V tomto článku bych se ráda podělila o takřka současné dojmy z cestování po Indii a pokusila se zamyslet nad tím, jak takové cestování, vnější i vnitřní, může probíhat. Cesta od sebe a cesta k sobě… na první pohled v duchu aristotelské logiky dva protikladné pohledy na cestování, na pohled druhý, daný syntetizujícím duchovním vhledem, dvě nezbytné podmínky, kdy jedna umožňuje vznik druhé a naopak, na pohled třetí, podaří-li se nám, byť na chvíli, překročit své konceptuální myšlení, přímý ukazatel skutečnosti a toho, jak to vlastně s těmi cestami je.
PARADOX TŘETÍHO POHLEDU
Ano, vzdělaní čtenáři dozajista odtuší výstup třetího pohledu a budou se radovat z jeho paradoxu, že totiž de facto není žádné cesty, nikdy nebylo a nikdy nebude, nicméně pro trvalé ukotvení v tomto okouzlujícím, vtipném, zábavném – nedovoluji si v žádném případě uvést, že moudrém – pohledu na skutečnost je nutné na sebe dva předchozí kroky zcela vážně, systematicky a dlouhodobě aplikovat. Je zde však i pohled čtvrtý. Ten říká, že existují jak cesty k sobě, tak cesty od sebe i cesty žádné, a vrací se k našemu původnímu výchozímu bodu. Tento pohled není povinný. Představuje však jakousi pomyslnou linii vinoucí se napříč mým indickým výletem a je jeho cílem, cestou i motivem zároveň. Je výrazem soucítění vůči všem, kteří je potřebují. Soucítění a láska k druhým nás vrací zpět dolů. Proč dolů, když i jen nepatrný či bleskový zážitek nekonceptuálního vnímání reality je tak okouzlující, humorný a zábavný? Protože při zmizení diskurzivního myšlení, tedy při zmizení předpokládaného subjektu (mě) a objektu (druhých), zažívám, že není rozdílu mezi druhými a mnou.
Humornost tohoto poznání však někdy až příliš ostře zrcadlí skutečnost, že druzí mají trápení, chtějí se ho zbavit a být šťastni; jedná se o základní předpoklad celé existence všech živých bytostí. Když se řízneme do levé ruky, pravá nám pomáhá ránu ošetřit, neboť obě ruce jsou součástí jednoho velkého a vzájemně propleteného organismu. Nikdo nechce trpět. A tudíž druzí potřebují cestu. Většinou postupnou, tu, která souzní s jejich mentálním, psychofyzickým a kulturním nastavením.
Soucítění se stává nástrojem pro to, aby se naše cestování stalo dokonalým. (Foto © pixabay.com.)
PRAKTICKÝ VÝZNAM TRPĚLIVOSTI A PŘIJETÍ
Malé dítě, když si rozbije koleno, musíme pochovat, utěšit, ránu očistit, a to i když je zcela banální. Někdy musíme předstírat, že voláme panu doktorovi, nebo sami prosit nožičku, aby přestala bolet. Aby dítě mohlo samo uvidět banalitu svého trápení či jeho neexistenci, musí nejdříve získat důvěru k někomu, kdo bere jeho trápení naoko vážně a postupem času přejmout jeho úhel pohledu o skutečné povaze svého trápení. To vyžaduje čas, trpělivost obou stran a velké soucítění. Řeknu-li dítěti pravdu, nic to není, neřvi a dej pokoj, to se ti zdá, nepomohu mu a dítě se bude vztekat ještě víc.
Ano, nemusí se mě to dotknout, obzvláště budu-li silněji ukotven ve stavu za protikladnými emocemi a myšlením, nicméně… je hezké dělat druhé lidi šťastné, kromě jiného je to totiž nakažlivé. Není možné, aby na mě kousek jejich štěstí neulpěl. Dále, dokážu-li se upřímně radovat ze štěstí druhých, mohu se radovat permanentně a v té radosti nebrat tolik vážně vlastní potíže. Proto se říká, že začátek i konečný výsledek skutečné duchovní cesty je soucítění. Přijde žák za učitelem a říká: „Mistře, mám zásadní problém a nedokážu jej vyřešit sám. Od doby, kdy jsem pokročil ve své praxi, hory už nejsou horami a řeky řekami. Nic není tak jako dřív. Co mám dělat? Nevím si rady.“
„To je snadné,“ řekne učitel. „Běž k řece, chvíli pozoruj tekoucí vodu nebo si i zaplav. Cestou zpátky si natrhej maliny, je jich tam plno. Až přijdeš, dej si v jídelně pořádný oběd a pak přijď, popovídáme si.“
Žák udělá, co mu bylo řečeno, přijde k učiteli a hned ode dveří hlásí: „Ó ano, mistře. Vše je jako dřív, hory horami a řeky řekami. Moc děkuji.“
Amma je současná duchovní učitelka, humanitární osobnost a sociální reformátorka, která působí na jihu Indie.
(Fotografie z archivu autorky.)
Zde se naše triáda navrací zpět k výchozímu pohledu, ale s tím rozdílem, že naše poznání a uvědomění je zcela transformováno, jsme ukotveni ve skutečnosti, jasně vidíme rozdíl mezi fyzikou a metafyzikou a aplikujeme svůj transcendentní pohled inteligentně podle aktuálních podmínek. Soucítění se tedy stává nástrojem pro to, aby se naše cestování stalo dokonalým. O soucítění mluví trochu více naše křesťanská tradice. Bůh, aby pomohl lidem, jim poslal svého jediného syna, který se za ně obětoval. Proč? Patrně byla většina lidí na úrovni, kdy mohla boží lásku, blízkost a existenci pochopit pouze tímto způsobem, neboť adorace, vztah a cesta k neforemnému Bohu, jehož podstatou je absolutno, nejsou pro většinu běžných lidí možné, tudíž ani prakticky aplikovatelné.
Kdykoli chceme někomu něco vysvětlit, měli bychom mít v prvé řadě schopnost uvědomit si jeho mentální úroveň a podle toho mluvit. To opět vyžaduje soucítění. Sestoupit na úroveň druhých, abychom jim pomohli. Obvykle je to totiž jediný možný způsob, jak jim pomoci. Jsou tací jednotlivci, kteří na základní škole pochopí kvantovou mechaniku, většina z nás ale potřebuje více času, studia, trpělivosti a dalších vhodných podmínek. Ano, jsou i ti, kteří ji nepochopí nikdy, protože mají nadání třeba na kreslení, a i to je v pořádku. Nebudu je tedy s fyzikou zatěžovat, ale začneme se učit třeba akvarel.
AMMA, LÁSKA A SMYSL INDICKÉ CESTY
Těmito oslími můstky, které jsou jaksi trochu delší než pouhý úvod, bych chtěla uvést své nedávné cestování po jižní Indii i smysl toho, o co na naší cestě šlo. Protože se ale oslí můstky protáhly, vezmu to krapet stručněji. Tentokrát jsem v Indii byla dva měsíce, z toho měsíc jsme cestovali jako doprovod indické duchovní osobnosti Šri Mata Amritanandamayi, která cestovala po jižní Indii, aby umožnila setkání s ní těm, kteří nemají dostatek prostředků, aby ji navštívili sami.
Nejprve pár slov k uvedené duchovní představitelce Šri Mata Amritanandamayi, které se říká Amma (Matka). Amma je současná duchovní učitelka, humanitární osobnost a sociální reformátorka, která působí na jihu Indie. Je známá tím, že její setkání s lidmi probíhají formou fyzického kontaktu, objetí, požehnání (v indické terminologii daršan, setkání se svatou osobou). K letošnímu roku dokázala takto fyzicky přijmout více než čtyřicet milionů lidí takřka ve všech částech světa. Nedělá mezi lidmi rozdíly, v Indii se jedná často o jednotlivce z nejchudších možných poměrů, s velkou mírou negramotnosti, žijících ve slumech a zcela závislých na humanitární pomoci. (V Indii neexistuje žádný systém sociálního zabezpečení, dávek nebo zdravotního či jiného pojištění. Pokud člověk nemá například peníze na injekci při vytržení zubu nebo na operaci srdce, většinou zemře, nebo mu zub musí vytrhnout při vědomí. O sociálních dávkách nemluvě.)
Do jejího centra v Amritapuri ve státě Kerala jezdí ale i většina známých lidí a představitelů indické společnosti. Byli jsme svědky návštěvy indické prezidentky Draupadí Murmúové a nejvyššího představitele sikhů ze Zlatého chrámu v Amritsaru (sikhismus není u nás příliš známý, ale jedná se o páté nejrozšířenější světové náboženství s velmi mírumilovnou a vysoce etickou tradicí). Před několika lety se Amma ve Vatikánu setkala s papežem, kde podepsali chartu proti dětské práci a konzultovali ekologické problémy dnešního světa.
Sikhismus není u nás příliš známý, ale jedná se o páté nejrozšířenější světové náboženství s velmi mírumilovnou a vysoce etickou tradicí.
(Fotografie převzata z commons.wikimedia.org.)
O CESTÁCH, KTERÉ NEJSOU – A O SOUCÍTĚNÍ, KTERÉ ZŮSTÁVÁ
Nejedná se ale jen o významné osobnosti společnosti, které za ní přicházejí, ale pro zájemce o indickou duchovní praxi v duchu sebedotazování považuji za zajímavé, že při poslední návštěvě Ammy na Arunáčale, ještě před vypuknutím pandemie, si k ní přišla pro požehnání většina tamějších sádhuů (indických potulných svatých a mnichů) i představitelé Ramana ášramu v Tiruvannamalai. Milé bylo vidět i duchovního učitele Moojiho, který přišel na daršan se svou sanghou (svými žáky) a na dotaz „proč“ odpověděl, že Ammu považuje za svého duchovního učitele. Zajímavé je to proto, že se oficiální učení Ammy týká především lásky, tj. bhaktijógy, karmajógy, práce pro druhé a lásky k Bohu. Mnozí ze čtenářů mohou namítnout, že to není zajímavé, ale logické, a budou mít pravdu. Neboť džňána, tedy poznání, a láska, tedy bhakti, jsou na sobě vzájemně závislé a bez sebe nemohou existovat. Milovat druhého jako sebe sama mohu pouze tehdy, když poznávám a vidím, že já i ten druhý máme tu samou boží podstatu. To je čistá advaita, tj. indická filozofie neduality, geniálně formulovaná Kristovými slovy. Odtud pramení soucítění, láska a snaha pomoci tam, kde je to možné.
SÍŤ SOUCITU, KTERÁ LÉČÍ, VZDĚLÁVÁ A POSILUJE
Humanitární organizace Ammy se jmenuje Embracing the World a je největší nevládní humanitární organizací v Indii, kde supluje neexistující sociální a zdravotní systém. Působí ve čtyřiceti osmi zemích světa a kromě zaměstnanců čítá cca sto tisíc dobrovolníků. Její rozsah zahrnuje kromě jiného bezplatnou lékařskou péči pro šest milionů osob ročně, jídlo zdarma pro deset milionů osob ročně a pomoc při přírodních katastrofách nejen v Indii. K dnešnímu dni vykazuje přes osmdesát pět milionů USD.
Před třemi lety Amma otevřela největší privátní indickou nemocnici u Nového Dillí, která poskytuje bezplatnou péči potřebným. Jedná se o moderní nemocniční kampus rozsáhlejší než pražský Motol, který je plně energeticky soběstačný. Energie jde výhradně ze solárních panelů. Nejedná se o jediný nemocniční komplex v Indii ani o jediný humanitární projekt. Amma vybudovala po celé Indii síť univerzitních kampusů, základních i středních škol, kde děti dostávají stipendia a bezplatné vzdělání. Před týdnem se účastnila na jihu Indie shromáždění na podporu genderové rovnosti. Přítomno bylo na padesát tisíc žen, jimž je poskytována humanitární podpora. Pomoc ženám zahrnuje půjčky, sociální zabezpečení, vzdělání, slušné pracovní podmínky i zdravotní péči.
„Je nutné si uvědomit, že situace žen v Indii je diametrálně odlišná od té naší.“
(Fotografie z archivu autorky.)
AMMA JAKO NADĚJE PRO ŽENY V INDII I VE SVĚTĚ
Je nutné si uvědomit, že situace žen v Indii je diametrálně odlišná od té naší. Genderová rovnost neexistuje, ženy stále čelí velkému fyzickému, mentálnímu i společenskému násilí, je jim upíráno vzdělání, nedisponují vlastními penězi a po smrti či odchodu manžela často končí v nevěstincích nebo na ulici bez možnosti kontaktu s vlastními dětmi. Amma se angažuje přes třicet let i v zahraničí, při ekologických katastrofách v USA, na Haiti, v japonské Fukušimě… Pro nás může být zajímavé, že týmy organizace Embracing the World byly po vypuknutí války vyslány i na hranice s Ukrajinou, kde byla poskytována materiální i psychologická pomoc uprchlíkům. (Jedná se zde pouze o zlomek informací, více na amma.org
Cestování s Ammou po Indii bylo právě součástí sítě humanitární pomoci, jež byla poskytována lidem v jednotlivých městech spolu s fyzickým požehnáním, kterého se jim dostalo. Pro čtenáře může být ještě zajímavé uvést i skutečnost, že Amma nezískala žádné formální vzdělání. Pochází z natolik chudých poměrů, že mohla absolvovat pouze tři třídy základní školy, přesto za ní jezdí konzultovat své vize odborníci z mnoha oblastí.
Humanitární organizace Embracing the World je největší nevládní humanitární organizací v Indii.
(Fotografie převzata z www.amma.org.)
AMMA MEZI VĚDOU, SOUCITEM A CHUDOBOU
Například návštěva ředitele ISRO (Indická kosmická agentura) ohledně plánovaného přistání bezpilotního modulu Čandraján-3 na Měsíci. Amma je známá tím, že dokáže dávat daršan bez přestávky až dvacet hodin denně, bez potřeby jídla, spánku či odchodu na toaletu. Dokáže takto obejmout i padesát tisíc lidí, aniž by se zvedla ze židle. A nejenom jediný den. Pak jede do dalšího města a další den, dva následuje to samé. Takto to pokračuje celé tři týdny, někdy i měsíc. Před pandemií trávila čas hlavně v zahraničí, kde navštívila Evropu, Severní Ameriku, Austrálii, Japonsko či Indočínu, a dříve, v době aktuálního komunistického převratu v Rusku zrovna dávala daršany v Moskvě.
Když se člověk účastní jako organizační doprovod těchto indických programů, nemůže si nevšimnout nesmírné chudoby a bídy tamějších obyvatel, o které všichni dobře víme, ale vidí-li ji člověk tak blízko, působí to mnohem silněji. Jasně pak chápe, proč se Amma a nejen ona snaží o přerozdělování prostředků od dárců z bohatého západu k těm nejpotřebnějším. Další věcí je pro mne osobně velmi zajímavý vhled do indické mentality, hlavně obyvatel na jihu Indie. Naše programy se odehrávaly zejména ve státě Tamilnádu.
OČISTNÁ POUŤ S TŘICETI NÁRODY
Indové jsou opravdu trochu jiní než Češi, a nejen oni. Náš organizační doprovodný tým, který cestoval s Ammou a zaštiťoval celé zázemí, čítal asi tisíc lidí (dvacet autobusů, auta a karavany). Mezi ně patřili svámí, sváminí (vysvěcení kněží, muži, ženy, neboť Amma oficiálně zaštiťuje indický klášterní řád), dále brahmačárjani, brahmačárjanky (muži i ženy jako duchovní žáci, kteří již složili část slibů), dále Indové a velký počet dobrovolníků ze Západu. Jen namátkou jsem napočítala asi třicet národností, od Turecka přes Rusko, evropské země, Austrálii, Japonsko, Jižní i Severní Ameriku, Asii až po izraelskou komunitu. Když je těchto třicet národností včetně tamějších Indů nuceno spolupracovat na organizování pomoci pro desítky tisíc lidí, nevyhnutelně to vede k lepšímu chápání mentality druhých. S tím se snoubí hlavně soucítění, trpělivost se stane nutností, bez níž nelze jít v Indii snad ani na toaletu (kdo v Indii ještě nebyl, tak pro něj je setkání s indickou byrokracií druhým kulturním šokem, protože bez kopie víza, pasu a fotografie 5 × 5 cm snad nejde jít v Indii ani na veřejné WC – trochu přeháním, ale ne až tak docela). Introspekce a práce na vlastních negativních programech se tak stane zcela neodmyslitelnou součástí života asi jako každodenní stravování. Není totiž možné, aby vás nikdo nijak nenaštval. Když k tomu připočteme pětatřicet stupňů ve stínu, hluk, prach, tisíce lidí, kam se jen člověk podívá, troubení a minimum spánku (není čas na spaní), po jednom či dvou dnech osmihodinové cesty v rozehřátých autobusech (bez WC!) se stane z celé cesty jakási očistná pouť, kterou lze podle mého názoru přežít pouze tím, že ji zaštiťuje živý duchovní učitel s velkou silou.
Když se člověk účastní těchto indických programů, nemůže si nevšimnout nesmírné chudoby
a bídy tamějších obyvatel. (Fotografie z archivu autorky.)
KLID UPROSTŘED CHAOSU
Mnoho lidí zvenčí není ve stavu pochopit, jak lze takové „výlety“ vydržet. Nelze; tajemství je v energetickém poli duchovní bytosti, které supluje spánek i energii. Dodávám ještě, že náš tým se neskládal pouze z meditujících sanjásinů nebo jogínů, ale pouti se účastnily i rodiny, maminky s malými dětmi, výjimkou nebyly ani korpulentní dámy ze Západu nadšené pro humanitární pomoc nebo pouze zvědavé na to, jak taková cesta probíhá. Práce s myslí, meditace a duchovní cvičení se tak na našem výletě staly zcela automatické, asi jako potřeba pro přežití, a nebyly omezeny jen na určitý vyhrazený čas. Vyvstaly i zajímavé zkušenosti, kdy člověk pochopil, že je skutečně možné prožívat úplný klid uprostřed indické tlačenice lidí (vypadá to asi tak, že nemůžete ani dopředu, ani dozadu nebo do stran, prostě jen čekáte a moc se nehýbáte, abyste to přežili, a po půl hodině pak můžete pomalu pokračovat), v rozpáleném autobuse po deseti hodinách jízdy nebo před reproduktory s tamilskou hudbou (indická mez únosnosti hluku je asi o sto procent vyšší než naše, nebo jsou Indové prostě tak trochu nahluchlí). Nakonec meditovat na samotě u lesa či v tichém lesním jezírku není nic tak složitého. Zajímavé byly samozřejmě i kulturní okolnosti cestování. Kromě jiného jsme navštívili ášram Ammy a univerzitu v Nágarkóil, což je městečko na samém jižním konci Indie, asi deset kilometrů od moře a mysu Kanyakumari, významného poutního místa. Atmosféra tu byla podobná atmosféře na hoře Arunáčala, až hmatatelná aura klidu, přicházející zcela bez úsilí. Zdejší lokalitu navštívil dříve kromě M. Gándhího i Ramana Mahariši.
HISTORIE, DUCHOVNÍ DĚDICTVÍ A KOSMOPOLITNÍ KOUZLO
Dalším zajímavým místem bylo jedno z největších měst Tamilnádu Madurai, které má dokumentovanou historii osídlení po více než 2 500 let. Jedná se o jedno z nejstarších měst Indie, s mnoha starověkými indickými chrámy, muzei a paláci. Za zmínku stojí chrám bohyně Mínakší. Jen pro zajímavost – chrámový komplex má rozlohu deseti hektarů a je turisticky velice atraktivní destinací. V roce 2010 Madurai navštívilo deset milionů turistů, z toho půl milionu turistů ze Západu. Z Madurai jsme jeli do města Madrás, nyní nazývaného Čenaj, které je s necelými osmi miliony obyvatel největším a zároveň hlavním městem státu Tamilnádu. Lze říci, že se patrně jedná i o nejchudší velké město v tamním regionu. Podle média National Geographic patří Čenaj mezi deset světových měst s nejlepší kuchyní, podle přehledu vydavatelství Lonely Planet patří na deváté místo v žebříčku nejlepších kosmopolitních měst světa. V roce 2017 bylo zahrnuto na seznam UNESCO do sítě nejvíce kreativních měst světa (UCCN). Pro představu – tato metropole leží asi dvě stě kilometrů od Tiruvannamalai, hory Arunáčala, jednoho z nejposvátnějších míst v celé Indii. Na programech byla zajímavá také setkání s mnohými indickými sádhuy i sanjásinkami, kteří si přicházeli k Ammě pro požehnání a daršan.
Práce s myslí, meditace a duchovní cvičení se na našem výletě staly zcela automatické.
(Fotografie z archivu autorky.)
TRADIČNÍ INDICKÁ KUCHYNĚ A ČAJOVÝ RITUÁL
Asi posledním velikým městem bylo jihoindické Kójamputtúr neboli Karur v blízkosti pohoří Západního Ghátu. Kromě opět zajímavých náboženských památek možná čtenáře zaujme typická místní tradice servírování pokrmů na velkých banánových listech. Pokrm se skládá většinou z rýže, různých placek a pěti až deseti mističek s různými omáčkami, dresinkem, polévkou, kari a za vším následuje výběr sladkostí a v neposlední řadě i zmrzlina. Jsme-li u jídla, tak na závěr bych ráda zmínila jeden za mne typický i krásný zvyk, který bych okamžitě implementovala do naší západní kultury. A sice – Indie je zemí náboženství, nejedná se o sekulární společnost, jak všichni víme, ale kromě klasických duchovních systémů, kast, odnoží a denominací existuje podle mě jedno společné, v Indii takřka duchovní pojítko, bez něhož si tamější život nelze představit. Tím pojítkem je čaj, hindsky chai (čte se čaj). Ať se kamkoli přijde, ve kteroukoli denní či noční dobu, ať je před vámi jakékoli množství práce, povinností je si nejprve sednout a dát si nabízený čaj a většinou nějakou sladkost či kořeněnou směs arašídů, luštěnin nebo brambůrků. Jedná se o malé, asi stomililitrové koflíky s černým čajem, kořením a mlékem, recepty se liší každých pár kilometrů, ale vždy chutná výborně. Většinou je silně oslazený, ale jelikož indická vláda začíná pomalu apelovat na veřejné zdraví (Indie je zemí na prvním nebo druhém místě v rychlosti šíření diabetu II. typu, zejména mezi mladou populací), lze žádat i nápoj bez cukru.
POMALÝ RYTMUS ŽIVOTA A CESTA K SOBĚ
Ano, v Indii se nespěchá – ostatně to ani není při zdejších teplotách možné. Cestuje se tedy pomalu. Většinou bývá pomalé cestování bezpečnější, stabilnější a radostnější. Lze tak lépe vidět a prožít smysl cesty od sebe, cesty k sobě, její překročení i návrat zpět. A že je to podle indického pohledu na více inkarnací? S tím si nikdo příliš neláme hlavu. Žije se zde v přítomnosti, přílišné přemýšlení je tlumeno horkem i silným čajem a díky tomu jde odevzdání se do rukou vyšší moci tak nějak snáze. I všudypřítomné utrpení je snášeno lépe a neustálé úsměvy i těch nejchudších podnítí našince k zamyšlení, zda naštvané a vystresované výrazy relativně zabezpečených, ale neustále spěchajících lidí v našich končinách nepoukazují na to, že je v naší západní kultuře něco špatně. Kdo ví, ať sám napoví.
Jedno z největších měst Tamilnádu Madurai má dokumentovanou historii osídlení po více než 2 500 let.
(Fotografie převzata z commons. wikimedia.org.)
Východní mentalitu by mohlo vystihnout indické heslo jednoho mého italského kolegy, kuchaře, které zní: „Don’t worry, don’t hurry and don’t eat much curry.“ (Česky: nedělej si starosti, nespěchej a nejez moc kari – velké množství kari může způsobit poleptání žaludeční stěny.) Jaký je tedy závěr našeho cestování? Pro každého jiný, někdo raději pomalu od sebe, někdo raději pomalu k sobě. Někdo rovnou mimo obojí a jiný zpět na začátek. Někdo necestuje vůbec a někdo je věčným tulákem tak nějak od narození. Obecně si ale myslím, že cestování je naší životní přirozeností, bez níž by neexistoval žádný vývoj, tudíž je inherentně dané a musíme se s ním smířit. Ať chceme či nikoli, cestovat musíme, neboť se jedná o jeden z vesmírných principů. Jak, to už závisí trochu na naší vůli.
Měli bychom mu tedy vytvořit vhodné podmínky, protože cesta skýtá kromě zdánlivých těžkostí i takzvané třešničky na dortu, které lze získat nikoli pouze při jejím završení, ale i v jejím průběhu. Je však dobré mít s sebou fungující externí aktualizovanou GPS navigaci, která rozumí naší cestě, našim schopnostem, našim přáním i podmínkám, ze kterých pocházíme. Cestu to dělá příjemnější, leckdy kratší, méně nebezpečnou a třešničky přicházejí častěji.
„Sestoupit na úroveň druhých, abychom jim pomohli.“ (Fotografie z archivu autorky.)
O VNITŘNÍ GPS A VENKOVNÍCH NAVIGACÍCH
Ano, pokročilí cestovatelé se dokážou spolehnout na svou inherentní GPS a ani rušné ulice Madrásu s pouze tamilsky mluvícími řidiči rikš, když do odjezdu autobusu zbývá hodina času a člověk netuší, kde se nalézá, je nevyruší z prožívaného klidu za všech okolností. Pro mě jako obyčejného člověka je však tato inherentní GPS nepoužitelná čtyřiadvacet hodin a sedm dní v týdnu, proto s vděčností volím tu externí. A upřímně, ani s ní nebývá cestování pokaždé procházkou v růžovém háji. Většina z nás tedy potřebuje k cestování systém, tradici, pravidla, vhodné duchovní osobnosti, uctívání, bohoslužby, svatyně, texty, metodologii a ještě velkou porci trpělivosti, disciplíny a požehnání.
Pak lze bez nadsázky uvést známá slova, že nejen cíl, ale Cesta sama je Cíl. A Cesta je to kouzelná, nenásilná, trpělivá, moudrá a soucítící. Že někomu připadá cestování s externí „džípíeskou“ pomalé, nepraktické a veskrze nepotřebné? Pro něj pak následující příběh:
Za mistrem do chrámu jednoho dne přišel potulný mnich.
„Mistře, mistře, mám dotaz,“ volal nahlas. „Mistře, jaká je nejkratší cesta k nirváně?“
Mistrovi žáci, znající mistrovu povahu, se nad opovážlivostí jejich potulného kolegy zcela zhrozili. Mistr však ani nemrkl, vzal do rukou hůl a udělal s ní ve vzduchu čáru. „Vidíš ji? Toto je nejkratší cesta.“
„Nevidím,“ řekl mnich.
Mistr vzal hůl a opět udělal ve vzduchu čáru. „Teď ji už vidíš?“
„Nevidím,“ špitl opět mnich.
Mistr znovu vzal hůl a opět udělal čáru. „Teď ji už vidíš?“
„Nikoli,“ zašeptal žák.
V tu ránu mistr vzal hůl a silně udeřil žáka po hlavě. Žák byl trochu v šoku, ale protože se jednalo o významného a všemi uznávaného duchovního učitele, tak se neodvážil nic říci.
„Tak, už ji vidíš?“ zeptal se opět mistr.
„Nevidím.“
Opět se scéna opakovala a mnich dostal holí.
„Ták, už ji vidíš, tu tvou cestu nejkratší?“
„Nevidím,“ po pravdě zašeptal mnich a ani se na mistra raději nepodíval.
Mistr tedy soucitně k žákovi pronesl:
„Víš, drahý chlapče… není nejkratší cesty k nirváně.“
Mnich na to:
„To jsem také pochopil, ale nechápu, proč jsi mě kvůli tomu musel dvakrát nabít holí.“
A ještě než stačil doříci větu, mistr vzal hůl a opět vší silou udeřil mnicha po hlavě.
(Mistr se jmenoval Lin-ťi neboli Rinzai a jednalo se o jednoho z nejslavnějších japonských zenových učitelů.)
Kdo dokáže pomocí své vnitřní GPS aplikovat smysl tohoto příběhu permanentně za všech okolností, tomu budiž čest i sláva na nebi i na zemi, ve všech sférách i světech. Kdo nikoli a přál by si přece cestovat, tomu budiž doporučena nějaká slušně aktualizovaná navigace, neboť cesty po Indii, a nejen po ní, bývají mnohdy rušné, zaprášené, ucpané, člověk se nedomluví a často chybí nejen dopravní značky a názvy ulic, ale občas dojde i nafta a čerpací stanice je Bůh ví kde. A to doslova.
Text byl uveřejněn v časopise Tvůrčí život 2025/02.
