Tohle je závažné i radostné téma. Zaznívá v něm vážné hledání smyslu a štěstí a zároveň nám zvěstuje radost z toho, že jsme tvory, kterým je toto hledání vůbec umožněno, kteří ho dokonce mají tak říkajíc v programu. Právě pro možnost vědomého hledání sebe sama a vědomého opouštění sama sebe je člověk, vyjádřeno dávnými slovy žalmisty, „korunován slávou a důstojností“ (Ž 8:6).
Cesta k sobě samému byla často hlavním motivem starověkých obřadů a mysterií. Po staletí se mohou lidé zamýšlet nad tím, co vlastně znamenal například tajuplný nápis Gnóthi sauton či Gnóthi seauton – Poznej sebe sama – podle tradice vítající návštěvníky delfského Apollonova chrámu. Diskuse o významu tohoto nápisu se vedly již v antice. Spíše než pouze jako vyjádření snahy vydržet sám se sebou, upevnit si sebevědomí, nalézt vlastní vlohy či uskutečňovat svá přání se tento nápis tradoval jako pozdrav s hlubokým duchovním významem. Takto vítal bůh Apollon poutníky. Přál tak příchozímu poznání tajemství života, přičemž mělo být na tento pozdrav odpovězeno slovem „Jsem“, což byl odkaz k věčně přítomnému, neustále působícímu a neměnnému Bytí. K tomu, k němuž měl návštěvník chrámu směřovat jako ke své nejvlastnější podstatě.
Setkání s tímto prazákladem života či věčnou Přítomností je možno při troše pozornosti objevit v různých podobách v mnoha náboženstvích. Za bohatou symbolikou a poutavým vyprávěním mýtů i historických příběhů, případně legend doprovázejících historická fakta, je poselství či radostná zpráva, že člověku je možno se v různé míře dotknout věčného tajemství života, které je přítomno nejen obecně ve vesmíru a v přírodě, ale též přímo adresně v něm, nebo je alespoň zatušit. Také jednotlivé myšlenkové systémy a víry více nebo méně připouštějí možnost takového poznání a jeho vlivu na život člověka a více nebo méně jim přiznávají důležitost. Podle toho také nabízejí odpověď na otázku, co to vlastně je cesta člověka „od sebe sama a k sobě“. Jde o hledání štěstí v podobě splnění osobních přání, nalezení svých vloh a jejich uplatnění, nebo jde o něco zcela jiného? Co to vlastně znamená najít sám sebe a poznat sám sebe a jaká k tomu vede cesta?
Co to vlastně znamená najít sám sebe? (Foto © pixabay.com.)
V současnosti si není možno nevšimnout množství systémů, metod, návodů a rad „za účelem sebepoznání“, nalezení sebe sama, dokonce nejčastěji přímo „k proměně sebe sama“. Téměř vždy toto hledání slibuje i jisté osvobození sebe sama, tedy nalezení svobody. Připomíná mi to závěr z jednoho mého pojednání v rámci studentské vědecké činnosti. Tehdy na fakultě jsem si zvolila téma Svoboda. Už tehdy mě zajímalo, jak souvisí s hledáním autentické cesty životem. Pojednání končilo větou, že „svoji svobodu ztrácíme, snažíme-li se napodobovat jeden druhého“. Myslím si to dodnes a tuším, že autentických cest k sobě samému je tolik, kolik je lidí. Jsem proto vděčná unitářství, že žádnou jedinou správnou cestu nikomu nepředpisuje a že respektuje každou opravdově žitou.Znamená to tedy bezbřehou různost a to, co nazýváme nalezení sama sebe, může být prakticky cokoliv, co nás právě činí spokojenými či šťastnými? Je to tedy splnění jakéhokoliv našeho individuálního přání? Jistěže ne.
Jaké jsou tedy známky toho, zda člověk našel sama sebe? Je takový člověk něčím zvláštní, nějak odlišný nebo má nějaké mimořádné vlastnosti? Ačkoliv dávné legendy, ba i současná svědectví si právě těchto nápadných domnělých i skutečných zvláštností velice všímají, nepovažuji je za důležité ani za kritérium skutečného nalezení své nejvlastnější podstaty, neboť vše to se v čase proměňuje a pomíjí. Podle mého pohledu je cesta k sobě cestou k Něčemu, co natolik změní povahu a hodnotový systém člověka, že jde o změnu radikální a trvalou, přinášející novou kvalitu ve smyslu moudrosti, soucitu, vděčnosti, úcty, absence sebestřednosti, a zvláště neschopnosti přivlastňování si těchto kvalit. Z tohoto pohledu tak „vyjde nastejno“, zda jde o cestu „od sebe samého“ ve smyslu „vyjití ze sebe sama“, svého pohodlí, způsobu myšlení apod. směrem k celku, nebo o cestu do svého nitra tak říkajíc „k sobě samému“, přičemž vždy jde o vskutku radikální proměnu osobnosti.
Východiska k tak závažné proměně mohou být různá a právě tak důvody a metody, které k tomuto hledání vedou. Často můžeme pozorovat na jiných lidech (a nepovšimnout si sami u sebe), že jednají, jako by stále něco ve svém životě hledali, toužili změnit nebo před něčím utíkali. Někdy se může zdát nebo i od svých blízkých slýcháme, že nevydrží chvíli sami v tichu, stále musí mít nějaký program, zabývat se nějakou činností, něco sledovat nebo číst, něco nebo, v horším případě, někoho „řešit“. Mohou prožívat i jistý druh prázdnoty, v níž jen těžce vydrží sami se sebou. Zdá se, že v naší době si tento svůj stav uvědomuje stále více lidí bez ohledu na svoje postavení, majetkové poměry či vzdělání. Čím jasněji si to uvědomují, tím lépe. Právě jsme tak zjistili častý výchozí stav člověka, který se však nemusí projevovat u každého stejně nebo se stejnou intenzitou. Někteří mohou mít intenzivní pocit marnosti i v jinak vnějškově úspěšném životě, nebo smutek a pocit osamělosti, přestože mají kolem sebe mnoho lidí. Některým se může jevit jejich život všední a nezajímavý a hledají změnu, dobrodružství, dokonce často i nebezpečí, a snaží se tak překonat sami sebe. Někdo cestuje, aby na cestách opustil sám sebe, jiný, aby sebe nacházel. Někdo nemá jasný cíl, jiný velmi dobře ví, proč cestuje do určitých koutů světa a co mu to přináší. Někdo zůstává po delší čas na jednom místě, které si nevyvolil, ale zavály ho tam životní okolnosti. Není tam proto spokojený a touží po změně. Někdo dokáže své poměry změnit, jiný zůstává ze setrvačnosti či nedostatku odvahy.
„Někdo cestuje, aby na cestách opustil sám sebe, jiný, aby sebe nacházel.“ (Fotografie z archivu autorky.)
Jsou však lidé, kteří mohou být spokojení v místě, které si vyvolili, a je třeba úplně obyčejné. Nic zvláštního nepodnikají ani neprožívají nějaké výrazné vnější změny. Po dlouhou nebo jen kratší část svého života však prožívají dobrodružství vnitřních proměn, často společně s proměnami místa, na kterém žijí. Mohou například pozorovat, fotit nebo malovat jeden strom v jeho proměnách během roku. Často ani nedovedou přesně definovat, co se vlastně s nimi děje. Nemají žádnou teorii na to, proč už nic nehledají, proč netouží po změně, proč jsou šťastní. Stále jasněji vidí svoje chyby, nedostatky, pochybení, ale tyto jsou stále méně jejich pevnou součástí, kterou by nedovedli opustit. Stále méně prožívají sami sebe jako někoho zvláštního, od jiných odděleného, vyvoleného a zajímavého, neboť poznávají, že všechno a všichni jsou vyvolení a zajímaví tím, že zde jsou. Pozdrav „Jsi“ z dávných delfských mysterií jim už nepřipadá tak podivný.
Cestujeme tedy k sobě, nebo od sebe? Těžko rozhodnout. Je možno jen zůstat v údivu a vyjádřit to třeba těmito verši akrostichu.
„Jak je les divukrásný.“ (Foto © pixabay.com.)
Jak je les divukrásný
Jarmila Plotěná
Je místo, kam nejen laně chodí pít,
a to místo má podivný, tajemný třpyt,
kde hledat to místo, těžko poradit,
jak údolí záře, v němž světlo pramení,
elegie, i když kolem hluše temně zní…
letíme rojem světa v čase svých dní,
energie žití v nás září, když se rozední,
sami když uzříme, co jsme my:
dar výšin i temnot, světla i stínu
i jasná perla přisedlá na hladinu,
vánek, co čechrá vlasy princezen,
unylé kouzlo zapomenutých jmen,
kadidlo slávy a noční slavobrána,
roztřesená a všední rána,
anebo cokoliv, co potkáš na cestách:
sny, přání, touhy, radost, strach…
nic, pranic není, co nejsme my,
y x v nás tiše zní.
Jak vyjádřit tento divný vzkaz,
co prapodivně plane v nás?
Stromy mu po svém rozumí,
beze slov a učení,
rozum to sdělit je nehodný,
tak zůstanem tiší a jen vydechnem:
„Jak je les divukrásný!“
Text byl uveřejněn v časopise Tvůrčí život 2025/02.
