Islandští imigranti v Kanadě a USA vytvořili na přelomu 19. a 20. století jedinečné unitářské hnutí, které mělo své sbory, časopisy i vlastní organizace. Jeho kořeny sahají až k osvícenským vlivům na Islandu a osobnostem, jako byl Magnús Eiríksson či Matthías Jochumsson. Po desetiletích růstu, kdy tvořili podstatnou část kanadských unitářů, však islandské unitářství postupně sláblo – až se stalo spíše vzpomínkou než živou tradicí.
Během posledních dvou desetiletí 19. století i začátkem 20. století probíhala v komunitách severských imigrantů v Kanadě a Spojených státech velká unitářská misie. U jejích počátků bylo pověření slavného spisovatele Kristfora Jansona misií mezi Nory žijícími v Minnesotě v roce 1881. Unitářské misie byly zpočátku menší, ale postupně se rozvinuly – většinou mezi Islanďany, Nory a Finy. V prvních desetiletích 20. století se jim někdy říkalo „domácí misie v cizině“. Bostonští představitelé unitářské denominace vnímali Skandinávce jako skupinu imigrantů, která má nejblíže k unitářské kultuře, jejíž centrum bylo v Nové Anglii. Severské misie byly nejvýznamnější snahou o dosažení etnické rozmanitosti, kterou Americká unitářská asociace (AUA) kdy podnikla – a z těchto misií byla nejvýznamnější právě ta mezi Islanďany.
Pod dohledem AUA bylo založeno přinejmenším jednašedesát severských obcí a kazatelských stanic: třicet tři islandských, deset finských, devět norských, šest švédských či dánských a dvě obecně skandinávské. Ačkoli mnohé z nich existovaly jen krátce, dvacet jich existovalo alespoň čtvrt století a dalších patnáct více než deset let. Tři sbory založené islandskými imigranty existují dodnes a další dva sice udržují své budovy, ale nevyvíjejí žádnou činnost; dosud fungují také dva norské sbory a jeden finský.
Delegáti na Spojené konferenci islandských církví pod sochou vlastence Jóna Sigurðssona v areálu Legislativního shromáždění Manitoby (1923). (Všechny fotografie jsou z archivu autora.)
UNITÁŘSKÉ VLIVY NA ISLANDU
I když někoho tyto unitářské „výpravy“ k islandským imigrantům možná překvapí, vlastně překvapivé nejsou. John Hood, anglikánský kněz, který během okupace Islandu za 2. světové války sloužil v britské armádě, o tom píše v knize Sága islandské církve (Icelandic Church Saga):
„V první polovině 18. století zaznamenal biskup Finnus Jonsson jen dva případy zjevného sociniánství, tedy unitářské tendence, jež byla latentně přítomná v islandském luterství. Avšak Islanďané jsou tolerantní a luterské vyznání je liberální. Unitářství většinou existovalo, aniž by je kdo omezoval, zvláště pokud jím byli nakaženi sami biskupové. Koncem století, kdy došlo k nárůstu kontaktů se širším světem, zasáhla tvrdé a šedavé pobřeží islandského realismu vlna ‚osvícenství‘. V době vrcholu tohoto hnutí psal všestranný Magnus Stephensen. […] Roku 1801 vydal působivý zpěvník, obsahující sentimentální verše a myšlenky. Staré duchovní zpěvy byly zbaveny jak nadbytečných a složitých slov, tak i doktrín, považovaných za příliš složité, jako je Kristovo božství, jeho smírná oběť a působení Ducha svatého; a výsledkem byl sociniánský zpěvník.“
Kromě již zmíněného předsedy Nejvyššího soudu Magnúse Stephensona považují islandští unitáři za dalšího z významných myslitelů, kteří ovlivnili vývoj unitářství mezi islandským lidem, také matematika a básníka Björna Gunnlaugssona (1788–1876). Prvním Islanďanem, který se veřejně přihlásil k unitářství, byl však Magnús Eiríksson (1806–1881)[2], teolog a oblíbený kodaňský učitel. Prosazoval kritické čtení bible, zasazoval se o práva žen a náboženských menšin. K unitářským postojům se veřejně přihlásil na konferenci Dánské národní církve v Kodani roku 1871, kdy uprostřed všeobecného posměchu řekl:„Nemohu umlčet hlas svého svědomí a přesvědčení – ani kdybych za to měl platit věčnou spásou!“ V auditoriu byl tehdy Přítomen Matthías Jochumsson (1835–1920), pastor Islandské církve a autor slov písně Bože naší země (Ó guð vors lands), který rovněž sympatizoval s unitářstvím. Označoval se za „žáka a přítele“ Williama Ellery Channinga (1780–1842), význačného unitářského duchovního z Bostonu, a udržoval kolegiální vztahy s předními britskými unitáři; byl dokonce považován za oficiálního korespondenta Sdružení britských a zahraničních unitářů (British and Foreign Unitarian Association). Unitáři ve Winnipegu se jej roku 1894 pokoušeli získat za svého duchovního, ale jejich pojetí unitářství mu připadalo až příliš racionalistické; on sám měl blíže k romantismu.
Islandský federovaný kostel v Rivertonu.
OD VLIVU K ORGANIZACI
Když byl mezi islandskými imigranty roku 1885 zorganizován evangelický luterský synod, liberálové, kteří později vytvořili jádro unitářského hnutí, vystoupili proti dvěma z jeho nejdůležitějších rozhodnutí. Nejprve navrhli, aby se nový synod jmenoval prostě Křesťanská církev: tomuto názvu dávali přednost proto, že jim připadal širší a inkluzivnější. Vždyť každý ví, že oficiální nauka Islandské církve je luterská, a proto se tato církev nazývá prostě Þjóðkirkjan – Národní církev. Pak trvali na tom, aby v novém synodu mohly volit a zastávat funkce také ženy. V obou záležitostech byli přehlasováni, takže rozpory, jež vedly k oddělení unitářů, začaly vznikat už během ustavující schůze synodu.
Stephan Guðmundur Stephansson (1853 až 1927) a Björn Pétursson (data nedohledána), kteří tehdy žili v Severní Dakotě, měli předplacený časopis The Index, týdeník věnovaný svobodnému myšlení a náboženství. (Mimochodem, k jeho předplatitelům patřil i Charles Darwin.) Prostřednictvím Indexu se seznámili se Svobodným náboženským sdružením (Free Religious Association), humanistickou odnoží unitářů, i Společností etické kultury (Ethical Culture Society), založenou Felixem Adlerem (1851–1933) v newyorském liberálním židovském prostředí. Pod jejich vlivem založil Stephansson roku 1888 v Severní Dakotě Islandskou kulturní společnost (Icelandic Cultural Society), která Během své krátké existence svedla dohromady islandské volnomyšlenkáře. To vyvolalo hněv lutherského synodu. Mezi členy Kulturní společnosti patřil i Pétursson a později spolu s několika dalšími členy sehrál významnou roli při založení islandského unitářského hnutí.
Přední představitelka boje za volební právo žen Margrét J. Benedictsson.
Když Index přestal v roce 1886 vycházet, začali jeho předplatitelé odebírat Unity, časopis Západní unitářské konference (Western Unitarian Conference). Björn Pétursson odpověděl na inzerát v Unity a začal si dopisovat s Jennie McCainovou, generální sekretářkou Poštovní misie (Post Office Mission) Minnesotské unitářské konference. Bylo to osudové setkání. V následujícím roce byl Björn jmenován misionářem pro Islanďany v kanadských a amerických prériích. V roce 1890 přerostl kontakt s Jennie McCainovou v milostný vztah. Sňatek uzavřeli ve Winnipegu – oddal je luteránský pastor Jón Bjarnason! V tomto městě shromáždili skupinu následovníků a vytvořili První islandskou unitářskou společnost ve Winnipegu (First Icelandic Unitarian Society of Winnipeg), jež byla oficiálně založena 1. února 1891. Koncem následujícího roku uvedli do provozu vlastní budovu, Unity Hall, stojící naproti Prvnímu luteránskému sboru (First Lutheran Church).
Na sever od města Winnipeg přišel z Islandu roku 1887 Magnús Skaptason (1850–1932), aby sloužil jako duchovní luteránských farností „Nového Islandu“. Na Květnou neděli roku 1891 pronesl v obci Hecla[3] kázání, v němž odmítl učení o pekle a věčných trestech, Augsburské vyznání, a prohlásil, že křesťanské posvátné spisy jsou dílem lidských rukou. Totéž hlásal i během následujícího týdne, kdy kázal na různých místech okolo jezera [Sand Lake]. Ačkoli jej většina členů podpořila, vyvolal také odpor a synod vyslal úředníky, aby zasáhli. Když dorazili, byla už situace klidnější. Pět ze sedmi sborů ze synodu odešlo a vytvořilo Islandskou svobodnou církev (Icelandic Free Church), která se brzy připojila k Americké unitářské asociaci (AUA). Islandské unitářství se z jediného sboru rozrostlo v celé hnutí.
Islandská svobodná církev financovala vydávání časopisu Dagsbrun (Úsvit), prvního unitářského periodika v západní Kanadě. Zaměřoval se na náboženskou literaturu a vzdělávání. Magnús se po smrti Björna Péturssona přestěhoval do Winnipegu, aby zde vedl kázání. Většina odštěpených sborů upadla v nečinnost. Winnipegský sbor ale přežil a vzkvétal, spolu s volně organizovanými ohnisky unitářství v islandských komunitách.
Delegáti na Spojené konferenci islandských církví (unitářských) před Prvním federálním kostelem v roce 1923.
ZLATÉ ROKY ISLANDSKÉHO UNITÁŘSTVÍ
Roku 1901 bylo v Gimli pod vedením Magnúse Skaptasona vytvořeno Sdružení západní islandské unitářské církve (Western Icelandic Unitarian Free Church Association, později zkracované na Icelandic Unitarian Association – IUA). Byla to vlastně první denominační organizace islandských unitářů v Kanadě. K novému uskupení se nakonec připojili členové sborů i jednotlivci od západního pobřeží po oblast Velkých jezer, i z některých severních okresů Minnesoty, Severní Dakoty a Washingtonu.
Vznikaly nové sbory a nadějní mladí muži byli posíláni na školy Meadville Theological School A Harvard Divinity School, aby zde studovali pro budoucí duchovenskou dráhu. K této nové generaci unitářských představitelů patřil Vilhjalmur Stefansson (1879–1962), který studia na Harvardu sice opustil, ale vydal se na skvělou dráhu arktického výzkumníka a etnologa. Po celý život zůstal aktivním unitářem.
Sdružení vydávalo náboženský časopis Heimir a AUA po několika letech jmenovala Röngvaldura Péturssona (1877–1940) polním sekretářem pro islandské sbory. Islandským sborům se pod jeho vedením dařilo. Kromě duchovenské práce byl redaktorem Heimiru, věnoval se několika obchodním podnikům, krátce byl též redaktorem časopisu Heimskringla a byl zakládajícím předsedou Islandské národní ligy (Icelandic National League).
Na konci první světové války bylo osm z jedenácti unitářských sborů v kanadských prériích islandských. V té době existovalo v celé Kanadě jen šestnáct unitářských sborů, takže Islanďané představovali mezi unitáři většinu. Když se ke členům IUA připojili stoupenci liberální „nové teologie“, byla roku 1923 reorganizována na Sjednocenou konferenci islandských sborů. (Novou teologii, která na nějakou dobu převládla v Islandské církvi, prosazoval mezi Islanďany v Severní Americe Friðrik J. Bergmann, který v 90. letech 19. století patřil mezi nejhlasitější oponenty unitářství, ale po přelomu století se čím dál více přikláněl k liberálnímu náboženství.)
Tři roky poté byla vytvořena Západokanadská aliance unitářských žen (Western Canada Alliance of Unitarian Women), aby spojila ženské společnosti islandských unitářských sborů. Aliance byla první islandskou unitářskou organizací, která začala uvažovat o tom, že by mezi její členky mohly patřit i ženy mimo islandskou komunitu.
Magnús Eiríksson, kodaňský domácí učitel, je obecně považován za prvního islandského unitáře.
Při sčítání lidu roku 1921 byl jeden ze šesti Kanaďanů islandského původu stoupencem unitářství a Islanďané tvořili asi dvě pětiny kanadských unitářů. O dvacet let později, po připojení stoupenců nové teologie, tvořili lidé islandského původu více než polovinu členů a přibližně pětina islandské komunity v Kanadě se považovala za unitáře.
Ve 20. a 30. letech 20. století islandské unitářské hnutí nadále rostlo a vrcholu dosáhlo kolem roku 1940. Poté nastal pokles, vyvolaný důsledky Velké hospodářské krize a druhé světové války, úbytkem duchovních, smíšenými sňatky a poválečným demografickým posunem.V té době nastoupila třetí generace islandských unitářů a musela si najít místo v mainstreamové společnosti. K tomu patřilo přijetí většinových vyznání, nebo naprosté opuštění náboženské příslušnosti.
V roce 1944 začala konference vydávat nové periodikum Brautin, které vycházelo až do roku 1952.
V roce 1951, u příležitosti 50. výročí, se Sjednocená konference islandských sborů rozhodla přeměnit v inkluzivnější náboženskou společnost a umožnit členství i lidem mimo islandskou komunitu.
Rev. Philip M. Petursson, kazatel winnipegského sboru.
S ohledem na měnící se povahu unitářství v oblasti kanadských prérií odhlasovali delegáti na sjezdu v roce 1952, že dojde k reorganizaci jak Sjednocené konference, tak Západokanadské unitářské konference. Ta vznikla rok poté, co islandský biskup zaslal poslední zdravici islandskému unitářskému společenství. Od té doby unitářství nadále ovlivňuje islandské společenství a Islanďané ovlivňují unitářský univerzalismus, jak se tomuto vyznání dnes říká.
V několika sborech se konala islandská shromáždění až do 60. let. V unitářských sborech po celém kontinentu, od Miami po Vancouver a od Ottawy po Los Angeles, lze dodnes potkat mnoho lidí islandského původu. Další unitářské obce přijaly mezi své členy celé islandské sbory. A mnozí unitářští univerzalisté jsou hrdí na to, že mezi nimi po tři čtvrtě století vzkvétalo islandské unitářské hnutí – a tuto vzpomínku si uchovávají dodnes.
Přeložila Ruth Jochanan Weiniger.
Text byl uveřejněn v časopise Tvůrčí život 2025/02.
