Naděje není jen přání nebo optimismus, ale hluboký rozměr duše, vnitřní orientace, která nás vede k činům — nikoli proto, že máme jistotu úspěchu, ale protože věříme v jejich smysl. Je to síla, která nás drží nad vodou i ve chvílích bezmoci. Jak o ní přemýšleli Václav Havel, Emily Dickinsonová nebo apoštol Pavel? A jak s ní naložit v době, kdy svět kolem nás nevzbuzuje zrovna důvěru?
„…naději […] chápu především, původně, a hlavně jako stav ducha, nikoli stav světa. Naději v sobě prostě máme nebo nemáme, je rozměrem naší duše a není ve své podstatě závislá na nějakých pozorováních světa či odhadech situace. Naděje není prognostika. Je to orientace ducha, orientace srdce, přesahující svět bezprostředně žitého a zakotvená kdesi dál, za jeho hranicemi. […] Její nejhlubší kořeny cítím tedy tkvět kdesi v transcendentnu, podobně jako kořeny lidské odpovědnosti, aniž jsem ovšem schopen – na rozdíl třeba od křesťanů – o tomto transcendentnu něco konkrétního říct. […] Mírou naděje v tomto hlubokém a silném smyslu není míra našeho rozveselení z dobrého běhu věcí a naší vůle se investovat do podniků, viditelně mířících k brzkému úspěchu, ale spíš míra naší schopnosti usilovat o něco proto, že to je dobré, a nikoli pouze proto, že to má zajištěn úspěch.“
(Václav Havel, Dálkový výslech: Rozhovor s Karlem Hvížďalou, Praha: Melantrich 1989, s. 156n.)
„‚Naděje‘ je to s křídly,
co hnízdí uvnitř nás
a pěje píseň beze slov
a stále zvedá hlas.
Ve vichru zpívá přesladce.
Bouře je ošklivá,
že se tak vrhá na ptáče,
jež duši zahřívá.
Slyšela jsem ho na mořích,
v zemi, již kryje led –
a ani v nouzi nejvyšší
neřeklo o drobek.“
(Emily Dickinsonová, Neumím tančit po špičkách,
přeložil Jiří Šlédr, Praha: Argo 1999)
„Tři věci jsou silnější než smrt: víra, naděje
a láska. A největší z nich je láska.“
(1 K 13:13)
„Když Václav Havel říká, že naděje je ‚míra naší schopnosti usilovat o něco proto, že to je dobré‘, projevuje se tento ‚rozměr duše‘, tedy naděje, jako činnost!“ (Foto převzato z commons.wikimedia.org.)
Naděje je pro mě důležitá, ale opravdu nevím, kde začít psát o tom, proč si myslím, že je důležitá, a jak ji mít. Jakmile se ji pokusím definovat, rozplyne se. Možná je to opravdu „věc s peřím“, jak napsala Emily Dickinsonová. Asi nejvíc souhlasím s Havlem, který výstižně pojmenoval naději jako stav mysli, zvolený postoj, „rozměr duše“. Není-li naděje, není život, není nic, pro co by stálo za to žít. Představte si, že nemáte vůbec žádnou naději. Myslím, že hluboké zoufalství vyvěrající z absence naděje je stav, v němž se musí nacházet člověk, který se rozhodne vzít si život.
Když Václav Havel říká, že naděje je „míra naší schopnosti usilovat o něco proto, že to je dobré“, projevuje se tento „rozměr duše“, tedy naděje, jako činnost! Naděje je nutná k jednání a naše činy pomáhají živit naši naději. Když jednáme, inspirujeme k jednání ostatní a ti zase inspirují nás. Jak roste naše naděje, roste i naše víra a naše důvěra v budoucnost. Naději není tak snadné vystihnout, jak by se mohlo zdát. Když jsem přikývla na nabídku napsat o naději a o tom, jak souvisí s aktivním společenstvím, nemyslela jsem si, že s tímto textem budu bojovat tak, jak jsem bojovala. Problém je v tom, že v naději je toho mnohem víc, než dokáže postihnout slovníková definice, ale můžeme začít právě u ní. Naděje jako podstatné jméno v anglickém významu „hope“ může být: pocit očekávání a touhy, aby se stala určitá věc; osoba nebo věc, která by mohla někoho zachránit; důvod věřit, že se může stát něco dobrého. Ve starším pojetí může značit pocit důvěry. V angličtině máme ovšem stejné slovo pro naději i jako sloveso [hope: doufat, věřit, chovat si naději – pozn. red.], což znamená: chtít, aby se něco stalo nebo aby něco nějak bylo; mít v úmyslu pokud možno něco udělat.
Naděje je však něco víc. Není to jen přání, pocit nebo touha podobná tomu, když dítě doufá, že k narozeninovému dortu bude zmrzlina. Já naději vnímám jako všechno tohle dohromady, něco, co člověk cítí hluboko uvnitř, přesvědčení, že se navzdory důkazům o opaku může stát něco dobrého. Naděje v nejhlubším slova smyslu je, jak říkal Václav Havel, „rozměr duše“. A já věřím, že máme na výběr, jak se k naději ve své duši postavíme. Jednou z možností je dívat se na ni s nedůvěrou a přesvědčovat se, že realisticky uvažující člověk se nemůže nechat nadějí ovládnout. Vždyť jen v hollywoodských filmech vyhrávají ti dobří, zlí jsou potrestáni a všichni žijí šťastně až do smrti. Musíme být dospělí a čelit realitě, a to znamená, že je pošetilé si dělat naděje a myslet si, že by věci mohly dopadat dobře. To bychom byli jen zklamaní.
Sami sebe přesvědčujeme, že právě toto je racionální přístup, a na představě, že logika a racionální myšlení jsou pro nás tím nejlepším vodítkem, jsme si vybudovali docela slušné paradigma. Emoce, optimismus a naději očerňujeme a říkáme o nich, že jsou dětinské a hloupé. Vždyť přece nestojí na ničem věcném a ti, kdo věří v naději, jsou hvězdní snílci, kteří se v tomto světě plném hrdlořezů nikdy neprosadí.
Jen se podívejte na tu definici! Opravdu si myslíte, že někdo nebo něco přijde a zachrání vás? Rozhlédněte se kolem sebe! Existuje důvod věřit, že se v tomto světě plném válek a zhoršování klimatu a každodenních zpráv o tom, jak lidé ubližují jiným lidem, může stát něco dobrého? Můžete skutečně důvěřovat druhým? Pokud odpovíte ano, určitě vaši důvěru někdo zneužije.
Ne, naděje je pro děti, pro donkichoty, pro idealisty, a ne pro rozumného dospělého člověka. Tenhle způsob nakládání s nadějí spočívá v tom, že tuto část své duše zazdíte, budete ji držet na uzdě a rozhodně se jí nenecháte ovlivňovat. Pokaždé, když vám začne něco našeptávat, zareagujete cynicky.
Existuje však i jiný způsob, jak s nadějí v duši zacházet. Můžeme ji živit, pěstovat, nechat ji povstat a ovládnout nás. Dovolit jí rozlít se do světa v našich slovech a činech. Tak, jak o tom přemýšlel Václav Havel. V takovou naději chci věřit. To je naděje, která mě pohání pracovat na tom, aby svět byl lepší, naděje, která ukotvuje mou unitářskou víru v přítomnosti a zároveň poskytuje podněty k práci pro společenství budoucnosti.
Ne proto, že se to určitě stane, ale proto, že je dobré pro to pracovat, a pokud tomu bude věřit dost lidí, může se to stát. Dělat to, co je správné a dobré tady a teď, naplňuje naši duši radostí. Není to nasazování růžových brýlí a předstírání, že věci jsou lepší než ve skutečnosti. Ani rezignované přijímání věcí, krčení rameny a smíření se s tím, že svět není spravedlivý. To naplňuje naši duši zoufalstvím a nejsem si jistá, zda to vůbec pro někoho může být lepší než si myslet, že by věci mohly a měly být lepší.
„Obávala jsem se toho, co přijde, protože během kampaně mnohokrát prezentoval své záměry a byly to kroky, s nimiž naprosto nesouhlasím.“
(Foto © pixabay.com.)
PŘÍBĚH JEDNÉ OBČANSKÉ INICIATIVY
V prezidentských volbách v USA v roce 2024 byl zvolen Donald Trump. Musím přiznat, že mě to naplnilo hrůzou, nikoli nadějí. Obávala jsem se toho, co přijde, protože během kampaně mnohokrát prezentoval své záměry a byly to kroky, s nimiž naprosto nesouhlasím. Jeho slova a minulé činy mi naznačovaly, že jde o člověka zbaveného soucitu nebo jakéhokoli pocitu odpovědnosti či povinnosti vůči ostatním, vůči naší ústavě, vůči naší zemi; člověka zbaveného naděje na lepší svět, člověka, který má na mysli pouze osobní prospěch.
Realita jeho vedení země se bohužel hned od začátku ukázala ještě mnohem horší, než jsem si myslela. V reakci na to jsem s několika přáteli začala jednat o založení akční skupiny. Moje prvotní neurčitá představa byla, že je zkrátka nutné něco dělat, abychom se postavili proti jednání Trumpa a jeho kumpánů. A povedlo se to: Scházíme se jednou měsíčně, píšeme protestní pohlednice, telefonujeme, píšeme svým senátorům a dalším politickým zástupcům, vyzýváme je, aby dělali práci, kterou jsou nám povinováni. Doufáme v ukončení tohoto sklouzávání k autoritářství a fašismu, a tak jednáme.
Ptáte se, k čemu je to dobré? Trump je stále u moci. Naší malé skupiny Američanů působících v České republice si jistě téměř nikdo nevšiml. Až na to, že naše původně pětičlenné společenství pozvalo další a po čtyřech setkáních je nás už přes třicet. Demokrati v zahraničí, inspirováni naší skupinou, vytvořili na svých webových stránkách příručku pro ostatní, kteří chtějí založit vlastní skupinu odporu. Jedna myšlenka tak záhy oslovila tisíce lidí po celém světě.
Na našem posledním setkání někdo přišel s nápadem uspořádat demonstraci. Návrh padl na úrodnou půdu, začali jsme se tomu věnovat a doufáme, že se nám ji podaří v září v Praze uskutečnit. Místní a mezinárodní organizace, které se zabývají podporou demokracie po celém světě, mají zájem o spoluorganizování téhle akce a stále více lidí se chce zapojit.
Změní to něco? I kdyby to nezměnilo nic jiného, mě to změnilo. Ukázalo mi to, že nejsem sama. A to mi dává naději. Ne proto, že bych si myslela, že se všechno v dobré obrátí nebo že se touhle naší akcí nějak zázračně znásobí šance na úspěch. Ale mám tendenci uvažovat o naději spíše jako o slovese než podstatném jménu, a to mě vede k odhodlání dělat něco pro to, aby byl svět o trochu lepší.
Scházíme se každé druhé úterý v měsíci. Jste srdečně zváni, abyste se k nám připojili. Kontaktujte mě prosím, kdybyste chtěli zjistit další podrobnosti. Je to jeden ze způsobů, jak sytit naději ve své duši.
Text byl uveřejněn v časopise Tvůrčí život 2025/02.
