Upevňování pozice
Devatenácté století bylo pro britské unitářství v porovnání s předchozími klidnou a příznivou dobou. Prvním důležitou osobou, která na jeho počátku ostrovní unitářství výrazněji formovala, byl Thomas Belsham (1750–1829). Učil na unitářské škole v Hackney, dobře se znal s Lindseyem i Priestleym a v roce 1805, po rezignaci Disneyho, se ujal sboru Essex Street Chapel. Zde kázal až do své smrti v roce 1829 a získal si značnou přízeň řadových unitářů.
Vůdčí osobnosti britského unitářství si uvědomovaly, že je načase začít unitářství uvádět více mezi běžné lidi. Za tím účelem byl roku 1806 zřízen The Unitarian Fund for Mission Work (což můžeme volně přeložit jako Unitářský fond pro podporu a šíření unitářství), zkráceně běžně nazývaný pouze Unitářský fond. Hlavními cíli fondu bylo finančně vypomáhat duchovním, kteří se hlásili k unitářství a trpěli nedostatkem peněz, podporovat unitářské aktivity ve společnosti včetně vydávání literatury a podobně a v neposlední řadě byli jeho prostřednictvím podporováni duchovní, kteří putovali po Británii a šířili unitářství misijní formou, i nově zakládané sbory.
Snad nejznámějším a nejúspěšnějším unitářským duchovním putujícím po Anglii, Skotsku i Walesu a šířícím unitářství byl Richard Wright (1764–1836). Dohled nad činností fondu byl svěřen Robertu Asplandovi (1782–1845).
Richard Wright (1764–1836). (Z: www.unitarianhistory.org.uk/hsalbPFU4.html.)
Zásadní pozitivní význam mělo pro unitáře přijetí takzvaného zákona o trojici (Trinity Act) v parlamentu v roce 1813. Po jeho odsouhlasení, zjednodušeně řečeno, již nebylo odmítání sv. Trojice ze zákona posuzováno jako rouhání. Za přijetí tohoto zákona vděčí unitáři vlivnému whigovskému politikovi Williamu Smithovi (dědečkovi významné unitářky Florence Nightingaleové), unitáři, který jej navrhl a dokázal prosadit.
Brzy se objevila také první unitářská periodika: Monthly Repository of Theology Literature a The Christian Reformer (později přejmenovaný na The Unitarian Magazine and Review). První byl zřízen roku 1806 R. Asplandem a ten jej dvacet let také vedl. Roku 1826 tento časopis koupila Britská a zahraniční unitářská asociace a jeho vedení se ujal až do roku 1838 William Johnson Fox (1786–1864), další výrazná unitářská osobnost té doby. Druhé periodikum vzniklo 1815 a do roku 1844 jej řídil opět Aspland. Existovalo až do roku 1863. Důležité bylo, že Christian Reformer se prodával za velmi přijatelnou cenu, takže byl dostupný i lidem s nízkými příjmy.
Robert Aspland (1782–1845) na portrétu od neznámého umělce, ze sbírek Manchester College.
(Z: www.unitarianhistory.org.uk/hsalbPFU4.html.)
Dalším důležitým mezníkem v dějinách britského unitářství bylo založení Britské a zahraniční unitářské asociace (British and Foreign Unitarian Association) roku 1825. Asociace se vzápětí stala nejdůležitější z dosud ustavených ostrovních unitářských organizací (vznikla vlastně sloučením tří starších: The Unitarian Book Society for Literature, která byla založena 1791 ještě Lindseym a Johnem Disneym; Unitářského fondu, o němž bylo psáno výše; a nejmladší: The Unitarian Association for Civil Rights zřízené roku 1818).
Asociace byla nejdůležitějším tělesem britských unitářů celé jedno století, až do roku 1928, kdy se stala součástí Generálního shromáždění unitářských a liberálně křesťanských sborů (General Assembly of Unitarian and Free Christian Churches), dodnes existující organizace, zastřešující všechny britské unitáře. Celkově vzato, působilo v Anglii, Skotsku a Walesu v první polovině 19. století něco přes dvě stě unitářských sborů.
V polovině 19. století počtem unitářských sborů poněkud zamíchal takzvaný Zákon o kaplích (Chapels Act) z roku 1844, podle něhož měly prostory financované například náboženskou nadací nadále ctít původní vyznání zakladatele této nadace. Pokud tedy byly nějaká nadace, fond, kostel a podobně kdysi založeny a financovány například presbyteriánským věřícím, ale v průběhu dějin se změnila církev nebo náboženská společnost, která je využívala (například z presbyteriánské na unitářskou), měla po roce 1844 peníze z nadace plynoucí získávat zase původní církev, tedy v uvedeném případě presbyteriánská.
James Martineau (1805–1900).
(Z: www.unitarianhistory.org.uk/hsalbPFU4.html.)
Unitáři – jako mladá církev – tak přišli o dost majetku (kaple, hřbitovy, školy, nadační fondy…), vesměs ve prospěch právě presbyteriánů. Unitářství to v zásadě nijak neohrozilo; zákon vstoupil v platnost v době, kdy byly ve velkém zakládány nové sbory a unitářství bylo na vzestupu, spíše se v jeho důsledku poněkud proměnil poměr venkovských sborů k městským, protože o majetek a sbory přicházeli unitáři vesměs v menších sídlech, zatímco nové sbory vznikaly zase spíše ve větších městech.
Nové impulzy pro unitářství začaly do Británie přicházet v polovině 19. století také z Ameriky, kam se v podstatě o několik desetiletí dříve unitářství z Britských ostrovů dostalo. Zejména vliv liberálních názorů W. E. Channinga se šířil touto – zpětnou – cestou. Vůdčí osobností jakési „nové vlny“ v britském unitářství byl filozof a unitář James Martineau (1805–1900).
Pod jeho ideovým vedením se britští unitáři začali pozvolna vzdávat svých historických křesťanských kořenů, které je v moderní době spíše svazovaly – například sepětí s biblí a řešení otázek na ní vázaných (vyplývajících z křesťanských tradic) – a začali se výrazněji hlásit k modernímu pojetí víry s mnohem větším zapojením rozumu, filozofie, soudobých poznatků vědeckých disciplín a podobně.
Martineau již ve svých raných textech vyzdvihoval autoritu rozumu před Písmem. (Zajímavostí je, že tehdejší nejstarší generace anglických unitářů jej proto považovala za nebezpečně radikální.) V roce 1848 absolvoval studijní pobyt v Německu, kde byl nadšen německým idealismem, zejména Kantem. Snažil se jeho filozofické závěry přenést do teologie, a tak dospěl k tezím, že lidská povaha a přirozenost jsou v blízkosti boží přirozenosti a součástí Absolutní mysli. Věřil tedy, že lidská přirozenost v tom nejlepším smyslu odráží Boha. To jej také zpětně přivedlo k americkému transcendentalismu, zejména k osobnosti W. E. Channinga, s jehož myšlenkami nacházel shodu. Víra mu splývala s filozofií. Když kázal, nikdy mu nešlo o pouhé spekulativní myšlenky, ale vždy o realitu bytí a myšlení, konečné pravdy a způsob, jak náboženství tlumočit do práva, svědomí a všedního lidského života. Nepodceňoval ani osobní lidské problémy, jako smutek, osamělost a podobně.
Věnoval také hodně času vedení nových duchovních. Ve svých úvahách se zabýval i přímo termínem unitářství a tvrdil, že se v něm skrývá jen další dogma; navrhl tedy nový název: Free Christian Church (Svobodná křesťanská církev). Dost britských unitářských sborů toto označení přijalo a v důsledku se v Británii unitáři dodnes sdružují v organizaci nazývané General Assembly of Unitarian and Free Christian Churches.
Robert Spears (1825–1899).
(Z: www.unitarianhistory.org.uk/hsalbPFU4.html.)
James Martineau zemřel v lednu 1900, tedy symbolicky v okamžiku, kdy začínalo nové století a s ním zcela jiná doba, než jakou pomáhal svým dílem utvářet.
Z významných unitářů druhé poloviny 19. století uveďme ještě například jméno duchovního Roberta Spearse (1825–1899), jenž se v roce 1867 stal tajemníkem Britské a zahraniční unitářské asociace, velké osobnosti se spoustou příznivců, který v Británii mimo jiné propagoval například indické liberálně náboženské hnutí Bráhmo Samádž.
Ani ve stručném přehledu unitářských dějin Britských ostrovů nelze opominout založení proslulé Unitarian College v Manchesteru v roce 1854, na níž je dodnes přednášena a vyučována unitářská teologie.
Ve druhé polovině devatenáctého století byla situace anglických unitářů zdravá a stabilní. Unitáři se v Británii stali respektovaným náboženským směrem, osobnosti z jejich řad se angažovaly v politice, sociální oblasti, filantropii, školství, vědě i umění. Na přelomu 19. a 20. století existovalo na britských ostrovech okolo tří set šedesáti unitářských sborů.¹
Období druhého ideového formování
Nicméně ne všichni britští unitáři se dokázali ztotožnit s pokrokovým svobodnějším proudem unitářství. A tak ještě na počátku 20. století vedle sebe v britském unitářství existovaly dva legitimní a v podstatě stejně silné proudy – ten druhý byl konzervativnější, hodně vycházel z křesťanských základů.
To také dlouho bránilo utváření moderní britské unitářské cesty, která by byla jednotná, ale zároveň specifická a přijatelná pro většinu členů. Spíše se jednalo o společenství lidí velmi rozdílných přístupů, jimž sice nic nebránilo ve sdružení pod jednou organizací, ale dlouho byly paralyzovány jakékoli snahy dát britskému unitářství moderní a snadno rozpoznatelnou tvář.
Na konci 20. let 20. století dokonce situace hrozila rozkolem, nicméně oba proudy se nakonec dokázaly dohodnout a vytvořit v roce 1928 již zmíněné Generální shromáždění – General Assembly of Unitarian and Free Christian Churches – s dodnes funkční organizační strukturou.
Ustavení Generálního shromáždění bylo vítáno jako přelomová událost a jen málo unitářských osobností či sborů se s jeho zřízením neztotožnilo. Z tábora vyhraněného křídla liberálních křesťanů se k Generálnímu shromáždění odmítl přihlásit například jejich vůdce Lloyd Thomas, z progresivních unitářů pak kupříkladu významný filozof, duchovní a pedagog Lawrence Pearsall Jacks (1860–1955), který byl na sklonku života zvýšeně kritický vůči všem formám institucionalizace náboženství.
První studenti z Unitarian College v Manchesteru (založena 1854).
(Z: www.unitarianhistory.org.uk/hsalbBUH4.html.)
Z hlediska vývoje britského unitářství pak byla zásadním dokumentem zpráva z roku 1945, tedy těsně po válce, publikovaná pod názvem A Free Religious Faith (Svobodná náboženská víra). Vypracovala ji z pověření General Assembly skupina třinácti duchovních a stala se v podstatě unitářským prohlášením víry. Dodnes poskytuje cenný souhrn unitářského myšlení tehdejší doby a byla opravdu kolektivním dílem, nikoli jen sborníkem jednotlivých příspěvků.
Byla publikována knižně a pro velký úspěch byla o tři roky později dotiskována. Nejvýraznější osobností podílející se na její přípravě byl Raymond Vincent Holt (1885–1957), duchovní a knihovník Manchester College v Oxfordu a ředitel Unitarian College v Manchesteru a také předseda General Assembly.
Moderní doba
Zmínku si samozřejmě zaslouží také ženy: za výrazný počin britských unitářek, který dodnes neztratil aktuálnost, lze považovat sborník General Assembly Feminist Theology Report. Objevil se v polovině roku 1980 a jeho hlavními iniciátorkami a autorkami byly duchovní Ann Peartová a Joy Croftová.
Pro získání vhledu do ideového základu současného britského unitářství je cenná brožurka další velké osobnosti, duchovního Arthura Johna Longa (1920–2006), Current Trends in Contemporary British Unitarianism (Aktuální trendy v soudobém britském unitářství) vydaná roku 1997.
A pak také sborník ze sympozia pořádaného Generálním shromážděním nazvaný Unitarian Perspectives on Contemporary Religious Thought (Unitářské pohledy na současné náboženské myšlení, 1999), editovaný filozofem a teologem Georgem D. Chryssidesem (narozený 1945), v němž nechybí historické souvislosti, ale jsou zde například i zajímavé studie o unitářství ve vztahu k postmodernismu nebo New Age či kapitola věnovaná ženám v unitářství.
V souvislosti s těmito významnými edičními počiny je také nutné uvést, že od roku 1890 v Británii funguje unitářské nakladatelství Lindsey Press, které do současnosti vydalo kolem dvou set padesáti titulů. Dnes jeho činnost spadá pod Generální shromáždění, kde na ediční plán dohlíží šestičlenný pracovní tým.
V současné době je po celé Británii okolo dvou set unitářských sborů, jejichž vrcholným orgánem je stále General Assembly of Unitarian and Free Christian Churches, které sídlí na slavné adrese v londýnské Essex Hall, kde Lindsey založil první unitářský sbor. Zasedá každoročně, současným prezidentem je Bill Darlison a výkonným ředitelem Derek McAuley. Jinak je řízen devítičlenným výkonným výborem.
V celé zemi je zhruba tři a půl tisíce aktivních unitářů, sdružených ve sto sedmdesáti sedmi sborech (z toho jich je více než sto čtyřicet v Anglii, jednadvacet ve Walesu a čtyři ve Skotsku). Existují zde pouze dva sbory s více než stem členů. Díky této určité podobnosti s našimi, také spíše menšími obcemi by pro nás činnost anglických sborů mohla být v mnoha ohledech inspirativní.
Podle statistických údajů ICUU je v Británii registrováno přes sto třicet unitářských duchovních, nicméně z nich je již okolo poloviny v důchodovém věku. Tato situace nevypadá úplně příznivě, porovnáme-li ji s dobou největšího rozkvětu britského unitářství, tedy s počátkem 20. století, kdy bylo na ostrovech registrováno přibližně padesát tisíc unitářů.
Proto zde bylo před několika lety založeno dobrovolnické sdružení s názvem 2020 – Growing Unitarianism in Great Britain, jehož cílem je obnova unitářství a nárůstu počtu unitářů v zemi. Jeho aktivity jsou zaměřeny zejména na udržení malých sborů (Británie má problém s nedostatkem unitářských duchovních, a tak některé malé sbory zanikají) a vznik dalších; shánějí finance, pořádají semináře a podobně. Plán obnovy má toto sdružení vypracovaný do roku 2020, proto tento letopočet v názvu. V porovnání se stavem k roku 2010 chtějí za deset let zvýšit počet členů o 20 %. Otcem tohoto projektu je duchovní Andy Pakula.
Mapa současného rozložení unitářských sborů ve Velké Británii.
(Z: www.ukunitarians.org.uk/images/ukmap_big.jpg.
Na úrovni jednotlivých obcí i národní lze nalézt mnohé další zajímavé projekty (vesměs uvedené na www.unitarian.org.uk), k nimž patří například Unitarian TV, tedy unitářská televize (www.ukunitarian.tv). Obecně vzato, v současných aktivitách britských unitářů lze pozorovat velmi živý zájem o hledání nových cest se společným cílem: aby unitářství bylo člověku dnešní doby pomocí, stejně jako bylo v minulosti.
Závěrem nesmíme zapomenout zdůraznit, že to byli právě britští unitáři, kdo výrazně podporoval rozvoj unitářství v dalších zemích světa (za všechny zmiňme USA, kterým bude věnováno další pokračování tohoto seriálu) a mimo jiné byli také iniciátory prvních diskusí, které vedly k založení ICUU (připomeňme především obrovské zásluhy D. Ushera, jenž v obtížných dobách 90. let pomáhal i českým unitářům v zápase o jejich přežití). Anglické unitářství má v samotné Británii úctyhodnou tradici a ve všech dalších zemích, kde unitáři působí, velké renomé. To je velmi cenná výbava pro budoucnost.
Článek byl zveřejněn v časopise Tvůrčí život 02/2014.
