Jazyk úcty – cesta tam a zase zpátky

K vnímání a používání jazyka v náboženství a zejména unitářství v minulých sto letech

Odkaz v názvu na dílo J. R. R. Tolkiena není náhodný. Kromě toho, že náboženský (i unitářský) jazyk úcty opravdu prodělal mnohou cestu „tam a zase zpátky“, je v něm i můj obdiv k tomu, jak Tolkien dokázal tvůrčím způsobem vzdát ve svých dílech hold podobám jazyka užívaným v mýtech a prastarých náboženských textech, a tomu, jak z jejich tradice současné jazyky organicky rostou.

Úvodem

Před samotným textem tohoto příspěvku je nezbytné ozřejmit a vymezit některá hlediska, na jejichž základě bude téma pojato, a také oblast, v níž se budeme pohybovat. Není pochopitelně možné jedním časopiseckým článkem postihnout celé spektrum pojetí jazyka v náboženství a vlivů, které tyto dva faktory měly a mají na sebe navzájem. Vždyť každé náboženství má svůj, mnohdy velmi specifický vztah k jazyku, který používá. Tento vztah bývá navíc výrazně formovaný i kulturním prostředím, v němž bylo či je dané náboženství praktikováno.

Pro nás je samozřejmě podstatné, jak se k jazyku a jeho vnímání v liturgii vztahuje unitářství, a zajímají nás případné proměny tohoto vztahu. Ani tak však není možné postihnout všechny unitářské kultury napříč světem, dovolím si proto téma ještě zúžit – na ty, které se nějakým způsobem dotýkají českého unitářství, případně měly možnost ho ovlivnit vzájemnými kontakty.

Ovšem omezit se pouze na unitářství by v případě náboženského jazyka znamenalo značné zjednodušení problematiky, ochuzení tématu a místy až násilné vytržení z kontextu. To kdybychom opominuli prostředí křesťanské teologie a filozofie, jež tvořilo v posledních sto letech důležité pozadí vývoje unitářského přístupu k jazyku.V jedné fázi dějin totiž část unitářů, zejména v USA, dost radikálně poodstoupila od tradičního jazyka užívaného v náboženství. V unitářském případě toto tradiční pojetí vycházelo z křesťanského prostředí, z něhož kdysi unitářství vzniklo a s nímž zůstalo i v následném samostatném vývoji jazykově stále značně provázané. Přibližně ve stejné době, kdy se to stalo, tedy v první třetině 20. století, totiž část křesťanských myslitelů, zejména liberálně orientovaných, přišla se zajímavými, inovativními pohledy na náboženský jazyk, které myslím nelze vynechat. Tvoří totiž důležité pozadí toho, co se dělo v unitářství.

Některá tradiční náboženství v liturgickém jazyce používají pro vyjádření Boha opis. V hebrejštině například najdeme termíny jako Nejvyšší, Bezčasý, v Kabale zase Bezkonečný/ Nekonečný a podobně. (Foto Shutterstock.com.)

V českém jazyce je poněkud problematický i samotný termín jazyk úcty užitý k označení jazyka v náboženství (zejména v liturgii), přesněji jeho druhá část: slovo úcta. Vychází ze zavedeného termínu v odborné anglicky psané literatuře, kde je vžit pojem Language of Reverence, což se dá do češtiny snáze přeložit v prostředí tradičnějších církví: jazyk zbožné úcty, úcty k Bohu.

V českém unitářském prostředí, tak abychom pokryli celou šíři našich přístupů k transcendentnu, by asi bylo nejlepší říct úcta k tomu, co nás přesahuje, ale tento termín, byť podle mého názoru nejvhodnější, je pro obecnou definici příliš dlouhý. Přikláním se tedy k pouhému slovu úcta a termínu jazyk úcty a pokusím se zároveň využít toho, že kromě božského skrývá i více lidského faktoru než anglické slovo reverence, což je vlastně pro celkové pojetí tohoto článku výhoda.

Ještě je důležité uvést, že dané téma je bohužel v českém teologickém prostředí (natož pak s ohledem na liberální teologii) téměř nezpracované, je tedy nutné vycházet z publikovaných (i překladových) výsledků bádání jiných oborů, zejména filozofie, a ze zahraničních zdrojů, které zcela jistě neznám v takové šíři a do takové hloubky, jakou by si význam tématu pro naše prostředí žádal. Nicméně téma je to (nebo by mělo být) natolik významné i pro běžný život unitářských obcí, že považuji za přínosné poskytnout i neúplný a místy velmi stručný vhled – s nadějí, že zájemcům, kteří by se touto problematikou chtěli zabývat víc, může dát základní rámec a návod, kterým směrem se vydat dál, a že případně podnítí i diskuse o něm mezi našimi členy.

Základní historické souvislosti

Ne vždy byla role jazyka v liturgii vnímána jako důležitá. Pravda, mezi teologickými elitami probíhaly celá staletí diskuse o významu termínů a podobně, ovšem pro běžné věřící nemělo být porozumění náboženskému jazyku podstatné a často mu bylo i úmyslně bráněno – snad aby hloubka a intenzita prožitku určitého tajemství celé liturgie bohoslužby nebyla narušena přemýšlením o obsahu a jeho výkladu. Vždyť například v našem prostředí až do reformace věřící v drtivé většině vůbec nerozuměli tomu, co je v kostele kázáno. Pro ilustraci uveďme jeden v odborné literatuře dost známý příklad: České smysl postrádající sousloví „hokus pokus“ (anglické hocus-pocus) doprovázející kouzelnické triky bylo lidmi, kteří neuměli latinsky, zkomoleno z latinského hoc es corpus meum – slova doprovázející vrcholně důležitou proměnu hostie v tělo páně, transsubstanciaci.

Na zásadní proměně tohoto přístupu, jež nastala v průběhu následujících staletí, měly liberální náboženské proudy kardinální podíl. Základ pro obrat ve vývoji přinesla reformační doba – a byli to právě významní antitrinitářští myslitelé, kteří začali mezi prvními klást důraz na to, že věřící by měli nejen vládnout jazykem používaným při bohoslužbě, ale že by jim měly být dostupné i původní zdroje (například bible), nejen zprostředkovaný výklad. Souviselo to samozřejmě s faktem, že obecně tyto osobnosti zastávaly názor, že výklad svatých textů není jeden jediný, závazně daný, naopak že je nutné je nejprve znát v co nejpůvodnější podobě, a pak k nim přistupovat vlastním rozumem.

Další přelomová fáze přišla v 19. století s jednou ze stěžejních osobností, jež se podílely na zformování liberální teologie, s německým myslitelem Friedrichem Danielem Ernstem Schleiermacherem (1768–1834). Pro naše téma jsou důležité jeho studie v oblasti náboženství a jazyka, respektive jím hlásaná změna nazírání na porozumění textu (zastával názor, že klíčem k porozumění není interpretace dogmat, ale jsou jím naše zkušenosti, prožitky, emoce; porozumění tedy musí nutně být vždy subjektivní), a to, jak se myšlení váže k mluvení a jazyku. Upozorňoval, že mezi jednotlivci, společenskými skupinami, natož kulturami jsou obrovské rozdíly v tom, jak je co v řeči chápáno, a porozumět si navzájem je někdy obtížné. Základem pro porozumění je co nejlépe znát kontext, ale i tak si část významu mluveného projevu mnohdy spíš domýšlíme – a v náboženství to platí úplně stejně, ne-li naléhavěji. K tomu obecně v náboženství vyzdvihoval význam citu. Vymezoval se tak (zjednodušeně řečeno) jak vůči osvícenskému názoru, že k poznání lze dojít jedině racionální cestou, tak vůči do té doby běžnému teologickému přístupu založenému zejména na výkladu dogmat. Jazyk je podle jeho názoru pružnou, živou soustavou, tvarovanou neustále užíváním. Svým dílem tak připravil půdu pro systematické liberálně teologické bádání v oblasti jazyka, které probíhalo po celé 20. století.

Porozumění obsahu bohoslužby v křesťanství v podstatě až do reformace nehrálo roli. Liturgický „jazyk“ byl jazykem obrazů, symbolů a tajemna. (Foto ©Shutterstock.com.)

Proměny přístupu k jazyku v náboženství ve 20. století
Strukturalismus: začátek vědeckého vnímání jazyka v souvislosti se společností, jež ho používá

Na první pohled nemusí být zcela zjevné, jak strukturalismus jako vědecký směr, který vznikl na počátku 20. století v jazykovědě a literární vědě, mohl ovlivnit používání jazyka v náboženství. Jeho výsledky se však do přístupu teologů k jazyku v náboženství promítly – sice nepřímo, ale dost zásadní měrou.

Jak vyplývá ze samotného termínu, strukturalisté se odkláněli od pouhé analýzy jednotlivých lingvistických prvků, jež byla do té doby v jazykovědě užívána v podstatě výlučně, a snažili se místo toho zkoumat větší smysluplné celky, ucelené struktury a vztahy a vazby mezi nimi. Byla pro ně podstatná zejména komunikační funkce jazyka, tedy jazyk jako soustava významových znaků. To samozřejmě znamenalo, že se do hry dostávala na významném místě také společnost, která ten či onen jazyk, případně jeho zvláštní subkategorie, používala.

Tímto důrazem na společenský rámec jazyka se strukturalismus následně významně uplatnil zejména v historiografii (škola Annales) a antropologii. Zmiňme alespoň Clauda Lévi-Strausse (1908–2009), jenž se věnoval studiu jazyků přírodních národů, které neměly psanou formu, a tím se dostal i ke zkoumání jejich náboženských systémů, přenášených z generace na generaci především prostřednictvím orální tradice, mluveného slova. Kromě zásadního posunu v poznání dosud opomíjených (protože vědecky velmi nesnadno uchopitelných) kultur přírodních národů tak vlastně pootevřel možnosti zcela nových úhlů pohledu na význam jazyka v náboženství. Díky metodám strukturalismu zde začaly být mnohem významněji sledovány i jiné kategorie než samotná větná skladba, například vztah jazyka k lidské zkušenosti, jež je jazykem vystihována a označována.

To se následně ukázalo jako klíčové pro nová nazírání na roli jazyka v náboženství (alespoň pro sféru liberální křesťanské teologie a teologií s ní vývojově souvisejících, mezi něž počítáme i unitářství a univerzalismus).

Do jazyka v liturgii vstupuje nová otázka: Jak zní jazyk kazatele jeho posluchači?

Ve 20. století (od 30. let) se k výrazným osobnostem liberální teologie, které se hlouběji zabývaly rolí jazyka v náboženství a značně přispěly ke změně paradigmatu v nazírání jeho významu, zařadila také jedna žena: anglická spisovatelka Dorothy Leigh Sayersová (1893–1957). Příznačné je, že nebyla teoložkou, což byla možná výhoda, protože díky tomu dokázala lidem ozřejmit teologické termíny způsobem, kterému rozuměli. V tom spočíval její přínos – záleželo jí na tom, co lidé při bohoslužbě slyší, vnímají. Čemu rozumějí, aniž by se ztrácel či měnil význam; ale zároveň aby to stále mělo emoční sílu a hloubku. Tvrdila, že křesťanství zajaté v málo srozumitelných, zastaralých exegelických a prorockých termínech postrádá na věrohodnosti, cítíme, že původní autoři to tak jistě nezamýšleli, a slova navíc pozbývají podobnost s řečí živého člověka. Nabízí se Sayersovou doplnit, že tím vlastně jako by zároveň chyběla úcta k posluchači, což mohlo fungovat ve středověku, ale ne ve 20. století.

Claude Lévi-Strauss (1908–2009), francouzský antropolog a filozof. (Foto převzato z: commons. wikimedia.org/wiki/File:Claude_L%C3%A9viStrauss_KNAW.jpg.)

Dorothy Sayersová ale nestála o modernizaci za každou cenu, šlo jí spíš o to přimět duchovní, aby si uvědomili, jak jejich slova znějí běžnému soudobému posluchači

„[Myslím si], že faráři by měli mít na paměti, že jazyk se mění a že význam slov jako osoba, spása, láska, podstata, uctívání a podobně není tak samozřejmě známý obyčejným lidem.“ A jinde to rozvádí dál a vysvětluje, že není pro vytváření nového jazyka, ale pro vědomou, promyšlenou práci s ním, protože to staré je v něm cenné a může být velmi obohacující – ovšem jen tehdy, když se upřímně snažíme porozumět a zároveň přizpůsobit dnešku. (Zjednodušeně řečeno: podstatné je třeba zachovat, abychom vůbec měli na co navazovat.) To není jednoduché – je to práce, která předpokládá, že dobrý kazatel má i poetické a tvůrčí vlohy: „Jazyk je ze své přirozenosti mnohoznačný […] užíváním jej měníme, předáváme jej těm, kdo přicházejí po nás, pozměněný a obohacený – nebo možná ochuzený – naším zacházením. Všechny nové ideje, všechny nové myšlenkové systémy jsou přinuceny sdělovat samy sebe nejlépe, jak mohou, ne jazykem vytvořeným pro danou příležitost, ale tím původním běžným. Pro básníka je to výhodou, protože tím se z každého slova stává zásobárna kumulované síly.“

Náboženský jazyk pro postmoderní dobu: Je klíčem metafora?

Po publikování knihy The Mind of the Maker (Mysl tvůrce) v roce 1941 v Londýně získala Sayersová doktorát teologie z Oxfordské univerzity. Pro naše téma je důležité, že ve svém zkoumání pokračovala a věnovala se pak důkladněji významu metafory v náboženském jazyce. Tvrdila, že o Bohu můžeme mluvit pouze analogicky (a to jen a pouze poměřováním každý se svou vlastní zkušeností), což ostatně dělal v biblických textech sám Kristus (termíny jako nebeský Otec a podobně). Klíčové pro [správné] použití metafor ale je, že si musíme být stále vědomi, že tyto výrazy jsou pouze metaforami, a velmi dobře vědět, kde začínají a končí. (A dodejme, že je také nutné mít na zřeteli, že smyslem metafory není ozřejmovat obsah, ale spíš působit excitaci, vybuzovat smyslové, nikoli rozumové vnímání, uvést mysl do pohybu a udržovat ji v téhle dynamice.) Jinak vznikají v náboženství fatální dezinterpretace a nedorozumění.

Toto je svým způsobem dost přelomový příspěvek k pojetí jazyka v liturgii, a to nejen pro liberální křesťanské prostředí. V unitářství se velmi podobného problému týkaly (jak bude popsáno dále) diskuse na počátku 21. století a o něco později. Například unitářská duchovní Laurel Hallmanová zastávala v rámci unitářské teologie hodně podobné názory – navrhovala pracovat s náboženským jazykem tak jako tvůrce v beletrii/poezii.

V liberální teologii koncept metafory dovedla dál další žena, Sallie McFagueová (narozena 1933). Její teologie je v podstatě založena na významu vyprávění – a také ona, snad ještě důsledněji než Sayersová, bere svaté texty pouze jako podobenství, bohatě rozvinuté metafory. To „umožňuje, aby jazyk víry byl obrazný a zakotvený v běžných detailech života“. Sallie McFagueová považuje za důležité pro zachování významu náboženství v postmoderní době, aby teologie a její jazyk udržely (či obnovily) „jednotu jazyka, víry a života“.

Metafora je k tomu cestou. Slouží k tomu, aby se uchovala „původní jednota konkrétního a abstraktního, materiálního a nemateriálního, vnitřního a vnějšího, ducha a těla“. A o to přece v jazyku liturgie, ať v humanistickém, či ryze křesťanském pojetí jde (nebo by mělo jít) především. Vždyť (nyní si vypůjčím podle mého názoru přiléhavé vyjádření českého teologa Jaroslava Vokouna) „metaforický jazyk respektuje Boží invazi do lidských dějin i nezrušitelnou Boží skrytost“. Ostatně sama McFagueová neuznává tradiční křesťanský model vzdáleného Boha, ale ve svém pojetí je mnohem blíž unitářství: Boha má za neustále přítomného ve všem a všude.

Dorothy Leigh Sayersová (1893–1957), britská spisovatelka. (Foto převzato z: http://essexwomensadvisorygroup.com/team_
member/sayers-dorothy-l.)

Nový pohled na věc: Byl dřív jazyk, nebo náboženská zkušenost?

Tahle otázka nám může zprvu připadat zbytečná. Tradičně jsme totiž vedeni k tomu, že nejprve něco zažijeme, a teprve poté to sdělujeme dál, sdílíme. To je ale jen jeden úhel pohledu, byť v západním myšlení po staletí pevně zakořeněný. Je však jediný? A je správný?

Tyto pochybnosti se začaly v liberální teologii objevovat v podstatě ve stejné době jako úvahy o tom, jak mluvit z kazatelny k lidem 20. století a zda můžou k řešení pomoci básnické jazykové prostředky. „Postmoderní myšlení zpochybňuje tradiční liberální chápání náboženských zkušeností ve vztahu k jazyku,“ píše Paul Rasor. Přesněji řečeno, obrací jej úplně naruby. Jedním z průkopníků tohoto postoje byl filozof Ludwig Wittgenstein (1889–1951).

Jako jeden z prvních se zamýšlel nad tím, jak důležité je u obecných, a zejména pak abstraktních pojmů společenské sdílení jejich významů k tomu, abychom si rozuměli. A dochází k názoru, že pro porozumění si je zásadní nikoli jedinec a jeho prožitky, které sděluje dál, nýbrž společnost (a jazyk, který užívá), do níž jedinec přichází (rodí se, stěhuje). To jde přesně proti do té doby tradičnímu pojetí.

Jak se to promítlo do teologie? V určité chvíli dějin musela nutně přijít myšlenka: co když je to opačně, totiž že my (míněno jako jednotlivci) nevytváříme jazyk, ale jazyk „utváří nás“, jeho prostřednictvím nás formuje společnost, do níž jsme se narodili, v níž žijeme, dává nám prostřednictvím jazyka kulturní paradigmata, která přijímáme, a tím se stáváme platnými členy té společnosti. A to včetně náboženského jazyka. Pak se nevyhnutelně objevuje nová a možná trochu provokativní otázka: Nemohou pojmy, které známe a užíváme ve svém kulturním okruhu určitým způsobem od dětství a pod nimiž si něco představujeme, ovlivnit naši náboženskou zkušenost a její prožitek?

Zabývalo se jí samozřejmě hodně myslitelů a teologů ve 20. století, ovšem mezi ty, kteří podnítili zásadní změny v jejím zodpovídání, patřil především Gordon Dester Kaufman (1925–2011), americký teolog a jedna z nejvýraznějších postav liberální teologie 20. století. Co se týká našeho tématu, Kaufman zastával již uvedený názor, že existence jedince je utvářena a formována kulturou jeho nejbližšího společenství, a to včetně jazyka. Nový význam to pro něj získává právě v náboženství, a zejména mluvíme-li o Bohu: náboženská zkušenost je stejně jako vše v našem životě podmíněna osvojenou kulturou – jazykem, pojmy, které známe a které používáme. Kaufman to vlastně shrnul jedinou stručnou větou: Jazyk je základním řídicím principem poznání – oblast náboženství nevyjímaje.

Toto vlastně částečně (vědomě i nevědomě) využili humanisté, když se snažili oprostit od klasického liturgického jazyka úcty a začali používat termíny dané jejich vlastním kulturním okruhem a moderní dobou – termíny tedy mnohem víc sekulární (jak bude popsáno níže).

Současnost: Je řešením souhrnné pojetí?

Do dnešní doby se ovšem vnímání role jazyka v náboženství ještě jednou významně posunulo. Na Kaufmanovy názory navázal například Jürgen Habermas (narozen 1929). Souhlasil, že naše Já se tvoří v závislosti na sociálních skupinách, jimiž jsme členy, a to z velké části prostřednictvím jazyka, který skupina používá. Ovšem pokračoval dál: tím, že mluvíme v pojmech, nejenže aplikujeme sdílené významy věcí, ale zároveň je i formujeme. Jde tedy o celostnější chápání významu jazyka v rámci společnosti, tedy i v náboženství, a o připuštění řekněme obousměrného vlivu. Vlivu jazyka, který nám dala společnost, k níž patříme, na naši náboženskou zkušenost, a vlivu naší interpretace této zkušenosti (prostřednictvím jazyka, jenž zčásti obsahuje naši osobitost) zpětně na danou společnost.

Habermas pro to používá termín, který je do češtiny překládán jako instrumentální nebo prováděcí funkce jazyka. Přehledně o tom píše také Paul Rasor v knize Víra bez jistoty v krátké kapitole Sjednocení jazyka a zkušenosti: podle něj všechny výše popsané procesy (ovlivňování naší jazykové výbavy společenstvím, v němž žijeme; prožitky a jejich interpretace; hledání částečně vlastního jazyka; zpětné ovlivňování společenství, v němž žijeme, tímto naším jazykem) probíhají současně a žádný z nich nelze označit za významnější či méně významný. Zbývá proto jen být si jich vědom a ani jeden neopominout.

Sallie McFagueová (narozena 1933), americká teoložka. (Foto převzato z: https://peterkarlladage.wordpress.com/2014/01/15/
visionary-stuff/.)

Zkrátka: tyto faktory nutně působí zároveň, a pokud nepřipustíme jejich vzájemný a obousměrný vliv, cosi zásadního nám v komunikaci i interpretaci nutně uniká.

A tomu vlastně určitým způsobem odpovídá i poslední etapa unitářských diskusí o jazyku úcty z počátku 21. století, jejíž výsledek je principiálně dost podobný (viz dále v textu). Věnujme se proto nyní podrobněji vývoji unitářských přístupů k této oblasti.

Unitářství a jazyk úcty

Obecná východiska a tradice

Tradiční zdroje našeho jazyka jsou samozřejmě křesťanské, jelikož ještě dlouho poté, co se unitářství vymezilo proti křesťanství nejprve obsahově, později i formálně (tedy jako samostatná denominace), používalo – a v podstatě automaticky, bez toho, že by to většině unitářů vadilo či překáželo – jeho jazyk.

K prvnímu částečnému odklonu došlo díky americkým transcendentalistům, řekněme zhruba od 40. let 18. století. S nimi (často to byli velmi dobří literáti) se jazyk unitářství výrazněji obohatil o jiný druh poetiky než biblický: Možná můžeme říci i trochu proměnil (prostřednictvím termínů z filozofie, tematiky přírody a přírodních věd). Nová estetika do něj byla vnesena právě díky osobnostem z umělecké sféry. Unitářství tehdy prožilo první proměnu svého tradičního náboženského jazyka, byť zatím nebyla nijak dramatická, spíše bychom z dnešního pohledu mohli konstatovat, že se jednalo o jeho rozšíření.

Mnohem výraznější změny pak prodělal v období po první světové válce. Týkalo se to zejména unitářství v USA, ale kulturním transferem se tyto vlivy dostávaly i do Velké Británie, kde se ovšem projevovaly spíše lokálně, u některých sborů, a obecně se s nimi výrazněji křesťansky, tradičněji založení britští unitáři sžívali složitěji a pomaleji – až do cca 60. let 20. století.

Jürgen Habermas (narozen 1929), německý filozof. (Foto převzato z: commons.wikimedia.org/wiki/J%C3%BCrgen_Habermas#/media/
File:JuergenHabermas.jpg.)

Na tomto místě je však nezbytné zdůraznit ještě jednu okolnost: Vzhledem k tomu, že unitářství bylo od počátků náboženstvím nedogmatickým, cíleně otevřeným změnám, a tedy mnohem živějším než většina tradičních směrů, stávalo se vlastně kontinuálně v průběhu historie, že výrazné unitářské osobnosti jeho jazyk svým dílem ovlivňovaly, a tím se vlastně proměňoval – sice v malé míře, ale zato nepřetržitě. Za všechny zmiňme alespoň Jamese Martineaua či Theodora Parkera.

Dobře je to vidět i na poměrně krátkém vývoji jazyka českého unitářství. Čapek například užíval velmi osobitý jazyk, v němž najdeme vědomě utvářenou směs výrazů z české reformační tradice, ale zároveň nejnovější vlivy soudobého amerického unitářství (Čapek pravidelně četl anglicky psaná unitářská periodika, zásadní novou unitářskou literaturu, a často na ně velmi pružně reagoval) a k tomu jeho vlastní po desetiletí propracovávané specifické pojmy tvarované navíc výrazy různých neteologických vědních oborů. Čteme-li ovšem díla jeho přímých žáků, například Karla Hašpla nebo Miloše Mikoty, vnímáme, jak se liší! Čapkův jazyk je v mnoha ohledech hodně tradiční, dá se říct tradičně náboženský. A to i v textech, kde se proti tradičním náboženstvím často hodně ohnivě vymezuje. V jeho stopách šel tak trochu Emil Muk, byť on v poněkud užším, ovšem také tradičně křesťanském pojetí. Hašplův styl a termíny mají oproti tomu mnohem blíže k sekulárnějšímu jazyku, více explicitnímu. Obdobně to nalezneme například u Václava Rubeše. Z Čapkovy vzletnosti a košatosti výrazů zcela jistě vyšel hodně inspirován František Lexa, ale záhy si utvořil výrazný vlastní styl, poměrně snadno rozpoznatelný mezi našimi duchovními. A tak bychom mohli pokračovat.

Zkrátka proto, že unitářství nikdy nemělo závazný kánon textů a přesně danou liturgii, naopak – inspiraci čerpalo z mnoha pramenů – unitářský jazyk byl vždycky hodně pestrý, široce založený. I proto je, myslím, označení jazyk úcty pro jazyk v unitářství velmi přiléhavé: se stejnou vážností jako úctu k božskému odráží i úctu ke všem lidskou kulturou vytvářeným zdrojům, s nimiž kdy pracovalo. A proto zde také mohlo v jedné fázi vývoje dojít k velké sekularizaci:

Co přinesl humanismus v rámci unitářství ve vztahu k jazyku úcty

První manifest humanismu (1933) se v některých ohledech v podstatě navracel k osvícenství a navazoval na ně: zdůrazňoval význam racionálního myšlení, lidskou přirozenost a potenciál. To s sebou neslo i požadavek na přirozenost jazyka. Manifest hovořil o humanismu jako o novém náboženství, které se na rozdíl od starších náboženských směrů nezakládá na věcech nadpřirozených, zjevených a podobně.

Sophia Lyon Fahsová (1876–1978), americká unitářka, spisovatelka, pedagožka. (Foto převzato z: www.uua.org/re/blog/from-longago-and-many-lands-to-here-and-now.)

V prostředí liberálních náboženství, zejména v unitářství, ale například i u kvakerů a univerzalistů, našel humanismus mnoho přívrženců. Humanisté chtěli být a byli důslední, také proto začali i pro duchovní záležitosti používat jiný jazyk, než bylo do té doby v liturgii (i liberálních směrů) běžné. Tento jazyk měl být jasnější, srozumitelnější a můžeme říci pravdivější ve smyslu co nejvíce objektivního popsání skutečnosti. Humanistický jazyk nebyl teistický ani symbolický, zmizely z něho biblismy i další tradiční vžité náboženské (zejména křesťanské) termíny, jejichž význam, měly-li být srozumitelné, musel být vnímán jen alegoricky, metaforicky či poeticky.

Z tohoto pojetí liturgického jazyka bylo také odstraňováno vše, co bylo až příliš spojeno s překonaným výkladem například Boha ve smyslu antropomorfní bytosti, která po dlouhou dobu provázela hlavní proud křesťanské tradice. Humanističtí myslitelé se snažili být co nejpřesnější, i co se lidské spirituality týká. Snažili se proto náboženskému jazyku co nejvíce vyhýbat. Zdůrazňují psychologickou, etickou a sociální funkci náboženství, nikoli však víru v nadpřirozeno: zázraky a podobně, a to přesně dokazuje i jimi užívaný jazyk. Jejich pojetí náboženství bylo zaměřeno zejména na etiku, na naplňování ideálu lidskosti tady a teď, v našich reálných, přítomných životech.

Ještě dál v potlačení náboženského jazyka šel druhý manifest humanismu (1973). Samozřejmě se časem ukázalo, že v absolutní, extrémní podobě není tento proud (jako ostatně nikdy žádný) všespásný; má své hranice, slabá místa a slepé uličky. Pokud mám zdůraznit jedno nebezpečí, které v jejich přístupu k náboženství vnímám jako zásadní, pak bych osobně řekla, že je to přílišná koncentrace na člověka a určitá sebestřednost, což s sebou může nést podobná úskalí jako u některých mystiků: jak odlišit hnutí vlastní mysli od zjeveného, jak si zůstat neustále vědomý vlastní nedokonalosti a malosti nejen vůči tomu, co nás přesahuje, ale i vůči ostatním bytostem, tj. jít stále cestou k posvátnému, nikoli k liché představě, že člověk může zlepšováním svých schopností „znovustvořit“ sám sebe.

Unitářské prostředí si ovšem přefiltrovalo potenciál humanismu do podoby, která je unitářství velmi blízká a sympatická, a tak mezi unitáři již od 20. let 20. století bylo, a stále je, velké procento lidí, jež se k humanismu hlásí.

William G. Sinkford, unitářský duchovní a mezi roky 2001 až 2009 prezident americké Asociace
unitářů a univerzalistů. (Foto převzato z: www.uua.org/offices/people/william-g-sinkford.)

Unitáři humanisté přistupují k náboženství spíše z hlediska filozofie a etiky. Je pravda, že část humanistů se unitářství poněkud vzdálila, když v roce 1941 založili Americkou humanistickou asociaci, jiní se ale od unitářství neodpojili. Důvodem, proč mnozí zůstávají členy unitářských sborů, by mohla být obecná a univerzální lidská potřeba spirituality, respekt k rozumu (který je oběma těmto skupinám společný), unitářská etika, jež je hluboce lidská, a jistě bychom našli mnoho dalších styčných bodů. Jisté je, že humanisté jsou pro unitářská společenství již mnoho desetiletí výrazným obohacením.

I tak se však ukázalo, že ne všem přívržencům humanismu jeho jazyk ve spirituální sféře vyhovuje. Pro někoho až příliš postrádal smysl pro estetiku: byl objektivní, jasný, ale plochý. Chyběla květnatost a prostor pro imaginaci, kterou nabízel tradiční náboženský jazyk. I proto je nejen legitimní, ale i velmi vhodné a žádoucí čas od času témata znovu otevírat, znovu o nich diskutovat z pohledu současnosti, aktuálního stavu společenství či společnosti, jichž se týkají.

V kontextu našeho tématu je také vhodné zmínit roli duchovní Sophie Lyon Fahsové (1876–1978), jež se zejména od 30. let 20. století v americkém unitářství zaměřila na výchovu dětí v rámci humanistického pojetí (zejména oproti do té doby ještě mnohde tradičním nedělním školám) a v podstatě tím formovala vidění světa nové generace unitářů. Už na přelomu století, frustrovaná tím, že nedělní školy se soustředí jen na bibli, hledala jinou cestu: „Přejeme si, aby děti poznávaly Boha přímo prostřednictvím svých originálních přístupů k vesmíru.“

Někteří unitářští duchovní vzpomínají, jak to pro ně bylo formující a přínosné – od mala se učili o všem svobodně vyjadřovat. Paradoxně však jako dospívající či dospělí zjišťovali, že jedna z mála oblastí, kde se cítí nejistí, je právě oblast vyjadřování se o božském. Chyběla jim zkušenost práce s tradičním jazykem, která sama o sobě mohla být překážkou či zábranou rozvoje jejich osobnosti a osobní spirituality ve svobodomyslném duchu, ale minout se s ní, to zároveň znamenalo být o něco důležitého ochuzen.

Počátek 21. století a znovunalézání významu jazyka úcty

Situace během desetiletí od razantního humanistického vstupu do užívání jazyka úcty pozvolna spěla k jedinému logickému východisku: k nutnosti znovu toto téma veřejně v rámci unitářského a univerzalistického společenství otevřít a důkladně široce prodebatovat z perspektivy proměny společnosti, vývoje lidského poznání i unitářství samotného. Otázkou bylo jen, kdy k tomu dojde a co bude spouštěcím mechanismem, tím kamínkem, který uvolní lavinu.

Občas se toho kamínku v dějinách nedohledáme, občas o něm však víme naprosto přesně. Toto byl ten druhý případ. Dne 12. ledna 2003 ve své promluvě ve Fort Worth v Texasu vyzval tehdejší prezident americké Asociace unitářů a univerzalistů William G. Sinkford k návratu k jazyku víry (Language of Faith): „Máme ve svých principech potvrzení naší víry, které nevyužívá ani jediný kousek náboženského jazyka. Ani jeden. Ani jedno slovo, které by mohlo být považováno za tradičně náboženské. Žasnu nad tím. Zajímá mne, zda tento druh jazyka dokáže adekvátně zachytit, kdo jsme, co jsme zač.“ To samo o sobě mohlo zůstat pouze na úrovni burcující, a snad poněkud provokující promluvy, ústřední myšlenku však zveřejnilo periodikum Fort Worth Star-Telegram, a navíc ji jeho redaktoři naneštěstí citovali nepřesně a uvedli až trošku senzací zavánějící zprávu, že Sinkford chce znovu zavést slovo Bůh do unitářských principů. Deník pak publikoval opravu, avšak kamínek byl již na cestě… A zasáhl celé americké unitářské a univerzalistické společenství v takové míře, jako v moderních dějinách málokterém jiném případě. Sinkford navíc uvedl, že k takovým úvahám byl mimo jiné inspirován přednáškami reverenda Davida Bumbaugha, profesora z Meadville Lombard Theological School, zejména přednáškou Toward a Humanist Vocabulary of Reverence.

David E. Bumbaugh, unitářský duchovní a vysokoškolský profesor. (Foto převzato z: www.
questformeaning.org/spiritual-themes/how-doi-live-a-good-life/.)

Bumbaugh však nebyl za toto Sinkfordovo odvolání se na něj rád, on sám se totiž přikláněl „k humanistickému jazyku úcty, který by vycházel z reálné lidské existence ve světě, který se vynořuje z přírodních věd“, což rozhodně nebylo totéž.

Nicméně to, že rozproudil neuvěřitelně širokou debatu, v níž se vyjadřovali unitáři ze všech částí USA, malých i velkých sborů, tradičních i alternativnějších, významní duchovní i úplně obyčejní členové, bylo nakonec velmi užitečné. Podstatu několik let trvající veřejné diskuse tvořila otázka, zda by tradiční liturgický jazyk přece jen lépe nevyhovoval našim potřebám.

Nově se v ní tehdy objevil dost hojně zastávaný názor, že jazyk úcty vlastně nemusí nutně odpovídat „božskému jazyku“ (God Language) a jeho tradičním kategoriím. To zdůrazňoval především Bumbaugh, ale jak později vyplynulo, ani Sinkford se nechtěl vrátit k nějaké dřívější formě jazyka, nýbrž k jeho tradičnějšímu pojetí ve vztahu k aktuálnímu povědomí o historickém kontextu. Sinkford pak na záplavu reakcí mnoha unitářů ještě doplňoval další, z mého pohledu důležitou věc: totiž že jako náboženské společenství i jednotlivci musíme také být dostatečně zralí a cítit se ve svém prostředí (tedy i v unitářských sborech a komunitách) bezpečně, abychom dokázali hledat a najít společný jazyk, jímž vystihneme přítomnost posvátného v našich životech.

Debata zasáhla americké unitáře opravdu naplno, a tak není divu, že dostala velký prostor také na nadcházejícím General Assembly, sněmu amerických unitářů a univerzalistů. V roce 2004 zde proběhla velmi podnětná moderovaná rozprava mezi Davidem Bumbaughem a duchovní Kendyl Gibbonsovou a klíčové příspěvky z těchto dvou let pak byly publikovány v nadčasové knize A Language of Reverence, již vydala teologická škola Meadville Lombard.

Z ní je důležité zmínit ještě alespoň stať duchovní dr. Laurel Hallmanové, jež se zaměřila na práci s příběhy, beletrií a představivostí jako nevyčerpatelným zdrojem duchovní inspirace (trochu podobně jako Dorothy L. Sayersová) a také (zase obdobně jako Sallie McFagueová) zdůraznila význam metafor v náboženském životě. Říká, že poezie dala nové způsoby, jak prolomit „zatvrdlé bloky zkostnatělého náboženství“ tím, že srovnává slova a obrazy – včetně písemných a tradičních náboženských – k vytvoření „kognitivních disonancí, které udržují můj život otevřený a čerstvý“ (jinými slovy bychom mohli říct: pomocí metafor a poetického jazyka dokážeme překlenout rozpory mezi těmito věcmi). Ostatně sama unitářská tradice má osobnosti a díla, jež vystihují a popisují náš netradiční, liberálně náboženský pohled na svět naprosto náboženským jazykem – co jiného je poezie Walta Whitmana nebo meditace a další liturgické texty Kennetha Pattona a podobně.

V souvislosti s touto diskusí o jazyku úcty je navíc nutné ještě jednou připomenout již popsaný humanistický vliv Sophie L. Fahsové. Jejím dílem vychovávaná generace unitářů byla vedena, slovy duchovní K. Gibbonsové, která se do debat o jazyku úcty na prahu 21. století výrazně zapojila, k „objevování zázraků a posvátného přímo v životě spíše než působením náboženských textů a myšlenek z nich“. Dále autorka pokračuje: Dospělí ale poznávali, že smysl pro zázračno a tajemství nelze dobře používat bez jazyka, kterým jej vyjádříme. Proto tyto novodobé diskuse: hledání tohoto jazyka propojuje naše společenství; takový jazyk totiž dovoluje každému z nás popsat své zkušenosti ostatním a vlastně si je „vyzkoušet“. (Míněno jako analogie k rozdílu mezi tím, když o básni, písni a podobně jen mluvíme, a tím, když si je sami zkusíme napsat, myšlenku vystihnout. To pak potřebujeme mít najednou slovní zásobu bohatší, širší, jinak zaměřenou.)

Myslím, že to lze již poměrně jednoznačně shrnout. Staletí vývoje ukázala, že naše víra a spiritualita (a troufám si tvrdit, že každá víra a spiritualita) potřebuje výhody obou jazyků: humanistickou jasnost, přesnost, přirozenost, uměřenost a neokázalost, i působivost, košatost, poetiku a alegoričnost jazyka tradičního. Navíc, z mého pohledu, budeme-li se zdokonalovat v promyšleném užívání obou, můžeme se dobře vyhnout nebezpečí, jež hrozí oběma.

Pokud chybí souvztažnost k tomu druhému: to pak mohou mnohem snáz vytvářet nudu a klišé než vystihovat úctu k božskému. Avšak ještě zásadnější, než používat celé rozmanité spektrum výrazových prostředků, jež nám naše řeč a jazyk dovoluje, je shodnout se na tom, které jsme většinově ochotni přijímat, respektovat a sdílet. Jinak nebudeme čitelní ani sami sobě navzájem, natož veřejnosti. Dovolím si k tomu ocitovat duchovní Marii Greenovou: „Všichni se shodnou, že unitářství a univerzalismus jakožto náboženství bez kréda vítají jak teisty, tak humanisty, ovšem naše neschopnost shodnout se na slovní zásobě, která by vyjádřila naši sdílenou víru, zapříčiňuje v našich řadách rozpory, a pro lidi, kteří se o naše hnutí zajímají, je pak obtížné pochopit, jaké postoje a názory zastáváme.“

Závěrem
To podstatné, co zaznělo od Sinkforda poté, co již bylo jasné, jak palčivý problém otevřel v míře, v níž to jistě nezamýšlel, bylo, že se naučil lépe oceňovat naši „schopnost být nábožensky pluralitní vírou, kde rozdíly jsou považovány spíš za požehnání než prokletí. Nejsme v tom dokonalí, samozřejmě, ale stále se držíme této vize. A zároveň je to jeden z největších darů, které nabízíme našemu zraněnému světu“.
Ano, z pohledu globální společnosti 21. století, k níž všichni svým způsobem patříme, ať chceme, či nikoli, je myslím zralejším přístupem otevřené hledání cenného v obou „jazycích“ a upřímná ochota porozumět té druhé skupině, než zkoušet preferovat jeden nebo druhý. Smyslem jazyka úcty je, aby se žádná skupina necítila nežádoucí, nechtěná, ať již používá slovo Bůh, nebo ne.

A ještě jeden přínos spatřuji v těchto diskusích: Ukázaly, že důležitější než samotný výsledek, tedy zda používat to či ono, je, že mohou intenzivněji než co jiného přimět běžné unitáře přemýšlet o své vlastní duchovní cestě, o toleranci, respektu k jinakosti a také o své vlastní definici jazyka úcty. Tohle téma jen ukázalo, kolik unitářů touží po této diskusi.
A myslím, že i část diskusí na českém unitářském intranetu v roce 2016 týkajících se agnosticismu a podobných námětů vyjevilo ohledně tématu jazyka úcty totéž. Potřebujeme tyto diskuse. Škoda jen, že české unitářství (na rozdíl od zemí s delší unitářskou tradicí a bez vlivu totalitního režimu) na ně zatím není příliš přivyklé. Pak v nich bohužel leckdy chybí jednak právě pro nás stěžejní respekt k jinakosti a snaha hledat společné, čímž dochází k nebezpečnému zkratkovitému odsuzování těch „jiných“, a jednak – a to s tím přímo souvisí – v nich často stejně citelně chybí snaha proniknout hlouběji do podstaty problému, touha seznámit se objektivně s vlastní historií, poznat ji v souvislostech. Jako by zde byla jakási nechuť nebo obava hlouběji poznávat naše kořeny.

„Lidský jazyk úcty začíná příběhem vesmíru. Je to náboženský příběh v tom, že nás volá z našich malých místních vesmírů a zve nás, abychom nahlédli sami sebe z hlediska nejvyššího Já, které si dokážeme představit – Já, které je v určitém smyslu napříč časem spojeno s každou živou věcí na
této planetě; Já, které v sobě v podobném smyslu obsahuje semínka budoucnosti, jež si nedokážeme představit ani v nejdivočejších obrazech své fantazie.“ (Foto ©Shutterstock.com.)

Možná, že jeden z důvodů dobře vystihl zase Sinkford, když se v kontextu debaty o jazyku úcty zamýšlel i nad tím, že někteří z nás – včetně duchovních – mohou mít z takových témat obavu, protože v nich vyvolávají pocit, že ohrožují či ještě víc znejasňují naši identitu. Ano, pokud jsou vedeny po povrchu a s předsudky, pak to jistě platí. Ale může to být i naopak: tyto diskuse je třeba vést, a vést do hloubky a s co nejširšími znalostmi souvislostí (což je důležitý úkol pro duchovní a vedoucí osobnosti). Potom naopak definování naší identity může velmi prospět – a pro duchovní, podotýká Sinkford v druhé vlně reakcí na svůj projev, je to i část pastorační práce se tomuto tématu věnovat, protože odmítnutí části unitářů jinou skupinou pro jazyk, který chtějí anebo nechtějí používat, je traumatizující; mohou mít pocit nevítanosti.
Debaty o tom, zda můžeme, máme, nemusíme používat například slovo Bůh i jiné pojmy a jakou formou se vlastně vůbec vyjadřujeme, patří neodlučně k naší tradici, jsou jejím jádrem a musí být součástí žitého unitářství. Neměli bychom zapomínat, že jazyk – i náboženský, náš jazyk úcty – je vždy kolektivní dílo. Je vytvářeno celým společenstvím, těžko ho diktovat shora nebo zakonzervovat. Pak je tradice, kterou přenáší, živá. Je to sdílená paměť společenství, která nám dává jistotu, pocit zázemí a hrdost na to, čím jsme a k čemu se společně hlásíme.
Z mého pohledu výstižně to v jedné větě shrnula duchovní Lora Brandisová: „Náboženský jazyk nemusí znamenat, že používáme slovo Bůh, ale znamená to, že musíme vědomě volit, jak mluvíme mezi sebou navzájem jako členové náboženského společenství.“ A ve stejném projevu dodává: Ať humanista, nebo teista, na tomto se většina unitářů a univerzalistů shodne: písmo a náboženství mají původ v lidské společnosti a z ní dále rostou. Náš problém s jazykem nastává, když začneme ignorovat historický kontext podobenství a příběhů, když děláme doslovně to, co má být obrazné, a když přestaneme mít na zřeteli, že význam slov se mění. Naším úkolem je dovolit slovům, aby rezonovala novým významem. […] Jazyk úcty nám  dovoluje pojmenovat svaté, i když to zůstává neznámé. Jazyk úcty čerpá ze snů, pohádek, mýtů, příběhů, metafor, analogií a poezie. Lidský jazyk úcty začíná největším příběhem všech: Příběhem vesmíru. – A pokračuje citací slov Davida Bumbaugha: „Je to náboženský příběh v tom, že nás volá z našich malých místních vesmírů a zve nás, abychom nahlédli sami sebe z hlediska nejvyššího Já, které si dokážeme představit – Já, které bylo – v jistém smyslu – přítomno v singularitě, která vytvořila stále se vyvíjející vesmír; Já, které bylo přítomno – v určitém smyslu – při zrození hvězd; Já, které je v určitém smyslu napříč časem spojeno s každou živou věcí na této planetě; Já, které v sobě v podobném smyslu obsahuje semínka budoucnosti, jež si nedokážeme představit ani v nejdivočejších obrazech své fantazie.“

Text byl uveřejněn v časopise Tvůrčí život 2019/01.