Zpěvníky bývají často brány jen jako praktická pomůcka pro bohoslužbu – kniha s písněmi, které zaznívají při shromáždění. Jenže za jejich stránkami se skrývá mnohem víc: příběhy autorů, odvaha hledat vlastní cestu, zápas s dobou i touha po vyjádření víry, která se sdílí hlasem a melodií. Každý zpěvník je tak obrazem své komunity i své éry – svědectvím o tom, jak se proměňuje spiritualita i samotné unitářské hnutí. Česká unitářská tradice v tomto ohledu není výjimkou. Naopak: její zpěvníky, od prvních Čapkových písní až po moderní syntetické vydání, tvoří fascinující kroniku víry, kultury a sounáležitosti.
ÚVODEM
Náboženský zpěvník, tedy soubor písní, které duchovní společenství používá při své liturgii, je pro každé takové společenství důležitá věc. Propojuje jeho členy bez ohledu na jejich možná často velmi různé názory a postoje, přispívá k vnímání identity dané komunity a k porozumění této identitě. Stejné role má podle mého názoru i na prahu 21. století, tedy v době, kdy se mnohé prvky spojované dříve s veřejným náboženským životem přesouvají do sféry virtuální. Unitáři nejsou přes svou rozmanitost, jejíž míra je mnohem vyšší než v tradičních církvích, v tomto ohledu výjimkou.
Dokladem může být péče a pozornost, která je zpěvníkům a jejich živé tradici věnována v každé z větších unitářských organizací na národní či státní úrovni. Připomeňme jen fenomén amerického Singing the Living Tradition a jeho průběžných tištěných dodatků, zpěvníku, který je používán nejen na americkém kontinentě, nebo britské zpěvníky (dnes britské unitářské sbory, aby vyhověly všem ideovým polohám svého hnutí, používají hned tři – Sing Your Faith, Hymns for Living, Hymns of Faith and Freedom), a na jejich sestavení, které zabralo mnoho let, jsou patřičně pyšní), případně předlouhou historii zpěvníků transylvánských unitářů. Ostatně zcela tomu odpovídá i význam zpěvníků v českém unitářství, k němuž jsme nedávno dopsali další kapitolu. Pojďme se na dějiny našich zpěvníků podívat trochu podrobněji. Stojí to za to, vždyť máme v historii českého unitářství nemálo období, v nichž zpěvník (a přípravy jeho dalších vydání) hrál velmi důležitou roli. A protože to v dalším textu nebude příliš akcentováno, chci alespoň zde, v úvodu, připomenout i symbolický význam zpěvníku jakožto sdíleného nehmotného atributu unitářství, který ovlivňuje charakter našeho členství, aniž by nutně musel být fyzicky přítomný.
Určitou exkluzivitu společenství, které užívá vlastní zpěvník, podtrhuje i fakt, že napsat duchovní píseň není úplně snadné. Autor musí mít vlohy pro psaní textů a zároveň být i dobrý hudebník, případně se takto musí sejít autorský tandem, což už není úplně běžné. Také proto v naší historii nebylo a není autorů unitářských písní mnoho. O některých z nich pak stojí za to se zmínit v dalším textu jmenovitě.
NEJSTARŠÍ HISTORIE
Slovo nejstarší je v dějinách našich zpěvníků hodně relativní pojem. Samozřejmě můžeme prostě začít situací v roce 1922, kdy byla založena Společnost Svobodného bratrství, ale to by bylo poněkud zavádějící. Některé z našich stále živých a běžně používaných písní totiž původem patří až do začátků období raného novověku, kdy vznikla „bible“ evropských protestantských písní – Ženevský žaltář, z něhož o téměř půl tisíciletí později přebírali inspiraci (zejména melodie, ale někdy i obsah textů) pro české unitářství Norbert Fabian Čapek a po něm také Miroslav Matouš.
Takzvané Ženevské žalmy (sto padesát žalmů v tehdy populárním francouzském překladu Clémenta Marota a Théodora de Bèze) zhudebnil a roku 1565 zveřejnil skladatel Claude Goudimel. Tyto písně si okamžitě získaly velkou oblibu v mnohých evropských protestantských hnutích a církvích, kde jsou dodnes známy. Tiskem vyšel žaltář o osm let později v Lipsku a odtud se rozšířil i do Čech a na Moravu. U nás máme nejstarší přebásnění těchto žalmů od Jiřího Strejce (1536–1599), člena Jednoty bratrské, které vydal pod názvem Žalmové aneb zpěvové sv. Davida v rytmu českém nově vyložené a k zpívání zformované. Vyšlo poprvé v Kraličkách roku 1587 a stejně jako jeho francouzskou i německou předlohu je provázela velká obliba, jež nezmizela ani s nástupem pobělohorské katolizace, ani v době moderny – a vlastně ani postmoderny, jak dokazuje koneckonců i náš současný zpěvník!
K období předunitářskému, ač tentokrát ne tak dávnověkému, patří i ta část příběhu našich zpěvníků, která je již spojena s osobností Norberta Fabiana Čapka, ale ještě před založením Společnosti Svobodného bratrství. Není příliš známo, že Čapek psal a skládal písně již dlouho předtím, než se stal unitářem – ještě jako baptistický kazatel. Mezi lety 1900–1908 publikoval v Brně tři neustále rozšiřovaná vydání zpěvníku Duchovní písně (původně svého autorského), přičemž jeho první vydání mělo dva díly. Napsal pro něj celkem devadesát sedm písní (pro unitáře pak jen o něco málo více…).
Claude Goudimel (asi 1514 –1572), renesanční hudební skladatel. (Foto převzato z: www.practicapoetica.com/the-protestant-reformation/claude-goudimel/.)
Most od tohoto Čapkova díla k našemu hnutí představují, pravda, jen dvě: Ten, kdo s láskou hledá (1907) a V sjití tomto pravme sobě (1900). Ta navíc patří právě do skupiny textů původem z Ženevského žaltáře. V našem společenství se ocitla poměrně záhy, v březnu 1922 ji Čapek vzal s sebou do Československé obchodní besedy, kde se scházeli pozdější zakladatelé Společnosti Svobodného bratrství, a měla údajně obrovský úspěch!
ČAPKOVY UNITÁŘSKÉ PÍSNĚ A ZPĚVNÍKY
Ve vztahu k výše uvedené příhodě jistě může leckdo podotknout, že to není příliš složité – dobře připravit a „vyprecizovat“ písničku a pak zaranžovat situaci, v níž zapůsobí. Jenže Čapek, jakožto po dvě první dekády historie českého unitářství zcela výlučný autor našich písní, neustále své okolí ohromoval mimo jiné lehkostí, s jakou písně tvořil, a to třeba doslova rovnou před publikem.
Veřejně na to vzpomínal Karel Hašpl: Na podzim roku 1922, když se konal první z Čajových večerů v legionářském domě, se mladí sesedli u jednoho stolu a později začali zpívat. Bratr Čapek si k nim přisedl a na místě napsal písničku Do kopce nebo rovinou. Dokonale je ohromil! (Karlu Hašplovi bylo tehdy osmnáct let.) Ostatně i tato písnička je minimálně v pražské obci stále živá a zpívaná.
A ještě jednu historku z těchto počátků si dovolím uvést. Když Čapek v roce 1925 odjížděl do Ameriky, pozván na oslavy stého výročí založení American Unitarian Association, situace českého unitářství (tehdy ještě Svobodného bratrství) nebyla úplně růžová, byť máme dnes možná mylně tendenci vnímat to jako idylické časy: Čapek vše držel a táhl víceméně sám, silou své osobnosti, a navíc mělo nové hnutí i dost nepřátel. Říkalo se tehdy mezi pochybovači, že je to Čapkovo hnutí a až on tu nebude, zanikne. Jeho odjezd v roce 1925 tak byl první velkou zkouškou (Musíme si uvědomit, že cestování před sto lety znamenalo úplně jiné časové nároky – vždyť jen samotná cesta lodí do USA a zpět trvala zhruba měsíc.) Komu mohl vedení v době své nepřítomnosti svěřit? Neměl moc na výběr. Z opravdu spolehlivých lidí to tehdy byli jen dva mladí. Jednadvacetiletý Karel Hašpl a Václav Žižka, jen o rok starší… A měli se starat o hnutí, které ctilo Čapka, vést dvacet pět kroužků nedělní školy se stovkami dětí, vydávat měsíčně Cesty a cíle, časopis skvělé úrovně a v té době opět výlučně Čapkovo dílo – redakčně i autorsky. To jen namátkou. A v neposlední řadě důstojně navázat na Čapkovy veřejné přednášky. To chtělo odvahu, odhodlání a hodně síly. Čapek se o ně nebál. Když odjížděl, dodal jim symbolickou posilu písní, napsal jim Jen dál.
Zbývá doplnit, že ti dva všechno skvěle zvládli – a když měli měsíc po Čapkově odjezdu svou první veřejnou přednášku (v Radiopaláci), právě zde, při této příležitosti, tahle píseň poprvé zazněla.
Takových příběhů je s Čapkovými písněmi spojeno mnoho. Snad i proto byly tak oblíbené. Vždyť mezi lety 1922 až 1931 vyšel náš zpěvník celkem pětkrát, pokaždé rozšířen o novou tvorbu a každé další vydání bylo záhy rozprodáno. V podstatě až do Čapkovy smrti v roce 1942 nebyly v unitářských zpěvnících publikovány písně jiných autorů. Jejich roli a význam ještě umocnila druhá světová válka. Během ní bylo nepoměrně obtížnější se veřejně shromažďovat a zpěvníky byly jedním z možných symbolických i fyzických kontaktů s unitářstvím (zdůrazňovaly přináležitost k hnutí, texty písní poskytovaly v těžkých dobách povzbuzení i duchovní posilu), zejména pro jednotlivé mimopražské členy i skupiny. Není proto divu, že během války se zásoby zpěvníků z posledního předválečného vydání roku 1931 zcela rozebraly a poptávka po zpěvnících neustala ani po válce. Naopak, zesílila, opět především mimo Prahu. Připravit další vydání se ukazovalo jako nezbytné. V ústředním správním sboru tyto hlasy tlumočila zejména Bohdana Hašplová, která pravidelně zajížděla do odboček. O nutnosti vydat nový zpěvník se poprvé po válce jednalo v únoru 1946. Vedení NSČU vzalo hlasy z obcí a odboček hodně vážně a začalo připravovat nové vydání, které mělo být hned v několika ohledech inovativní: Jednak mělo být mnohem výpravnější než všechna předchozí, a to s notovou úpravou pro více hlasů, a jednak bylo zamýšleno svým způsobem i jako pocta Norbertu F. Čapkovi, který během války zahynul (mělo obsahovat i některé písně, k nimž Čapek napsal texty během svého pobytu ve vězeňské vazbě v Českých Budějovicích a později v německém Dachau). Zároveň to mělo být i první vydání našeho zpěvníku, které by obsahovalo také díla jiných autorů než N. F. Čapka, a to i autorů mimopražských.
PRVNÍ „POSTČAPKOVSKÝ“ ZPĚVNÍK
Pro přípravu nového zpěvníku byl při ústředí NSČU zřízen hudební odbor ve složení: sestry Hašplová, Palečková, Pivcová, dále Pravoslav Sádlo a bratr Sýkora. Bohdana Hašplová byla
navíc pověřena důležitým úkolem: doplnit Čapkovy texty z vězení hudbou. Pro zpěvníky bylo vybráno celkem osmdesát devět písní, z toho šestnáct nových a jedenáct Čapkových. V tomto ohledu ale tehdy nevyčerpali všechny, několik posledních Čapkových písní nebylo tehdy zařazeno, byť byly zvažovány. Ty pak na své zhudebnění čekaly v podstatě dalších sedmdesát let. Kromě Bohdany Hašplové se na přípravách nového zpěvníku autorsky podílela i další unitářka, Marie Mildorfová, a bratři František Josef Gardavský z Brna a Václav Rubeš, člen tehdejšího ústředí NSČU.
Ve Františkovi Josefu Gardavském z Brna (zemřel koncem roku 1966) našlo dílo N. F. Čapka prvního výrazného nástupce. F. J. Gardavský připravil již koncem války svůj vlastní zpěvník, který vydal v brněnské obci v letech 1945 a 1946 ve dvou dílech pod názvem Duchovní písně a brněnští unitáři s ním hodně pracovali. V současném zpěvníku máme jedenáct jeho písní.
V souvislosti s prvním celounitářským poválečným zpěvníkem je důležité zmínit i dalšího brněnského unitáře, bratra Julia Ventrubu, který dělal z pověření Karla Hašpla od poloviny roku 1946 pro vybrané písně harmonizace pro vícehlasy. Tyto úpravy nebyly nakonec kvůli velkým problémům s tiskem použity, ovšem na jejich přípravě byl odveden velký kus práce.
Tenhle zpěvník však celkově neměl štěstí… čeští unitáři se jej bohužel rozhodli vydat v době zcela nevhodné pro přípravu takovéto publikace. Tiskové práce byly po válce velmi předražené, panoval kontinuální nedostatek Papíru, nebyly volné tiskárny (zejména jednalo-li se o přípravu církevní zakázky), zoufale chyběli zkušení sazeči a rytci a práce s notovou osnovou sázenou tehdejší technologií (horká sazba textu, litografie pro sazbu notové osnovy) vyžadovala mistry obou těchto řemesel. Kvůli uvedeným problémům se přípravy bezvýsledně protahovaly. Jaroslav Stahl, předseda tehdejšího ústředního správního sboru, si v květnu 1947 postěžoval, že „jednání o zpěvnících se vleče v posledních letech téměř všemi poradami duchovního oddělení i ÚSS“ […] „tisku písní se staví překážky tou dobou přímo nepřekonatelné a neúnosný náklad. Vydání harmonizovaných zpěvů čtyřhlasových nelze v dohledné době uskutečnit, a je nutno jednat na základě dosavadní jednohlasé úpravy zpěvníku.“ Tím skončil původní sympatický záměr publikovat ve zpěvníku úpravu pro čtyřhlasy.
První profesionálně tištěné vydání českého unitářského zpěvníku, ještě pod hlavičkou Svobodného bratrství v roce 1922. (Archiv NSČU.)
V té době, tedy zhruba v polovině roku 1947, se také poprvé objevil záměr nahrát Vybrané písně na gramofonové desky. Důvody byly nasnadě: v mimopražských obcích, a zejména odbočkách, nebylo dost hudebníků a zpěváků, ani hudebních nástrojů, a desky by tak mohly sloužit jak pro nácvik zpěvu, tak jako doprovod zpěvu při shromáždění, případně i jako plnohodnotná náhrada živé hudby. Tento nápad byl jednoznačně podpořen a sbormistr pražské obce bratr Miroslav Esop měl za úkol dohodnout se s dalšími, externími sbory a začít nacvičovat.
V rámci intenzivních jednání o novém zpěvníku pak Jaroslav Šarhan, přednosta hospodářské správy, navrhl, aby nechali kaligraficky zpracovat vybrané ukázky z Čapkových písní na velké formáty a zarámované je pověsili v síni Charlotty Masarykové. Bylo to nadšeně schváleno a provedeno, a ještě na konci května 1947 instalováno. Bohužel, už na schůzi 2. června ústřední správní sbor konstatoval, že novou výzdobu je potřeba zase sejmout, protože „konzervatoř, která má sál pronajatý, to nestrpí“. NSČU měla ohledně této věci naneštěstí jen malý prostor k vyjednávání – kvůli vysokým splátkám hypotéky spojené s výstavbou sálů a domu v Anenské potřebovala především udržet stálé nájemce.
Čapkův rukopis písně Nad vírem času z května 1923. Jak je vidět, N. F. Čapka napadaly texty písní průběžně. Bylo nutné je okamžitě zaznamenat, třeba na staré noviny. (Archiv NSČU.)
Co se týče podoby zpěvníku, byl schválen záměr vydat dvě varianty: V nákladu pět tisíc kusů zpěvník v tradičním formátu A5 (jen s nápěvem) a pak pět set kusů větších, s nápěvem a doprovodem pro klavír. Tisk ale stále nebyl dohodnut a v prosinci 1947 Karel Hašpl, který chodil na ministerské komise kvůli přípravě nového zákona o církvích a měl tak určité exkluzivní informace s předstihem, otevřeně varoval, že se „blíží papírová kalamita“, tedy absolutní nedostatek papíru. To také záhy nastalo a naše věc se tím protáhla o další téměř rok. A objevil se další problém: tiskárny, které by byly ochotné zakázku přijmout, vesměs nechtěly provést korekturu sazby (především not, ta by se musela dělat někde jinde). Nakonec byla pro sazbu i tisk zpěvníku vybrána firma Zdeněk Křenovský, notografie, Malešice, ovšem ve výsledku se příliš neosvědčila.
V lednu 1949 bylo ústředím NSČU konstováno, že zpěvník je v podstatě připraven k tisku. Jenže v té době, v podstatě tři roky po zahájení prací, už NSČU nebyla tou prosperující, rozvíjející se sebevědomou společností, jakou byla ještě po válce. Politický vývoj v zemi jasně ukazzoval, že idealistické představy našeho vedení a naděje vkládané do příprav nového církevního zákona jsou liché – zákon nenapomůže našemu plánovanému systematickému rozvoji a růstu, ba právě naopak, určí dost limitující meze našeho budoucího možného oficiálního působení. Navíc hospodářské zprávy NSČU za roky 1946, 1947 i 1948 svědčí o tom, že společnost byla v záporné hospodářské bilanci, přičemž roku 1948 o téměř deset procent. Ale státem, který pomalu přebíral kontrolu i nad činností církevních organizací, byla nucena předkládat vyrovnané rozpočty. Znamenalo to mimo jiné, že se vedení NSČU rozhodlo prodat Slunečnou farmu v Křižanech a přijmout i další úsporná opatření. To vše myslím hrálo roli v tom, že ústřední správní sbor v září 1949 zastavil realizaci výpravnější varianty zpěvníku. Spolu s tímto rozhodnutím bylo (už pouze pro domo) konstatováno, že „bude třeba intervencí a je třeba počítat i s nedostatkem papíru a potížemi v tomto směru“. To se ukázalo jako opodstatněné, protože pak až po půl roce, koncem března 1950, čteme v zápisech z ústředního správního sboru lapidární zprávu, že „tisk zpěvníků mohl být konečně zahájen“.
Čapkův rukopis k písni Zapalte ohně lásky, 1923. (Archiv NSČU.)
V červnu 1950 byl Jaroslav Šarhan ústředním správním sborem zmocněn, aby obnovil jednání s M. Esopem ohledně nahrání unitářských písní na desky, a také s duchovní správou ohledně výběru písní a s gramofonovým průmyslem ohledně provedení. To navzdory faktu, že výroba desek byla extrémně drahá. Originální plotna měla přijít na 330 korun, malá na 226, kopie na 280 a 168 korun, s možností použít desku až stokrát.
V září 1950 byly zpěvníky konečně hotové a Jaroslav Šarhan předložil správnímu sboru k uvážení návrh, aby byly posuzovány jako prostředek propagační, nikoliv výdělečný. Prodejní cena by v takovém případě mohla být stanovena tak, aby pouze pokryla režii: tedy 20, 30 a 35 korun za kus. Jeho návrh byl schválen. (Cena se odvíjela od druhu vazby: nejlevnější zpěvníky byly brožované, dražší vázané, a to buď s plátěným hřbetem, nebo nejdražší celoplátěné.)
Výsledná podoba zpěvníků byla nakonec mnohem skromnější než původní záměr. Jednalo se v podstatě o přetisk vydání z roku 1931, ovšem v podstatně horší tiskové kvalitě, bez možnosti sazbu aktualizovat, opravit chyby, bez plánovaných vícehlasů, bez výpravnější podoby s klavírním doprovodem. Inovací bylo pouze zařazení oněch šestnácti nových písní. Vezmeme-li však v potaz situaci, v jaké tento zpěvník vznikal, byl v podstatě obrovským úspěchem již samotný fakt, že vyšel. Úvod k němu a meditaci napsal Karel Hašpl. Dětem nedělní školy měly být zpěvníky darovány k Vánocům, což se také stalo, ale až o tradičním Dětském dni roku 1951, který byl v pražské Unitarii po celou dobu trvání nedělní školy slavíván o svátku Tří králů, tedy 6. ledna, kdy po vánočních prázdninách škola obnovovala svou činnost.
Alespoň jedna věc se však povedla tak, jak bylo zamýšleno: Koncem dubna 1951 byl zpěvník doplněn nahrávkami na gramofonové desky. Jednalo se o deset nejoblíbenějších písní, které byly zapsány na pět desek. Nazpívaly je dohromady pěvecký sbor čs. unitářů, pěvecký sbor Církve československé husitské na Smíchově a sbor Foerster za varhanního doprovodu našeho sbormistra Esopa. Prodávaly se stejně jako zpěvník pouze za cenu pořizovacích nákladů, které však byly hodně vysoké: 1 100 korun za kolekci (!). Musely k nim být dodávány i speciální jehly na přehrávání. Přesto se desky rychle rozprodaly. Pro zajímavost lze uvést, že každá ze dvou pražských obcí a obec brněnská koupily po osmi sadách, obce v Besednici a Plzni po pěti.
Čapkův zápisník s textem písně Kam spěcháš potůčku, kterou složil na vycházce v Divoké Šárce v roce 1939. (Archiv NSČU.)
POKUS O AKTUALIZOVANÉ VYDÁNÍ ZPĚVNÍKU V ROCE 1956
O možném vydání nového zpěvníku začalo vedení NSČU přemýšlet již po několika málo letech. Vydání z roku 1950 bylo přece jen v mnoha ohledech až příliš velkým kompromisem mezi tím, co členové ÚSS chtěli, a co bylo v tehdejší době možné. Na návrh výkonného výboru NSČU z počátku září 1956 (bylo to tedy téma nové unitářské programové sezony) byla ustavena komise – ve složení K. Hašpl, B. Hašplová, D. Kafka, V. Rubeš, J. Šarhan, J. Vinckler, M. Mrákotová a dr. Vlk, externista a odborník na náboženskou hudbu, který u nás navíc působil jako varhaník –, jež měla začít pracovat na vydání nového zpěvníku. Již dva dny po svém ustavení připravila znění dopisu, který byl obratem vypraven všem obcím a skupinám: „Ústřední správní sbor naší společnosti hodlá příštím rokem vydat nový Zpěvník unitářských písní. Žádáme vás proto, abyste na svých schůzích a případných shromážděních prodebatovali se svými členy, do jaké míry vyhovoval, nebo nevyhovoval dosavadní zpěvník, které písně jsou oblíbené, a které, jak praxe ukázala, nejsou vůbec zpívány, zda text písní je vyhovující, co jiného by bylo žádoucno do zpěvníku zařadit, jaký formát je nejlepší a podobně. Své návrhy a připomínky zašlete nám co nejdříve.“ Zareagovala nejméně tři naše společenství, a to poměrně podrobnými, konstruktivními a tvůrčími náměty a připomínkami. František Lexa za plzeňskou obec oceňoval, že i písně, které se tolik nezpívají, jsou ve zpěvníku zařazeny, a přimlouval se, aby zůstaly i v dalších jeho edicích – zejména pro jejich meditativní formu a hodnotný obsah. Kromě toho navrhl, že by bylo vhodné doplnit víc písní od F. J. Gardavského a V. Rubeše. Z brněnské obce přišla prosba o harmonizaci všech písní pro vícehlasy a doplnění zpěvníku o část věnovanou liturgickým textům, konkrétně zařazení konvolutu meditací. S plzeňskou obcí se brněnská shodla v tom, že by bylo velmi vhodné zařadit do nového zpěvníku některé písně bratra Gardavského a rovnou navrhla dvanáct konkrétních. Tipy, jak zpěvník vylepšit, zaslal i Ladislav Kostelecký za pardubickou skupinu – a poslal i některé nové písně (vesměs své vlastní), které pardubičtí unitáři doporučují doplnit. U osmnácti stávajících doporučil upravit nápěvy. Všechny tyto návrhy z obcí dávaly smysl a jistě by bylo velmi přínosné je v novém vydání zpěvníku zohlednit, jenže bohužel k žádnému novému vydání v 50. letech nedošlo. Z archivních dokumentů se mi zatím nepodařilo vyčíst, co bylo důvodem zastavení příprav, nicméně to mohlo být i jen tím, že státní úřady nebyly takovému záměru příznivě nakloněny. Z dnešního pohledu může být možná obtížné tomu porozumět, ale při takových úvahách je třeba mít neustále na zřeteli, že tehdy nezáleželo tolik na tom, co chtěla samotná NSČU, ale spíš na tom, jak se k dané věci stavěly nadřízené instituce, které musely vše předem schválit. Že vůči náboženským organizacím zrovna neoplývaly ochotou takové počiny povolovat či přispět na jejich financování (což jistě také hrálo roli), snad ani není třeba zdůrazňovat.
Čapkův rukopis písní složených v červenci 1941 během věznění v Českých Budějovicích. (Archiv NSČU.)
SNAHY Z KONCE 60. LET 20. STOLETÍ O PŘEPRACOVÁNÍ ZPĚVNÍKU
Politické poměry panující v naší vlasti od konce 40. let 20. století se po necelých dvaceti letech začaly poněkud uvolňovat. Pro jednotlivce i organizace, jejichž činnost a aktivity nebyly v režimu socialistického státu s jedinou vládnoucí ideologií žádoucí nebo byly pouze trpěné, to znamenalo možnost „nadechnout se“ trochu svobodněji a zkusit se realizovat více, než bylo v předchozích desetiletích dovoleno. Do tohoto ovzduší spadá i další pokus českých unitářů o vydání svého zpěvníku. Úvahy o jeho přípravách však měly ještě o něco širší rámec, byly svým způsobem podmíněny i ekumenickým hnutím, které v evropském prostoru po druhém vatikánském koncilu (skončil v prosinci 1965) dostalo takzvaně zelenou. Již v následujícím roce, 1966, se to začalo projevovat i v naší republice a význam ekumenických akcí a přístupů sílil v podstatě až do roku 1969 včetně. Fenomén ekumeny zasáhl i NSČU, byť okrajově, a přípravy nového zpěvníku jsou toho právě důkazem.
Tentokrát ovšem prvotní iniciativa nevzešla z ústředí NSČU, ale z Pražské obce unitářů, vedené do roku 1968 velmi aktivním Václavem Antropiem, který byl téhož roku zvolen předsedou ústředního správního sboru. Personální složení místního správního sboru pražské obce se navíc v této době dost krylo se složením ústředního správního sboru NSČU, a tak byla některá témata organicky, byť zcela nesystémově, přenášena z jednoho orgánu do druhého. Někdy se tak dělo zcela přirozeně, jindy snad i trochu účelově – podle toho, co kdo chtěl prosadit a kde měl lepší vyjednávací pozice. Záměru vydat nový zpěvník se toto „migrování“ témat týkalo také, byť podle mého názoru v tomto případě spíše v oné přirozené formě, bez nějaké účelovosti v pozadí. První zmínka dohledatelná v našich archivních materiálech k plánu vydat znovu zpěvník NSČU padla tedy nikoli na úrovni ústředního správního sboru, ale místního správního sboru pražské obce. Tam se počátkem listopadu 1968 objevil názor, že je třeba provést na zpěvníku opravy. Dušan Kafka (také člen obou orgánů) k tomu doplnil, že podobné názory zaznívají i v Brně, kde se řešilo, že je nutné upravit některé písně do nižších poloh. Mimo oficiální schůze se již mluvilo o tom, že by vydání mělo mít více ekumenický charakter – v souladu s celkovou atmosférou v náboženských kruzích. (Jedním z podnětů k tomu mohl být i fakt, že zhruba ve stejné době byl Kafka jako ústřední duchovní správce NSČU požádán sestrou Ratajovou z Československé církve husitské, zda by jim unitáři neposkytli asi patnáct písní, které by husité mohli zařadit do svého zpěvníku.) Nové vydání navíc mohlo plnit ještě jeden cíl, totiž stát se součástí plánovaných oslav výročí sto let od narození N. F. Čapka, které chtěli unitáři organizovat v roce 1970. (Na toto propojení poukazoval několikrát Dušan Kafka, zejména v počátečních fázích příprav, kdy ještě byla naděje, že by v roce 1970 stihli zpěvník vydat.) Další náměty k záměru vydat zpěvník v nějaké podstatně přepracované podobě zazněly také v MSS POU: ještě před koncem roku 1968 zde padl mimo jiné návrh, aby se projektu jako garant ujal bratr Ing. Hotěk, který se hudbě aktivně věnoval. Kafka s ním přislíbil tuto záležitost projednat. V pracovní skupině by podle představ zástupců pražské obce měli být kromě Hoťka i varhaníci Vlk a Budík, sestra Hašplová, J. Němcová, H. Vokounová, sestra Fetrová a V. Rubeš. Zhruba o týden později, na počátku prosince 1968, se téma „zpěvník“ poprvé objevilo i na jednání výkonného výboru ústředního správního sboru: Václav Antropius zde hovořil o nutnosti doplnění a opravy zpěvníku a o tom, že by měl „obsahovat nejen typické unitářské písně z celého světa, ale vybrané písně i jiných církví“. Také uvedl, že nejpovolanější k editaci by z NSČU byl Stanislav Hotěk. Ten byl na jednání přítomen a pověření tímto úkolem se nebránil. Upozornil ovšem, že „je to namáhavá a mravenčí práce na leta, ale pokusí se o to a spolupracovníky si vybere sám“.
Z příprav prvního postčapkovského zpěvníku: Píseň Na hlubinách, jejíž text složil Čapek v Dachau a píseň dopsala B. Hašplová. Publikováno 1950. (Archiv NSČU.)
Ještě v lednu 1969 se k záměru vydat zpěvník znovu vrátil místní správní sbor pražské obce (ÚSS tehdy nezasedal tak často jako MSS POU) a Dušan Kafka k tomu doplnil, že Stanislav Hotěk je ochoten celý projekt garantovat, ale že bude potřeba vybrat ještě někoho, kdo by projekt skutečně organizoval. Zdá se, byť to nelze z pramenů, které jsem měla dosud k dispozici, doložit, že Kafka s Hoťkem ještě mluvil o celé věci soukromě a že to Hotěk po důkladnější úvaze odmítl. (Tehdy již nebyl zcela zdráv a pravděpodobně se na intenzivní práci na zpěvníku necítil.)
V té době (jaro 1969) začal s pražskou obcí spolupracovat (především na přípravě a vedení dětských programů) Miroslav Matouš, původně duchovní Církve československé husitské, později, po odebrání státního souhlasu v roce 1958, od roku 1967, kazatel Jednoty bratrské. V červnu 1969 se nabídl, že by s přípravou zpěvníku pomohl, což bylo ústředním správním sborem přijato.
V březnu 1970 na jednání místního správního sboru POU Miroslav Matouš informoval, že první část zpěvníku má již dokončenou, nyní by měl intenzivněji spolupracovat s bratrem Hoťkem. Bylo třeba upravit texty některých písní do moderní češtiny a definitivní výběr písní provést tak, aby odpovídal unitářskému duchu. Bohumil Špale (místopředseda MSS POU) navrhl, aby byly zařazeny i písně z nové tvorby. Koncem června 1970 pak Matouš oznámil, že materiál pro zpěvník je shromážděn, a v říjnu téhož roku pak urgoval oficiální vyjádření NSČU k nově sestavenému a odevzdanému zpěvníku, aby mohl v práci pokračovat a připravit jej dotisku. (M. Matouš až na jednu výjimku osobně nechodil na jednání ÚSS, jen na správní sbory pražské obce. Jeho práci na jednáních ÚSS prezentoval V. Antropius.)
Z příprav prvního postčapkovského zpěvníku: Píseň Můj Bůh, jejíž text složil Čapek v Dachau a píseň dopsala B. Hašplová. Publikováno 1950. (Archiv NSČU.)
V té době ovšem v NSČU eskalovaly interní (koncepční i osobní) neshody mezi Dušanem Kafkou a Václavem Antropiem a leccos z nich se dostalo k řešení až orgánům státní správy, konkrétně na odbor kulturní správy pražského národního výboru a na ministerstvo kultury a školství. Počátkem roku 1971 se pražská obec mimo jiné pokusila zřídit vlastní hospodářské oddělení a oddělení duchovní správy, jež by do své gesce převzala i zodpovědnost za vydávání publikací a promluv tiskem, a zkusila je neposílat státní správě ke schvalování předem, nýbrž jen k evidenci a na vědomí. (Oproti tomu standardně a do té doby bez výjimky byly veškeré materiály, pro něž jakákoli složka NSČU žádala o povolení k tisku, posílány ke schválení před publikováním, v Praze navíc přes oddělení ústřední duchovní správy NSČU.) To se však, i kvůli oficiální stížnosti D. Kafky nadřízeným orgánům, vedení pražské obce nepodařilo prosadit a důsledkem bylo mimo jiné to, že dr. Václav Antropius byl donucen odejít z vedení NSČU a M. Matoušovi nebyla prodloužena pracovní smlouva s POU na ediční činnost. Znamenalo to, že byly zastaveny i práce na zpěvníku.
Zdá se tedy, že s vaničkou bylo v tomto případě vylito i dítě – kvůli Antropiovým přetahováním se s Kafkou o rozhodování v NSČU a její směřování zanikl bohužel i nejeden veskrze přínosný projekt, přičemž přípravy vydání nového zpěvníku v to naneštěstí musíme také započítat. V kontextu dějin našich zpěvníků je to informace o to smutnější, že tento nadějný pokus byl na dlouhých téměř padesát let posledním. K dalšímu, tentokrát úspěšně završenému vydání zpěvníku došlo až v roce 2018.
ZPĚVNÍK VLADIMÍRA MIKULY
Pro úplnost tohoto historického přehledu však musíme uvést ještě jedno dílo realizované před zpěvníkem z roku 2018. Jsou to Písně unitářů, které v podstatě jako strojopisný samizdat své vlastní tvorby vydal v roce 1981 Vladimír Mikula, táborský člen brněnské obce a velký obdivovatel díla Františka Josefa Gardavského. Rozhodl se pro toto řešení poté, co od roku 1978 nabízel své písně k vydání ústředí NSČU, ale to nemělo o prosazení jejich oficiálního publikování zájem.
CESTOU SVĚTLA. UNITÁŘSKÉ PÍSNĚ A LITURGICKÉ TEXTY
Prvotní impulz k realizaci tohoto zatím posledního vydání unitářského zpěvníku dal v roce 2002 Petr Samojský, který již během služby v Plzni, a zejména v době studií (1995–2002), vytvářel soukromý archiv unitářských písní z návštěv mnohých obcí ve světě. Sám byl pak po téměř patnáct let tím, kdo odvedl na přípravách zpěvníku většinu práce, zvláště na třech dílčích publikacích nazvaných Unitářské písně, které od roku 2004 v našich obcích sloužily k testování písní, jež byly plánovány k zařazení do budoucího souborného vydání. Roku 2013 byla z pověření ústředního správního sboru ustavena pracovní skupina ve složení Petr Samojský, Ladislav Pivec a Karel Loula, která za pomoci dalších kolegů, zejména Adama Hanzlíka, připravila k vydání písňovou část. Korektury byly prováděny tou nejlepší možnou cestou, totiž přímo zpěvem při shromážděních. Většina písní v novém zpěvníku tento test prodělala.
Vzhledem k složité historii našich zpěvníků, popsané výše, bylo jednoznačně rozhodnuto, že nová podoba zpěvníku bude syntézou, nikoli výběrem. Zahrnuty tak byly prakticky všechny použitelné písně, které byly z obcí v průběhu let dodány. Zpěvník je díky tomu velmi pestrý, jeho základem ovšem zůstává kompletní sbírka prvních unitářských písní, v nichž byly udělány nezbytné opravy a úpravy, které v minulosti z technických nebo jiných důvodů provedeny být nemohly. Tím mají tyto písně novou šanci na život. V průběhu let pracovní skupina prošla píseň po písni unitářské zpěvníky z Transylvánie, Velké Británie, USA, Austrálie a Nového Zélandu; ty tak obohacují českou autorskou tvorbu.
Tento zpěvník obsahuje na rozdíl od všech předchozích vydání i liturgické texty, což je velká pomoc unitářským obcím při shromážděních. I při jejich přípravě jsme postupovali synteticky ve snaze uveřejnit texty reprezentující všechny unitářské duchovní, kteří na půdě českého unitářství kdy působili. Část liturgických textů byla pak opět obohacena o texty zahraniční, zejména z archivu Mezinárodní rady unitářů a univerzalistů (ICUU).
Obálka zatím posledního a dosud nejobsáhlejšího vydání zpěvníku, 2018. (Archiv NSČU.)
ZÁVĚREM
Při tradiční slavnosti NSČU Sdílení světla v prosinci 2018 byl nový zpěvník symbolicky pokřtěn, či řečeno po unitářsku, uvítán do života. Vezmeme-li v úvahu, kolik předchozích pokusů o jeho vydání od roku 1950 skončilo nezdarem, kolik energie, zápalu a nadšených snah o sestavení nových verzí tak vešlo vniveč, je současný zpěvník skutečně úspěchem. I proto, že v podstatě sceľuje všechna předchozí vydání i nedokončené záměry, a to bez ambicí na nějaké záměrné směřování unitářské tradice. V tom smyslu je tento zpěvník ohlédnutím, rekapitulací vývoje unitářství v mnoha desetiletích, kdy unitářští autoři nemohli publikovat a veřejně působit. Je tak vlastně i poděkováním všem těmto sestrám a bratrům.
V dnešní době si lidé málo zpívají společně, jsme obklopeni „dokonalou hudbou“ z médií. Ve společném zpěvu a čtení však vždy zaznívá tón sounáležitosti. Proto mají v unitářském shromáždění zpěv a společné čtení pevné místo. Kéž tomu náš nový zpěvník přispívá a pomáhá nám tak jít skutečně Cestou světla, jak ho k tomu nabádá i sám jeho název.
PŘEHLED VYDÁNÍ ZPĚVNÍKů ČESKÝCH (ČESKOSLOVENSKÝCH) UNITÁŘŮ
1900
Čapkův první autorský zpěvník Duchovní písně (32 písní), vydán v Brně.
1905
Druhý díl Duchovních písní (celkem 18 písní, z toho 13 Čapkových), vydán v Brně.
1907
Druhé, rozšířené vydání obou dílů Duchovních písní (celkem 238 písní, Čapkových 84), vydáno v Brně.
1908
Třetí, opět rozšířené vydání obou dílů Duchovních písní (celkem 256 písní, Čapkových 97), vydáno v Brně.
1922
Nulté, svépomocí připravené vydání Čapkova unitářského zpěvníku: sešitek formátu A6 rozmnožených písní bez not, celkem 16 písní, z toho dvě, Ten, kdo s láskou hledá (upravená z písně Proudy živé plynou) a V sjití tomto pravme sobě, jsou převzaté z Duchovních písní, 12 dalších napsal Čapek nově: Spojme zpěvem, Otevři Bože můj, Buď zvyšován, Dnes je den spásy, Komu štěstí v duši, Blíž tobě, Přijď vůle přemocná, Nač ty smutky, Ať úsměv cestu, Slož co srdce, Vesele si zazpívejme, Na vlnách tvého žití.
1923
První vydání Písní Svobodného bratrství, vydal Čapek vlastním nákladem ve formátu A6 s dvojbarevnou kartonovou obálkou, vázaný na svorky. Zpěvník obsahuje 30 písní (všechny Čapkovy) na 32 tiskových stranách + volně vložený svázaný dodatek se 14 písněmi na 16 tiskových stranách (aršík). Každá z těchto částí má na konci svůj abecední seznam řazený podle prvního verše. Ze staršího zpěvníku jich je 8, 22 písní je nových. Publikovány jsou jen texty, bez not.
1925
Druhé vydání Písní Svobodného bratrství, vydal Čapek vlastním nákladem ve formátu A6, vázáno v plátně se zelenou ražbou. Celkem 50 písní s doprovodem pro zpěv na 56 stranách.
1926
Třetí vydání Písní Svobodného bratrství, vydala Unitaria, opět ve formátu A6, vázáno na svorky, kartonová obálka, jednobarevný tisk. Obsahuje 53 písní na 40 tiskových stranách, vzadu obsah, tedy abecední seznam písní podle prvního verše, publikovány jsou jen texty, bez not. Nově jsou zařazeny Čapkovy písně: Vyjdu si s veselou, Nezlob se, Nalaďte struny.
1931
Čtvrté vydání Písní Svobodného bratrství, vydala Unitaria, formát A6, šitá publikace vázaná v plátě se zlatou ražbou původního znaku Svobodného bratrství. Obsahuje 72 písní na 80 tiskových stranách, úplně vpředu je obsah, tedy abecední seznam písní podle prvního verše. Zpěvník obsahuje Čapkovu předmluvu a ke každé písni notový záznam.
1945, 1946
Duchovní písně I a II, zpěvník Františka Josefa Gardavského. Strojopis, neoficiální vydání, sešito svorkami – první díl obsahuje texty 15 písní bez not, formát A5 na výšku; druhý díl obsahuje texty zapsané s notami na notovém papíře, některé texty psané strojopisem, jiné ručně, 42 písní, sešito svorkami, formát A5 na šířku.
1950
Páté vydání zpěvníku, tentokrát pod názvem Písně Náboženské společnosti československých unitářů, vydala NSČU, formát A6. Vydáno ve třech verzích vazby: brožovaná, šitá s kartonovou obálkou a stříbrnou ražbou nadpisu Písně čs. unitářů a znaku a šitá, vázaná v plátně. Obsahuje 89 písní na 104 tiskových stranách, úplně vpředu je zařazen obsah, tedy abecední seznam podle prvního verše. Ke každé písni je publikován notový záznam. Obsahuje předmluvu a meditaci Karla Hašpla. Nově je zařazeno 16 písní, z toho 11 Čapkových: Ať svítí sluníčko (Hašplová/Mildorfová), Domovu blíž (Čapek/Čapek), Jásavý chvalozpěv (V. Martin / K. Vaculík), Kde svaté nadšení (Čapek/Čapek), Když šumí déšť či slunko plá (Hašplová/Mildorfová), Květinová (Hašplová/Čapek), Mezi dětmi (Hašplová/Čapek), Můj Bůh (Dykes/Čapek), Na hlubinách (Hašplová/Čapek), Naše cesta (Vohánka/Havelka), Od země k říši hvězd (Hašplová/Čapek), Při pohledu k hvězdné říši (Hašplová/Čapek), Při shledání přátel (Hašplová/Čapek), Věk temna již je dovršen (Dykes/Čapek), Z hlubokosti volám (Hašplová/Čapek), Zvuč písničko (Hašplová/Mildorfová).
1981
Písně unitářů, samizdatové vydání zpěvníku Vladimíra Mikuly, strojopis na notovém papíře, noty kresleny, vázaný v hnědém plátně, zlatá ražba nadpisu a jména autora, formát: zvětšená A5 na šířku. Obsahuje 75 písní + 10 modliteb a textů k zamyšlení, z toho jeden od V. Rubeše a jeden od M. Mildorfové, nestránkováno.
2004, 2016 a 2018
Unitářské písně, přípravné publikace pro budoucí synteticky pojaté vydání zpěvníku. První část vydána ústředím NSČU, druhé dvě Pražskou obcí unitářů, obsahují 78, 60 a 60 písní. Kroužkové vazby, laminovaná obálka, formát A5.
2018
Cestou světla. Unitářské písně a liturgické texty, vydalo nakladatelství Unitaria, 456 stran, formát C5, obsahuje 257 písní s notovým zápisem a 311 liturgických textů z českých i mezinárodních zdrojů. Kromě obsahu jsou zařazeny i rejstříky: jmenný, autorský, věcný a tematický rejstřík písní podle příležitosti použití.
Text byl zveřejněn v časopise Tvůrčí život 2018/05.
