charles William Wendte, americký unitářský duchovní (a jedna z nejvýraznějších světových osobností, jež se zasloužily o vznik a vývoj fenoménu mezináboženské spolupráce a porozumění), který mimo jiné pomohl již v roce 1893 zorganizovat Světový parlament náboženství v Chicagu. První výkonný výbor zahrnoval ještě deset dalších mužů: čtyři z Holandska, dva ze Švýcarska a po jednom zástupci z Francie, Německa a Maďarska.
První až šestý kongres
První kongres nově vzniklé organizace se konal v Londýně v květnu 1901 na základě pozvání Britské a zahraniční unitářské asociace (British and Foreign Unitarian Association). Trval tři dny a jeho zasedání se účastnilo téměř dva tisíce osob. Po kongresu bylo v mladé organizaci registrováno již jednadvacet různých náboženských skupin z patnácti zemí (vesměs z Evropy a Spojených států, ačkoli na kongresu bylo zastoupeno i například indické hnutí Brahmo Samaj a předneseny pozdravy zaslané liberálními náboženskými skupinami z Japonska).
Záznam o průběhu jednání Rady byl publikován pod názvem Liberálně náboženské myšlení na počátku dvacátého století.
Druhý kongres se konal v září 1903 v Amsterdamu pod názvem Náboženští svobodní myslitelé (Religious Free-thinkers) a byl hostěn sdružením liberálních duchovních Holandska. Byla tak zahájena dvouletá periodicita mezi jednotlivými akcemi.
Třetí kongres se uskutečnil v Ženevě roku 1905 pod názvem Kongres náboženských a progresivních křesťanů. Jako zajímavost uveďme, že se ho zúčastnilo i několik římských katolíků a v evropských novinách se o něm objevilo více než čtyři sta zpráv. Oficiálně se jej zúčastnilo 568 delegátů.
Po následujících dvou letech se kongres vrátil do Bostonu a patřil těm s největší účastí – registrováno bylo a účastnický poplatek zaplatilo 2390 osob (z nichž ovšem převážná většina pocházela z USA, jen 172 delegátů bylo z jiných kontinentů). Zastoupeny byly tentokrát také Asie a Austrálie. Poprvé se představili i zastánci liberálních proudů islámu.
Již zde se ukázalo, že podle toho, kde se kongresy konaly, převažovalo v jejich duchu buď unitářství (USA), nebo liberální křesťanství (Evropa). Tato polarita se později ukáže jako jeden z velmi těžko odstranitelných negativních jevů na společné cestě, ale nepřebíhejme.
Kongres v Bostonu 1907 byl důležitý i proto, že účastníci poprvé přijali oficiální prohlášení o liberálním náboženství, v němž byly určitým způsobem vytyčeny jeho principy, na nichž se delegáti napříč světem shodli.
Z prohlášení citujme:
„Liberalismus je pro nás rozpoložení, přístup mysli, dispozice srdce k pravdě. Liberalismus je nadřazenost ducha nad literou v náboženství. Je to mysl ve stavu růstu, a to jej odlišuje od ortodoxie, což je typ myšlení, který přestal růst a rozvíjet se, který přijímá definitivnost v náboženství, a tvrdí, že jeho názory jsou neomylné.“
Pro doplnění ještě krátce z projevu Ch. Wendteho:
„Pravý liberál nejenže mluví pravdu, ale říká ji s láskou […] v jeho očích může být jen jeden neodpustitelný hřích, a to srdce bez lásky a netolerantní mysl.“
Na kongresu dokonce veřejně vystoupilo i několik žen, z těch slavnějších jmenujme například Julii Ward Howeovou z Bostonu.
Šestý kongres se konal 1910 v Berlíně. Jedním z jeho zásadních výsledků byla změna názvu Rady, tak aby název více odpovídal postupně prodělané proměně – unitáři byli dříve ve většině, ale liberální, nebo chcete-li svobodní křesťané zejména z Evropy získávali od poloviny prvního desetiletí 20. století čím dál četnější a vlivnější zastoupení.
Výkonný výbor navrhl, aby jméno již explicitně neodkazovalo na unitáře a po dvou pracovních schůzkách se rozhodl navrhnout nový název: International Congress of Free Christians and Other Religious Liberals (Světový kongres svobodného křesťanství a pokrokových náboženství), který byl vcelku jednomyslně schválen.
Dá se říci, že deset let po založení se původně unitářský projekt vyprofiloval do podoby mezinárodního společenství s vizí nejen náboženské svobody, tolerance a spolupráce mezi náboženskými skupinami, ale i se zájmem o práva menšinových náboženských hnutí a obecně o lidská práva včetně záležitostí genderových (v rámci této organizace byl od počátku veřejně dáván najevo respekt k postavení žen), tedy i s významným přesahem do sociální sféry. Můžeme říci, že již tehdy byly hlavní cíle organizace v podstatě velmi blízké tomu, co IARF reprezentuje i v současnosti.
Šestý a poslední předválečný kongres byl uspořádán v Paříži v roce 1913.
Na meziválečném setkání poprvé vystupuje česká delegace
Těsně po válce se pak konala dvě menší setkání: 1920 opět v Bostonu a následně 1922 v nizozemském Leydenu.Toto setkání je pro nás dost významné, neboť se jej poprvé účastnila delegace z Československa, a to pod vedením N. F. Čapka, který zde také pronesl oficiální projev (v němčině). Jeho ústřední myšlenkou bylo založit úsilí o znovuzrození svobody v Evropě zejména na práci s mládeží a Čapek jím údajně posluchače velmi nadchl.
O rok později byla při organizaci opravdu založena sekce pro mládež pod názvem Leiden International Bureau, později zvaná International Religious Fellowship (Mezinárodní náboženské přátelství). Stojí za to zmínit i fakt, že v prosinci 1922 vyšlo první číslo kongresového časopisu – Bulletinu Mezinárodního kongresu svobodných křesťanů a pokrokových náboženství, jenž později získal značnou prestiž. Nicméně ještě několik let trvalo, než došlo k oživení aktivit organizace v předválečné šíři. Vysvětlení je logické. První světová válka zasáhla drastickým způsobem předválečné pokrokové a kladné vidění světa, u mnoha lidí způsobila naprostou deziluzi, vystřízlivění z myšlenek o pozitivním vývoji světa i lidstva a tohoto pocitu zmaru, marnosti se nebylo možné snadno ani rychle zbavit.
Naděje a plány mnohých z těch, co se horlivě účastnili mezinárodních snah na podporu tolerance a porozumění, byly otřeseny a zotavování se z materiálních i duchovních devastačních účinků války bylo velice pomalé. Snad můžeme říci, že určitým mezníkem, zlomem v poválečné stagnaci rozvoje této organizace došlo až spolu s dalším oficiálním (tedy sedmým) kongresem, který byl svolán na září 1927 do Prahy. Registrováno bylo sice „jen“ zhruba sto padesát delegátů, ale otevřených sekcí a zasedání se účastnilo až dva tisíce lidí, což bylo možné považovat za velký úspěch. Byla to vrcholná akce českého unitářství, tehdy ještě reprezentovaného Společností Svobodného bratrství, na niž jsme bohužel již ničím srovnatelným nenavázali.
U příležitosti 30. výročí vzniku byla organizace podruhé oficiálně přejmenována: na The International Association for Liberal Christianity and Religious Freedom a od roku 1934 (po kongresu v Kodani) začal být používán akronym IARF vycházející ze zkrácené podoby nového názvu.
Tehdy byla také ustanovena první Mezinárodní neděle (vždy první či druhá neděle následujícího ledna, pro niž zvolil kongres vždy nějaké poselství) a bulletin byl přejmenován na IARF Bulletin. Od počátku roku 1936 byl vydáván v němčině i angličtině.
V té době, již s reálnou hrozbou druhé světové války, bylo jasné, že organizace by měla přijmout ještě další roli – brát se za práva jedinců na svobodu (nejen vyznání). Tehdejší sekretář H. Faber to výstižně shrnul v devatenáctém Bulletinu, když konstatoval, že IARF se dostala do další fáze vývoje. To se však při pohledu s odstupem tehdy příliš nezdařilo. Ještě před válkou, v roce 1936, IARF pořádala Mezinárodní teologickou konferenci v Arnhemu na téma Liberální křesťanství: Jeho cíle a perspektivy. V roce 1937 se začaly platit členské příspěvky a to jak od členských, tak i přidružených organizací (jednou z nich byla tehdy i NSČSU).
Z jednání delegátů 7. Světového kongresu svobodného křesťanství a pokrokových náboženství, který se uskutečnil v září 1927 v Praze. Organizovala jej Společnost Svobodného bratrství. (Foto Archiv NSČU.)
Činnost IARF po znovuotevření po II. světové válce
V roce 1938 se už konala jen malá konference v nizozemském Bentveldu a pak byl pro válečné události sekretariát (se sídlem v Holandsku) na pět let zavřen. Bezprostředně po osvobození Holandska (4. května 1945) se však IARF prostřednictvím svého sekretariátu začala podílet na záchranných pracích v různých částech Evropy.
Třináctý kongres IARF měl být původně svolán opět do Prahy, ale zdejší události roku 1948 to bohužel znemožnily, proto byl jako náhradní místo vybrán Amsterdam. Ústředním tématem bylo Poslání a poselství liberálních náboženství. V závěrečném prohlášení IARF proklamovala své budoucí směřování: Zavazovala se podporovat všechna svobodomyslná náboženství proti rostoucí vlně sekularismu ve světě, který z velké části přijal materialistickou, ne-li ateistickou filozofii, dále podporovat toleranci oproti stále rostoucímu sektářství a fanatismu, zdravý rozum proti slepému emocionalismu a individuální odpovědnost proti stále rostoucím lidským tendencím spoléhat se na masová hnutí.
V srpnu 1952 se konal kongres v Oxfordu na téma Autorita a Svoboda v moderním světě. Jeho jednání bylo poprvé rozděleno do více tematických sekcí (teologie, světová náboženství, sociologie, náboženská výchova, věda a náboženství), což se do budoucna osvědčilo a závěry jednání zejména z těch sekcí, jejichž témata přesahovala od náboženských otázek k nejrůznějším vědním oborům, byly velice zajímavé.
Další kongresy se konaly s již pravidelnou, tříletou periodicitou, a to postupně v Belfastu (1955) na téma Liberální náboženství ve věku úzkosti, v Chicagu (1958) zaměřený na pět hlavních světových náboženství, v Davosu (1961), který byl v rámci tématu Jednota lidstva v našem rozděleném světě zaměřený na vztahy mezi Západem a Afrikou či Asií i na sociální otázky typu: potraviny a populační růst, rasová diskriminace, tlak na rodiny a vliv technologií na duchovní hodnoty.
V roce 1963 se dva významní zástupci IARF zúčastnili vatikánského koncilu jako pozorovatelé změn v římskokatolické církvi. Následoval kongres v Haagu (1964) na téma Náboženství pro svět zítřka, který je zajímavý tím, že v jeho závěrečné zprávě IARF velmi otevřeně sebekriticky přiznávala, že se stále nedaří zacelit příliš širokou mezeru mezi liberálním křesťanstvím zejména v podobě, v jaké se vyskytuje na evropském kontinentu, a svobodným náboženským duchem, který převládá v UUA (americká asociace unitářů a univerzalistů). Najít společný základ pro oba tyto proudy, mezi nimiž stále chybí dostatek porozumění, si IARF do dalších let stanovila jako hlavní úkol. (Výstižně to komentoval H. Faber slovy, že se nejprve hledá to, co členy IARF rozděluje, a pak teprve to, co je spojuje.)
Kongresu v Londýně (jenž se konal výjimečně po dvou letech, 1966) se účastnili i zástupci židovského a římskokatolického náboženství. Následoval další z Bostonských kongresů (1969), na němž došlo k další úpravě názvu na kratší a dodnes platný: International Association for Religious Freedom. K asociaci se v tomto a dalším roce připojily dvě japonské organizace. Následoval kongres v Heidelbergu (1972, Člověk, jeho svoboda, jeho budoucnost) a o rok později uspořádala Asociace svou první konferenci v Africe, v Nigerijském Lagosu. Po kongresu v Montrealu (1975, Naše jednota v rozmanitosti) začala asociace pro své členy pořádat studijní cesty za účelem lepšího poznání různých náboženských směrů v jejich domovském prostředí. První z nich se uskutečnily roku 1976 do Japonska a 1977 do Indie. V roce 1978 se konal kongres v Oxfordu na téma Limity dnešní tolerance.
Od roku 1980 začala IARF také zpracovávat projekty na podporu rozvoje jí myšlenkově blízkých aktivit v Severním Irsku, východní Evropě, Indii a na Filipínách.
Pro úplnost uveďme další kongresy: Roku 1981 v nizozemském Noordwijkerhoutu (Tendence a proudy v náboženství); 1984 první kongres v Japonsku, v Tokiu (Náboženská cesta k míru, tento kongres měl od 1. světové války největší počet účastníků); 1987 kongres na Stanfordské univerzitě v Kalifornii (Světová náboženství čelem k 21. století); 1990 v Hamburku (Náboženství spolupracující pro jeden svět, s atmosférou pozitivně ovlivněnou koncem studené války); 1993 v indickém Bangalore (Žijeme naše náboženství, společně pracujeme pro mír a spravedlnost, kterého se v dosud nevídané míře účastnili členové IARF z jižní Asie, ale i Koreje a Ruska).
Kancelář a sekretariát IARF se po tomto kongresu přestěhovaly do Oxfordu, kde bylo zároveň ustaveno Mezinárodní mezináboženské centrum (International Interfaith Centre), které začalo sponzorovat každoroční konference k řešení náboženských konfliktů. Mezi lety 1993–1996 založila IARF své regionální kanceláře v jižní Asii, Evropě, na Filipínách a v New Yorku a připojily se k ní i některé organizace buddhistů z Číny, izraelských liberálnějších židů, palestinských křesťanů a muslimů. Také získala své zástupce v Komisi OSN pro lidská práva a stala se jednou ze sta třiceti devíti organizací s poradním statutem pro Hospodářskou a sociální radu OSN. V rámci OSN IARF financuje Světový program pro vzdělávání v oblasti lidských práv.
Roku 1996 organizovali kongres IARF v Iksanu v Koreji místní buddhisté na téma Spiritualita. Odpovědnost. Spolupráce. Těsně před jeho konáním manifestovali zejména jeho mladí účastníci za mír a vytvoření demilitarizované zóny mezi oběma korejskými republikami. Na kongresu poprvé vystoupili představitelé palestinských a židovských skupin, zápisy z Kongresu byly poprvé publikovány nejen tiskem, ale i na internetu.
Těsně po 30. kongresu konaném roku 1999 ve Vancouveru oslavila IARF sté výročí vzniku, k němuž mimo jiné publikovala výsledky práce studijní skupiny, která se zabývá historií IARF. Od roku 2002 jsou kongresy pořádány co čtyři roky, tedy: 2002 Budapešť, 2006 Kao-siung na Tchaj-wanu a dosud poslední pak v roce 2010 v indickém Kochi. Současná organizační struktura IARF vypadá následovně: v oficiálním Londýnském sídle pracují dva stálí zaměstnanci a čtyřicet osm dobrovolníků. Asociace se skládá z pěti skupin sestavených na základě geografického rozložení členských organizací: Jižní Asie; Evropa a Střední Východ; Severní Amerika; Východní Asie a takzvaný Zbytek světa, kam se řadí členské organizace z Austrálie, Nigérie a Jihoafrické republiky. Dohromady má v současnosti sedmdesát pět členských organizací z dvaceti šesti zemí. Z Evropy jsou to organizace ze dvanácti států, přičemž Českou republiku zastupují jen unitáři. Přímé zastoupení (pobočky) má IARF v těchto zemích: Bangladéš, Kanada, Německo, Indie, Irsko, Japonsko, Nepál, Nizozemí, Pákistán, Filipíny, Srí Lanka, Thajsko, Velká Británie a Spojené státy.
Skica z archivu NSČU, na níž neznámý autor zachytil některé z delegátů 7. Světového kongresu svobodného křesťanství a pokrokových náboženství. (Archiv NSČU.)
Co uvést závěrem?
Záměry, kvůli nimž Asociace před více než sto lety vznikla, jsou samozřejmě stále aktuální. Stále je a bude zapotřebí připomínat a podporovat význam svobodomyslných, umírněných a tolerantních proudů v jakémkoli náboženství. – Vždyť všichni víme, jakou vážnou hrozbou pro bezpečnost světa je v moderní době náboženský fundamentalismus a extremismus.
Druhou věcí je, že v lidském světě je vždy do dokonalosti daleko, takže samotná organizace už ve své historii musela řešit situace, v nichž došlo (vnímáno v praktické rovině) k odklonu od původních (teoreticky stále platných a nezpochybňovaných) cílů. Musela například najít způsob, jak co nejlépe uspořádat vztahy mezi dvěma svými dominantními směry, které byly a jsou ve svých podstatách odlišné (americký unitářsko-univerzalistický přístup a přístup evropský, založený dost pevně na křesťanských historických tradicích). Na druhou stranu je jasné, že řešení každého takového sporného bodu poskytuje cenné praktické zkušenosti a pozitivní poučení. IARF se s tímto dualistickým zatížením vyrovnala zhruba po polovině 20. století a zčásti i zásluhou toho, že se k ní začaly ve větší míře hlásit liberální proudy dalších náboženských směrů z celého světa. Odrazilo se to i v tom, že během 60. let zmizelo z názvu sousloví liberální křesťanství. Minimálně buddhistické a šintoistické organizace z Japonska a Indie začaly hrát v moderní historii IARF podstatnou roli – roli třetího silného kulturně-duchovního prvku k prvním dvěma historickým trendům.
Tato situace zároveň jasně ukázala, že pokud má Asociace zůstat živým a aktivním, nikoli jen formálním uskupením, je nutné rozšířit soubor pořádaných aktivit o akce řekněme regionálního charakteru (byť slovo regionální v tomto kontextu zahrnuje tak rozlehlé oblasti, že vlastně stále obsahuje i význam spojující, zastřešující a nadnárodní). Tak se vyvinula například tradice letních konferencí v Evropě, které svým způsobem udržují témata s kořeny v křesťanství, zatímco indičtí a jihoasijští členové mohou své zájmové oblasti rozvíjet díky podpoře místních projektů ze strany IARF ve svých lokalitách. Velmi aktivní jsou dnes také členové z Japonska a Filipín.
Otevřenou otázkou zůstává, nakolik tato náboženská, kulturní i společenská multiplikace tříští síly, myšlenkový koncept a kapacity IARF, a nakolik je na druhé straně podobný vývoj v dnešní době vlastně nutností, v níž lze ony opravdu společné, historicky dané a stále platné cíle sledovat už jen v teoretické, ideové rovině: Tedy stále se sice svorně hlásit k oněm základním právům na náboženskou svobodu, k zodpovědnosti za udržování dobrých mezilidských vztahů, k tolerantní mezináboženské diskusi a spolupráci, ovšem o jejich naplňování se již nesnažit usilovat nějakou konkrétní společnou cestou.
Budeme-li význam IARF pro současnou dobu hledat jen v jednotlivých akcích a činnostech pořádaných pod její záštitou, můžeme být poněkud zklamáni například tím, že některé z nich jsou spíše gesty bez praktického naplnění, jiné zase příliš omezené (tematicky, lokálně) a podobně. Ovšem budeme-li ho zároveň spatřovat v dlouhé tradici, prestiži, kterou si za dobu své existence získala, a určité autoritě, jež je podložená počtem členů a rozšířením působnosti po celém světě, pak ho zcela jistě najdeme i dnes.
Poznámka:
Sekce Evropa a Střední Východ, k níž člensky patří i NSČU, pořádá jako nejbližší akci regionální konferenci v červenci v Nizozemí, a to k tématu pozice liberálního náboženství v dnešní době. Pořadatelé její zaměření prezentují následujícím prologem:
Po dlouhou dobu se lidé hlásící se k liberálním náboženstvím považovali za avantgardní v kulturní spiritualitě, pokrokové v politickém výhledu a vůdčí na poli filozofie a vědy. Mají tento potenciál stále? A pokud ano, kde dnes najít vůdce?
Text byl uveřejněn v časopise Tvůrčí život 2012/00.
