Čeští elfové jsou občanská iniciativa zaměřená na boj proti dezinformacím a ruskému vlivu
v online prostoru. Anonymní dobrovolníci monitorují a analyzují dezinformační kampaně,
odhalují manipulativní narativy a usilují o posilování kritického myšlení ve společnosti.
Jak Čeští elfové vznikli? A proč si za svůj název zvolili právě označení „elfové“?
Čeští elfové vznikli v roce 2018. Impulsem byl údiv nad množstvím proruských dezinformačních aktivit na českém internetu a fakt, že se tím nikdo pořádně nezabýval, nikoho z politiků to nepohoršovalo, veřejnost jako by to nevnímala. Chtěli jsme to téma dostat do veřejného prostoru, protože jsme to vnímali jako velký problém a bezprostřední hrozbu. Jméno jsme převzali od sesterské litevské organizace, která se zabývá prakticky stejnou problematikou – byť trochu jinými metodami. Celá ta tolkienovská mytologie – je v tom trochu nadsázky i legrace, ale jinak pracujeme na zcela vážných věcech, bohužel.
„Převážné těžiště naší každodenní činnosti spočívá v monitoringu. Sledujeme a popisujeme, o čem se na hlavních dezinformačních kanálech píše.“ (Fotografie z archivu Víta Kučíka.)
Jaké cíle si Čeští elfové kladou?
Zkratkovitě – boj proti cizím dezinformačním kampaním v českém kyberprostoru. Co to ale konkrétně znamená? Převážné těžiště naší každodenní činnosti spočívá v monitoringu. Sledujeme a popisujeme, o čem se na hlavních dezinformačních kanálech píše. To je důležité. Cizí – teď můžeme klidně říci ruské, protože jiné mocnosti prakticky tak intenzivní podloudné aktivity v našem kyberprostoru nevyvíjejí – kampaně se snaží ovlivnit naše vnitřní společenské dění určitým směrem, a je dobré vědět jakým. Kam nás chtějí manipulovat, postrkovat, jakými zkazkami, tzv. narativy. O naše monitoringy má zájem zejména profesionální bezpečnostní komunita, ale i část veřejnosti a novináři. Dále provádíme v tomto směru i osvětu, specializované výzkumy atd. První část naší mise – dostat téma do povědomí veřejnosti, novinářů a politiků – se nám nade všechna očekávání podařila. Na rozdíl od doby před šesti lety dnes není snad nikdo, kdo by o problému neslyšel, slovo dezinformace skloňují nejen členové českých vlád, ale i politici na úrovni EU.
Další část naší mise – osvěta a lobbing, aby se s problémem skutečně a efektivně cosi dělo, aby naše společnost byla proti ruským kampaním podobně odolná jako ta finská nebo litevská – je zatím otevřená. Je v procesu. Je to část mnohem těžší než ta předchozí.
„Základní technikou, jak být odolnější vůči manipulativním kampaním, je odmítnutí polarizace, nalezení společného jazyka a společné platformy.“ (Foto© pixabay.com.)
Jaký je význam latinského hesla Českých elfů – Fortis in unum?
Znamená to Silní v jednotě neboli hezky česky V jednotě je síla. Neznamená to jen, že „elfové“ všech zemí okolo Ruska mají být jednotní, znamená to především, že každý národ – má-li uspět před negativním ruským vlivem – musí zůstat jednotný! V tom je více, než se na první pohled může zdát.
Základní technikou ruských dezinformačních kampaní je rozdělit – tzv. polarizovat – společnost. Jim nezáleží na tom, zda milujeme Rusko nebo ne. Jim záleží na tom, abychom byli slabí. Proto vyhledávají v cílové společnosti její trhliny, do kterých se napřou, aby je co nejvíce otevřeli, aby společnost rozdělili, polarizovali.
U nás máme třeba typicky domácí téma nevraživosti vůči Romům. Ruská propaganda podporuje oba extrémní póly názorového spektra – jak rasistické výpady proti Romům, tak sebemrskačské obviňování, že Češi jsou rasisté, vždy byli a budou –, cílem jsou dva znesvářené póly, které nenajdou na ničem společnou řeč.
Základní technikou, jak být odolnější vůči těmto manipulativním kampaním, je odmítnutí této polarizace, nalezení společného jazyka a společné platformy. Ano, možná máme na Romy různé názory, ale všichni jsme Češi a rozpory a problémy společně překonáme. To je to klíčové a heslo Fortis in unum to krásně vyjadřuje.
Jakým způsobem je činnost ČE financována?
Nijak. Máme to jasně napsáno na webu, přesto to stále dráždí fantazii našich protivníků, takže za každým rohem na nás někdo vybafne: „A kdo vás platí, co?“ Asi je pro určitou část populace mimo představivost, že by někdo mohl pro svou vlast něco dělat nezištně a bezplatně. Jsme dobrovolníci, děláme to zadarmo, dokonce si každý hradíme svoje drobné náklady. Tak to je. Tak jednoduché to je. Má to jednu nevýhodu – nemůžeme pracovat na plný úvazek, ale jen po večerech, ve svém volném čase. Naše reporty proto vycházejí s jistým zpožděním. Na druhou stranu to má ale jednu obrovskou výhodu – nejsme na nikom závislí. Ať je u moci Biden nebo Trump, Fiala nebo Babiš, pro nás se nic nemění. Nikdo nám nemůže zastavit financování, jelikož žádné nemáme. Tato pracovní situace je sice spartánská, nelehká, ale na druhé straně nezávislá a svobodná.
Dobré mravy nám nabízejí mechanismus, jak spolu jako nesmírně různorodí a emotivní lidé můžeme snesitelně žít a vyjít. (Foto© pixabay.com.)
O dezinformacích panuje řada mýtů. Mohl byste vyjmenovat a vysvětlit alespoň některé? Zejména by mě zajímaly ty, jimž může podlehnout i vzdělaný člověk, který se o téma dezinformací zajímá.
Především je to přesvědčení, že „já sám přece umím posoudit, kdo mě manipuluje a co si mám myslet“. Přirozeně každý má na ně právo a nikdo mu je nebere.
Dezinformační kampaně – nemám rád slovo „dezinformace“, neboť tak zlidovělo, že si pod ním už představujeme ledacos – jsou tak sofistikované, že ani já, ani sebeinteligentnější jednotlivec je není schopen obsáhnout. To by musel mít k dispozici tým lidí, kteří dlouhodobě monitorují a vyhodnocují široké spektrum internetu, věnovat se tomu na plný úvazek. Myslet si, že jsem to schopen sám amatérsky vyhodnotit „na kouknutí“, je jako si myslet, že sám očicháním odhalím, zda kousek čokolády, který držím v ruce, má zvýšený obsah těžkých kovů. Ta myšlenka amatérského zkoumání, to je zcela špatný přístup. Nemůžeme mít přece každý doma vědeckou laboratoř a analyzovat každou tabulku čokolády, zda neobsahuje nějaké jedy. Koukám na zdroje, to je jediný smysluplný přístup. Čokoládu si nevezmu od nějakého pobudy na ulici, ale koupím ji v solidním obchodě, vyberu seriózní značku, neporušený obal, důvěřuji obchodní inspekci, která pravidelně kontroluje jak výrobce, tak prodejce. To samé by mělo platit o zdrojích informací, jež jsou jakousi duchovní potravou pro naši mysl. Brát informace jen z prověřených seriózních zdrojů, kde funguje nějaká redakční kontrola a etika. Tam by měly být týmy „profíků“, kteří informace prověřují a umí s nimi zacházet. Na základě „značkových“ informací si poté tvořím svoje názory. Podobně jako nezávadné, kvalitní potraviny jsou základem mého fyzického zdraví. Dalším mýtem je, že dezinformacemi a konspiracemi se nechají ovlivnit jen hloupí a neinformovaní lidé. Realita je taková, že jim podléhají lidé i velmi inteligentní a vzdělaní, že to souvisí spíše s psychologií a konkrétními životními okolnostmi než s formálními škatulkami, jako je věk, pohlaví, inteligence nebo vzdělání.
Co byste odpověděl těm, kteří říkají, že ČE jsou „novodobí cenzoři“ a že „každý má právo říkat si, co chce“?
Člověk, který nás tituluje jako „novodobé cenzory“, je člověk, jenž na nás chce buď zlomyslně útočit nesmyslnými nadávkami (pak je na místě otázka proč?), anebo je to hloupý člověk, který vůbec neví, co znamená slovo cenzura a co my vlastně vůbec děláme. Je to jako nadávat do cenzorů filmovým kritikům, kteří sledují, jaké filmy kde vycházejí, a komentují jejich kvalitu. To my v principu děláme. Sledujeme, co se kde píše a jak se to shoduje s ruskou propagandou. To se samozřejmě těm, o kterých mluvíme, nelíbí, že na ně namíříme světlo. Oni by rádi zůstali v přítmí. Proto nám spílají do cenzorů, aby odvedli pozornost. Přitom s cenzurou naše činnost nemá absolutně nic společného, my samozřejmě od počátku ctíme právo každého na vlastní názor – i kdyby byl sebehloupější – i svobodu si psát, co se komu zamane, pokud to nekoliduje s platnými zákony.
Jak mluvit s člověkem, který věří dezinformacím – například je přesvědčen, že „válku na Ukrajině rozpoutal Západ“ nebo že „Země je plochá“. Mluvím teď o situaci „face to face“ v osobním životě, mimo internet, například když jde o blízkého přítele nebo rodinného příslušníka…
Recept na to existuje už celé generace a jmenuje se slušné chování. Vezměte si kodex dobrých mravů britských gentlemanů a tzv. lepších rodin a tam to všechno najdete. Třeba debaty o politice se ke stolu nehodí. Když někdo začne, ostatní se odmlčí a dají kontroverznímu diskutérovi na srozuměnou, že k nedělnímu obědu nebo návštěvě přátel sluší něco příjemného, co lidem okolo nedrásá duši a neuvádí krev do varu. Je to o respektu k druhým.
Můj politický názor nebo světonázor není věc, na kterou jsou většinou ostatní zvědaví. Velmi opatrně naťukávám, zda partnera vůbec zajímá, jaké orientace přibližně je, zda je hovor vhodné vůbec rozvíjet. Pokud zjistím, že je na opačném pólu, nemá v žádném případě smysl se s ním přít a bláhově věřit, že jej proti jeho vůli přesvědčím. To je naivita a neomalenost.
Hodně se dnes propaguje slovo tolerance, ale myslím, že vhodnější termín je právě slušné chování. Lidé mívají šílené a perverzní postoje. Ty žádnou toleranci ani respekt nezasluhují. Když přijde vhodný okamžik, je správné to jasně naznačit. Ovšem záleží kdy, jak, za jakých okolností. To neřeší tolerance, ale právě ony dobré způsoby. Jako lidé jsme složití, máme mnoho identit a rovin. Člověk může mít obludný, nepochopitelný světonázor, ale zároveň se třeba dojemně starat o svou matku nebo být obdivuhodným pracovníkem. Zkrátka mít nějaké pozitivní roviny. Dobré mravy nám umožňují se soustředit spíše na to pozitivnější, nabízejí mechanismus, jak spolu jako takto nesmírně různorodí a emotivní lidé můžeme snesitelně žít a vyjít. Ta pravidla byla broušena po staletí, každá společnost má svoji verzi, takže když hysterický strýc bouchá pěstí do stolu a křičí, že to je všechno podvod a že on ví, že je to všechno jinak, není to žádná novinka, ale poměrně stará banální situace.
„Rusko má v dezinformačních operacích dlouhou historii.“ (Fotografie z archivu Víta Kučíka.)
Na svém webu máte databázi Eldariel, v níž shromažďujete dezinformační řetězové e-maily, které vám lidi pošlou. Jak tato databáze funguje a jaká je její role v boji s dezinformacemi?
Veřejná verze Eldariel je jen trochu osekanou variantou ostré verze Thenidiel, která obsahuje citlivá data, k nimž mají přístup jen výzkumníci s jasně danými projekty. Je to databáze, ve které je přes dvacet tisíc jedinečných dezinformačních textů, naprostý světový unikát!
V prvních letech měl výrazný bezpečnostní význam, databáze dokazovala, jak nebezpečným a vlivným fenoménem řetězové e-maily jsou. Jsme schopni zjistit jejich dosah, největší „šampioni“ byli schopni oslovit až statisíce lidí! To je srovnatelné třeba s „otevíráky“ největších zpravodajských deníků.
Udělal jsme topografii rozesílačů řetězových e-mailů a vyplynuli z nich „šampioni“, co pravidelně rozesílali na stovky adres. To nejsou žádní dědečkové a babičky, co spontánně „přepošlou dál“ svým známým, ale profesionální šiřitelé, kteří mají jasný záměr.
Dnes je ten fenomén poměrně dobře zmapovaný a naše databáze tak slouží spíše akademickému zkoumání. Je to unikátní studnice dat. Vznikají na ni desítky diplomových a disertačních prací, ozvaly se desítky různých výzkumníků z celého světa, plynulou češtinou například japonská bohemistka z americké univerzity, a jiní z Rakouska, Německa a dalších zemí.
„Základní technikou ruských dezinformačních kampaní je rozdělit – tzv. polarizovat – společnost.“ (Fotografie z archivu Víta Kučíka.)
Z vyjádření ČE se zdá, že jednoznačně dominantním aktérem na poli dezinformací v ČR i v celé Evropě je Ruská federace. Proč právě Rusko vsadilo tak razantně na kartu dezinformací? A jak se v dezinformační válce (ne)angažuje například Čína?
Rusko má v dezinformačních operacích dlouhou historii. Provádělo je prakticky po celou dobu trvání Sovětského svazu, v GRU a KGB se tím zabývaly stovky a stovky lidí. Po pádu SSSR tyto organizace plynule přešly do současné Ruské federace a prakticky jen pokračovaly v tradici a práci předchozích generací bez vážnějšího přerušení.
V našem kyberprostoru ruské vlivové operace a jejich lokální deriváty představují naprostou většinu, přes devadesát procent. Nikdo srovnatelný zde není. Čína používá jiné metody. Získává například konkrétní vlivné lidi, platí „poznávací“ cesty do Číny akademikům, byznysmenům a politikům. Snaží se pak ovlivnit některé věci v cílové zemi svého zájmu přes ně, nikoli brutálním plošným bombardováním informačního prostoru jako Rusové.
Identifikovali jsme třeba čínské profily na sociálních sítích, které však nebyly nijak agresivní – nabízely přehršel milých zajímavostí z Číny, medvídky panda, roztomilé kuriozity, přírodní scenérie –, zkrátka se snažily sugerovat konzumentovi podprahové spojení Číny s něčím milým, úžasným, mírumilovným. Je to také cílená manipulace, ale s ruskou se nedá srovnat co do formy ani kvantity.
Vít Kučík je nezávislý publicista a mluvčí Českých elfů. Po technických studiích v Praze pracoval ve vlastní IT firmě a logistice nadnárodní společnosti, nyní žije již dvacet let s rodinou v podhůří Dolomit v italském Benátsku.
Webové stránky Českých elfů: cesti-elfove.cz.
Rozhovor vedl Matěj Čihák.
