Kolibřík letí přes požár s kapkou vody v zobáčku. Možná si ostatní zvířata klepou na čelo,
ale on dělá, co může. A co můžeme dělat my, když se planeta otepluje, lesy mizí a smutek
ze světa v nás bobtná? Jak neztratit naději tváří v tvář neodvratnému? Jak se smířit, a při-
tom neotupět? Možná jsme vstoupili do času kolibříků – těch, kteří vědí, že jejich úsilí samo
o sobě nestačí, ale přesto ho nevzdávají.
2021
„Před pěti lety se téměř 200 států včetně České republiky zavázalo v Pařížské dohodě, že udrží globální průměrné oteplení pod hranicí 2 °C a pokud možno i pod hranicí 1,5 °C, kterou někteří vědci uvádí jako zlomovou. Aktuálně jsme už globálně překročili 1,2 °C a v České republice dokonce 2 °C od roku 1960.“¹
„Za současného fungování jsme na cestě k oteplení o 3 až 5 °C do roku 2100 – tyto teploty jsou naprosto […] neslučitelné s existencí organizované globální civilizace.“²
2025
„Spojené státy se vyvážou z Pařížské dohody o klimatu k 27. lednu 2026. Podle agentury Reuters to oznámila OSN poté, co Washington o odchodu formálně informoval jejího generálního tajemníka Antónia Guterrese. O odstoupení USA od klimatické dohody rozhodl nový americký prezident Donald Trump před týdnem v pondělí, a to jen několik hodin po složení prezidentské přísahy.“³
KLIMASMUTEK
V roce 2024 vyšla v nakladatelství Host kniha Jitky Holasové s názvem Klimasmutek: Vnitřní dovednosti do časů krize. Jitka Holasová je novinářka, psychoterapeutka a vysoce citlivý člověk. Kniha mě na první pohled něčím zaujala, ale řekl jsem si něco jako „knih už mám dost, a tohle bude určitě smutné“. Po několika měsících ke mně však přišla znovu, ani nevím jak. Na jejím základě vznikl i tento text. Zabývá se tématem klimasmutku, což je autorčin termín – podle mě výstižnější a básnivější – pro environmentální žal (anglicky environmental distress).
Kniha nabízí devět vnitřních dovedností, které je dobré si do doby dnešní i doby přicházející osvojit. Obejmout bolest. Všímavost. Bytí v lese. Potkat stín. Digitální hygiena. Citlivost. Spřádání komunit. Spirituální gramotnost. Návrat do těla.
„Jedná se o velmi komplexní reakci lidí na okolní prostředí, potažmo na život ve společnosti odpojené od přírody okolní i vnitřní. Může se projevovat jako žal nebo smutek, ale i jako vztek, úzkost, deprese či únava. Často zahrnuje více z vyjmenovaných projevů, které se střídají nebo prolínají. Protože environmentální krize a z ní plynoucí ‚klimasmutek‘ jsou situace zasahující člověka na všech rovinách – fyzické, emoční, mentální i spirituální – žádají si rovněž celostní, holistické řešení.“
Kniha Jitky Holasové s názvem Klimasmutek: Vnitřní dovednosti do časů krize vyšla v nakladatelství Host v roce 2024. (Fotografie z archivu autora.)
TĚLO
Často si říkám, jestli nechápeme klimasmutek příliš úzce. Něco se mění v atmosféře. Něco visí ve vzduchu. Změny počasí, změny v množství a typu vegetace, změny v chování zvířat, změny v chování ostatních lidí na celém světě – to všechno nás nemůže neovlivňovat. Řekl bych, že klimatickou situací jsme psychosomaticky zasaženi všichni. Ekopsychologové dnes hovoří o „kolektivním pretraumatu“. Nic nejde oddělit od ničeho, všechno souvisí se vším. Možná do klimasmutku patří i emoční soužení z válek, z násilí na ženách, z útisku queer lidí, z dětských traumat, z přemíry informačního a digitálního smogu, z duchovní vyprahlosti, z nedostatku lásky.
Možná že vymírání druhů nepostihuje jenom ty, kteří se o ně zajímají a které to vědomě trápí. Možná se s každým vymřelým druhem mění něco v zemské auře, jako by se rozšířila prasklina na skořápce našeho spolubytí. Klimasmutek nejen jako vědomý, ale především nevědomý faktor. Klimasmutek na tělo. Klimasmutek pod kůží. Klimasmutek do morku kostí. Komplexní holistický zážitek utrpení a soucitu, zániku a transformace, smutku a naděje, první mýtus o „konci světa“ (tak, jak ho známe), který můžeme prožívat nejen na oltářních obrazech, ale také ve vlastních snech, nočních i denních.
„V myslích některých se nevyslovený smutek spíš zavrtal ještě hlouběji do stínu. Nevidí na něj a nejsou s ním v kontaktu, nevylučuje to však jeho živost a váhu, kterou je může uvnitř tlačit jako kamínek v botě.“⁵
MÍSTO
Naše místo v lese už není. To místo, kde jsem se díval do hlubin sebe i vesmíru. Kde jsem se potkal s Andělem. Které mě spojilo s mými přáteli. Kde bylo ohniště ve tvaru srdce. A šumící koruny stromů, které mi beze slov vysvětlily, jak funguje jejich provázaná síť. Teď jsou všechny stromy pryč. Místo už není místo. Kůrovec. Přijímám tu informaci s naprostým klidem. Jsem tak bezcitný, tak apatický? Nebo jsem tak silný? Obranný psychický mechanismus? Nové místo je jen o kousek dál. Hlouběji v lese. Ale v noci se tam občas ukazují nějací lidé, co tam byli předtím, říkala kamarádka. Nejspíš je to bývalé pohřebiště. Germánské? Keltské? Starší? Straší? Pravěk byl v téhle zemi nedávno. V Praze, před okny mého bytu: další pokácený strom. Kůrovec. Bude teď aspoň líp vidět do silnice na jezdící autobusy. Otevře to horizont. Je vidět až na Bílou Horu. Zvláštní pocit. Hučení pily bylo jen pár hodin. Teď je tam pařez.
„Žiješ prostě v divočině ňáký civilizační, která je rozbitym zrcadlem tý divočiny skutečný.“
STEPNÍK
Sedíme na suché trávě v Prokopském údolí. Nedaleko hradiště Děvín. Toho, kde za onoho času, za Dívčí války, bylo hradiště vzbouřených žen. Po noze běží červený pavouk s černými tečkami. I když trpím arachnofobií, nelekám se. Tenhle mi nevadí. Je malý. Pěkný. A neznámý. Nikdy jsem takového pavouka neviděl. Fotíme si ho. Po chvíli mizí v trávě.
Prý to byl vzácný stepník, řekl významný český arachnolog, který fotku viděl. Stepník, jeden z mála jedovatých pavouků v českých zemích. Měli jsme štěstí, že jsme ho viděli. A já měl štěstí, že mě nekousl. Prý hledal samičku k páření.
„Změny počasí, změny v množství a typu vegetace, změny v chování zvířat, změny v chování ostatních lidí na celém světě – to všechno nás nemůže neovlivňovat.“ (Foto © pixabay.com.)
POLE
Procházím se v polích kousek za Prahou. To, po čem jdu, je širší než polní cesta, ale málo pevné na to, aby se to dalo nazvat silnicí. Vidím povalující se špinavé plastové lahve. Plechovku od piva. Budu si kazit procházku tím, že tohle budu sbírat a nosit v ruce? Fuj. Vždyť tím stejně nic nezměním. Na to by přece měla být nějaká veřejná služba, která se o tohle postará. Stejně to zvednu a odnesu do města, do popelnice. – Prostě nechci, aby to tam leželo.
KOLIBŘÍKOCÉN
„I kolibří čin v boji s klimatem se počítá. V knize Tomáše Hajzlera jsem se seznámila s bajkou o kolibříkovi, který se snažil pár kapkami vody v zobáčku uhasit požár. Ostatní zvířata si klepou na čelo a říkají: ‚Co blbneš? Vždyť to nemá cenu!‘ Ale kolibřík se na ně jenom podívá a řekne: ‚Dělám, co můžu.‘ Můžeme snad nazvat nastávající období časem kolibříků, kteří i přesto, že někdy cítí bezmoc, nepřestávají doufat.“⁷
MUŠKY
Už několikátý rok v řadě se snažím ve své domácnosti zavést koš na bioodpad. Přece nebudu vyhazovat do směsného koše něco, co se v přírodě snadno rozloží. Už několikáté léto se následkem toho potýkám s invazí otravných mušek octomilek. Po dlouhém vnitřním zápase se rozhodnu je vyhubit, pozabíjet. Luxuji je vysavačem, v něčem mě to baví, probouzí to pocit lovce, je to jako počítačová hra, střílečka. Zároveň si celou dobu kladu otázku: Je to správné? Mám právo připravovat tyto bytosti o život? Co cítí a co necítí octomilka? Prožívám smíšené pocity. Vynáším koš s bioodpadem. Kousek od baráku je hnědý kontejner. Nevím, komu patří. Kdo je a kdo není oprávněný do něj vyhazovat odpad. Neřeším to. Dělám správnou věc, tak co. Jednou se na koši objevil zámek. Už ho neotevřu. Dál to neřeším, opět vyhazuji veškerý bioodpad do směsného.
PTÁČCI
Táňa stojí v parku, obklopená hejnem drobných ptáčků. Jsou to sýkorky. Táňa umí ptačí řeč. Stejně jako moje máma. Proto se jí ptáčci nebojí. Jeden jí sedí v otevřené dlani a zobe zrní. V druhé ruce drží Táňa mobil, fotí ptáčka a dává to na Instagram. Jen o několik kilometrů dál severně se k městu valí kolony ruské armády. Nikdo zatím neví, že až do parku, kde jsou ptáčci, nedojedou. Kolik ptáků zabijí výbuchy šrapnelů? Jak reagují na střelbu? Mají se kde ukrýt? Vědí, že jim hrozí nebezpečí? Ptáčci na mém parapetu zobou slunečnicová semínka. Na ruku mi nejdou. Kdysi zobali i z ruky, cítil jsem se jak František z Assisi. Ale něco se změnilo, už se mě zas bojí. Jsem rád, že se bojí jenom mě a nemusí se bát bomb. Aspoň zatím.
„Kolik ptáků zabijí výbuchy šrapnelů? Jak reagují na střelbu? Mají se kde ukrýt?“ (Foto © pixabay.com.)
MOŘE
Ležím na podlaze ve svém oblíbeném prostoru v Praze. Dnes tu uctíváme naši milovanou Matku, velikou Královnu moří. Vizualizace. Zavřu oči. Pozoruji dech. Bojím se bolesti ve svém těle. Není intenzivní, spíš se uvolňuji. „Představte si moře.“ Jsem tam. „Představte si, jak k vám připlouvá delfín, velryba nebo jiný podmořský tvor.“ Vidím ten pestrý podmořský život a krásné, inteligentní tvory, kteří ho obývají. Jenže něco je špatně. Všude je plno plastu. Odporného, hnusného čehosi, co tam nepatří. Překáží. Špiní. Pokrývá. Zamotává. Škrtí. Dusí. Rdousí. Trápí. Zabíjí. Ty překrásné přátele, kteří si se mnou chtějí přijít popovídat. Ale nemůžou. Želva ani delfín. Oba mají na hlavě plastový pytlík. Takový, jakých mám doma fůru. Leží to i na zbytcích korálových útesů. Dno moře je rozryté od těžby a další bezohledné lidské činnosti. Chce se mi plakat, zaplavuje mě smutek, že něco krásného, kam jsem se chtěl schovat, je místem zničení a bolesti. Ale nedaří se mi plakat. Poprvé v životě si uvědomuji a přiznávám, že i mě drtí environmentální žal. Ve zprávách se objevují informace, že v důsledku ruského útoku na Ukrajinu zemřelo v Černém moři již přes devadesát tisíc delfínů.
„Vidím ten pestrý podmořský život a krásné, inteligentní tvory, kteří ho obývají. Jenže něco je špatně. Všude je plno plastu.“ (Foto © pixabay.com.)
EKOSOFIE
Je rok 1973 a norský myslitel Arne Naess po-kládá základy tzv. hlubinné ekologie (anglic-ky deep ecology). Rozlišuje ekologii mělkou, která se snaží problémy pouze řešit, a ekologii hlubinnou, která hledá podstatu problémů, jejich základní schémata. Hlubinná ekologie zjišťuje, že ekologická devastace, které se člověk na přírodě (a tím pádem i sám na sobě) dopouští, není důsledkem pouze nějakých věcných chyb, ale způsobují ji bytostné postoje, které člověk vůči přírodě zaujímá. Z těchto postojů pak ty věcné chyby plynou. Člověk není přírodě nadřazen v žádném slova smyslu. Je její nedílnou součástí. Nejde o to být na pří-rodu hodný, nakládat s ní šetrně nebo „chodit do přírody“. Je třeba si uvědomit, že přírodou jsme. Hlubinná ekologie odmítá dualitu „já versus svět“. Je jenom jedno velké „já“, které zahrnuje mě i svět. Ekosystém jako všechno. Já jako ekosystém.
Naess říkal, že kromě ekologie potřebujeme i ekofilozofii (tak sám nazýval svůj myšlenko-vý systém), ale především ekosofii. Ta nám chybí nejvíce. Ekologie je racionální vědění o životním prostředí. Ekofilozofie je hluboké přemýšlení o životním prostředí. Ekosofie („sofia“ je řecky „moudrost“) je cosi jako základní hodnotový systém, hlubinný postoj, emoční naladění a přímé duchovní zření, na jehož základě se člověk orientuje a chová ve svém životním prostředí. Zatímco ekolo-gii můžeme (a máme) studovat a zkoumat, o ekofilozofii můžeme (a máme) přemítat a diskutovat, ekosofie je něco jako bytostný základ, z něhož bezprostředně vychází naše každodenní (ne)jednání. A také to, jak sami v sobě svoje ekologické umístění prožíváme. Právě ekosofie je to, co by měl člověk rozvíjet a kultivovat. Právě ekosofie je to, co by mělo duchovní společenství rozvíjet a kultivovat.
Na myšlenkový a citový vektor Arneho Naesse navázali další myslitelé a myslitelky, kteří bývají řazeni k hlubinné ekologii. Bill Plot-kin. Thomas Berry. David Abram. Gary Snyder. Freya Matthews. Andreas Weber.
O knihách Billa Plotkina a Garyho Sny-dera máme recenze v Tvůrčím životě, v čís-le 2021/2 (Plotkin) a v čísle 2024/5 (Snyder). Sborník textů sestavený Jiřím Zemánkem je zrecenzován v čísle 2023/1.
„Každý z nás za těch velkých změn (nikdo tomu dnes neříká ‚katastrofa‘ nebo ‚krize‘) někoho ztratil. Ať už blízké lidi, nebo třeba oblíbenou studánku nebo les.“ (Foto © pixabay.com.)
2051
Sedím v Unitarii, v Čapkově sále (stále se tak jmenuje!), je tu příjemný chládek. Ale ze všeho nejpříjemnější je být obklopen všemi těmi skvělými lidmi. Hlavně že je tu tolik mladých lidí. Všichni ti muži, ženy i ostatní, kteří se tu v tenhle nedělní podvečer sešli. Shromáždění se konají v podvečer. Tím se míní kolem dvacáté hodiny večerní. Všichni vědí, že v létě by to v dřívější hodinu bylo nebezpečné. Hlavně pro starší lidi, jako jsem já. Tedy, zrovna já jsem si na vedra celkem zvyknul. Zvyknul jsem si, že je v září v Praze přes 40 °C ve stínu. Ale k večeru, kdy teplota klesne i pod 30 °C, je to přece jen lepší. Já zase nejvíc trpím v těch zimních dnech, kdy z ničeho nic udeří mrazivý vítr ze severu a je hluboko pod nulou. Trvá to většinou jen pár dní, ale to se radši snažím nevycházet. Někdo z mladých se prohrabával starými Tvůrčími životy a našel můj článek Čas kolibříků. Společně se mu smějeme. A pak si o něm povídáme. Zase o tom všem mluvíme. Jak jsme my ve 20. a 30. letech propadali úplně zbytečné beznaději. Jak jsme si mysleli, že život bez letadel a bez tropického ovoce bude „konec světa“. Jak jsme se báli moc a dělali málo. Ale hlavně, že jsme sami sebe i ostatní kvůli tomu zbytečně obviňovali, místo abychom se radovali ze života. Protože radost je přece to, co se nesmí ztratit. Radost je to, co nás nakonec zachránilo. To už dneska ví každý.
Radost je, když se k nám jednou za pár let po několik měsíců trvající cestě dokodrcá nějaký host od unitářů třeba z Anglie, nebo dokonce z Ameriky. To ho pak několik dní hostíme a povídáme si. Víme o sobě. Vezmeme ho samozřejmě na Místo truchlení, protože bez vědomí a přijetí smutku by radost nemohla být skutečná a živoucí. Za všechny ty lidi, druhy i ekosystémy, kteří tu velkou změnu nepřežili.
Každý z nás za těch velkých změn (nikdo tomu dnes neříká „katastrofa“ nebo „krize“) někoho ztratil. Ať už blízké lidi, nebo třeba oblíbenou studánku nebo les. I na studánku nebo les se dnes pohlíží jako na „někoho“, je to plně zažité v jazykovém úzu a já pořád těm mladým nedokážu vysvětlit, že to bylo za nás jinak. Že se někdo od někoho odděloval, nad někoho nadřazoval. A že jsme tomu měli přizpůsobený i jazyk. Kroutí nad tím hlavou a smějí se. A já taky. A jak jsme se pořád o něčem dohadovali, přeli. Dnes je to tak jasné, vždyť je To všude a ve všech a všichni dýcháme radostným dechem života. Radostí, která zahrnuje i neutrální klid i smutek i všechno.
Je to tu fajn. Dřív bych neřekl, že budu chodit do Unitarie i v roce 2051 a cítit se tu tak dobře, víc než kdy dřív. Ale teď už budeme muset jít. Povídání, zpívání a mlčení (dřív se tomu říkalo „shromáždění“, dnes už tomu ani nijak neříkáme, žijeme tak pořád) má svůj čas, ale důležitou součástí je taky péče o naši komunitní zahradu. Sdílíme ji se sousedy na Anenském políčku. Kdysi se to jmenovalo Anenské náměstí. Dokonce tam kdysi stávala auta! To připadá mladým nejvtipnější. Auta ve městě. Neumí si představit, že byla všude.
Každopádně, ode dneška už nikdo z nich neřekne 20. a 30. letům jinak než „čas kolibříků“. I když jsme dělali tolik divných věcí, co jsme dělat neměli, a nedělali tolik evidentních věcí, co jsme dělat měli, přesto si v jejich očích zasloužíme obdiv. Nevzdali jsme to a dál jsme dělali to, co jsme mohli, jako ten kolibřík z bajky.
ZDROJE TIŠTĚNÉ
– Jitka Holasová, Klimasmutek: Vnitřní dovednosti do časů krize. Brno: Host 2024.
– Kristýna Ledererová Kolajová, Bill Plotkin: Příroda a lidská duše, Tvůrčí život, roč. 10, 2021, č. 2, s. 107–108.
– Adéla Hrdličková, Varování IPCC: Planeta se nebezpečně otepluje, Tvůrčí život, roč. 10, 2021, č. 5, s. 97–99.
– Sebastian Prax, Vše kolem mne jako já žije, cítí…, Tvůrčí život, roč. 12, 2023, č. 1, s. 84–87.
– Kristýna Ledererová Kolajová, Gary Snyder a jeho Praxe divočiny, Tvůrčí život, roč. 13, 2024, č. 5, s. 78–79.
ZDROJE INTERNETOVÉ
– USA se podle OSN vyvážou z pařížské dohody o klimatu k 27. lednu 2026, Aktuálně.cz. Dostupné z: https://zpravy.aktualne.cz/zahranici/usa-se-podle-osn-vyvazou-z-parizske-dohody-o-klimatu-k-27-le/r~eb-154706dd9c11efbf960cc47ab5f122/
– Džungle Placht (Trailer), Česká televize. Dostupné z: https://ceskatelevize.cz/porady/12252654329-dzungle-placht/bonus/45565/
– Ruská agrese má na svědomí desetitisíce delfínů, Česká televize. Dostupné z: https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/svet/ruska-agrese-ma-na-svedomi-desetitisice-delfinu-353926
– Matěj Čihák, Klimasmutek, Náboženský infoservis. Dostupné z: https://info.dingir.cz/2025/02/klimasmutek/
Text byl uveřejněn v časopise Tvůrčí život 2025/02.
